Je pondělí, 16. 10. 2006, den mých narozenin a den po turecké rally… Sedím u hotelového bazénu, v poměrně dost velkém pařáku (podotýkám, že je cca kolem 10 hodiny ranní tamního času) a začínám sepisovat zážitky z turecké rally nejen mé, ale také mé rodiny a mých přátel… mé soustředění narušuje pouze křik dcery: „tati, pojď už konečně do vody!“ a neustále „obtěžující“ číšník s tím, zda si dám ještě další pivo – no řekněte sami, co je to za otázku?

Ale zpět k mým zážitkům – ještě nedozněly ani všechny dojmy, ale už teď mohu říci, že to pro mne byl silný zážitek a skvělá soutěž. Ale pěkně od začátku:
Turecko jsem si naplánoval už v zimě a to jako součást mé dovolené s rodinou. Jak jsem již jednou předeslal, mám velice tolerantní manželku, a tak jsme se společně s dcerou všichni moc těšili. Na to, jak si prohřejeme kosti a zažijeme pár adrenalinových okamžiků…
Vzhledem k tomu, že Turecko je přeci jenom trochu mimo nás, požádal jsem jednu českou cestovní kancelář, zaměřující se především na Turecko, aby připravili zájezd na míru, s návštěvou tamní soutěže. Dalším požadavkem byl transfer na jednotlivé RZ, abychom nemuseli být vázáni na tamní taxikáře nebo hromadnou dopravu :-)

Cestovka mi všechno odsouhlasila, zajistili přepravu – nakonec nás jela banda celkem 19 lidí, z čehož jsme byli stejně postižení pouze v 8 lidech – čili jsme se s agenturou dohodli na dodávce pro 8 osob, ubytování a stravu formou All inclusive.
Nikdy nepíšu o cenách, teď však udělám výjimku, protože se musím podělit o to, že tato dodávka (byl to Mercedes Sprinter – 2003 – pro 15 osob) nás vyšla na 3 dny na 6.990 Kč – cena byla včetně neomezeného najetí počtu kilometrů a projetých pohonných hmot…
S přibližujícím se termínem odjezdu mne znepokojovaly pouze teroristické útoky v oblasti Antalye a zlomená Loebova ruka, vše ale „přebila“ zpráva o účasti Colina. Nikdy jsem ho při soutěži naživo neviděl, a upřímně řečeno, jsem s tím už ani v duchu nepočítal.

Den „D“ nastal v úterý 10. 10. 2006 – odlet byl plánován na 20. hodinu, takže jsme se scházeli všichni už kolem šesté. Na letišti si všímám podezřelého muže s kšiltovkou e-WRC a tak jako správný „wrcák“ se k němu rovnou vydávám, protože je mi jasné, že je to někdo postižený stejně jako já, přičemž zjišťuji, že je to MravenecZ. Chvíli jsme si příjemně popovídali a s konstatováním – sejdeme se v letadle nebo v Kemeru, se loučíme.

Let byl velmi příjemný a dobře naladěni vystupujeme z letadla v Antalyi. Studená sprcha přichází vzápětí, co se k nám dostávají naše zavazadla – náš velký skořepinový „loďák“ je bez ručky (měl asi 30 kilo) a menší, na zámeček – je bez něj – nebyl jsem sám – téměř všichni mí kolegové měli ucvakané zámky – v té chvíli mne napadl slogan – „vítejte v pekle“.

Pohled na Kemer

Je zcela zbytečné cokoliv reklamovat, jelikož v tu chvíli nikdo z pracovníků letiště neumí už ani pořádně turecky, natož anglicky, či jinak…
Usedáme do přistaveného autobusu, který nás odváží do cca 40 km vzdáleného Kemeru, do hotelu, kde všichni únavou padáme do postelí.
Ve středu se probouzíme do teplého slunečného rána a vyrážíme na obhlídku města a především najít servisní zónu. V servisu je absolutně prázdno – kromě týmů a nás zde snad nikdo není… Zastavujeme se u Kopeckých, Duvala a Prokopa, daří se nám sehnat mapu soutěže a jedeme zpět na hotel. Místní taxi tady jezdí za docela příjemnou cenu, tak se snad ani nevyplatí chodit pěšky. Co jsem vypozoroval, bylo to, že ve městě sice sem tam visely upoutávky na soutěž, ale jinak v podstatě nikdo o soutěži neměl ani páru.

Odpoledne se pouštím do studování map a rozhodování, které RZ navštívíme. Musím říct, že z osazenstva, které jsem přivezl do Kemeru, kromě mé rodiny soutěž MS dosud nikdo nezažil, a tak veškerou logistiku tentokrát zajišťuji já sám. Vybírám tedy na pátek tři RZ, stejně tak i na sobotu a jednu na neděli. Z celkových 19 uvidíme tedy 7. Plánoval jsem tak dlouho, že jsem si ani nevšiml, že už je večer a světla za okny, která jsem připisoval něčemu úplně jinému, patří bleskům a na město začínají dopadat první kapky deště… Jdeme na večeři, při které se déšť mění na průtrž mračen a vítr si s sebou bůh ví kam odnáší i lehátka od bazénu…

Atmosféra

Po hodině se voda začíná dostávat i do chodeb hotelu a některým i do pokojů – s vysvětlením, že toto se zde stává maximálně jednou za deset let, hotelová služba nabíhá na úklid, ale přesto je personál úplně klidný.
Uléháme a usínáme s tím, že klidně ať přes noc prší (alespoň bude soutěž zajímavější), do rána se přeci vyjasní a my musíme být v 8 na „šejku.“
Ráno v 5:30 mě budí – a není to naposled – výzva k návštěvě místní cca 200m vzdálené mešity. Je vidět, že pokrok jde všude dopředu – na mešitě umístěné reproduktory a zesilovače mě o tom jen usvědčují.
Vidím blesky a slyším silný déšť – snad se to vyprší…

Než dorazíme na šejk, déšť ustává. Dorazili jsme s místním taxikářem – při nástupu do taxíku a po zjištění, že se domluvíme i rusky, mu vysvětluji, kam že to vlastně chceme a pro jistotu mu místo ukazuji i na mapě… Když se začal domlouvat s centrálou kde že má vlastně jet, začal jsem mít pochybnosti, abychom vůbec něco stihli. Po 5 minutách dohadování nám nadšeně sděluje, že už ví a jedeme. Podotknu jen, že místo konání bylo vzdáleno asi 10 km od našeho hotelu. Po chvíli se ocitáme u servisní zóny a náš „milý“ taxikář již chce vystupovat a otevírat dámám dveře s tím, že „zděs jesť šejkdaun“. Při pohledu do mojí tváře mu ale rychle dochází, že moje a jeho představa o místě konání se značně liší. Opět se spojuje s centrálou a nyní už i on značně nervózní chce vědět, kam nás má zavézt. Na druhý pokus se mu daří požadované místo najít a my s asi 20 minutovým zpožděním přicházíme na místo konání, kde už slyšíme burácející motory speciálů WRC.
Nestačíme se divit vlastním očím – potulující se psi, armáda – pořadatelská služba prakticky neexistuje, zapáskování taky ne, takže si každý chodí jak chce a kudy se mu zrovna zlíbí. Trať je hodně promáčená, ale už teď si říkám, že to může být soutěž velice zajímavá. Diváky z tratě vytlačují až řítící se vozy, no prostě z pohledu diváka je to paráda.

Kolem 11. hodiny začalo opět silně pršet, a tak jdeme přes start vyhlížet nějaké taxi. V té chvíli vidím, že dorazila snad celá místní základní škola vedená panem ředitelem. Skupinu dětí jdoucí pěkně jeden po druhém za sebou a následkem větru téměř odnesený stan na startu – tak to jsem ještě neviděl. Ve chvíli, kdy místo řádného ukotvení jedné z noh stanu, bere jeden z pořadatelů tuto do ruky a drží, si vzpomínám na význam věty: „funguje to jak turecké hospodářství.“

Odjíždíme na hotel a po obědě se za stálého silného deště rozhodujeme, že odpoledne strávíme nakupováním v nekonečném množství kemerských butiků a obchůdků se suvenýry.
V obchodech je možné zakoupit výrobky těch nejslavnějších vyhlášených módních domů a módních návrhářů – samozřejmě koupíte-li, tak pouze „originály“, o čemž vás ujišťují místní prodavači. Samozřejmostí při nakupování je smlouvání o ceně a fantastické herecké výkony prodavačů, kteří vás přesvědčují o tom, že pokud zlevní ještě víc, bude celá jeho rodina o hladu. Vězte, že nakonec se vždy dohodnete a určitě zůstane něco z toho mála i na jídlo pro celou rodinu…

Bratrstvo neohrožených

Zcela zmoženi nákupy přijíždíme večer na hotel, kde se dozvídáme, že už nás naháněl dopravce, v kolik má přistavit vůz. Objednáváme jej na 7:15, neboť RZ3, kterou jsem vybral jako první, startuje poblíž města Kumluca, vzdáleném asi 60 km. Dopravce nám v telefonu ještě vysvětluje, že se nedostaneme na soutěž, protože už nejsou žádné vstupenky a srovnává soutěž s F1. Ujišťujeme ho, že u nich nikdo neví co je to MS, vstupné, natož tak rally pass a že jsme klidní.

Při stále hustém dešti se nám dobře usíná a říkáme si, že se do rána jistě dobře vyprší a bude konečně hezky.

Pokračování příště…