Tento článek byl sepsán již v roce 2012, ale kvůli mému časovému zaneprázdnění a hlavě děravé nebyl nikdy zveřejněn. Když teď Karel Trojan starší zemřel, vzpomněl jsem si na to a článek v mailu dohledal a lehce upravil. Omlouvám se mu za to, že už si ty krásné vzpomínky o sobě nikdy nepřečte. O to víc doufám, že při nich zavzpomínáte na Karla vy. Tomáš Wanka

Ještě než začnu vzpomínat, tak bych chtěl poděkovat Vašíkovi Sovovi, který získal fotky od Jiřího Samce. Ten jezdil Trabanty a znal dobře nejen Karla, ale i jeho bratra Zdeňka a spolujezdce Pavla Šlemína.

Vlevo Karel Trojan, vpravo spolujezdec Pavel Šlemín

Karel mi dal mnoho užitečných rad a instrukcí, které mi velmi pomohly. Spolu jsme se sešli a seznámili ve Střešovické nemocnici, ale později jsem za Karlem chodil do Motola, kde vedle hotelu STOP byla motorová brzda. Tam Karel pracoval jako mechanik. Seřizoval auta a dělal test na motorové brzdě na výkon.

Právě tam jsem se sešel a seznámil s mnoha dalšími rallye jezdci a závodníky a tam jsem se dovídal spoustu zajímavých informací – jak seřídit své auto, vylepšit jeho technickou kondici a taky jak lépe a rychleji jezdit. Od takového mistra, jakým Karel byl, jsem to bral velmi vážně a také mi to mnohokrát pomohlo.

Rallye Vltava 1974

Dodnes si pamatuji telefonní číslo k němu do práce – 02/52 32 50. Bydlel jsem v Letohradské ulici proti Národnímu technickému muzeu a když jsem šel dolů, směrem ke Štrosmajeráku, tak jedna z ulic vlevo, byla ulice Kamenická. Tam dělali mechanici Žigulíky pro METALEX. Bylo to neuvěřitelné, protože v podstatě pracovali ve sklepě. Auta se tam natlačila oknem, které bylo na úrovni chodníku. Když bylo auto na lyžinách heveru, tak se auto pustilo dolů na podlahu, zavřelo se okno a mohlo se dělat.

Karel byl děsnej makáč, tím myslím, že pokud jste si s ním podali ruku, tak byla tvrdá, upracovaná a od benzínu, šmíru a plná mozolů. Nic nebylo zadarmo a Karel to věděl už jen proto, že i když měl špičkové auto ve své třídě, tak stále bylo co vylepšovat. On to byl, který proháněl tovární jezdce z Eisenachu a sváděl s nimi rovnocenné souboje.

Jako účastníci rallye přímo v Německu – centru výroby jejich auta

Jednou, před startem na Rallye Teplice, jsem s ním jel k benzinové pumpě pro benzín a měl jsem možnost se s ním svézt. Jízda s ním byla zcela klidná, nepředváděl se a hlavně to auto bylo „tvrdé“ jak puk! To nepérovalo, ale spíš to na nerovnostech připomínalo jízdu na žehlicím prkně. Účel světil prostředky! Motor – ten jsem viděl jen chvíli a Karel mi vysvětlil, že tam má 3 karburátory BING a to vždy jeden na válec, „pravítkem“ je ovládal jako šoupětem, aby to synchronně a pořádně „nakrmil“ a jelo to. „Žízeň“ to muselo mít velkou, ale výsledky, které s tím autem Karel dosahoval, byly úctyhodné.

Karel byl také znám také tím, že měl docela dost havárií. Jel vždy na hraně a s motorem o daleko nižším obsahu a výkonu porážel soupeře s daleko silnějšími auty. Jeho další specialitou byly OČI na zadním okně vlevo, které jsem několikrát našel na místě jeho havárie a zůstaly mi jako vzpomínka…

OČI na zadním skle

Dnešní MÖBELIX by měl Karlovi platit za autorské právo na „OČI“, které používá, protože Karel byl první. Snad to byl i jeho „vynález a patent“…

Taky od něj jako prvního jsem slyšel slogan – správný pilot zalítá i na vratech od stodoly… To mi vždy řekl, pokud jsem si na něco stěžoval, že jsem mohl být rychlejší „kdyby“. A on mě tak hezky poslal do „závodnické“ školy se učit…

Se spolujezdcem Pavlem Šlemínem byli dvojka k pohledání, protože oba měli zvláštní druh humoru. Byli kliďasové, kteří se nenechali jen tak něčím vyvézt z míry. Podle fotografií je jasné, že osel nebyl nepřítel, ale naopak.

Jednou z jejich výhod byl jejich kamarád Petr Krejbich a jeho bratr Miloš Krejbich. Petr jezdil okruhy a vrchy a Miloš rally s Fiatem 124. Jejich táta byl technický génius a dokázal vždy vymyslet a vyrobit něco, co konkurence neměla a také nikdy nedosahovala výkonu od něj připravených aut. Tam se také zrodila „špéra“ nejen na Trabanta. Také pětistupňová převodovka a další speciality, jakože každý válec měl svůj japonský karburátor MIKUNI. Nebo jiný stálý převod, protože Trabant jedoucí vedle Škody 120 S stejně rychle do rychlosti 160 km/hod – to bylo velké překvápko!!!

Právě s Trabanty začínal jak Karel, ale také jeho bratr Zděnek Trojan – přezdívaný Leo, který se později stal kameramanem České televize.

Začátky s Trabantem

Vůbec kluci, co jezdili Trabanty, to byla silná a dobrá parta. Měli také velké množství příhod a zážitků. Jednou nám Karel vyprávěl, jak před soutěží v Olomouci je vzali na exkurzi do mlékáren a na konci dostali každý plnou tašku jejich výrobků. Během prohlídky mlékáren mohli ochutnávat, ale Karel se držel zpět, zatímco Pavel byl „žravější“ a po skončení ještě degustoval obsah tašky. Při závodě se stalo, že Pavel říká Karlovi, že jsou s časem pozadu, aby jel, jinak dostanou v časovce penalizaci. Karel přidal, ale asi podle Pavla málo a ten ho hnal dál rychleji a rychleji. No a potom, když se vpravo u silnice objevilo pole s kukuřicí, tak Pavel Karlovi poručil, aby rychle zastavil a on mohl konečně „odlehčit“ tělu od mléčných výrobků a neohrozil tak jejich společný výsledek:)

Další příhoda, kterou si pamatuji, byla z Rallye Košice. Projížděli nějakou romskou osadou a něco se na jejich autě porouchalo, tak jeli pomalu dál a najednou Karel uviděl zaparkovaného Wartburga. Hned zastavil a zvonil na majitele domu. Ten otevřel a ptá se, co chtějí? Karel říká, že by potřeboval z jeho auta vymontovat nějaký díl a protože tam pojedou ještě jednou, tak jejich doprovod mu ho vrátí. On vyšel ven, ale nechtěl, aby mu na auto sahali. Mezitím se kolem nich udělalo „černo“… Obklopili je všichny romští obyvatelé a najednou se mezi nimi protlačil jejich „bača“ a silným hlasem povídá: kým ťa preťěkár slušně požiada, tak požičiaš, nie? Výrazně do majitele strčil svým óóbrovským břichem a ten hned otevřel kapotu a řekl: požičajte si… no a rally byla zachráněná…

Jednou se mě Karel zeptal, zda by nešlo udělat přední sklo na Trabanty a Wartburgy lepené a ne kalené, protože se po „kolostřešní“ kombinaci přední sklo vysypalo a Pavel si stěžoval na velkou „zimu“…:-) Proto jsme „načerno“ ve sklárně pár lepených okem tehdy udělali a později se to legalizovalo.

Tady je vidět, proč potřeboval lepená okna:)

Určitě příhod bylo daleko více, ale už je to hodně roků a já si pamatuji jen tyto. Sám jsem měl plné ruce práce sám se sebou, ale na Karlovy rady jsem vždycky dal a vyplatilo se mi to!

Chtěl bych Karlovi poděkovat za vše, kamarádský přístup k mým amatérským a někdy až pro něj naivním a dětinským dotazům. Dnes je to zcela o „něčem“ jiném než kdysi…

Se vzpomínkami na tyto časy a na Karla a jeho přátele…

Jirka SELIGER