Nejúspěšnější sezónu své autokrosové kariéry za sebou má Josef Kořínek. Mladoboleslavský pilot první a dosud jediné Škody Citigo ve startovním poli ovládl početnou Divizi6 a to zároveň byla jeho rozlučka s touto disciplínou. Během našeho povídání jsme tedy hodnotili nejen jeho tažení za titulem, ale na přetřes logicky přišly i jeho další motoristické plány.

Pepé, letos ses stal poprvé v kariéře šampiónem autokrosové Divize6. Jak vysoko řadíš tento úspěch ve tvé kariéře?

„Hodně vysoko. Po více než tříletém úsilí se Škodou Citigo je to obrovské zadostiučinění. Pro mě i celý skvěle fungující Pajr Autocross Team. Je to takový zlatý hřeb mé autokrosové kariéry, okořeněný navíc též titulem v Zóně Střední Evropy. Tím jsme splnili misi, kterou jsme s tímto autem v této disciplíně měli. Správné se ukázalo vycházet z koncepce rallyové Škody Fabia S2000. Ta svého času neměla konkurenci nejen na soutěžích IRC, ale rovněž ve většině národních šampionátů. Naše cesta k letošnímu triumfu ale rozhodně jednoduchá nebyla.“

Co bylo nejtěžší?

„Už to, že hned od úvodního letošního podniku v Humpolci jsme měli nůž na krku. Po semifinále jsem totiž byl diskvalifikován za kontakt s Lukášem Koblihou. Dodnes jsem přesvědčen, že to žádný unfair zákrok nebyl. Možná si to zpětně uvědomili i ti, kteří o tom rozhodli. Já se v tom nicméně zpětně nepitval. Naopak to celý náš tým zdravě naštvalo a motivovalo pohybovat se na následujícím závodě na nejvyšších postech.“

To se podařilo a Novou Paku jsi ovládl.

„Štikovská rokle je mojí nejoblíbenější tratí. Neponechali jsme zde nic náhodě a vládli od měřených tréninků přes rozjížďky a semifinále až po finále. Prostě naprosto vydařený, bezproblémový víkend. Začal se projevovat potenciál vozu, osazeného pro letošek novým motorem. Ten připravil Vančík Motorsport a oproti tomu předchozímu je zcela jiné koncepce, když jsme dvacetiventil nahradili šestnáctiventilem. To se nejvíce projevilo v jeho průběhu a vyšším výkonu a síle.“

Bylo novopacké vítězství klíčovým zlomem v boji o titul?

„Rozhodně nastartovalo vítěznou vlnu. Následoval triumf na další evropské trati v Přerově, kde se nám v minulosti také dařilo. Tentokrát to ale zdaleka tak jednoznačné nebylo. Finálové vítězství bylo docela šťastné, protože se během něj na čele vystřídalo několik jezdců. Hattrick jsme završili na dalším našem oblíbeném závodišti v Poříčí nad Sázavou. Tam jsme mimochodem v roce 2013 vybojovali pro citigo první pódium. Tentokrát tam celý víkend dominoval Honzík Ratajský, který nám všem ujížděl a byl prakticky nedostižný. Svým finálovým odstoupením mi však usnadnil cestu k relativně snadnému vítězství. Tím jsem se zároveň vyhoupl do čela průběžné klasifikace.“

Tím sice tvoje vítězná série skončila, nicméně pódiová umístění jsi sbíral i nadále.

„Rakouský Hollabrunn byl pro většinu z nás neznámý. Tamní organizace byla parádní a trať se mi profilem moc líbila. Byla však strašně kraťoučká, po třech minutách vždy bylo odjeto a tak jsem si na ní moc nezazávodil. Navíc se zde sice opět v naší divizi sešla hojná účast, ovšem mnozí jezdci záhy odstoupili pro technické problémy. Poprvé v sezóně se tedy nejelo semifinále. Víkendu tentokrát kraloval Zdenda Antony. V rozjížďkách jsem s ním sice byl schopen bojovat a dostávat se na jeho úroveň, ale finále dotáhl do vítězného konce. Byl to prostě jeho víkend. Na druhou stranu měl výpadky v některých předchozích závodech a tak jsem na něj až tak netlačil a spokojil jsem se s pohlídáním druhé pozice.“

Dolní Bousov pak znamenal další výrazné přiblížení titulu.

„Dolnobousovská trať je mojí domácí a autokrosově jsem na ní vyrostl. Dodnes mám v paměti můj tamní hobbycrossový debut, kdy jsem roku 2007 s felicií dojel sedmý. Všechny ty vzpomínky se mi také po příjezdu do depa hned promítly. Pak však začaly nervy. Hned ve druhém tréninku se totiž objevila závažná porucha motoru a my následně odhalili prasklý blok. V boji o titul to byla před rozhodujícím sedlčanským podnikem dost velká komplikace. Přes tuto nemoc motoru padlo rozhodnutí bojovat a mechanici blok provizorně opravili tím, že ho zalepili vším možným – například různými tmely či tekutým hliníkem. Mě bylo řečeno, ať na jednu stranu techniku šetřím, ale na druhou se hecnu a zkusím urvat maximum. Napomohly nám i problémy nejbližších pronásledovatelů. Míru Bodanského trápila technika, Honzík Ratajský se nevyvaroval karambolů. Nám auto po provizorní opravě v neděli jakžtakž fungovalo. Sice se přehřívalo, ale potřebná kola s ním odkroužit šlo. To nás dovedlo až k finálovému startu z třetí řady. Míra na roštu chyběl a Honzík startovat až z lajny čtvrté. Prioritou bylo nepustit ho před sebe. To se podařilo a třetí místo pro nás bylo v dané situaci vítězstvím. Honzíka jsem měl celé finále těsně za zády, nicméně tímto jsme na něj získali relativně dostatečný bodový náskok.“

V Sedlčanech jsi tedy už mohl přijít o titul pouze teoreticky.

„Víceméně bylo hotovo. Věděli jsme, že k definitivě titulu nám stačí postoupit do finále a v něm „neulejt“ start, aby nedošlo k pětibodovému odečtu. Rozjížďky se navíc vydařily a opět jsme na Honzíka získali nějaké body k dobru. Pak už jeho šance byly opravdu pouze teoretické. Do finále jsem však rozhodně nešel s cílem dokroužit pro potřebné body na chvostu. Naopak. Chtěl jsem ukázat lidem, že jezdit umíme a předvést při své autokrosové derniéře pěknou podívanou a souboje. To se, myslím, podařilo a podle mě finále Divize6 bylo ozdobou celého víkendu. Předjížděcích manévrů byla spousta. Já osobně se z třetí pozice dostal až do čela, abych poté zase klesl zpět za Zdeňka a Honzíka. Všichni tři jsme se posléze shodli, že to bylo finále jako z učebnice autokrosu. Osobně na něj vzpomínám dosud.“

Jak hodnotíš letošní konkurenci v Divizi6?

„Před sezónou nás na nejvyšší mety pomýšlelo nějakých pět, šest. Třeba Honzík Ratajský už čeká na titul snad nějakých deset let. V naší divizi je k úspěchu potřeba i dost štěstí. Důležitá je nejen rychlost, ale i spolehlivost. V tom vidím i základ našeho úspěchu. Vždyť po humpoleckém semifinálovém vyloučení následovalo šest pódiových výsledků.“

Co říkáš na sloučení vozidel s pohonem přední a zadní nápravy do jedné kategorie?

„Divácky je to bezesporu atraktivní. Pokud bych stál v hledišti, také by se mi to líbilo. Z pohledu jezdce bych však pro zadokolky vyhlásil samostatnou třídu. To především z důvodu nesrovnatelných startů a odlišnému průjezdu zatáček, což je pro piloty předokolek rizikem diskvalifikace a ztráty šancí na úspěch.“

Stíháš sledovat i další divize, případně komu v nich fandíš?

„Nejvíce asi Marku Jourovi, který po loňském titulu v Divizi6, kdy byl nedostižný, letos triumfoval kategorii TouringAutocross. Respektujeme se a navíc jsme se skamarádili natolik, že se navštěvujeme i mimo závody. Přes jeho mladý věk si rozumíme a máme si vždy co říct. Společně se také 11. listopadu zúčastníme čtvrtého ročníku besedy a autogramiády s příznivci motoristického sportu. Ta proběhne tradičně na sále čejetické hospody u Kepkeho. A doufám, že naše cesty se nerozejdou ani po mém odchodu z autokrosu.“

Znovu zmiňuješ odchod z autokrosu. Nemohu se tedy nezeptat, co dál?

„Odcházíme o stupeň výše a příští rok hodláme startovat v českém a evropském rallycrossu. Byli jsme na posledním zónovém podniku v maďarském Nyirádu. V jeho rámci jsme absolvovali vložený autokrosový závod. Rallycross nás uchvátil natolik, že ho, poslední říjnový víkend, pojedeme v Sosnové. Zde hodláme sbírat data a přes zimu následně citigo přestavět na rallycrossový speciál.“

Proč padla volba zrovna na rallycross?

„Je úžasné sledovat nejvyšší úroveň rallycrossu. Zvlášť ve chvíli, kdy do něj míří hvězdy mnoha dalších motoristických disciplín. My sice zatím neplánujeme jet světový šampionát ani nejsilnější divizi a hodláme se učit v kategorii S1600. Mnozí lidé sice považují autokros a rallycross za hodně podobné disciplíny, ale rallycross je úplně o jiných rychlostech a jezdeckém stylu. Mě i celý náš tým tedy čeká spousta učení a sbírání zkušeností, dat a poznatků. Také tratě pro nás budou nové. Těším se na ně. Na rozdíl od těch autokrosových, které povětšinou chátrají, jde totiž o nádherné areny lemované tribunami. Vždyť třeba ve Francii dorazilo nějakých sedmdesát tisíc diváků. A představa zúčastnit se jednou závodu po boku takových hvězd, jakými jsou Sebastien Loeb, Petter Solberg či Mattias Ekström by bylo obrovským zážitkem a splněním velkého snu.“

Foto: Tomáš Němec