Další závod Rallye Cupu v Chrudimi byl pro těžkou zkouškou pro posádku Ladislav Kopelent – Helena Kopelentová. Na RZ1 jim nefungoval interkom, v průběhu druhé došlo k utržení řadící páky, takže se dojíždělo na trojku, a od třetí jim odešlo servo, bez kterého jeli až do cíle. I tak ale dojeli čtvrtí celkově a první ve své třídě.

První otázka byla na spolujezdkyni, jak se jí soutěž líbila?

Bylo hezké počasí, možná až moc teplo. Spíš to bylo jít někam k vodě, než sedět v rozpáleném autě. On si Láďa nedá říct a stále musí jezdit, i jeho máma mu říká, aby už toho ježdění nechal, že je na to starý.

Tak proč stále závodí?

Protože je to paličák a nedá si říct. Tvrdí, že dokud těm mladým bude stačit, tak není důvod skončit se závoděním. Když mu říkám, že není již delší dobu zdráv, má potíže zejména se zády s páteří, kolikrát nemůže ani chodit. Na to mně odpoví, že asi ostatní na tom budou zdravotně ještě hůř, když jsou v cíli za ním. Kdyby mně tak doma místo závodění uklidil nebo umyl nádobí, ale to neudělá, zajímají ho jen auta.

Vy sama byste již s aktivní činností již skončila?

Ano, já bych již nejraději nejezdila. Je to pro mě rok od roku náročnější, kolikrát jsem to již říkala. Láďa mi slíbil v roce 2006, když vyjedeme titul ve třídě, že to bude poslední sezóna. Po potížích s motorem jsme skončili druzí. V roce 2007 se to již podařilo a manžel veřejně do televize prohlásil, že končí a odchází do závodnického důchodu a bude se věnovat vnoučatům. Souhlasila jsem s tím, že pojedeme jenom rekreačně amatérské závody, jsou méně náročné. To jsem vůbec netušila, že budeme jezdit se čtrnáctistovkou o výsledky v absolutním pořadí, to mně již jako rekreace nepřišlo. Na letošní rok máme nový silnější motor a je dost náročné stihnout načíst rozpis, i když čtu bez odmlky co mně síly stačí. To auto jede hned strašně rychle, ještě, že má malou maximální rychlost, to si to již vůbec nedovedu představit, jak bych četla. Jede to 170 km/hod, potom se rozsvítí červené světélko. Někdy to ani nezaregistruji, ale slyším ty jeho komentáře, že jsou to letiště a že to víc nejede… Prostě se někdy i bojím, ale zase si říkám, že naštěstí nemáme ještě rychlejší a výkonnější auto jako konkurence. Na druhou stranu, nemohu manžela nechat bez dozoru. Tím, že s ním jedu mám alespoň o něm přehled a mohu ho korigovat, když jede zbytečně rychle a to se stává často. Ono to zvenku nevypadá, ale zkuste si k němu někdo sednout do auta.

To, že se člověk na místě spolujezdce bojí, si přizná málokdo?

Bát se bude nějak asi každý, ale ne všichni si to přiznají nebo o tom nemluví. Spolujezdec, i když se bojí, tak stále musí věřit jezdci a to platí s tou důvěrou i naopak. Ze mě to napětí po poslední vložce na závodě spadne a je to. Na tomto závodě to bylo horší o to, že nám nešlo servořízení, opravit to nešlo, nebyl potřebný díl. Naše auto na nerovném terénu odskakuje, i když řízení funguje. Pro současný výkon motoru jsou na autě nedostačující tlumiče. Bylo několik momentů, kdy jsem již myslela, že budeme v lese. Místo, aby mě poslouchal co mu čtu, tak, když mu vypadnul volant z ruky, nadával na servo, že nejde. Potom se ptá, co je dál. To dělá běžně, čtu mu pomaleji, protože se mi ta jízda zdá být hodně ostrá a on mi říká dál, dál. Je to těžké ho udržet na uzdě. Na Radouni nadával na pneu, věděl, že nestojí za nic a než by pustil před sebe Nešpora, tak porazil balíky se slámou. V Kostelci nejdřív jede skoro na suchu mokré gumy, potom dal suché a ono začalo pršet a to se jela ta šotolina. Na předposlední RZ mi tam povídá už budeme v cíli v Pekle, tady bydlí Vodehnal. Málem porazil stromek v křoví, a když jsem mu říkala, aby koukal ne cestu, tak prý to tak chtěl a že to měl vyměřené. Na poslední mu říkám, že má přehřáté ty mokré gumy, nechtěl riskovat opět suché na mokru, tak jel mokré na suchu. Opřel se do brzd až mu to chcíplo a málem se nevešel do zatáčky a to jel celým autem příkopem, aby to vytočil. To se nemá člověk bát.

Ještě jednou k Železným horám, co potěšilo nejvíce a co nejméně?

Nejvíce mě potěšilo, že i přes ty velké technické potíže jsme dojeli do cíle a ještě zvítězili ve třídě. Nelíbilo se mi, že jsme měli pořadatelem určen servis v místní firmě, nějaká chemička to byla, nakonec majitel podniku to zakázal, protože někdo z jiného týmu tam kouřil. Majiteli se nedivím, že tak rozhodnul. Pořadatel se snažil a měl s tím starosti. Někteří účastníci z týmů se chovají jako dobytek. Nakonec servis na hřišti byl také dobrý. Večer cestou domů jsme měli defekt na vleku a nějaký starší pán vedle nás zastavil, myslela jsem, že nám chce pomoci. Chtěl půjčit baterku, aby se podíval na nárazník svého auta, že neviděl kus pneu na silnici a přejel ji. Divil se, když dostal odpověď, že má koukat kam jede a co by dělal, být tam člověk ležící na cestě. Ještě chvíli blokoval jízdní pruh vedle nás, než jsem ho přesvědčila, že svým jednáním ohrožuje nejen nás, ale i sebe. Po příjezdu domů jsem byla překvapena, naše vlčice porodila pět štěňat, pejsků, poslední šestou fenku přinesl Láďa, když zagarážoval auto. Jsou celé černé po psím tátovi a jsou zdrávi.

A teď otázky na Ladislava Kopelenta. Jaké to je jezdit bez serva?

S jízdou s nefunkčním servem mám již nějaké zkušenosti. Naposled jsem jel za podobných okolností na Barumce v roce 2007. To nám praskla hadice od serva a horký olej stříkal přímo na rozpálený výfuk. Po chvíli byl spodek auta v plamenech. Nebyl to první případ, a tak rychlé zastavení a následné uhašení požáru bylo otázkou jen několika málo vteřin. V této chvíli jsem blahořečil technickým předpisům, které jezdci ukládají mít akceschopný hasicí přístroj po jeho revizi u hasičů. Ona ne vždy váha vozu je na prvním místě a podstatná. Těch pár kil hasiva se uveze a občas jsou velmi užitečné a dovedou vrátit posádku do hry. Tenkrát jsem sice nevyhrál, ono porazit Míru Březíka a ještě na jeho domácí trati není vůbec jednoduché. Zahořeli jsme z druhého místa a bedna nám utekla o desetinu sekundy, ze ztráty jsem sjel přes 6 minut, ale tu desetinu jsem již nestihnul.

Podobný problém se servořízením jsme měli na druhé soutěži pořádané v Kralovicích v roce 2003. Přes počáteční banální problémy s nesvítící lampičkou na čtení rozpisu a přes nesvítící část světelné rampy jsme se dopracovali až k nefunkčnosti serva. Přes noc jsem servo sehnal a v raním servisu bylo vyměněno. S určitými rozpaky, jak na tom budeme ve výsledkové listině jsem se šel podívat na oficiální tabuli. Prohlížel jsem pořadí asi od jeho poloviny vzhůru, již jsem byl očima v první desítce, říkám si to jsem se přehlédnul. Jedu znova a to již od spodu a prstem si pomáhám, abych se nepřehlédl. Prst se mi zastavil u prvního místa absolutně, nevěřícně na to koukám, za mnou nějaká myš. Až někdo z jezdců mi požádal jestli bych mohl sundat tu ruku od nástěnky, že i on by rád viděl jak je na tom. Toto umístění jsem držel až téměř do konce soutěže. Trojkové kolo v převodovce nám vystavilo stop, ne, že bych se neobešel bez trojky, ale skříň se roztrhla jako ořech.

K vlastní akci v Pardubicích – Železné hory. Na servořízení prasklo gufero na jeho hlavě a sloupkem řízení stříkal olej částečně do kabiny a na výfuk. Za autem byl modrý kouř, nebýt upozornění od babi, že mám pod nohama kaluž oleje, ani bych si nevšimnul, že jde řízení stuha, on v něm ještě nějaký zbytek oleje cirkuloval. Váhal jsem, jestli to nemám vzdát. Z jedné strany tlak spolujezdkyně, abych nepokračoval, která na neštěstí byla mimo auto, za jízdy by se jí při této úvaze špatně vystupovalo. V tu chvíli šlo o to jak ji dostat zpět do auta. Oba jsme měli předchozí zkušenosti s tímto nadělením. Někteří jezdci v takové chvíli odstupují. Ještě k tomu se to stalo v první polovině závodu. Vědomí toho, že náhradní hlavu ani servořízení v doprovodu nemáme, to neusnadňovalo. Nakonec jsem babi ukecal, že to dotáhneme do servisu a uvidí se co dál. Pochopitelně jsem náhradní díl u konkurence nesehnal. S příslibem, že pojedu pomalu se mi podařilo vrátit Helču do auta. Z mého pohledu jsem slib o stylu jízdy do cíle dodržel, ona byla ovšem jiného názoru. Trápil jsem se až do cíle. V pomalých zatáčkách a v retardérech mně to rvalo volant z ruky. Ještě horší to bylo v rychlejších pasážích na nerovnostech, to občas auto odskočilo o půl metru jinam, než jsem potřeboval. Několikrát mi to vyrazilo volant z ruky. Před RZ jsem doplnil trochu servo oleje, aby se servo nezadřelo a nezakouslo se, to bych musel skončit, ono je totiž na jednom klíňáku s alternátorem. Ani jsem netušil kolik mám v těle svalů, jak mně všechny bolely. Pár lidí se mi v cíli ptalo proč jsem jel na varovky, počítal jsem s tím, že mně někdo dojede, tak aby věděl, že se s tím peru a jedu pomalu. Nikdo mě nedojel a diváci u tratě si asi říkali co blbnu s těmi blinkry, když to na první pohled nevypadá, že by něco bylo v nepořádku.Tak jsem se těšil na průjezd té technické pasáže, závada řízení mě tu radost úplně zkazila.

Spolujezdkyně prozradila, že má v autě strach, co na to říkáš?

To vím již dávno, kdo by se také nebál, kdo se nebojí, kecá nebo to má v hlavě uspořádané trochu mimo standard. Já bych sedět vedle nemohl, nejen, že bych se bál, ale strašně bych trpěl, protože by jezdec jel úplně jinak než bych si to představoval. Obdivuji bývalé jezdce, kteří přesedli na místo navigátora. Ono je to složité, někdy si říkám, jak jedu pomalu a opatrně a ono je to za hranou. Jindy se mi zdá, že jsem jel hodně rychle a ono by to šlo ještě o píď rychleji. Stačí si jinak najet před zatáčkou, jít v jinou dobu do brzd. Najet do díry, nebo se jí vyhýbat, to předvedl Kája Trojan. Někdy člověk míní, ale osud mění.

Jak tedy hodnotíš průběh soutěže?

Akce probíhala od startu až do cíle tak, že jsme jeli pořád dopředu, nikde jsme nezabloudili, ani necouvali. Ne vždy se to takto pěkně povede. Na první vložce nám přestal jít intercom, což se dalo vydržet, byl to čtvrtý čas. Na vině byla nekvalitní nová baterie, nemající kontakt dle normy. Se starou baterkou nebyl až do cíle žádný problém. Na dvojce jsem ulomil řadicí páku. Řadím z trojky čtyřku a slyším levá šest, upadla ti řadicí páka. Na to pravím tak jí drž vzadu padá dopředu a zase dozadu, to mně vyrušuje od řízení. Stalo se to za třetí vesnicí před cílem. Do cíle jsem přispěchal na trojku v šestém čase. Ve flexi servisu jsme vyměnili ulomený unibol v závitu za díl ze stabilizátoru ze starého továrního Favorita po Emilovi Trinerovi. Někdy se vyplatí neuklízet a vozit sebou i relativně nepotřebné věci. Na trojce mě vytekl olej ze servo řízení prasklým guferem okolo sloupku řízení. Smrad ze spáleného oleje jsem cítil již u Trojanovo vinglu, kde si Karel zajel v prvním průjezdu apartní oblouček polem. Až za poslední vsí jsem dostal pokyn k opuštění hořícího vozu. Máme díru v motoru, znělo hlášení. Motor jede a maže oznamuji navigátorce. Tak se podívej pod nohy na tu louži oleje. Aha, proto se tak nadřu s tím volantem. Oznamuji zpět, že to je jenom servo olej. Ale hoří se dozvídám. Odpovídám, že jen smrdí od rozpáleného výfuku. Abych předešel dohadům vypínám motor a dojíždím samospádem několik zatáček do cíle. Je to pátý čas. V bezpečné vzdálenosti za stopkou zjišťuji co se vlastně stalo. Vizuální kontrola potvrzuje moji domněnku. Otírám pedály od oleje a po nějaké chvíli jedeme dál. Čtvrtá RZ je velmi technická a zhoršuji se oproti předchozímu průjezdu o 13 vteřin. Nevím jestli je lepší jet na trojku, nebo bez serva, ale každopádně na trojku se míň člověk nadře. Desátý čas nevěstí nic dobrého. Po následujícím servisu, kde se nepodařilo řízení opravit je pátá RZ, která je obtížnější jízdou převážně z kopce, to mě vyhovuje, tolik to netahá za ruce, jako proti kopci. Zajíždím pátý čas a jsem zpět i přes potíže ve hře a těším se na rovnější poslední test.

A je zde poslední vložka a za ní očekávaný konec neplánovaného posilovacího cvičení. Čtvrtý čas nás vrací zpět na propáslé čtvrté místo, na které jsem rezignoval na 4 RZ, kde jsem to chtěl již zabalit.

Takže nakonec spokojenost?

Určitě, ani jsem nedoufal, že vyhrajeme třídu, Fabia KIT CAR, která byla klasifikována druhá za námi, měla také nějaké potíže, možná zásadnějšího rázu. Překvapil mě Karel Pohner s dvoulitrovou Hondou, který jezdí sprinty a co jsem zaznamenal dost vysoko ve skupině A. Vůbec by mě nenapadlo, že ho porazím s naším autem v plné kondici, natož s porouchaným vozem. To, že za námi zaostal o více jak půl minuty mi dává další chuť do závodění, nevím však jestli to takto pozitivní vidí moje žena. Ta má vždycky pravdu, poslouchat se musí a kázeň musí být, ne vždy se mi to však daří.