Invelt
reklama reklama reklama
reklama
reklama reklama
16. 3. 2016 21:49 - 3239× - comment 5
Vlastimil Resl - eWRC.cz

Petr Kolář: „Škodovka nám přirostla k srdci!“

Petr Kolář (2. 2. 1981) je celou svojí motoristickou kariéru spjat s vozy značky Škoda. Ať už se věnoval okruhům, vrchům či soutěžím, jiné auto než to s okřídleným šípem ve znaku nikdy nepilotoval. Poslední roky ho fanoušci vídají převážně v kokpitu krásné Škody 130 LR v nepřehlédnutelných modro-žlutých barvách Barum týmu. Byť tedy uplynulé dvě sezóny pouze sporadicky a tak se po setkání s ním v dejvické restauraci Cesta časem, kterou nám doporučil známý rallyový fanatik Uctívač, přímo nabízela otázka, proč pražský závodník své starty výrazně omezil.

Profil Petra Koláře na eWRC-results.com

„To je jednoduché. Mám doma dvouletého syna Jakuba a tak jsem musel sportovní aktivity omezit a věnovat více času rodině. Potěšující je, že Jakub má už teď snahu doma všechno rozebírat a myslím tedy, že se potatí:-). Rodina je momentálně vedle práce největším žroutem času. Úplně bez závodů ale samozřejmě vydržet nemůžu a tak jsem se loni třikrát svezl. Navíc věřím, že se to v budoucnu zase zlomí a „eleru“ vytáhnu – třeba na kompletní rallyovou sezónu.“

Jak se ti loni při jednorázových startech dařilo?

„V EDDA Cupu jsem se pěkně svezl na Zbraslavi i v Radotíně. Jenže u kopců to je tak, že když to člověka chytne a začne se dostávat do tempa, je konec. Výhodou zase je, že se tam auta tolik neopotřebí. Dvě minuty se jede a pak dvě hodiny kecá. Takže ideální varianta závodění pro starší pány:-). Nejlepší svezení podle mě ale nabízejí soutěže. Tu jsem ale v minulém roce jel bohužel jen jednu. Původně jsem plánoval Radouň, ale start mi zhatilo synovo onemocnění. Jako náhradu jsem si zvolil Rally Sudety, jejíž erzety vedly česko-polským pohraničím. Hned na úvodní erzetě nám ale odešla převodovka. Snažili jsme se jí v servisu opravit a pokračovat alespoň mimo pořadí. Závada se však ukázala vážnější a tak nám nezbylo, než se sbalit a jet „slavně“ domů. Doplatil jsem na to, že poslední dobou nestíhám věnovat údržbě auta tolik času a měnit preventivně díly, jako tomu bylo dříve.“

Střídáš soutěže a vrchy. Co pro tebe znamená více?

„Měl jsem možnost vyzkoušet si nejen rallye a kopce, ale i okruhy. Královskou motoristickou disciplínou pro mě jsou jednoznačně soutěže. Jsou nejvíce o hlavě, přípravě techniky i strategii. To vše musíš dát dohromady a vyhraje ten, kdo to nejlépe poskládá. Určitě je lepší pocit uspět na rallye, než třikrát vyjet kopec a třikrát ho vyhrát. Obrovskou radost mi například udělal souboj s Petrem Šimurdou na Rallye Legend Liberec v roce 2013. Vždy jsem doufal, že se s tímto vynikajícím pilotem budu moci potkat a porovnat. Celou soutěž jsme závodili ve vteřinkách. On byl po poslední rychlostce v čele, ale jelikož jeho auto není klasický historik, v rámci regulérnosti soutěže odstoupil. Mě ale více než to vítězství těšilo, že jsem s ním dokázal svézt vyrovnaný souboj. Na druhou stranu pro mě momentálně soutěže nejsou dosažitelné. A pokud jim nemohu dát vše, co umím, raději je nepojedu.“

Vraťme se nyní do minulosti. Jak ses vlastně k motoristickému sportu dostal?

„Za vším stojí náš táta. To je šéf a majitel týmu. Je vyučený automechanik a auta ho provází celý život. V Radotíně má vlastní autoservis a tak máme pro naše závodnické aktivity ideální zázemí. Táta k motorsportu tíhl vždy a tak k němu mě a mého bráchu Pavla vedl už od malinka. Začínali jsme minikárami, které já jezdím dosud. Sice nemají motor a tak nejsou vyloženě motoristickým sportem, ale nemají k němu daleko. Jejich výhodou je, že jsou bezpečné a díky absenci motoru se v nich nedá podvádět a jsou finančně dostupné. Takové motokáry nebo dětský autokros oproti nim stojí ohromné peníze. Proto bych byl rád, kdyby se minikárám v budoucnu věnoval i můj syn.“

Přesto jsi poté přestoupil do disciplín s motorem.

„Minikáry jsem jezdil do mých patnácti let. Poté se táta rozhodl založit vlastní závodní tým Autosport Pegas. Pořídil dvě závodní okruhové felicie pick-up a v pětadevadesátém začal jezdit tehdy početný pohár pick-upů, kde vedle felicií jezdily také favority. Byly to úžasné a vyrovnané závody. Já tam samozřejmě nemohl chybět. Očumoval jsem a také pomáhal. Přestože jsem technický obor nikdy nestudoval a mám obchodní akademii, ostatně obchodu se věnuji dodnes a dělám v Auto Kelly produktového manažera, díky hodinám a hodinám stráveným v tátově servisu jsem se ohledně aut hodně naučil. Po dovršení šestnácti let jsem měl možnost začít na uzavřených tratích závodit a tak jsem tátu v kokpitu pick-upu vystřídal. V tomto poháru jsem setrval až do roku 2002, kdy jsem ho absolutně vyhrál. Po minikárách to byla další obrovská škola. Jezdilo nás kolem třiceti a závodilo se dveře na dveře, žádné stometrové rozestupy po prvním kole. Úžasná byla i parta. Moc rád na to vzpomínám. Když se přestaly vyrábět felicie, automobilka Škoda ztratila motivaci pohár podporovat a ten skončil. Žádná jiná okruhová varianta pro nás nebyla dostupná. Octavia Cup byl totiž příliš finančně nákladný. Následující dva roky jsme se tedy v rámci týmu trošku hledali.“

Našli jste se na vrších a soutěžích.

„Kopcům jsem se začal věnovat už v době okruhů, v osmadevadesátém, a opět jsem v nich kráčel v tátových šlépějích. Jezdil jsem je na republikové úrovni s pick-upem. Pak se však táta v roce 2004 rozhodl jít cestou historiků. Dnes moc dobře víme, že to byla správná cesta. Pořád nás to baví a částečně i živí. Táta si pro začátek postavil pro vrchy Škodu 130 RS. Já ale chtěl trošku něco jiného. Jelikož už z doby pick-upů jsem se znal se zbraslavským Pepou Čermákem, který tehdy jezdil s corsou amatérské rallye a hodně mi o nich vyprávěl, strašně jsem toužil to také zkusit. S tátovou pomocí jsme přestavěli tréninkovou „stodvacítku“ do jakési poloostré „stotřicítky“ a začal jsem s amatérskými soutěžemi. Auto jsem si chystal sám a také na závody jsem většinou jezdil sám, protože často kolidovaly s tátovými vrchy. Zvládal jsem to, učil jsem se a dojížděl. Každý závod mi přinesl spoustu poznatků a zážitků, které mě nadchly. Mojí škodovku jsme někam vyvíjeli, až jsme zjistili, že je to takový „tuning“. Nebylo to žádné extra rychlé auto na špičkové úrovni a především to nebyl originál. Prodali jsme jí tedy na Moravu Robertu Kořístkovi. Párkrát jsem jí pak viděl na fotkách z akce ve Stopě Valašské zimy, ale těžko říci, kde skončila.“

Poté už přišla na řadu tvoje současná Škoda 130 LR.

„Tu jsme sehnali díky lidem z okolí Pepy Čermáka. Je to originální auto z homologační série, které kdysi patřilo policajtům. Když totiž chtěla továrna v osmdesátých letech auto homologovat, musela vyrobit určité množství kusů. Ty pak rozdělila mezi policejní a vojenské sbory. Dva roky jsme ho chystali. Mezitím jsem závodil se Škodou 110 R, 100 L, se kterou později začal jezdit brácha, a se 120 S. Takže ani v mezidobí jsem nezahálel.“

Tvoje kariéra je spjata výhradně s auty s okřídleným šípem. Nelákalo tě někdy vyzkoušet jinou značku?

„S žádným jiným závodním autem, než se škodovkou, jsem se nikdy nesvezl. A upřímně po tom ani netoužím. Škodovka nám přirostla k srdci. Navíc je relativně jednoduchá a tak už člověk ví, jak co funguje a jak auto v našich podmínkách provozovat na špičkové úrovni. Výhodou historických aut také je, že jakmile je dostaneš na hranici technických možností, nemáš už co dále vyvíjet. Jejich vývoj se totiž zastavil už dávno. Naopak u soudobých aut ne a každý rok pak přichází různá vylepšení a evoluce. A chceš-li stíhat těm nejrychlejším, prostě do nich investovat musíš. S mojí současnou „elerou“ žiji dodnes. Mám k ní citový vztah a nedovedu si představit, že bych jí někdy prodal. Stejně jako pick-upa, který důstojně odpočívá v Radotíně na motokárové dráze.“

Celé tvé působení s „elerou“ jezdíš v designu Barum týmu. Co tě k němu přivedlo?

„Chtěli jsme nějaký dobový design vyjma fabrického, který měli všichni. Uvažovali jsme o designu Jirky Sedláře. Cítili jsme však, že ten patří vyloženě na Zlínsko a nebylo by vhodné ho použít. Barum je sice také zlínský, ale jelikož je vidět na spoustě míst republiky, přišel nám prostě vhodnější. Po nalakování auta do žluté barvy jsem se děsil, že to vypadá příšerně a nebude se mi to líbit. Jakmile však přibyla modrá, zrodila se láska na první pohled.“

twitter fbpdf

eWRC.cz
nezávislý internetový portál o rally
redakce@ewrc.cz © 1999-2015 eWRC.cz
RSS Facebook Twitter