Přesně také přijíždí náš transfer, z něhož vystupuje řidič v černém obleku a naleštěných botách – tak ten tedy opravdu neví, jak se říká, která bije! Nicméně usedáme a já mu ukazuji místo RZ na mapě a on mě zaskakuje dotazem „jak se tam dostaneme?“ v té chvíli jsem pochopil, že se dostaneme pouze tam, kam jej budeme navigovat my.. 

Je pátek, 13. a my vyrážíme od hotelu. Za městem řidič řádně šlápne na plyn a jedeme téměř neustále rychlostí 130 km v hodině. Zatáčka střídá zatáčku, my „řežeme“ téměř každou a za chvíli to přichází : prudký smyk, my se řítíme přímo proti stromu a v té chvíli (a říkám to zcela upřímně) mi hlavou běží dvě věci. Je po rally a s blížícím se stromem ta horší – jde to na jednoho z kolegů – na Honzu a to nemůže přežít!!! Řidič prudce kontruje volant do protisměru a přesně tam se dostává taky auto. Naštěstí nic nejede, jenže vzápětí se auto naklání na dvě kola, aby šlo do dalšího smyku. Teprve po tomto se auto dostává do kontrolovatelné polohy a my všichni víme, že jsme přežili námluvy se smrtí. Nikdo není schopen kloudného slova, Honza zvrací, Petr k tomu nemá daleko a já promlouvám k Milanovi, aby podal ten litr slivovice, který veze aby nebyla zima…

Úspěšně přijíždíme k RZ 3, je cca 20 minut do startu, přesto se nám daří auto dostat cca 100m k trati – a to jsme na doporučeném diváckém místě, na kterém je cca 150 lidí. Dobrý úsek – auta vidíte přijíždět dvěma zatáčkami, pak na chvíli zmizí, aby se vzápětí objevila z prudké levé a začala nabírat rychlost na skok a pak cca 400m po rovině do cíle. Harry to sem dotáhl s vylomeným kolem, Dudu s otevřenými dveřmi a zbytek? Super skoky. Těsně před startem mi přichází zpráva od Norriho s tím, jestli se vůbec něco jede, že první dvě RZ byly zrušeny. Je fakt, že na trati bylo samé bláto, ale současně s naším příchodem přestalo pršet – v té chvíli si říkám, že rozdíl mezi britskou a tureckou rally je asi jediný – tady je mnohem tepleji…

Honzův průjezd

Po skončení této RZ se chceme přesunout na RZ 5 a jelikož náš řidič opět neví kudy, já ztrácím orientaci, ptáme se stojící policejní hlídky – ovšem ti to tady neznají… v tu chvíli naštěstí přichází jeden z mála pořadatelů (dokonce mluví anglicky) a říká nám, ať tu zůstaneme, že příjezdové cesty k námi vybrané RZ jsou zaplaveny blátem a tedy neprůjezdné. Takže zůstáváme a dnes už vím, že jsme udělali dobře. Jelikož máme cca 2 hodiny čas do příjezdu prvního vozu, vybíráme naprosto skvělé místo, kdy se auto po rychlém příjezdu musí otočit kolem vzrostlé borovice cca o 180°, aby znovu po krátké rovině muselo odbočit vlevo. Zážitek umocňuje i to, že můžete sedět na té borovici, či stát rovnou někde na trati – jak je libo. Dokonce jsou odsud kousek dva V.I.P. stany pro novináře s jídlem a pitím. Tak jdeme obhlédnout, zda by nešlo něco koupit. Ve chvíli kdy pořadatel zjišťuje, že jsme cizinci, zve nás do stanu, přiděluje číšníka a my pijeme a jíme jak je libo. No řekněte, komu se něco takového poštěstí? Teprve po průjezdu posledního předjezdce si jdeme stoupnout na naše místa, protože kromě nás je tam jen asi 6 lidí. Už při průjezdu Marcuse jsme v extázi – doslova nám líže špičky bot, nejbrutálnější průjezd ukázal Aigner. V zatáčce sice nechal několik součástí své Fabie, ale ani na vteřinu neubral. Jediným zklamáním je pro nás to, že už nevidíme Honzu. Po skončení se přesunujeme na naši poslední páteční RZ 7 – Tekirova. Je to vlastně šejk naopak. Vybíráme si krátce po startu rychlé „esíčko“ s terénní prohlubní. Tady bylo zřetelně vidět, kdo jakou používá techniku jízdy. Snad ještě stojí za zmínku, že Peter tady nechal část zadního nárazníku.

Po celou dobu páteční části soutěže nespadla ani kapka deště – o to víc jsem se divil po příjezdu na hotel, když mi moje holky sdělovaly, že téměř celý den mastí karty, jsou v lázních (Hamam) nebo na baru, protože v Kemeru leje jako z konve..

V sobotu ráno přijel náš řidič již pouze v džínách, neboť asi pochopil o co tady jde. Opět v 7,15 vyrážíme do krásného slunečného dne, tentokrát i s mojí rodinou (Petr se po pátečním zážitku rozhodl, že pojede za námi na skútru) na RZ 10 cca 1 km před cílem. Vybíráme místo v táhlém klesání, které přeruší skok a dokončí táhlá pravá. Vyvěšujeme českou vlajku, a protože je zde spousta tv štábů, doufáme, že je o nás vědět.. Toto místo bych nazval jako typické Finsko, jen s tím rozdílem, že pořadatele nahradili vojáci se samopaly.

Poté se přesunujeme na RZ 12, což je stejná RZ, pouze se přesunujeme na cca desátý kilometr této RZ. Při příchodu k ní potkáváme skupinku Čechů, kteří přijeli po ose, chvilku hodíme řeč a jdeme k trati. Zde potkáváme MravenceZ a Kolďáka. To, kde jsme stáli a to, co jsme viděli můžete posoudit na videu od MravenceZ. Každopádně vítězem se tu stává Honza a doufám, že na zmiňovaném videu to bude také vidět…

Vteřinu poté

Jelikož sobota se jede hodně blízko Kemeru, stíháme oběd na hotelu a vyrážíme na RZ 14 – Chimera. Nacházíme se cca 2 km od startu – ve velkém stoupání prudké odbočení přes hranu vpravo. Vystoupali jsme tak vysoko, že mám pocit, že jsme snad v nebi… těsně pod náhorní plošinou.

Asi hodinu před startem přišla průtrž mračen, bouřka, kroupy…a my začínáme pochybovat, zda se vůbec něco pojede. Pro zajímavost – pořadatelé to zabalili a odešli pryč. O nás, jak jsme promokli, nemá snad ani smysl psát. Na celém, cca 400m dlouhém úseku jsme byli sami. (ano, opravdu jsme byli na soutěži MS)

Déšť trať změnil v jeden velký potok a protože se nakonec jelo, byla to zajímavá podívaná. Jediné co nás hřálo, byla opět Milanova slivovice…
Junioři tady měli neskutečné problémy se přes hranu dostat dál.
Přesto, jak jsme byli promočení se nám RZ tak líbila, že jsme se jali zkoumat trať trochu dále a zjistili jsme, že další dvě zatáčky je nádherný vracák a proto jsme se rozhodli tady absolvovat ještě i neděli..
Po tomto zážitku jsme jeli opět na hotel, povečeřet, osušit se a vyrazit na 20,30 do servisu.

Já se ze sms zpráv dozvídám, že Honza skončili s autem někde v rokli, že se jim naštěstí nic nestalo, ale že pro ně všechno bohužel již skončilo… proto jsme se chystali hlavně ke Kopeckým zjistit jak kluci, jestli se jim skutečně nic nestalo.
Večerní servis? Jedním slovem hrůza!

Pořadatelé si zřejmě chtěli vynahradit svůj dosavadní průběh „ostrahy“ a tak servis doslova hermeticky uzavřeli. Téměř nikam se nedalo dostat – pouze s akreditací… počet diváků v celém večerním servisu odhaduji tak na 200. Stánky tu měli pouze Kronos, Ford a Subaru.

Jelikož moje žena nesnáší, když je něco postavené na hlavu – a že tady v servisu to tak skutečně bylo, rozhodla se jednat. Protože nás skutečně nechtěli nikam pustit, našla vchod přímo přes rampu vítězů a tak jsme spolu prošli. Pochopitelně všude stojící hlídka nás zahlédla, ale znáte to, když je žena v ráži, není radno jí přijít do rány – chytla jednoho z pořadatelů za ruku, vysvětlovala mu, že jsme od Kopeckých a spolu s ním jsme došli ke stanu – kde já jsem mluvil s mechaniky a ona vysvětlovala, že si to všechno vymyslela, ale že je to pro nás moc důležité, jestli jsou kluci v pořádku.. Nakonec jsme dostali ještě 10 minut a pořadatel nás již nechal být..

V neděli ráno vstáváme opět do jasného letního dne.
Řidič přijíždí v 9,00 hodin, přivezl s sebou svoje dvě malé děti a poté, co okoukal u nás – i národní vlajku..

Jedeme ve stejné sestavě jako v sobotu, na stejnou RZ – jak jsem již jednou předeslal. Takže po sdělení „kam to dnes bude“ – řidič vítězně oznámil, že ví kudy!
Po příchodu na vytipované místo na trati nám pořadatel dokonce ukázal kam si můžeme stoupnout – nejlepší výhled je prý přímo v únikové zóně.. (není třeba komentáře)
Přesto, že to byla předposlední RZ, jezdci ji rozhodně neflákali a podívaná to byla opět skvělá!

Jožko Béreš

Místní hoši stále očekávali božského Loeba, ale nějak jim pořád nejel, tak nevím, zda se jej vůbec dočkali 
Po skončení jsme jeli do cíle na vyhlášení vítězů.
Přesto, že jsem myslel, že nás zde už nemůže nic potkat, opak byl pravdou. Auto sem po třech dotáhnul Jožko Bereš. Petr Starý doslova sprintoval do časovky a poté, co tam doběhl a předal výkaz se doslova nervově zhroutil – první kopanec šel do auta a poté následovaly slzy – jejich poctivý a naprosto zasloužený výsledek byl pryč..
Jožko ke zhroucení také neměl daleko a za svoje slzy se nemusel vůbec stydět. Když auto dotáhli k mechanikům, řekli mi, že na přejezdu z poslední RZ se jim doslova utrhla zadní náprava že on sám to považuje za svoji největší sportovní tragédii. Mechanici natvrdo přivařili nápravu ke karoserii, přivázali ji ještě provazy a Jožko si odjel vypít svůj kalich hořkosti na cílovou rampu až do dna. Při čekání pod rampou – než vystříkají své šampáňa hoši z WRC jsem se Jožky zeptal jak nakonec dopadli – beze slova mi ukázal čtyři prsty…

Ještě teď jsem sám na měkko – byl jsem opravdu svědkem sportovní tragedie.
Po tomto zážitku balíme a jdeme na hotel užívat si konečně alespoň trochu toho tureckého pohostinství.

Ti nejlepší

Náš řidič se s námi loučí políbením na tvář – jak je jejich zvykem.
Co mne na Turecku zaujalo nejvíc? Mám teď pochopitelně na mysli soutěž samotnou.
Dle mého názoru je to nesmírně krásná a náročná soutěž, která do šampionátu rozhodně patří.

Co se týče některých jezdců samotných :
- Colin – téměř nemožné jej zahlédnout. Pokud přijel i do časovky před servisem, kde většinou všichni mají najeto a vystupují z vozů, on maximálně otevřel dveře novinářům a z vozu vůbec nevystupuje. Když už přijede do servisu, po vystoupení z vozu okamžitě mizí v zázemí týmu..
- Aigner – přesto, že patřím k těm „ultra antiAignerovcům“ – pro mne byl hvězdou soutěže. Obrovské nasazení po celou soutěž.
- Pořadatelé – kromě servisu, na místech, která jsme navštívili my, o nich prakticky nevíte – nejsou téměř vidět. Pokud už je uvidíte, tak v momentě, kdy si fotí projíždějící vůz…
- Diváků bylo poskrovnu
- Tratě byly nádherné – ovšem z pozice diváka

Můj narozeninový dort

Závěrem si dovolím ještě jedno hodnocení. Letos jsem absolvoval tři soutěže MS – Švédsko, Finsko a Turecko. Pokud bych je měl postavit na pomyslné stupně vítězů podle mých celkových dojmů, bylo by pořadí následující :
1) Švédsko
2) Turecko
3) Finsko

Co bude dál? Nevím, pro příští rok plánuji Švédsko, Sardinii, Řecko a Finsko… Navštívím-li jakoukoliv z těchto soutěží, rád se s vámi o své zážitky podělím..