V 7:00 nás probouzí zvuk budíku. Po 5 dnech je to první noc co jsme spali déle jak 4 hodiny. Pravda, spánek byl občas přerušen troubením kolem projíždějících kamiónů, ale to nemění nic na tom, že jsme se letos poprvé pořádně vyspali. Vylézt ze stanu nám chvilku trvalo, ale naše snaha o brzké vstávání byla po zásluze odměněna. Kolem nás se najednou tyčily kopce plné obrovských kaktusů. Celá scenérie byla dokreslena vycházejícím sluncem. Jedním slovem nádhera. Hamar nelenil, popadl Canony a během okamžiku zmizel kamsi mezi kopce. My jsme mezitím slupli nějakou tu bagetu a ovoce. Následovala hygiena a hlavně oblíbený tetris – tedy sbalit stany, veškeré bágly z auta ven znovu je tam jako tetris naskládat. V opačném případě by jsme museli půlku báglu nechat na krajnici. Když se Hamar vyloupl zpoza jiného kopce, než za kterým zmizel, mohli jsme opět vyrazit na silnici.

kempování přímo u silnice – kopce poseté kaktusy – to Evropa asi nebude :)

jedna kýčovka :) Luskusní nebe východ slunce na jižní polokouli

Cíl naší dnešní cesty je v dunách poblíž městečka Fiambala vzdálený ještě asi 200km. Během cesty pomalu dojíždíme asistenční vozy jednotlivých posádek, které musí každý den brzy ráno vyrazit do dalšího bivaku, kde jsou závodníkům ihned po dojetí k dispozici a začínají pracovat na opravách a údržbách závodních speciálů. Nás pro změnu dojíždějí a následně předjíždějí závodní speciály spěchající na start dnešní etapy, kolem kterého vede naše dnešní cesta. Ta je v každé vesnici lemována stovkami nadšených lidí. Kolikrát se zdá, že u podél silnice je snad celá vesnice. V davech jsou vidět důchodci, stařenky, matky s miminy, postižení na vozíčku, děti, mládež a samozřejmě mraky nádherných argentinských slečen. A není snad nikdo, kdo by nemával a nevítal nás. Jakmile kolona aut zastaví třeba na semaforech, tak se auto najednou ztratí v davu lidí, kteří se s námi chtějí vyfotit, získat autogram, něco s námi vyměnit nebo nás jenom pozdravit. V každé městě či vesnici je to úžasný zážitek. Po zhruba hodině a půl přijíždíme je startu etapy, kde už je naprostá většina závodníku připravena vyrazit. Mezi vozy čekajícím na start jsme zahlédli naši druhou tatru Petrobras i když trosku pospíchámáme ke konci etapy, tak zastavujeme a zdravíme se s Andrém a Mírou a přejeme hodně zdaru a pokračujeme dál.

fanoušci lemují silnici, pořádek střeží policie – atmosfera je velkolepá – neustále se fotíme, podepisujeme

dojíždíme na start RZ – závodní speciály se řadí na start

náš "závodní press speciál" to je tak když vám popletou rezervaci v půjčovně :)

Během další půlhodinky přijíždíme do Fiambaly. U jediné benzínky široko daleko tankujeme, stejně jako všechny asistenční kamióny a v duchu si říkáme, majitel z toho bude žít celý následující rok. Díky bohu, že naše cesta vede kolem bivaku. Kdyby tomu tak nebylo, tak by jsme měli velký problém kdekoliv ve městě odbočit, kam by jsme potřebovali. Celá cesta městem je lemována neuvěřitelným množstvím lidí, kteří nás s pomocí místní policie, nekompromisně směřují k bivaku. Za městem míjíme bivak a míříme směrem k checkpointu 2, který by jsme měli projet a pokračovat dál do bílých písků, rozprostírajících se po naší pravici a jsou úžasnou pastvou pro oči. Přijíždíme k checkpointu. Checkpoint je místo, které závodníci musí projet a na důkaz toho dostanou razítko. Ten je umístěn přímo na naší silnici, kterou zde trasa závodu křižuje. Z tohoto důvodu je místo hlídáno místní policií a vojskem, aby nedošlo ke kolizi s civilním obyvatelstvem. Spoléháme na to, že máme presscar a hodláme toto místo projet a pokračovat tak k našemu cíli. Zda se že jsme se ale trošku přepočítali. Místní orgáni si usmysleli, že nás projet nenechají. Argumentují jasnými pokyny nikoho nepustit a jsou neoblomní. Vzápětí, pro naprostý nedostatek signálu, selhává i pokus spojit se telefonicky s media organizátorem, který by mohl celou věc briskně vyřešit. GSM signál je v těchto končinách dosti nedostatkové zboží a vyskytuje se pouze v obydlených oblastechto znamená plus mínus 10km kolem měst a vesnic. Pro evropana docela zvláštní zážitek,a pocit i jistého nepohodlí, přeci jen jsme zvyklí na to, že telefon prostě funguje kdekoliv. Když se ještě vezme v potaz, že mimo vyloženě velké aglomerace jsou městěčka roztroušená od sebe desítky a někde stovky kilometrů tak po pár dnech ani nevíte kde v autě se vlastně telefon válí. Závodníci ale mají, pro případ nouze, satelitní systém Iritrack, který umožňuje přímé spojení s pořadateli a nejedna posádka vlastní i satelitní mobilní telefon pro případné spojení se svými mechaniky nebo doprovodem. Po 20 minutách neustálých hádek a výhrůžek žalářem boj nakonec vzdáváme, a jsme nuceni akceptovat tu nejhloupější výmluvu proč dále nemužeme a to protože: "Je to pro naši bezpečnost to nejlepší". A tak se vidina bílých písků se pomalu ztrácí. Naštvaní, slušně řečeno, parkujeme auto před policejní páskou odkud se budeme muset vydat pěšky na rekognoskaci terénu a nalezení vhodného diváckého místa. Dle prostudovaných materiálů, by 2km proti směru závodu měly být menší duny a tak balíme pití, foťáky, kamery a pomalu vyrážíme. V obrovském vedru (přes 40 stupňů ve stínu, kdyby tady nějaký byl) to kluci po chvíli vzdávají a usazují se na kopci podél trati odkud mají pěkný výhled.

stoupáme do kopců naproti nedostižné bílé písky – na kopci reprezentuje Vojta a ACE CZ teamy

na kopcích kluci vopálený :) – štáb ČT v akci

všude slečny z Argentíny a furt se chtějí fotit – opravdu těžké focení :)

krajina pod bílými písky – fanoušci jsou všude – teploty přes 40C

Pro mě toto je toto místo fotograficky nezajímavé a tak kráčím proti směru závodu. Cestou mě míjejí první motorkáři následovány helikoptérou. Mají mezi s sebou značné rozestupy a je znát že bílé písky byly opravdu náročné a závodní pole pěkně roztrhaly. Po zatraceně dlouhých 2km se mi za horizontem naskýtá pohled na neuvěřitelně velký otevřený prostor, ve kterém jsou motorkáři sotva vidět. Pohled je to fascinující, ale zároveň zdrcující. Žádné písky natož pak duny. Celé to trošku připomíná pampu. Je mi jasné, že tady toho také moc nenafotím a vracím se zpět ke klukům. Kluci jsou pohodlně usazeni stále na stejném kopci a druží se s kolegy z České Televize. Sedím sotva 10 minut a už je tady první auto. Je to VW s Nasserem a z toho jakou jede kudlu nám padá čelist. Ruce mě okamžitě začali svrbět a střelhbitě vyrážím blíže k trati ulovit nějaké fotky. Nicméně opět mě začíná prudit místní policie a vyhání mě zpět na kopec. I přes opětovné výhružky žalářem mířím zpět k našemu autu a pokračuji na druhou stranu silnice. Tady jsem konečně spokojený, krásný jemný píseček s mnoha muldami, boulemi a příkopy. Mezi prvními 10 auty se překvapivě objevuje první kamion. Samozřejmě Kamaz, který jede neskutečnou palbu. V ukrutném vedru toho začínám mít plné zuby, nicméně je potřeba vydržet do příjezdu Andrého de Azeveda. K mé radosti přijíždí André během další půlhodinky na vynikajícím třetím místě mezi kamióny. Po jeho průjezdu sbírám zbytky svých sil a vydávám se zpět k autu. Kucí, už pomalu taky opálený, přišli k autu chvilku přede mnou.

část nekonečného prostoru

Tatra Andrého de Azeveda

KAMAZ si klestí cestu

Kropíme hlavy vodou uklízíme foťáky a míříme zpět k Fiambale do bivaku. Tady kombinujeme asi dvě nejúžasnější věci které může bivak nabídnout: studená plechovka pití co dává křídla a studená sprcha. Musím říci, že potřech dnech nemytí nám to dosti pomohlo. I když později se ukázalo, že tři dny bez sprchy je prakticky standart o kterém není třeba vésti delší diskuze. Umytí a voňaví procházíme bivak. U KM Racingu se dáváme do řeči s Pepou Macháčkem. Pepa po včerejším karambolu odjel dnešní etapu s pohmožděným ramenem a dokazuje, že Dakar je pouze pro drsný chlapy. Když jsem mu chtěl potřást rukou, tak přes bolest mi ji nebyl schopen podat. Přesto s tímto handicapem dokázal odjet celou dnešní etapu. Další zastávku máme u našeho Tatra týmu. André je již tu a tak s ním kluci natáčejí rozhovor. Dlouho se však nezdržujeme a protože Fiambala je poslední místo v Argentině a zítra nás čeká přejezd do Chile, tak využíváme celní a pasové kontroly přímo v bivaku, kde je potřeba vyřídit všchna povolení na zítřejší překročení hranic. Je nutné posbírat razítka jak od Chilské, tak Argentinské strany, vyplnit pro každý stát zvláštní formulář a výsledkem toho je malá kartička, kterou stačí na hranicích předložit. Bez této procedury by překročení hranice mezi Argentinou a Chile nebylo vůbec snadné. Bivak opouštíme za šera a míříme do „centra“ Fiambaly. Tou dobou stále přijíždějí závodníci, kteří jsou rádi, že mají jednu z velmi náročných etap za sebou a na mnohé ještě tento pocit čeká a není jich málo.

točíme rozhovor s André de Azevedo

naše konkurence :) štáb Eurosportu – živé vysílání přes satelit

zleva Víďa , Petr Lusk, Pepa Macháček

"naše Tatra" z leva: Jaromír Martinec,Petr Čapka,Petr Vodák a Tomáš Fajman (ten s pistolí v ruce :))

úžasná večerní atmosféra v bivaku Fiambala

Na místním náměstíčku obcházíme stánky s tématikou Dakaru. Vojta se svými zkušenostmi z Afriky začal hnedle smlouvat. Slevu nakonec usmlouval a výsledkem je nákup tří triček s logy Dakaru. Po úspěšném nákupu se všichni shodujeme, že by bylo dobré spláchnout dnešní prach a písek velkou lahví Quillmese. Našli jsme asi jedinou místní hospůdku, kde si k pivu rovnou objednáváme čtyři čorízka (Bife de Chorizo). Na to, jak byla hospoda plná je tu maso vcelku rychle. Asi nemá cenu popisovat jak bylo výtečné. Pro úplnost dodám, že pivo jsem dostali v litrových lahvích. Tahle země nemá prostě chybu. S plnými pupky vyrážíme kousek za město, kde se opět podél silnice ubytováváme. A protože se blíží teprve půlnoc, tak se kluci rozhodli rozdělat lahvinku Argentinského červeného, které jsme dostali v La Rioje. Při popíjení se kocháme noční oblohou, kterou se marně snažíme vyfotit. Lahvinka padla relativně rychle a značně umocnila naší únavu. Zmoženi se soukáme do stanů a jdeme spát. Zítra nás čeká úchvatná podívaná při přejezdu průsmyku Paso San Francisco v nadmořské výšce 4760mnm.

Vojta s Acem uplatňují své zkušenosti z Afriky a smlouvají

kamiony projíždějí noční Fiambalou

Kompletní galerie z DAKARU 2010 den po dni – / FOTO, VIDEO, TEXT / na – www.martinhales.com