Věnováno mému příteli a spolujezdci Láďovi Tichému.

Na konci roku 2008 jsem ukončil práci v Itálii na projektu Alfa Romeo v Pomigliano D Arco, kde jsem pracoval jako zkušební jezdec a inspektor kvality a vrátil se domů.

Tady jsem si v rámci hledání nové práce sedl k internetu a díval se také, co je nového v rallye sportu. Při tom jsem našel dva články na ewrc.cz, které mě doslova překvapily nejen tím, že se o tom někdo po letech zmínil, ale taky neskutečným ohlasem, který to u čtenářů vyvolalo.

Byly to dva články – Návrat do doby ledové a Lada VFTS – nový vůz a nový tým. Napsal jsem tam pár příspěvků a nakonec se rozhodl, že se o některé věci z té doby podělím s lidmi, kteří to nemohli prožít a být u toho.

V té době jsem měl auto po opravě v Praze v Podbabě, kde po ráně ve Varnsdorfu musely měnit přední podběh a celou přední část mého rodinného klenotu Lada 1500. Ten byl v týdnu rodinným autem, ale na některé soboty a neděle se měnil v závodní „speciál“.

Rána ve Varnsdorfu

Po opravě jsme odstrojenou karoserii vezli na Avii do našeho autoklubu, ale tam jsme zjistili, že to tam nelze složit ani ručně! Proto jsme dojeli do servisu OPS Teplice, kde tehdy dělal šéfa Láďa Dvořák, který jezdil také rallye Wartburgem a tam jsme to složili do elektrodílny a sepsali zakázku na opravu elektriky, asi nejdelší v historii servisu!

Rána ve Varnsdorfu

Bylo to před zimou a my jsme se ve svém volnu dali opět do práce, abychom z toho postavili auto. Večery, soboty a neděle jsme to dělali sami a za tichého souhlasu šéfa Ládi Dvořáka. Všichni pomáhali jak radami, tak prací, protože jsem neměl tolik peněz, abych to zaplatil a nějak se všem těm klukům odměnil za pomoc.

Bylo po Vánocích a my jsme pomalu končili svou práci. Konečně nadešel večer, kdy jsme měli s autoelektrikářem Láďou Tichým těsně před prvním nastartováním auta. Cely dvůr byl krásně zapadaný sněhem a my jsme si do auta dali bedny od ovoce, protože auto ještě nemělo sedačky. Sedli jsme na ně a vyjeli z garáže na sníh, na kterém ještě nebyly stopy.

Ten dvůr byl do obdélníku a uprostřed stála auta zaparkovaná pod střechou před a nebo po opravě. Začali jsme jezdit dokola. V úplné euforii, že to zase jede, jsme jezdili dokola a vždy proti zdi jsem zatáhl ruční brzdu. Tím jsem dostal smyk a když auto bylo na výjezdu na rovinu, tak jsem přidal a ono to fungovalo! Potom nám došel benzín a my jsme ani neměli sílu to zatlačit zpět do teplé dílny.

Ráno, když přišli kluci do práce, divili se, že auto je venku. Donesli noviny, kde psali o tom, že se pojede Rallye Valašská zima v Otrokovicích, a tak padl nápad, že tuto rally, pokud auto doděláme a připravíme, pojedeme. Byla to jediná rally, kde jsme si mohli změřit síly jak s naší špičkou, tak s cizinci.

Nejprve ale začali připravovat odtahovku, protože jsme byli po ráně ve Varnsdorfu a na sněhu se čekala ještě větší rána. Odtahovkou byl Barkas s dvojitou zadní nápravou, který už jednou posloužil k přepravě auta z Varnsdorfu. Začaly se dělat sázky a kalkulace, na které RZ ta rána bude a kolik nás bude stát benzin z Otrokovic domů apod.

Přihlásili jsme se ve třídě A1 1600, i když náš sériový motor měl pouze 1450cc. Další problém nastal, jak na soutěž vlastně sehnat peníze. Tak jsem si je vypůjčil a něco dal také můj spolujezdec Láďa Tichý, který se mnou celé auto zcela zdarma pomáhal stavět. Jako hlavní stan našeho ubytování jsme si vybrali ten nejlevnější autokemp Pahrbek v Napajedlech, kde nás ve finále na dvoulůžkovém pokoji spalo asi 16!!! Pravidla zněla, že jezdec a spolujezdec měli spát na posteli a zbytek podle volného místa na zemi ve spacácích.

Hned druhý den jsme se dostali k itineráři a spojili se s našimi přáteli Mirkem Jandíkem a Lojzou Horákem s tím, co je tam nového. Vybírali jsme pneu – buď OR-19 a nebo jako většina OR-24, na kterých jsme trénovali. Oba museli být dopoledne v práci a až po ní jezdili trénovat. Protože byli místní a dobře to tam znali, tak se i naše přejezdy zmenšily a my jsme mohli ušetřit peníze za benzín!

Hned úvodní RZ Kudlov – Kudlov byl oříšek! Při sjezdu dolů přes můstek se jelo do krátkého protisvahu a tam se na ručku otočilo auto doleva. Pak nastal boj, co s tím kopcem, jak vyjet vůbec nahoru. Dole stála spousta posádek, které to vzdali, protože se sami nemohli dostat nahoru a sledovali další auta, jak si s tím poradí.

Jedna posádka se Zastavou se otočila, spolujezdec si lehl na kapotu a na zpátečku se to pokoušeli vyjet. Mezi jinými tam byli také Arazim a Pipota z Chemopetrolu Litvínov a další. Ty samé triky zkoušely další posádky s Ladami, ale moc to nepomáhalo! Musela se na to najít ta správná technika jízdy spojená s dobrými gumami, což se nám později povedlo.

Protože jsme neměli tolik peněz na benzín a trénink, tak jsme se rozhodli, že si to jen napíšeme a odpoledne pojedeme trénovat s Jandíkem a Horákem. My jsme si proto dopoledne RZty napsali a odpoledne jednou projeli. Na víc jsme neměli peníze, nebylo na benzín! Kamarádi vše vyjeli bez problémů díky těm skvělým pneu OR-32, které se tehdy dělaly ve VUGPT.

Také jsme se dozvěděli, že jedna RZ se nedá trénovat – byl to okruh kolem továrny v Otrokovicích. Její specialitou byl průjezd továrnou. Vrátní pouze otevřeli vrata a my jsme jeli jen podle itineráře, bez možnosti si ten úsek v továrně napsat!

Jako lahůdku nám připravili překvapení hasiči továrny – dostali za úkol postříkat vodou části té trati v továrně a navrch nasypali sníh! To samé jsme zaznamenali v nočních hodinách na okruhu v Ořechově, kde ve stoupání okruhu přijeli nějací „fandové“ Trabantem, zatáčky polili vodou z kanystru a za hurónského smíchu pak na to lopatami naházeli sníh! My jsme si to hned pořádně napsali, ale v závodě se tam děly věci!!! Během závodu tam určitě koukali, jak zápasíme s tím výjezdem nahoru!!!

Ilustrační foto z jiné soutěže, z Valašky fotku nemáme

Po tréninku bylo jasné, že s těmi gumami, co jsme si dovezli, to asi nepůjde, a tak jsme požádali kluky z VUGPT o pomoc. Padlo rozhodnuti, že nám půjčí sadu už jetých OR-32 s tím, že to bude lepší. Ten rozdíl byl neskutečný!!!

Taky jsme zkoušeli zatížit auto nějakými pytli písku – nejdříve dva do kufru, ale auto pak bylo moc přetáčivé. Potom jsme je dali za přední sedačky, kam pěkně pasovaly, ale dělalo to s námi divy – něco na způsob kyvadla! Podchytit smyk a zůstat na silnici při těch úzkých erzetách bylo nemožné, a protože jsme o tom diskutovali s dalšími zkušenějšími piloty žigulíku, zbyla jediná možnost – zvyknout si na to!!!

Setkali jsme se také s Vaškem Blahnou a prosilli ho o rady. Řekl nám velmi cenné info: pokud chcete udělat výsledek, nesmíte vypadnout do zavějí. Na místech, kde si to napíšete "jeď pomalu", jeďte třeba i krokem a dodržte to. A na místech, kde to jde a kde se doslova svírá srdce, musíte jet naplno, abyste udělali nějaký slušný čas. Soustřeďte se na rozpis a ten potom důsledně dodržujte! Nenechte se vyprovokovat lidmi k nějakému předvádění a snažte si jich nevšimat! Jak dobré rady to byly, se ukázalo při samotném závodě.

Na noc před startem nikdy nezapomenu! Já a Láďa jsme spali – tedy dělali jsme, že spíme – a zbytek našich lidi byl v nějaké místnosti zhruba 8 pokojů od nás, aby nás nechali usnout! Koukali na televizi, ale i na tu dálku jsem snad slyšel každé slovo toho filmu, protože ten barák byl z „papundeklu“. Když film skončil, já ani Láďa jsme ještě nespali, jak s námi cvičily nervy!

Ráno jsme vstali zmuchlaní jak papír od bůčku a jeli jsme na start. Láďa měl své papíry a já zase kliku! Ano – před startem jsem klikou jen protočil motor, abych co nejvíce ulehčil startéru a potom mi to ruské auto pomocí sytiče napoprvé v tom mrazu chytlo.

Kolem bylo spoustu lidí, jak nás na to upozorňoval Vašek Blahna a my jsme jsme vyjeli. První RZ byla ona legendární Kudlov-Kudlov. Z Otrokovic jsme jeli přes celý Gottwaldov až na Kudlov a tam jsme čekali na náš čas do časové kontroly. Před startem jsme si sundali bundy, pověsili je za sebe, vzali na hlavu přilby-tehdy koupené v Tuzexu, já nasadil „závodnické rukavice“ bez prstu pro cyklisty a popojeli jsme do ČK.

Protože jsem už při psaní erzety viděl, že Láďa je na psaní „prase“, bál jsem se, že to po sobě nepřečte a stále jsem ho upozorňoval, aby psal čitelně, používal velká písmena a číslice! On mě odmítal s tím, že s Jardou Novotným jezdil rally v Trabantu, že je na to zvyklý a že to tam není jako v Žigulíku. Popojeli jsme do kopce na start a z vrcholu se startovalo dolu z kopce.

Po odmávnutí startérem se ve mně – podobně jako v praseti – probudila španělská krev a já asi zapomněl na všechny rady, co jsme dostali! Láďa spustil a já jel dolů skoro jako na suchém asfaltu! Lidé, co to viděli, si museli myslet, že jsem se zcela zbláznil!

Auto letělo dolů smykem a já jsem se štěstím minul telegrafní tyče! Potom jsme zázračně proletěli od místa, kde pod asi 4 metrovou mezí už byla 2 auta, která přerazila plot a navštívila zahradu toho domku vpravo! V táhlé pravé zatáčce, která následovala, jsme jen o centimetry minuli telegrafní sloup a Láďa začal řvát strachy!!!

Ilustrační foto z jiné soutěže, z Valašky fotku nemáme

Dodnes nevím, co jsem dělal těma rukama na volantu, ale byli s námi všichni svatí… Podařilo se mi to nějak srovnat a projet mezi břehy kolem Božích muk, Láďa už ale nediktoval – pouze řval, že se sem nepřišel zabít a že jsem debil. Tak jsem zbytek RZ jel na oči, protože „noty“ se válely někde v autě a nebylo možné je sebrat!!!

Přijeli jsme k dubu, který později dostal přívlastek Dolákův dub, neboť na něm Dolák několikrát skončil; a projeli jsme kolem něho krokem přesně tak, jak jsme si napsali. Bylo to děsně zledovatělé místo, opačně klopené, auto se klouzalo po skloněné cestě směrem do příkopu a potom nastala Sodoma–Gomora!

Přijelo se k domku a vpravo od něj tam byl ocelový sloup, který označoval začátek „padáku“ dolů lesem na můstek, který se musel trefit rovně. No a z dolíku na konci padáku se nedalo při tréninku vyjet nahoru. Marně jsme si namlouvali, že to tam posypou, protože jinak to zcela zastaví celou rally. Nikdy nezapomenu na ty davy lidi, protože jsem můstek jel částečně bokem v děsné krizi. A ti lidé? Neskutečné! Jak se to vyhouplo do toho protisvahu, vzal jsem za ručku, smykem doleva a bez lidí bych to asi nevyjel! Ti se tam museli namakat koně a dokonce jsme se dozvěděli, že nějací spolujezdci tam dávali lidem peníze, aby jim diváci co nejrychleji pomohli nahoru?! Pro diváky to musel byt super zážitek, ale já si jen pamatuji, že to byla krize od začátku do konce!!!

Po příjezdu do cíle rychlostky musel Láďa otevřít dveře, aby našel papíry a lidi kolem nás říkali, že jsme jeli neskutečnou palbu! Že to byla totální sebevražda, jsme věděli jen my dva v autě!!! Na té RZ bylo zajímavé i to, že po startu se mohli diváci lehce přesunout k cíli vložky a tam se sejít s posádkou, kde nám gratulovali k tomu šílenství?!

Jedna z dalších rychlostních zkoušek byl okruh kolem nějaké přehrady, kde se mělo jet asi 3 kola a pak ven. Jenže my jsme jaksi nezjistili, kde to je-to ven? Udělali jsme něco navíc a museli jsme couvat, protože se nám zdálo, že naší soupeři nějak zmizeli a my jsme také dost aut předjeli! Asi nás nikdo neviděl a my jsme pomocí diváků zjistili kudy ven. Nevím, kolik času jsme tak ztratili. Viděli jsme tam ale spoustu aut mimo silnici.

Vůbec jsme netušili, jak na tom jsme, a tak jsme celou rally dojeli, aniž jsme znali své časy a nějaké pořadí. V cíli rally už na nás čekali známí a naše doprovody a byli opravdu rádi, že nemusejí volat pro odtahovku! Dali jsme auto do "úpéčka" a šli se podívat na nějaké výsledky.

V němém úžasu jsme zjistili, že jsme na tom dobře a skončili jsme na druhém místě třídě. Místo v celkovém pořadí si ale nepamatuji. Před námi byla pouze posádka Pavel Malý a Víťa Klimek ze Vsetína – tedy místní borci – a my jsme se nemuseli za co stydět.

Při vyhlášení výsledků a předání cen jsme dostali jako „mzdu strachu“ asi 1000,- korun a to bylo velké štěstí, protože jsme měli na zaplacení ubytování a benzínu domů! Láďa se šel rozloučit s vedoucím kempu a šel zaplatit za náš pobyt. Byli jsme domluveni, že pokud zbudou nějaké peníze, tak si cestou domů koupíme něco k jídlu. Kavalír Láďa se po dotazu recepčního, jak jsme dopadli, pochlubil, že jsme byli druzí a rozdíl peněz za ubytování do té tisícovky tam nechal jako „dýško“. Domů jsme jeli sice hladoví jak vlci, ale šťastní, že to tak dopadlo.

Chtěl bych tento článek a vzpomínky věnovat právě Láďovi Tichému, který se mnou jako první jel Valašskou zimu, a který uz bohužel není mezi námi. Láďa byl velký kamarád a pomocník při opravách mého auta, se kterým jsem se ještě zúčastnil dalších rally.

Čest jeho památce!