Tentokrát zavzpomínám na soutěž, která se nám velmi povedla – na Rallye Valašská zima 1982.

V polovině ledna jsme dostali itinerář na tuto rallye a hned jsme se vydali shánět (vypůjčit si) peníze, abychom zde mohli startovat. Při zpěvu písně "my jsme Valaši jedna rodina", se nám povedlo si půjčit peníze k těm, které jsme mohli hned investovat ze svého.

Bylo to pro nás každoroční setkání s přáteli a také možnost změřit „síly“ s týmy jako byly třeba Slušovice, ale také s jezdci, kteří jezdili mistrovství ČSSR – tedy „federál“, ale také s jezdci z ciziny. Protože jsme měli spoustu přátel v okolí Gottwaldova a také atmosféra byla nezapomenutelná, tak jsme se moc těšili.

První „rána“ přišla v podobě neuvolnění Mirka Pláničky, mého spolujezdce, na celý týden z jeho práce?! Proto padlo rozhodnutí, že pojedu napřed sám a on přijede za den, nebo za dva, jak se mu povede uvolnit z práce. Přijel jsem tam v pondělí a hned navštívil naše staré přátele ing. Mirka Jandíka a Lojzu Horáka, kteří startovali za VUGPT.

Byli místní a tak dobře znali tratě RZ a případné změny. Protože se ani oni nemohli v dopoledních hodinách z práce uvolnit, tak jsem musel počkat na odpoledne. Protože jsem neměl spolujezdce, tak jsme se dohodli, že budu jezdit za nimi a budu trénovat „na oči“, potom si ten rozpis od Lojzy Horáka opíšeme a tím ušetříme čas a peníze, kterých jsme zase tolik neměli.

Po návratu kluků z práce jsme už za šera do tmy začali jezdit a trénovat. To byla „síla“ – kluci jeli jak o „medaile“, já za nimi na obrysová světla, abych je neoslňoval a oni jeli jak „kometa“!!! Za nimi létal přemrzlý sníh a já jsem měl co dělat, abych jim stačil a vůbec něco viděl! Míra Jandík i Lojza Horák z toho byli „totálně mimo“, protože nechápali, jak se za nimi můžu stále držet, protože jejich tréninkové auto jelo daleko lépe, jak ten můj rodinný „závodní klenot“ a ještě v tom sněhovém víru za nimi uznali, že to musí „být zážitek“?!

Po skončení jsem odjel do „našeho“ hlavního stanu do Autocampu PAHRBEK v Napajedlích, kde už byli zvyklí, že máme jeden dvojlůžkový pokoj a spí nás tam třeba 15!!! Druhý den ráno jsem opisoval to, co si Lojza Horák napsal a opravil a po skončení jejich pracovní doby jsme opět trénovali stejným způsobem.

Ve středu přijel můj spolujezdec Mirek Plánička, a tak jsme si jen projeli a napsali to, co bylo nové a kam jsem se nedostal s Mírou a Lojzou.Ten den jsme se také zeptali, zda by nám kluci nepomohli k nějakým dobrým a třeba jetým pneu OR-32, které v té době byly ve vývoji a velkým hitem. Nikdo by nevěřil, co se kolem těch pneu dělo za události a jak bylo těžké se k nim dostat. Kluci ale přišli s něčím, co mi doslova vyrazilo dech! Dostal jsem návrh, že budeme v týmu s nimi a Johny Hauglandem a pokusíme se to vyhrát v týmech?!

Předpoklad byl, že Johny vyhraje třídu A2 1300cc, Míra s Lojzou se budou snažit dojet co nejlépe ve třídě A2 1600cc a já jsem dojížděl do třetího místa ve třídě A1 1600cc. Takže dostanu sadu pěti kusů nových pneu a na těch pojedu s nějakou malou reklamou na autě ve smyslu výzkum a test pneu OR-32. Já jsem byl štěstím bez sebe, ale hned jsem si uvědomil, jak to děsně zavazuje a zákon schválnosti je prevít!!!

Ty pneu se dělaly v barevném provedení a to tak, že měly boky třeba modrý, žlutý, nebo bílý a hned, jak se to u někoho objevilo na autě, tak se ti „lepší“ piloti hned přes své známosti spojili s VUGPT a zajímali se, zda ten „někdo“ nemá něco lepšího, jak oni??? Popřípadě se domáhali stejných pneu!!! My „malí“ kluci jsme si o to více uvědomili, jakou šanci máme a uděláme maximum proto, abychom na sebe ukázali, i když výsledky z posledních let na Valašce jsme měli dobré. Dostali jsme tedy zcela černé pneu, jak bývá zvykem.

Ta „druhá rána“ přišla od Johny Hauglanda. Jeho spolujezdec Jan Olof Bohlin musel letět narychlo zpět do Norska a nastal problém, kdo pojede s Johnym rally? Málokdo totiž věděl, že Jan Olof Bohlin, přezdívaný „chicken engineer“, se živí tím, že jako jeden z mála umí už při líhnutí kuřat rozpoznat slepice od kohoutů! Takže když se začnou líhnout v umělých líhních kuřata, tak on to třídí – vlevo slepice, vpravo kohouti! Takto nám to tehdy vysvětlil a zmizel do Prahy na letiště. Naštěstí tam byl mladý Nor, který přijel jako člen doprovodu taky z Norska a on jezdil jako spolujezdec, něco jako u nás byly BOASky, a tak se s Johnym dohodli, že to spolu odjedou.

Jak speciální pneu to byly, jsme zjistili ve chvíli, kdy nám byly přiděleny pneumatiky, s tím, že je musí ještě „upravit“! Celý den byly pneu „propařovány“v autoklávách, aby byly hodně měkké a namontovaly nám je na disky až těsně před odpolední přejímkou.

Po přejímce jsme museli dát auto do UP – uzavřeného parkoviště, kdy na nás v silném mrazu „čekaly“ na autě do rána, do doby startu.Tím místem bylo parkoviště, před továrnou v Otrokovicích.

Brzo ráno jsme odjeli na místo startu, kde jsme čekali na náš čas, který nám umožnil vstup do UP. V tom chumlu aut na parkovišti jsme si zpočátku ničeho nevšimli, ale potom to přišlo. Do „třetice“ přišla další rána! Když jsem si nechali dát razítko do jízdního výkazu a přišli jsme k autu, tak jsme zjistili, že jedna z těch SUPER pneu je prázdná a kolo je na ráfku!!! Museli jsme si vyžádat souhlas pořadatele, že smíme provést výměnu pneu v UP. Snažili jsme se to udělat co nejdříve, ale i tak byl náš start posunut dozadu!

Na přiložené fotografii ze startu té rallye je vidět vpravo pán v placaté čepici, jak kouká do startovní listiny a směje se a diví tomu, že startujeme, i když v pozadí za námi startují vozy Škoda A1 1150cc. Jak je dobře vidět, oba máme ještě na sobě bundy a čepice – takový to byl fofr!!! Psát o tom, že jsme dostali ještě penalizaci, asi není třeba!

Na fotografii je dobře vidět žlutá samolepka uprostřed střechy, druhá bílá je na kapotě, na snímku vpravo a jedna byla vzadu na kufru, kde bylo napsáno, že se jedná o pneu OR-32 a jejich test.

,br> Fotografie ze startu naší nejlepší rallye

Na první RZ, kterou byla slavná a krátká Kudlov – Kudlov, jsme letěli jak šílenci, protože pozdní příjezd by byl další penalizací. Semafor, nesemafor, plná čára , neplná, prostě já tam musel být do asi 10 minut!!! Za plného provozu!!!

Při příjezdu k ČK, právě vlevo nahoře na mezi odstartovali auto před námi, my jsme si sotva stačili sundat bundy a čepice a už nás startér začal „odpočítávat“, takže jsme byli „čistí“, bez penalizace za pozdní příjezd a start do RZ.

Já i Mirek jsme se doslova třásli nervozitou, jak „drazí psi na výstavě“, po právě prožité šílené jízdě z Otrokovic na Kudlov. Nebyl čas na nic a tak ve chvíli, kdy nás odstartovali, začalo něco, co bych si už nikdy nechtěl asi zopakovat. Ani velmi dobré rady Vaška Blahny a dalších dobrých jezdců mě nenapadaly, pouze to, jet co nejrychleji, abych si s těmi pneu a zařazení do týmu se slavným Johny Hauglandem neudělal ostudu.

Mirek diktoval jen po ta „Boží muka“ na pravé straně. Už při jízdě ze startu dolů jsem jel stále naplno a jen „nějakej svatej“ nás držel na té cestě, protože vpravo pod mezí ležela nějaká auta, která, nedobrovolně „navštívila“ tu zahradu a tím pro ně závod skončil. My jsme „letěli“ těsně vlevo kolem telegrafních tyčí a jen zázrakem jsme některé nedali „pusu“, za co můžeme vděčit právě těm pneumatikám. Byly neuvěřitelné!!!

Opakoval se stejný problém jako při mém prvním startu s Láďou Tichým. Mirek diktoval jen k těm „Božím mukám“ vpravo a potom začal řvát strachy! Psát obsah nemá cenu, ale skutečně, my jsme přišli závodit a né se tam zabít! Nediktoval, jen řval! Já jsem jel, jak totálně „vymaštěnej“, abych dosáhl co nejlepšího času. Při příjezdu do cíle RZ čekali na nás naši kluci a volali jeden přes druhého, že jsme jeli „děsnou kládu“ a ten čas je bomba! Mirek zase řval, že dál nejede, nadával a snažil se vylézt z auta ven., Řval, že jsem cvok a on že nechce skončit v nemocnici. Jeden náš „zlatý“ kamarád Jarda Kesll, kterému jsme přezdívali „Kesllbuntes“ – podle zábavného pořadu tehdy v Berlíně, se svými 120 – 130 kg váhy si stoupl těsně ke dveřím Mirka, opřel se o ně, aby nepustil Mirka z auta, který chtěl utéct a nějak mu to rozmluvil. Já jsem musel slíbit, že se budu krotit a nepojedu na „zabití“. Současně jsem kluky požádal, aby mi neříkali žádné časy, nebo jak jsme na tom, protože to byl „spouštěč“ mého šílenství k dosažení co nejlepšího výkonu.

Zde bych chtěl říct, že při samotné rallye jsme měli problém právě na té RZ, odkud je tato fotografie. Při průjezdu po dlouhé rovině, byl ke konci člověk ve žluté vestě pořadatele a mával praporem na tyči.Ač neradi, tak jsme skoro zastavili kousek od něj, ale ten chlap sebou praštil na zem totálně zmožený chlastem! Vzteklí, že jsme skoro stáli, jsme tuto RZ dojeli, protestovali, ale nic nám to nebylo platné!

Potom tady byl slušovický okruh, který byl neskutečně zaplněn diváky. Tuším, že to byla 3 kola a ven z okruhu. Start byl letmý, a tak jsme se opět snažili zúročit ty nové pneu, které skutečně „oddělovaly zrno od plev“. Na okruhu bylo dost aut a nebylo možné vědět, kdo má kolik odjeto a jak jsme na tom. Prostě jsme jeli, co to dalo, využívajíc všech zkušeností z minulých startů a díky těm pneumatikám se nám to neskutečně dařilo. Hned po prvním průjezdu jsme zjistili, že vpravo v příkopě leží Š130 Honzy Trajbolda a v tu chvíli nás ani ve snu nenapadlo, jaký to bude mít vliv na další vývoj událostí?!

Při jednom průjezdu Majákem v lese jsem měl ve vysoké rychlosti krizi, která byla způsobená přejezdem překopu silnice, kdy tuhá zadní osa odskočila a já jsem měl moc práce udržet auto nahoře na cestě a nevletět dolů mezi ty stromy o dva metry níže, čímž by bylo „vymalováno“. Po dojezdu jsme šli za Vaškem Blahnou a ptali se, kolik to tam asi jel, protože Mirek si všiml mých 140 km na tachometru! Vašek jel ještě víc, ale Š130 měla nezávislé zavěšení ramen a zadní osa neuskočila, jako u mého Žigulíka.

,br>

Po předání auta do UP jsme nedočkavě čekali na výsledky, i když už neoficiálně jsme věděli, že jsme vyhráli ve třídě a také absolutně jsme měli být snad v první desítce a ve třídě A1-1600 to byl neskutečný úspěch! Hodně lidí k nám chodilo a gratulovalo, moc jsem si vážil slova chvály a uznání právě od Jirky Sedláře, Hauglanda, Mirka Jandíka a Lojzy Horáka, ale i dalších lidí, včetně našich největších soupeřů a tím byl Pavel Malý a Víťa Klímek ze Vsetína, kterým jsme „nadělili“ kolem dvou minut, když oni nás „pojeli“ rok předtím o necelou minutu.

Mirek si sedl dole u baru ve společenském domě v Otrokovicích a „zbořil se“ jak „ruskej velvyslanec“ – prostě „relax“ na právě prožitou hrůzu! Já jsem se ještě třásl a nebyl schopen nějak systematicky jednat, protože stále nebylo oficiálně vše potvrzeno.

Po dojezdu posledního auta se vyhodnocovaly a kontrolovaly výsledky, byl už večer a mělo být slavnostní vyhlášení výsledků. A právě v této době mě vyhledal Mirek Jandík a sdělil nám další „ránu“.

Jan Trajbold řekl, že pokud má jet reprezentovat na Rallye Ruskou zimu, že neodjede bez těch pneumatik, co mám já namontovány na autě! Když prý viděl, jak na těch gumách „lítám“ po okruhu, tak řekl, že bez nich neodjede….

Snažil jsem se mu „furiantsky“ vysvětlit, že se taky musí zbláznit a jet jak o život a nespoléhat na pneu, což sice vyvolalo vlnu smíchu, dál si bafal ze své fajfky, ale stále trval na svém, že mu musím dát ty pneu! Museli jsme tedy odjet do Napajedel pro disky, s těmi do UP a z našeho auta tyto „zázračné“ pneu zout a dát je Trajboldovi, který ještě ten samý večer odjel domů do Prahy.

Všichni nás hledali a nikdo nevěděl mimo Mirka Jandíka, kde jsme! Nemohli jsme díky tomu být na vyhlášení výsledků a naši cenu za nás převzali naši přátelé ing. Vladimír Ondroušek a Milan Tesař ze Štětí, kteří nás dobře znali a řekli, že nám to vše předají. Později jsme se z vyprávění dozvěděli, jak nás vyvolávali, hodně lidí bylo překvapeno, že nejsme u takové slávy a nikdo v tu chvíli, ale nevěděl tuto pravdu?!

Svůj úkol jsme splnili na výbornou, ale nepovedlo se nám být u toho předání cen a té slávy, která se nám už nikdy nepovedla. V té soutěži bylo myslím 17 nebo 19 týmů. Absolutním vítězem této rallye se stal Jirka Urban z Barum týmu na Š130 a Johny Haugland byl druhý, protože mu ten mladý spolujezdec „chytil“ minutu. Míra Jandík s Lojzou Horákem byli myslím pátí ve třídě a po součtu bodů nás všech jsme zvítězili v týmech nebo snad byli druzí jen díky tomu, že John Haugland dostal body za druhé místo a ne za první, jak se předpokládalo.

My jsme se už do Otrokovic nevrátili, protože bylo jasné, že ceremoniál skončil a my se musíme sbalit a odjet. Za nějakou dobu jsem se sešel s Karlem Jirátkem a ten mi řekl, že jsme byli na pořadu schůze AMK JZD SLUŠOVICE, kde se rozhodovalo o tom, koho dalšího přiberou do jejich týmu. Padla volba na mně, ale byl vybrán Pavel Malý, protože to měl „přes kopec“ a mně by museli dát bydlení a práci. Tak se prý stal Pavel Malý jezdcem a členem tohoto týmu.

Na závěr bych chtěl dopsat ještě něco o svém posledním startu na této krásné rallye. Protože jsem vystřídal mnoho spolujezdců, tak mým snem bylo se zúčastnit této rallye s někým, koho dobře znám a podle mě umí a to v tom smyslu, že mě dokáže „zdravě vyprovokovat“ k většímu výkonu a přitom bude vědět, kdy mě zklidnit. Tím byl Josef Sítník, který byl členem našeho AMK Sklo Union Teplice, ale později se odstěhoval s rodinou právě do Slušovic, kde dělal vedoucího propagace a tiskárny. Byli jsme dohodnuti, že přijedu na Valašku s připraveným autem a podle možností se mnou Pepa odtrénuje a pojedeme spolu.

Také tento start nebyl poznamenán klidem a štěstím! Moje auto už mělo dávno své nejlepší chvíle za sebou a motor vykazoval známky „dětí z kouřové hory“ i ve spotřebě oleje, ale také výkonem, byť jen sériového motoru. Proto jsem volal na všechny strany a až jsem našel jednoho přítele, který mi půjčí motor po GO, ale jen s obsahem 1300cc. Motor jsme dovezli z Prahy do Teplic, kde jsme ho „ručně“ vyměnili za silného mrazu na dvoře AMK.

Postup byl ten, že se demontovala kapota, odpojili jsme vše, co bylo nutné a na řadu přišlo „speciální nářadí“! Tím byly dvě plynosilikátové tvárnice z každé strany auta u kola jedna a jedna lešenářská tyč.Motor jsme podvázali vlečným lanem, to jsme zkrátili na minimum délky a tyč se téměř položila okraje blatníků.Z každé strany jeden si vzal tyč na rameno a třetí se snažil vytáhnout motor kousek dopředu, aby se odpojila hnací hřídel!Věřím, že si dost lidí ještě dnes vzpomene, že to dělali také tak, ale my se nadřeli jak koně!!!

Po výměně motoru už nebyl žádný čas na nějaké zajíždění a tak jsme snad druhý den vyjeli na Moravu do Gottwaldova. Už ta cesta dávala tušit, že někdo tu generálku udělal skutečně „dobře“! Ten motor nejel, jak byl „festově“ udělán. Už to bylo pro mně další zklamání a bylo mi jasné, že výsledek už nemohu ovlivnit!!! Po příjezdu do Slušovic byl Pepík Sítník tak zaneprázdněn prací, že jsem odtrénoval s někým jiným s tím, že on si to přepíše a podle toho pojedeme.

V den přejímky se ale stala neskutečné věc! Do tiskárny přišel nějaký šéf ze Slušovic a klidným hlasem řekl: "Pane Sítník, budu rád, když do rána bude vytištěná startovka po přejímce, aby tam byly skutečně jen ty posádky, které byly převzaty a budou startovat.“ Tím se mi vše „zbouralo“, jak domeček z karet. Pepík musel být celou noc v práci a bylo nemyslitelné, aby brzo ráno se mnou startoval. Já jsem byl skoro po mrtvici, protože už tak v tom byly peníze za trénink a půjčení motoru, o práci ani nemluvím….

Známí začali volat na všechny světové strany a snažili se mi nějak pomoci. Těsně před ukončením přejímky se někomu a nějak – dodnes nevím, kdo to tehdy zařídil, povedlo najít spolujezdce, který byl ochoten se mnou jet bez tréninku a podle „not“, které dostal od vlastně třetí osoby. Tím nebyl nikdo jiný než Jana Nesrstová a její muž Zdeněk Nesrsta nám pomáhal jak mohl, protože nebýt jeho, tak už nás asi ani nepřevzali!

Já jsem byl totál na dně a oni mě stále utěšovali a snažili se mě podpořit, jak se dalo. Abych nemusel platit ubytování v Napajedlech, tak mě ubytovali u sebe doma a dělali maximum, abych se z té krize dostal. Na autě jsem měl už i tak spoustu věcí půjčených a snad jen ta karoserie a pár drobností mi „říkalo pane“. Byl jsem v děsném psychickém stavu a nedokážu si dodnes s odstupem doby vysvětlit, jak úžasně kamarádsky se ke mně oba – Jana i Zdeněk chovali a já byl hnusnej a zlomenej! Šli jsme spát velmi pozdě v noci, a to Jana ještě přepisovala, co se dalo! Brzo ráno jsme vstali a jeli na start. Auto jsme i v tom mrazu bez problémů natočili a vyjeli. Opět jsem vůbec nechtěl znát nějaké časy, protože jsem věděl, že nebudou nic moc! Spousty lidí, kteří nás povzbuzovaly, vůbec netušily, proč jedu s Janou a ne s původně avizovaným Pepou Sítníkem, který jezdil s Tomášem Hankem Š130.

Potom to přišlo – přijeli jsme na Slušovický okruh a hned po prvním kole, kde jsem si připadal, že „stojím“ a nejedu. Najednou auto zastavilo! Po otočení klíčkem se nerozsvítily ani kontrolky, a tak jsem otevřel kapotu a podíval se do motorového prostoru. Ve mně se „srazily“ i poslední zbytky sil! Kabel vedoucí od baterie ke startéru byl „přilepený“ k výfuku, kde se přetavila izolace, jeho barva byla skoro červená a hrozilo, že snad vybouchne baterka-zkratem! Hned jsem sáhl do kapsy u dveří, kde jsem měl rukavice, odtrhl jsem kabel od výfukové roury a drátem jsem ho zajistil, aby se nemohl opět k výfuku „připéct“.

I přes veškerou snahu Jany mě přemluvit, že můžeme dál pokračovat, jsem sundal přilbu a dojeli jsme zbytek okruhu za bouřlivého jásotu lidí k cíli. Tady jsem ukončil rallye a své celkové startování tady. Nedokázal jsem to překonat a jako v „mlze“ jsem viděl přes slzy ty lidi kolem nás, kteří nám fandili.

Byla to moje poslední Rallye Valašská zima a chtěl bych se tímto i po těch letech moc omluvit za své chování právě Janě Nesrstové a jejímu muži Zdeňkovi, za jejich pomoc a obětavost, kterou vynaložili, abych tehdy vůbec mohl odstartovat a stydím se dodnes za to, jak to dopadlo.