Je krátce po silvestrovské půlnoci a nový rok s pořadovým číslem 2010 je tu. Touto dobou se do sebe obvykle snažíme dostat nemalé množství alkoholu, abychom ten další rok začali jak se patří. Tentokrát je ale vše jinak. Vojta je úplně střízliv a v mém těle rovněž koluje mnohem méně alkoholu než by se na tento den slušelo. Důvod je jediný: DAKAR 2010!

Na našich letenkách je datum odletu 1.1. a nepříjemný čas 6:00. Musíme proto oželet bujaré novoroční oslavy a během noci vyrazit směr letiště Ruzyň. Po cestě z Kostelce nad Orlicí je potřeba naložit zbývající členy naší posádky: Honzu (ACE) v Hradci Králové – mistrného kameramana a střihače v jedné osobě a Martina (HAMAR)" v Praze – jež se později ukázal jako skvělý fotograf. Aby byly informace o posádce úplné, tak dodám, že já (VIDA) jsem v posádce rovněž jako fotograf a Vojta jako styčný důstojník s týmem „Letka Racing Team Tomáše Tomečka“, kterému jedem nejen pořádně fandit, ale i pomoci s mediální propagací jeho účasti v tomto velice obtížném závodě.

Po menších toulkách Prahou, kdy bylo potřeba vyzvednout poslední věci nutné k přežití, jsme dorazili na Pražskou Ruzyň v plné sestavě. K nám se přidala ještě pěkná kupa báglů, která chce jet stůj co stůj s námi. Check-in i s báglama proběhl bez větších komplikací a za chvíli už sedíme v letadle směr Frankfurt, kde dostáváme kafe a nějaký bio sendvič neidentifikovatelného složení. Sotva jsem ho stihl spořádat, už kapitán hlásí, že začínáme klesat a zanedlouho budeme přistávat. Jak řekl tak se stalo. Najednou stojíme někde v útrobách Frankfurtského letiště a našim úkolem je najít správný terminál pro odlet do Buenos Aires. Vzhledem k tomu, že do dalšího odletu máme asi 3 hodiny čas, tak je plán jasný: dáme si snídani v nějakém Caffe. „Viermal WEISBIER, bitte“ zní naše objednávka.

Po pivní snídani se přesouváme k terminálu. Když vidíme co nám přistavili za letadlo, tak se pomalu loučíme s Buenos Aires se slovy “ tahle kráva se nemůže nikdy vznést”. V této myšlence nás nadále utvrzuje letištní personál, který do Boingu 747-400 nakládá neuvěřitelné množství zavazadel, různých beden atp. Nicméně, světe div se, opak byl pravdou. Letadlo se opravdu, byť velmi pomalu a nejistě, vzneslo. Bohužel při nastupování do letadla se nejspíše stala někde chyba, protože jsme nejprve minuli schodiště do první třídy a vzápětí jsme I bez zastávky prošli byznys třídou. Tzn že teď už nás čeká jenom13 hodin ne zrovna pohodlného letu do Argentinské metropole.

Let probíhá poměrně rychle, dostáváme nějaké to jídlo, letušky nosí jedno pivo za druhým, občas je potřeba se projít, protáhnout nohy, prostě klasika. Novoroční popíjení přerušuje hlášení letušky, že na toaletách je opravdu zakázáno cokoliv kouřit. Informaci jsme si každý přebrali podle potřeby a nálada v letadle byla opět o něco veselejší. Ovšem každá idylka jednou skončí. Ta naše měla skončit zhruba někde na rovníkem, kdy nám letuška oznámila, že pivo došlo! Nicméně jsme byli odhodláni nevzdat se naší idylky a pokračovali jsme v konzumaci, tentokrát vína. Vzhledem k tomu, že nejsem zrovna nadšený vinař, tak jsem se rozhodl ředit vino kolou, za což jsem si vysloužil od Martina nepěknou kritiku. Další krutá rána přišla někde na brazilskými pralesy, kdy pro změnu došlo víno. Mise splněna: JUMBO VYPITO! neslo se letadlem. Už jsme chtěli letušky podezřívat, že nám nechtějí dále nalévat. Ale vhledem k tomu, že místo objednaného tonicu jsem dostal tonic s Ginem, tak jsme od podezřívání upustili. Holt už nás měly přečtený.

Konečne je to tu, kucí ze severní polokoule dosedli na letiště v Buenos Aires. Je 20:30 místního času, 25C, jasno a vlhko. Ač je to k nevíře, tak celá ta kupa báglu přistála s námi a bohužel nám nezbývá nic jiného než je vzít s sebou na dobrodružnou cestu. Díky nim se ovšem nevejdeme do klasického taxi a jsme nuceni čekat asi hodinu na nějaké větší. Během čekaní s údivem zjišťujeme, že půjčovna aut, která měla mít dnes zavřeno, je otevřena. Neleníme tedy a zjišťujeme, zda by nebylo možné vypůjčit si námi objednané auto již dnes. Chlapík v půjčovně nejdříve studuje náš voucher, aby posléze zjistil, že naše rezervace auta byla z neznámého důvodu zrušena! Nicméně nás ujišťuje, že zítra ráno v 8:00 bude vše OK. Zvítězilo tedy heslo “Ráno moudřejší večera”. V tom přijíždí náš taxík a po chvilce zápasení s batohy se řítíme BA směrem k našemu hotelu. Trošku jsme nervozní z toho, že náš taxikář nemá ve 13 milionovém městě žádnou GPS. Honza proto neváhá a hodlá taxikáře kontrolovat svojí GPSkou. Po 30km dorážíme před hotel a to nejkratší možnou cestou. Taxikář nás mile překvapil. O tom jak zde funguje (resp. nefunguje) systém rezervací jsme se bohužel přesvědčili znovu, tentokrát na hotelové recepci. Rezervaci pokoje, kterou nám zařídil Tomáš Tomeček, nemůže nikdo najít. Hotel naštěstí není plně obsazen a tak po chvilce dostáváme 4 lůžkový pokoj. Z cesty nám krapet vyhládlo. Ovšem s blížící se půlnocí zjišťujeme, že již nám nikde neuvaří a tak vysněný argentinský steak nakonec měníme za ušmudlaný hamburger v mostním mekáči, který máme přes ulici. Do postele uleháme kolem 3 hodiny ranní se slovy “to byl nejdelší Nový rok jaky jsme kdy zažili”. Zítra nás čeká vypůjčení auta a následná cesta do cca 700km vzdálené Cordoby, kde by jsme se měli připojit k týmu Tomáše Tomečka. O tom ale až příště………..