Na přání autora byl článek ponechán v původním, hovorovém znění.

V roce 1968 jsem se vrátil z vojenské služby domu, a protože jsem byl vyřazen z armády ze zdravotních důvodů, tak jsem odešel do „jámy lvové“ do Prahy.

V Praze v té době zněla hesla od Šimka a Grosmana na téma příchodu těch „osvoboditelů“ – doba je dnes tak rychlá, že než řeknete dále, tak oni už jsou tam…? Nebo – přišlo jich sem víc, ale odcházet jich bude míň. A A jak dlouho tady zůstane ten rozdíl? Dokavad budem muset chtít….tak to určitě nemá chybu!

Stavěl jsem barikády, převracel tramvaje a chodil demonstrovat proti příjezdu našich „přátel“ Rusů a dalších do naší země. Protože ale došlo k opětovnému vymknutí mého levého ramenního kloubu, tak mě táta vyzval, abych s ním jel do Střešovické nemocnice, kde se na mně podívají odborníci ve Vojenské nemocnici.

Tam mi řekli, proč už jsem nepřišel dřív a měl jsem nastoupit na operaci asi za 10 dnů. Já jsem strachy neřekl ani slovo a po naléhání táty jsem toto pozvání přijal.

Jeden den mě ubytovali na pokoji a vysvětlili, jak a proč to budou operovat. Celý den jsme měli otevřené dveře a viděli lidi, kteří už tam byli, nebo přišli ve stejný den a dostali se mnou pokoj.

Zvykem na tomto pokoji bylo, že se každý představil a něco o sobě řekl. V tu dobu tam leželi lidé jako pan Velebný muzikant/SHQ kvartet, nějaký Bartoš-motocyklový talent, kterého v Heidrychově zatáčce porazil „gruzovik“ Rusů a o okraj chodníku mu zlomili stehenní kost, ale taky v rohu byla postel pana Karla Trojana, kterému při výkonu vojenské služby spadl na nárt nějaký panel.

V jednom z pokojů taky ležel tehdy velmi populární zpěvák Vašíček, který byl idolem mnoha žen, díky také písni „Sním o Vánocích bílých“ a k němu denně docházel holič až k posteli, kde ho oholil, učesal a umyl a potom chodily fanynky. Ten jeho holič měl „platfus“/ploché nohy/ asi 5té kategorie a když šel, tak měl obě špičky nohou daleko od sebe a pohled na něj byl fantastický – my řvali denně smíchy, jak mu šlapání po té chodbě šlo!

Byl to právě Karel Trojan, kdo v předvečer mé operace o sobě velmi poutavě vyprávěl, že jezdí rally za ASK Stavby Praha. Důkazem toho bylo,že za ním chodil sám velký „mafián“ – šéf ASK pan Viktor Mráz.

Jeho vyprávění mě natolik zaujalo,že jsem se ho začal ptát na téma, jak začít a jak se stát rally pilotem. On sám jezdil Trabanty – třídu A2 600cc a potom přešel na Wartburgy třídu A2 1000cc. Jeho syna není třeba snad ani představovat?!

Dal mi spoustu užitečných informací a já jsem se jimi začal řídit. V té době vyšla kniha od Dalibora Janka „Horký volant“, kterou jsem si koupil a začal ji studovat. Bylo tam spoustu užitečných informací a četl jsem ji několikrát.

Toto je kniha ta kniha,kterou mám dodnes.

Potom jsem si koupil další knihu,která na toto téma navazovala a byla od stejného autora a byl k tomu napsání spoluautor Miroslav Ebr. Tato kniha šla ještě více do detailů a tak jsem měl o zábavu a učení teorie postaráno. Kniha se jmenovala „Rychle a bezpečně“ a mám ji také dodnes, protože nemá „časový limit“ a je vhodná i dnes každému, kdo by chtěl začít jezdit!

Také tato kniha mi hodně dala o tom,jak mám začít na sobě pracovat.

Z mnoha praktických rad, které mi dal Karel Trojan, bylo, abych si zvykl na své „soukromí“ v přilbě a nenechal se vyprovokovat diváky kolem tratě. Protože v té době málokdo měl Intercom, tak musel spolujezdec někdy doslova řvát, aby jezdec pořádně slyšel a reagoval na jeho údaje, které byly pro oba velmi důležité.

V té době jsem pracoval jako nákupčí hlavního mechanika firmy PREFA v Ústí nad Labem a naskytla se velká šance. Po zakoupení přilby BOERI SPORT v Tuzexu jsem měl jet až do Brezna na Slovensku pro podvozky na jeřáby, které se tam vyráběly.

Spolu s hlavním mechanikem a hlavním technikem pro jeřáby jsme v Ávii vyrazili a já měl přilbu sebou. Po celou cestu tam jsem si netroufl tu přilbu nasadit, ale po naložení Ávie se rozhodli letět zpět z Košic do Prahy a já jsem měl jet s podvozky jeřábů sám.

To byla ta pravá chvíle – odvezl jsem je na letiště do Košic a vyrazil zpět, ale už s přilbou na hlavě. Pohledy lidí a těch, co si toho všimli byly dost divné, ale já jsem si jel a jel…

Nikdy nezapomenu, jak jsem přijel do Hradce Králové k jedné pumpě a šel v přilbě tankovat. Obsluha pumpy si musela myslet, že jsem se zbláznil nebo že jsou tady Marťani, ale já jsem pouze stručně řekl, že je to sázka, natankoval a odjel dál směrem k domovu.

Skutečně ta atmosféra byla zcela jiná a to i bez davů lidí, kteří na mně čekali na startu Rally Plzeň, kam jsem po příjezdu hned odjel. Jel jsem celé odpoledne a celou noc, ráno jsem pouze předal Ávii hlavnímu mechanikovi, který to měl rozvézt do závodů, kde už na podvozky čekali a se jen sešel se svým spolujezdcem a vyjeli jsme směr Plzeň.

Musím se ale vrátit ke své první rally, která následovala po mé přípravě. Protože jsem se skamarádil s Karlem Trojanem a on v té době pracoval na motorové brzdě v garáži u Stop Motelu v Praze, tak jsem ho tam X krát navštívil a tady jsem se také sešel s dalšími „pány piloty“ té doby. Tím byl jeho bratr Zdeněk Trojan, později kameraman ČT, dále Petrem Krejbichem /okruhy a vrchy/ a jeho bratrem Milošem, ale také s Jirkou Hákem jezdícím pod jménem HAKSPEED /okruhy a vrchy/ a dalšími.

Na té motorové brzdě se lidem pořádně seřídilo auto a udělal se test na brzdě, jak na výkon, tak na spotřebu atd. Tam se scházelo spoustu lidí, kteří byli u rally sportu u nás a tam jsem viděl a čerpal své znalosti na techniku, jak co seřídit a udělat, protože jsem nemohl platit mechaniky, kteří by mě na rally doprovázeli. Hodně jsem se tam naučil!

Stal jsem se členem AMK Sklo Union Teplice, a protože nebylo klubové auto, tak jsem čekal a čekal a snažil se shánět peníze. To se ale nepovedlo a já jsem měl štěstí. Můj táta měl přítele v Austrálii, který sem jezdil každé dva roky a ten rok mezitím letěl táta do Austrálie. Protože spolu byli celou 2. světovou válku a chtěli se ještě sejít s žijícími přáteli, tak mi koupili v Tuzexu Ladu-Žiguli 1500cc, tam to auto bylo hned a nemusel jsem se nejdřív přihlásit do pořadníku a čekat X let na to, až mě vyzvou, abych si ho přišel převzít.

Radostí jsem skákal a moc se těšil,až se v tom svezu.

Když jsem auto přivezl domů jako velký rodinný klenot, tak jsem měl už částečně otevřenou cestu k tomu, že jsem se mohl na závody jet podívat. Psal se rok 1974 a já jsem dva roky „vymetal“ všechny závody rally, které se u nás jeli. Potom ve mně dozrálo rozhodnutí, že to taky konečně zkusím.

Přišla ale jedna překážka to v podobě,kdo bude mým spolujezdcem?

Po schůzi našeho AMK se k tomu mému prvnímu startu rozhodl Jirka Šén, který sám jezdil a měl už nějakou zkušenost, byť jako jezdec, ale chtěl mi pomoci a nechápal, že si své auto, které v té době neměl hned tak někdo, jdu „omlátit“ na rally?!

Moje přesvědčení umocnil zážitek na tehdejší Rally Šumava,kde jsem viděl Munariho a jeho otočení na střechu, ale taky neskutečnou jízdu posádky Walter Rohr – Geisthofer na Opel Ascona – kolo co kolo na „kose“ v Klatovech bylo vždy po třech nebo i po dvou kolech bez kolize a já jsem nemohl uvěřit že to auto jde takto pilotovat.

Stal se mým vzorem – později jsem se s ním seznámil osobně a je to velký PAN PILOT! a jako perličku uvádím, že jsme tam stáli s klukama z VTŽ Chomutov na střeše Trabantu, který to vydržel a oni byli z toho taky jako u vytržení! Byli první, kdo dostali z Metalexu první upravené Žigulíky od Petra Bolda z Metalexu a jedním z nich byl Zdeněk Chlup a to druhé jméno si už nepamatuji.

Zděnek Chlup /vpravo/ z VTŽ Chomutov na Rally Šumava s prvním autem udělaným v Metalexu.

Hned po návratu domů jsem si zjistil, kdy a kde se jaký závod jede a padlo rozhodnutí, že tím prvním závodem bude Rally Klíč – Nový Bor nedaleko od nás. Tak jsme tam s Jirkou Šénem odjeli si to napsat a seznámit se s tratí. Já diktoval a Jirka psal, ale musel mě taky X krát opravit, protože jsem v tom neměl praxi a nešlo by asi ani vše, co jsem mu řekl, nadiktovat. Byl jsem mu vděčný za každou radu, a tak se nám to povedlo nějak dát celé společně dohromady.

Startovní rampa na Rally Klíč Nový Bor-můj první start s Jirkou Šénem na této rally.

Mám ještě pouze jednu fotku z této rally na RZ, kde nás vyfotil nějaký foto fanda a poslal nám ji.

Fotografie z RZ s Jirkou Šénem na mé první rally v Novém Boru.

Našimi soupeři v té době byla auta Fiat 124 coupe, Saab 96, nějaké Lady a Škodovky, kterých v té době bylo asi nejvíc. My jsme startovali ve třídě A1 1600cc a této třídy jsem se držel téměř po celou dobu svého závodění.

Náš výsledek byl ohromující – přestože jsme jeli poprvé, tak jsme dojeli na druhém místě ve třídě a velmi dobře absolutně. To mě povzbudilo v tom, že před svým prvním startem jsem si řekl – pokud mi to půjde, budu jezdit, pokud né, tak se budu chodit jen koukat.

Tuto rally jsem jel ještě jednou, ale s jiným spolujezdcem, a to Mirkem Pláničkou, který se mnou odjel nejvíce rally. Nevím přesně, v kterém roce to bylo podruhé, ale tady jsou fotky z jedné akce v zatáčce po kamenolomu, který se „létal“ vzduchem, jak ve Finsku na Rally 1000 jezer.

Pohled na to samé místo, ale od jiného fotografa – v pozadí vodárna, kolem které se „přiletělo“ ze zhora od kamenolomu.

Opět díky jednomu fanouškovi s foťákem jsem dostal tyto záběry a nikdy bych nevěřil, co dělají kola u auta,pokud se jede razantně do zatáčky?!

Tady už je vidět ten sklon auta dost dobře,ale co následuje mi vzalo dech!

Tak to je neuvěřitelné,co dokáže to auto udělat se svou přední osou…?

A to je odjezd z té samé zatáčky a kola se opět vrátila na své původní místo…? Jak-to je mi dodnes záhadou?

Při našem druhém startu jsem už měli své „cifršpiony“ a ti nám řekli, že jsem první ve třídě a také absolutně jsme na tom velmi dobře. V úplné euforii jsme šli na start poslední RZ, kdy jsme měli za úkol jet jen na jistotu a dojet do cíle….ale to bylo zbožné přání?!

Byl jsem velmi potěšen, že se tam byli podívat také Mirek Lank jezdící špičkovou Ladu MTX a jeho mechanici a jedním z nich byl také Milan Wohlan. Nechtěl jsem si udělat ostudu, protože jsem nevěděl, kde stojí a tak jsem do toho šel jak „bejk na červenou barvu“!

Nic nebylo platné, jak mi říkal Mirek spolujezdec, že první a poslední vložka se prodává.

Já jsem ho sice poslouchal, ale věděl jsem, že naše jízda má ještě rezervy a tak jsem si dovolil mnohem víc…v jedné zatáčce jsem měl trochu krizi a tak jsem odřadil ze 4ky na 2jku…a to jsem neměl dělat, něco zakřupalo a najednou auto že nepojede,tak jsem šlapal na plyn a slyšel, že motor jde jen na 3 válce a bylo vymalováno!!! Velké štěstí bylo,že do konce RZty byl už jen kousek, tak jsme tam auto doslova dotáhli a jen jsme se na sebe dívali,co je toho příčinou.

Hned po zapsání času jsme autem popojeli mimo prostor konce RZty a zastavili a hledali, co se stalo. Našli jsme prasklý izolátor svíčky, tu jsme hned vyměnili a mysleli, že je vše OK… bohužel po nastartování šel motor stále na 3 válce a zpod ventilového víka motoru bylo slyšet nějaký rachot?!

Pomalu jsme se šinuli směrem k cíli a tedy poslední ČK a na rovince těsně před Novým Borem se najednou auto zablokovalo, udělalo černé čáry od pneu na asfaltu a zůstalo stát!

Pro náš děsný šok, jen jsme opět nevěděli, co se stalo? Oba jsme vyskočili z auta a lehli si na zem. To co jsme viděli bylo k nevíře – můj rodinný klenot měl pootevřený diferenciál a z něj vytekl všechen olej! My jsme skoro začali plakat, vědomi si svého dobrého umístění a náskoku, který jsme před poslední RZ měli. Oba jsme málem plakali a já se rozhodl, že to nevzdám!

Motor jsme dost těžko natočili a doslova „dřeli“ auto do cíle, kde na nás čekal Milan Wohlan, Mirek Lank a další a gratulovali nám k výkonu, ale jak děsně byli překvapeni, když viděli,jak tam sedíme ubrečený a také už slyšeli ten motor…

Dovlekl jsem to do UP a utekl někam pryč, aby nebylo vidět jak brečím… mezitím se udělali výsledky a mělo být slavnostní vyhlášení.

Po nějaké době hledání mě našli a volali, že jsme skončili ještě stále 3tí!!! A kde jsem? Také další zpráva byla radostná – Milan Wohlan se osobně postaral o mé auto, když si ho mohli naši kluci vyzvednout z UP a vše opravil tak, že jsme dojeli dokonce po vlastní ose domů a nabídl mi ještě další pomoc.

V jedné zatáčce došlo k přetočeni motoru a tím praskla svíčka, spadlo vahadlo z vačky – on sundal víko ventilů, sundal vačku, vahadlo dal zpět celé to prohlédl a natočil. Sám sice taky nechápal, jak se to stalo, ale měl balík zkušeností a skutečně nám to zpojízdnil na cestu domů.

S tím diferenciálem, to byla prý normál vada Žiguliků, že se povolí šrouby, vyteče olej a přidře. On to pouze podotahoval, nalil nový olej a měl jsem přijet k němu do dílny do Varnsdorfu, kde dělal v servisu Mirka Lanka, který tam dělal vedoucího. Neskutečná pomoc a obětavost a potom mi vyprávěl, jak nás viděl jet a moc nás chválil. Jen snad díky jemu jsem po tomto zážitku zůstal u rally dál….