Poměrně klidný spánek ve velmi rušném bivaku nepřerušuje burácející, i když už na první poslech nepříliš zdravý, zvuk stroje Subaru Elaion( a to byla i jeho labutí píseň, Subaru v Cordobě také s Dakarem 2010 skončilo) vedle kterého jsme si večer postavili stany, nýbrž hustý déšť. Díky velkému teplu a vlhkosti je ve stanu jak ve skleníku. Bohužel potom co jsme se vysoukali ze stanu žádná změna nenastala, jsme stále ve skleníku.

stroj Subaru Elaion – to je naposled co ho vidíme

Dobrá nálada, kterou nám přinesl spánek, je hnedle ta tam. První co se nám po vykouknutí ze stanu naskytlo, je pohled na zničenou Tatru a nevyspalého pana Morávka, který toho díky bolestivému zranění mnoho nenaspal. Zpět do reality. Je jasné, že ani dnes neuvidíme dakarské speciály v jejich plném nasazení, pokud je uvidíme vůbec. Organizátoři závodu by se měli postarat o převoz zraněných zpět do Buenos Aires, nicméně u nás tomu tak není. Bohužel posádka LRT týmu zřejmě není pro organizátory dostatečně zraněná. Je tedy potřeba vymyslet, jak dostat kluky zpět do BA a následně domu na severní polokouli. ACE s Vojtou se snaží zajistit zpáteční letenky a Tomáš Tomeček se ještě pokouší zajistit převoz od organizátorů. I toto snažení bylo marné. Nejrozumnější řešení je nakonec společná cesta Tatrou. Nejprve je ovšem nutné zjistit jaký je zdravotní stav Petra Vojkovského, který při havárii utrpěl otřes mozku a je na pozorování v nemocnici. ACE s Vojtou se tedy s Tomášem Tomečkem a Vojtou Morávkem vydávají do místní nemocnice v našem Fordu ECO. Takové dobrodružství už asi nezažijí. Já s Hamarem zůstáváme v bivaku a přijímáme role hlídačů Tatry. Čekání si krátíme focením bivaku, spaním a opalováním se. Zároveň smutně koukáme jak se před výjezdem z bivaku rovnají ostatní kamióny, aby mohly vyrazit vstříc dakarskému dobrodružství. Malé zpestření našeho čekání byla místní slečna, která si se zájmen prohlížela „naší“ Tatru. Naše nabídka prohlídky kabiny ji zaujala a tak netrvá dlouho a už ji ochotně vyzvedáváme do kabiny pochroumané Tatry.

dvanácti válec Tatry Tomáše Tomečka

hlídač Tatry HAMAR

Během dalšího čekání se bivak úplně vyprázdnil a lenošení u Tatry přerušuje až příjezd Fordu ECO. Zprávy z nemocnice nejsou tak hrozné jak se zdálo – stav Petra Vojkovského je dobrý. Tedy v kontextu toho, že posádka zažila překlopení kamionu a náraz dalšího. Takže je celý pomláceny, dezorientovaný a má, z důsledku těžkého otřesu mozku, "okno jak vrata". Poslední co si pamatuje je příjezd do Buenos Aires, ale zítra by měl být z nemocnice snad propuštěn. Příznivé zprávy jsou i pro nás. Rozhodli jsme se pokračovat dále a abychom nezaháleli, tak budeme pořizovat materiál pro druhou posádku našeho Tatra týmu ve složení Andre de Azevedo, Míra Martinec a Michael Justo. Nejdříve ovšem nakládáme pana Morávka, kterému uděláme taxi do hotelu, a loučíme se s Tomášem Tomečkem, který zůstává u Tatry, kterou se bude snažit zprovoznit tak, aby vydržela dlouhou cestu zpět do Buenos Aires. V tuto chvíli je na místě, kde ještě před několika hodinami byli stovky lidí a vozů, pusto a prázdno. Závodníci jsou již v další etapě a doprovodná vozidla jedou spojovací část do města La Rioja. Na nás dopadá zvláštní a tísnivý pocit samoty. Ale i my jsme připraveni vyrazit na další cestu. Nejprve na hotel, kamsi do centra Cordoby a pak opět dohnat dakarské pole. Netrvá dlouho a před hotelem se loučíme i s panem Morávkem. Všichni tři nešťastní závodnici by zítra měli odjet poškozenou Tatrou do 700 km vzdáleného Buenos Aires. Zde odevzdají vůz do "Delta doku", což je shromažďovací parkoviště aut pro všechny posádky, ze kterého budou po konci soutěže rozvezeny loděmi do všech koutů světa. Poté nasednou na letadlo a budou další vývoj závodu sledovat jen doma u televize. S klukama si říkáme, že takovou cestu jim opravdu nepřejeme a ty stovky kilometrů budou určite stráveny v dosti tiché a ponuré atmosféře.

Tomáš Tomeček při opravě zničené Tatry

kamióny připraveny opustit bivak – smutný pohled z havarované Tatry

Ještě nezbytný nákup piv, nějakého jídla a hlavně americké lepící pásky, která je nepostradatelným pomocníkem při opravách všeho druhu a pak hurá dále. Na náš nákup v supermarketu jistě budou místní vzpomínat s láskou , protože jsme nevydrželi extrémně pomalé tempto při odbavování na kase, a k údivu dvacetihlavé fronty za námi, jsme vykouzlili naštvaný pohled prodavačky, když jsme ji předvedli, že čárový kód se dá odbavovat pětkrát rychleji, než byl místní standart. S pocitem zadostiučinění z odplaty, po předlouhém čekaní ve frontě, jsme vyrazili k našemu dnešnímu cíli – městu La Rioja, které je vzdáleno asi 400km od Cordoby a je zde umístěn další bivak. 400 kilometrů není extra dlouhá cesta. Nicméně tentokrát se již nekoná žádná dálnice a k dlouhým rovinkám je navíc potřeba překonat i nějaké to pohoří a nezvykle i zatáčky.

cesta do La Roja – zase nekonečné rovinky některé okolo 100 km

cestou potkáváme závodníky, kteří maji dnešní rychlostní část "odkroucenou" a jedou klidnějším tempem do bivaku

Do bivaku tak dorážíme až za tmy, a přestože valná většina závodníků již v spí ve svých stanech, příjezdovou cestu lemuje stále neuvěřitelné množství nadšených diváků, kteří vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. Bohužel se v bivaku zdržujeme jenom krátce, a to pouze z důvodu vyzvednutí závodního roadbooku na zítřejší etapu. Závodní roadbook je, v kombinaci se „slepou“ novinářskou a podrobnou mapou ruské výroby, velice nepostradatelná záležitost. Při troše umu a štěstí se tak dá najít trasa závodu bez větších obtíží. Tímto způsobem vybíráme tedy zítřejší místo v bílých dunách poblíž města Fiambala, které by mělo být dobře přístupné i pro naše auto. Malý háček je v tom, že je to dalších 300km daleko a tak nezbývá nic jiného, než se opět vydat na cestu abychom zde zítra závodníky stíhali. Nejdříve je však nutné dostat do žaludku kus žvance a nabrat tak na cestu trochu energie. Volíme místní pizzerii, která je kousek od bivaku a udělali jsme opravdu dobře. Místní lidé jsou neskutečně pohostinní a od místních štamgastů dostáváme k pizze lahvinku Argentinského červeného, jen tak, aby se neřeklo. A protože kucí ze severní polokoule jsou rovněž přátelští, dáváme na oplátku ochutnat moravskou slivovici. Jednoho štamgasta malý lok málem porazil, ale druhý se hrdinsky napil i podruhé. Na oplátku jsme vyfasovali další lahvinku červeného. A protože takhle by to tu nejspíš pokračovalo dokud by domorodec nepadl do komatu, rozhodli jsme se zvednout kotvy a vyrazili směrem Fiambala. Kolem půlnoci máme na našem tachometru o dalších 100km více a začínáme hledat místo, kde by jsme na noc složili hlavu. Nicméně krajina je zde docela hornatá a tak nakonec musíme stany rozdělat podél cesty, na jakémsi provizorním odpočívadle (rozšířená kamenitá krajnice).Než se všichni nasoukáme do stanů, tak se kocháme noční oblohou, na kterou jsem se obzvláště těšil. Díky tomu že spíme uprostřed divočiny a světelné znečistění je zde minimální, je pohled na oblohu omračující. Tisíce hvězd, mlhovina, prostě obloha, kterou v Evropě nemáte šanci spatřit. Kdo neviděl, nepochopí. Hvězdy se mi ale začínají rozmazávat a to je neklamné znamení, že pomalu upadám do komatu. Je jedna hodina po půlnoci a my se snad zítra poprvé dočkáme závodních speciálů přímo v akci.

noční servis jede naplno

Noční atmosféra na příjezdové cestě k bivaku

Kompletní galerie z DAKARU 2010 den po dni – / FOTO, VIDEO, TEXT / na – www.martinhales.com