Zase ten budík. Kdo ho sakra nastavil na 6:00? Aha to asi já. Večer jsme se totiž dohodli, že na 600km dlouhý přejezd And vyrazíme brzy. A že to bude přejezd zajímavý slibovalo nejen sedlo v nadmořské výšce 4760 metrů nad mořem, ale hlavně fakt, že celou cestu není jediná čerpací stanice. S naším Ford ECO s motorem 1,6 v benzínu a vidinou neustálého stoupání to nejsou zrovna růžové vyhlídky. Vystrkujeme hlavu ze stanu a naskytuje se nám nevídaná podívaná v podobě východu slunce nad ještě spící Fiambalou . Tato úžasná podívaná , kde nebe hraje všemi barvami je umocněná projíždějícím závodníky , kteří spěchají na start dnešního závodu. Dnes máme všichni před sebou jeden z nejdelších přejezdů a je nutné co nejdříve vyrazit na cestu . Na kochání není mnoho času. Na rameno už mi klepe Vojta a nenápadně mi naznačuje, že bych se měl ujmout toho co mi jde nejlépe, totiž Tetrisu. Po pár minutách mám Tetris dohraný a vzápětí vyrážíme vstříc Paso de San Francisco.

svítání nad Fiambalou

Z počátku je okolo cesty pustina s pár skalami, která se během 10km začíná měnit ve skalnaté soutěsky. Ty jsou zvláštní tím, že jsou zbarveny červeně. Netrvá dlouho a červené skály jsou ty tam. Střídají je skály klasických barev. Tady ovšem nic netrvá dlouho a najednou jsou kolem nás kopce, které hrají všemi barvami. Navíc už nejedeme soutěskami, ale prostor se mnohem více otevřel a cesta více narovnala. Okolní pohoří jsou opravdovou pastvou pro oči a díky tomu, že jedem tempem „na spotřebu“, tak se kocháme opravdu dlouho. Celou cestu pozvolna stoupáme a pohybujeme s ve výškách okolo 3000m. Silnce na Argentinské straně je krásná asfaltka po které cesta utíká rychle. Nadmořskou výšku zatím na sobě nijak nepozorujeme .Takto stoupáme až do výšky 4760 metrů, kdy nás předjelo snad celé startovní pole motorkářů. V nejvyšším místě se od místní policie na památku necháme fotit a poprvé od našeho příjezdu oblékáme teplejší oblečení. Venku je odhadem (auto nemá teploměr) 10-15 stupňů a oproti včerejším čtyřicítkám se nám zdá, že je tady neskutečná kosa.

začínáme stoupat – cestou již potkáváme motorkáře

dechberoucí scenérie na cestě přes Paso de San Francisco

podél silnice stojí záchranky s lahvemi kyslíku kdyby snad někdo potřeboval

Paso de San Francisco 4760m

na Argentinské straně pěkná asfaltka

ve výškách okolo 4000m potkáváme plameňáky

pohybujeme se ve výškách nad 3500m sníh je vidět minimálně

Nezdržujeme se tedy dlouho a míříme dále ke státním hranicím. Ještě než tam dorazíme, tak zastavujeme u termálního jezera Laguna Verde, kde máme v plánu udělat pár foteček našeho týmu. U jezera, které se nachází ve 4500mnm, se potkáváme s press týmem KM Racingu v čele s Petrem Luskem. Mají stejný cíl jako my, tedy nafotit svůj tým v této úžasné scenérii. Trávíme zde asi hodinu, než přijíždí Adre de Azevedo. Mezi tím projela celá flotila Volkswagenu, Mitsubishi, BMW a ostatních automobilů. Až na pár aut v podstatě nikdo nezastavuje a všichni míří na start dnešní měřené etapy, která je asi 200km za hranicemi.

Laguna Verde

mediia press cars

Tatra Andre Azaveda – posádka Míra Martinec, Andre de Azevedo, Maykel Vilarta

Chvíli po průjezdu Andrého se balíme a rovněž vyrážíme, ovšem ne na start, ale do cíle dnešní etapy, kde by jsme s trochou štěstí mohli Andrého znovu zastihnout. V nádrži máme ještě asi polovinu benzínu a tak jediný problém na tomto přejezdu mohou být už jenom celníci. Ovšem kucí ze severní polokoule jsou zkušení hráči a v posledním bivaku si vše zařídili předem, tak aby žádný problém nenastal. Potom co jsme se zbavili veškerého jídla, protože jeho převoz přes hranice je striktně zakázán, jsme v poklidu projeli hraniční kontrolou. Stačila k tomu malá kartička, kterou jsme dostali v bivaku a cesta do Chile byla volná. Na Chilské straně najednou mizí kvalitní asfaltka a mění se v šotolinovou cestu.

Chilská šotolina

začínáme klesat k Copiapo

Po pár kilometrech začínáme konečně klesat směrem ke Copiapu, kde je situován další bivak. Krom toho, že se změnila cesta, tak se změnilo i okolí. Všemi barvami pokryté kopce zůstaly na Argentinské straně a vystřídala je krajina podobná té měsíční a tak nám cestu zpestřují pouze závodníci spěchající na start. Potom, co jsme i my minuli start do dnešní etapy, jsme dorazili do Copiapa. Město které je považováno za turistickou bránu a zároveň výchozí bod do Atacamské pouště – nejsuššího místa na naší planetě. Naše první kroky směřují do banky. Měníme USD za Chilské pesos, které v vzápětí utrácíme na benzínce a uhasínáme žízeň našeho auta. Cestou k cíli etapy, kde by jsme podle našich propočtů měli ještě zastihnout Andreho, míjíme za městem bivak, do kterého dojíždějí už první auta. Pokud to opravdu stihneme, tak to bude asi hodně těsné. V půli cesty mezi bivakem a cílem etapy se asfaltka opět změnila v prašnou cestu, na které se místy tvoří písečné jazyky z okolních dun, které zde vytvářejí krásné scenérie. Tady začínáme pomalu váhat, zda pokračovat až k cíli. Jedeme totiž proti směru závodníku, kteří za sebou nechávají neskutečné množství zvířeného prachu. V případě, že by jeli dva závodníci za sebou, tak by se mohlo stát, že nás v tom prachu druhý závodník přehlédne a mohlo by dojít k pořádné ráně. Na odvážné si hrajeme do té doby, než v protisměru projede Kamaz a dalších 5 minut není vidět ani na krok. Odstavujeme tedy auto mimo cestu a pokusíme se udělat nějaké fotky Andreho na této prašné přejezdové cestě.

podhůří u Copiapa

duny okolo Copiapa

Celé naše snažení bylo bohužel k ničemu. Andrého jsme se totiž nedočkali a tak po asi hodině a pul, kdy projela naprostá většina kamiónu, se vracíme zpět do bivaku. Tady se dozvídáme, že André stojí asi 20km před cílem kvůli problémům s elektronikou. Ani v bivaku jsme se kluků nedočkali a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme do města dát si naše oblíbené čorízko a prohlídnout si večerní Copiapo. Bifť-our nás oproti Argentině mírně zklamal. Nejen že není tak vynikající, ale hlavně je i mnohem dražší. Rozdíl cen byl znát i na pivu, kterých jsme do sebe pár natlačili a později i v obchoďáku, kde jsme si udělali nákup na zítřek. Okolo 22:00, kdy jsme se dostatečně nabažili večerního Copiapa, vyrážíme ke startu zítřejší etapy.

Zrovna když hodiny odbily půlnoc, tak zastavujeme a stavíme stany opět poblíž silnice, pouze s tím rozdílem, že jsme si ustlali na jemném písečku Atacamské pouště. Před spaním se opět kocháme noční oblohou, která je zde snad ještě dokonalejší než v Argentině. Naše kochání přerušuje až měsíc, který se začal sápat na oblohu a tudíž ji osvětlovat. Hodinu po půlnoci uleháme do spacáků a doufáme, že Andrému se podaří opravit jeho Tatru a my budeme mít zítra komu fandit.

Kompletní galerie z DAKARU 2010 den po dni – / FOTO, VIDEO, TEXT / na – www.martinhales.com