Chtěl bych se s Vámi, fanoušky rally, podělit o zážitky ze svezení s Pepou Semerádem v Sosnové v při Setkání mistrů. Této cti se mě dostalo na základě výhry v soutěži zde na eWRC.

Ale popořadě. V neděli 5.11. odesílám emailem odpovědi, nejsem si jistý zda správné. V úterý si se zájmem pročítám vyhodnocení – vypadá to že mám vše správně. Tak kdo že se sveze? Nevěřícně zírám na monitor – je tam i moje jméno!!! Chvíli mi trvá, než tomu uvěřím a začínám žhavit telefon. Volno v práci domluveno (díky,paní Šéfová), raději si vyjednávám odvoz se synovcem Pepčou (kdoví co to se mnou provede?), co když nebudu schopný řídit?

Foto: Marek Felt

Všechno klaplo a tak v pátek stojíme v depu u stanu Sherlog Teamu, přesně dle pokynů od Mravencze. Přichází druhý "kolega" výherce, vzápětí Mravenecz, který nás seznamuje s Pepou Semerádem. První postřeh – Pepa Semerád je sympaťák a pohodář! Chvíli si nás "testuje", jestli se bojíme a podobně, a posílá nás čekat na další instrukce do stanu se slovy "dejte si tam něco k jídlu". Stan ano – jídlo teda v žádném případě, moc dobře si pamatuji dokument, jak se nějaký redaktor z Novy svezl s Karlem Trojanem a pochvaloval si, že poslechl rady kamarádů "aby jel na lačno".

Ale je docela zima, a tak si jedno kafčo dávám – snad mě nepotrestá. Čekání na jízdu si také krátím prohlídkou depa. Zleva má stan Milan Liška, zprava Václav Arazim, a tak si dělám nějaké fotečky a pozoruji "cvrkot" kolem. Zjišťuji taky že Pepovi neřekne nikdo jinak než "Semiš". Mravenecz nám oznamuje, že budeme jezdit kolem půl dvanácté. Tak ještě vyrážím na obhlídku – a že je na co koukat. Musím se totiž trochu odreagovat od rad kamarádů a kolegů v práci typu "Vezmi si sebou dost peněz na čistírnu – za vyčištění auta", a "Neboj, přijedeme se na Tebe podívat, snad Tě převezou na ARO do Liberce – to je blíž", až po "Ty už jdeš? Tak počkej, ještě si Tě radši vyfotím, co kdyby…"

Ale Pepovo Mitsubishi již mechanici startují – pobublává a přede jak divoká kočka. V duchu rozhoduji: Všichni ostatní jsou "Myšáci", ale tahle naleštěná krasavice, ve které za chvíli budu sedět, je pro mne prostě "Micina"! Však ty čtyři anténky na střeše vypadají jako princeznina korunka! Ale už je tu "Semiš" a ptá se kdo pojede první. Kolega navrhuje, že si střihnem ale mazaně (zbaběle) se hlásím, že klidně pojedu druhý-alespoň "očíhnu" co se bude dít. Pepa cosi domlouvá s vedle stojícím Milanem Liškou, zaslechnu jen – "Tak jeď první" a s potutelným úsměvem nám sděluje: "Tak si s Váma trochu zazávodíme,ať si to užijete!"

Foto: Martin Stanislav

No, to nám to pěkně začíná! Blbec – málem jsem zapomněl, loudím z Pepy podpis na moji kšiltovku (samozřejmě eWRC), na památku. Pepa mi ji vrací podepsanou se slovy "Na památku jo? To jako kdyby jsi to nepřežil, jo?" a má z toho evidentně srandu. Opouštějí mě poslední zbytky sebevědomí – odkráčely někam na Mácháč, asi jezdit na lodičce!! Pepa nám vysvětluje, že se máme pomalu přesunout dolů do depa, kde si budeme nastupovat a on zatím odkrouží dvě kolečka "aby se všechno správně zahřálo – brzdy a tak…" Mravenecz nás ještě obdaruje DVDéčkem, jsou na něm Pepovy onboardy a Mravenczova videa. Super, díky!

Ale už se přesunujeme do depa. A je to tady – moje "noční můra" je přímo přede mnou. To přemostění tratě! Tady musím odbočit a vysvětlit. Absolutně nesnáším jakékoliv houpačky, kolotoče apod. Je mi špatně i na dětském kolotoči, dokonce se mi dělá špatně když jenom vidím lidi točit se na řetízkovém kolotoči! A teď tohle! Připadá mi to obludně velké a prudké! Samozřejmě jsem to viděl na fotkách a v různých videoklipech, ale jsem tu poprvé a realita je mnohem horší, než jsem si myslel. Ještě se utěšuji, třeba přes to nepojedeme. Pepa krouží někde na trati ta dvě kolečka a nikdo přes to zatím nejezdí, tak snad… Straší mě to už od středy, občas jsem uvažoval že se omluvím, ale touha svézt se, a zažít to na vlastní kůži zvítězila. Ale už je tady Pepa. Kolega "výherce" nasedá, za pomoci mechanika je přikurtován" a vyrážejí.

Výjezd z depa je prakticky již do levé táhle u tribuny, a hned po rozjezdu jdou do lehkého smyku, přehoupnou se na druhou stranu "za roh" a už ho valí cílovou rovinkou do dáli. Na konci mizí z dohledu kamsi doleva za roh a víc je nevidím. Nedaří se mi je vypátrat, tak to vzdávám a čekám až se vyloupnou na vzdálené šotolině, teda jestli se to tak dá nazvat. Je po dešti, a tak mě to na tu dálku připomíná spíše rašelinu, než šotolinu. A hele opravdu, první se řítí a smýká Liškův červený "Myšák" a kus za ním Pepova "Micina".

Parádní podívaná, ale stojím tak že nevidím na celou tu táhlou levou u zadní tribuny, brání mi ve výhledu nějaký náklaďák. Vlastně vidím jenom nájezd a pak výjezd. Škoda, Liškův Myšák se totiž vyloupne už přetočenej, poskočí si na vnitřní obrubník, či co to tam je a zůstává stát. No skoro napříč a zabírá dost místa! Pepu nevidím, je někde v zatáčce a tam holt je ten kamion. Ale už se vyloupnul, kolem Myšáka se prosmekne a řítí se dál, ale slyším někoho kus napravo: "Ty jo viděl s to? Musel to vzít přes ručku do hodin, aby ho netrefil. To byla paráda!" A sakra, tak to jsem "prokoučoval", kolega to má s "přídavkem" a ještě k tomu jsem to ani neviděl. Sakra! Pepa projíždí pod tou "obludou" na cílovou rovinku, ale vnitřní dráhou a teď se to snažím vysledovat. Na konci doleva, nějaká ta kličkovaná, občas mi zmizí, ale snažím se – a už je to jasné jede se na ten most. Tak si počkám, jak to "Semiš" přejede. A jsou tady. A sakra, tak to nevypadá moc dobře. "Micina" šla dolu proklatě rychle a ještě si nějak tvrdě dosedla. Už je dál nesleduji. Kdepak kolotoč, tohle vidím tak na nějakou centrifugu. To není dobrý, to není dobrý. Ne snad, že bych se bál o sebe, ale že bude nějaká ostuda – abych nezačal ječet, nebo tak něco. Koukám na synovce Pepču, nějak divně se tváří a naprosto vážně praví: „Hele, nemyslíš, že to kafe byla blbost? A to si tam FAKT SEDNEŠ? To se nebojíš?" To je rovina – to opravdu potěší. Ještě mi připomíná to kafe. To je na zabití. Ale co, dal jsem se na vojnu – tak budu bojovat. Těším se na to jak malé dítě na hračky, tak holt ten most nějak přežiji! Vyfasuji od paní Semerádové plátěnou kuklu na hlavu, chvíle čekání a jsou tady! Kolega vystupuje, zdá se mi to, nebo je nějak rudý v obličeji? Už to neřeším. Navlékám si tu plátěnou kuklu (co je přes pusu, tak vytahuji co nejvíc pod nos, přeci jen co kdyby to kafe). Beru si přilbu, sakra nějak mi to nejde zapnout, tak mi pomáhá mechanik. Zrovna tak s pásy po nasednutí. Ještě mi zapojí interkom, zabouchne dveře, a JE TO TADY.

Foto: Marek Felt

Sedím vedle Pepy Semeráda v Mitsubishi Lancer EVO VII a již je jasné, že se opravdu, ale opravdu svezu. PARÁDA! Pepa se na mě směje: "Tak co,dobrý? Těšíš se?" Ze mě vypadne jenom: "Jo, jo, jasně". "Hele dneska je to mokrý a blátivý. Tak to nebude o rychlosti ale spíš o klouzání a o smykách. Tak dobrý, můžeme jet?" Tak moje další "jo, jo, jasně, můžeme." Projíždíme depem, na výjezdu chvíli čekáme, než nás pustí pořadatel na trať.

A jedem! Jedna, dva, hned jdeme v té levé do lehkého smyku, přehoupneme se na opačnou stranu, doprava za roh, a jsme na začátku dlouhé rovinky. "Micina" letí jak vystřelená z praku, tlačí mě to do sedačky, ale zatím parádní pocit, ale začíná se rozmazávat okolí po obou stranách, pořád mě to zatlačuje do sedačky. Tady něco nehraje, přece Pepa říkal že to není o rychlosti – to byl teda kanadský žertík! Valíme jak utržený "Šikanzen". Pepa mi něco říká, ale nějak rozumím jenom – …brzda…ručka, stejně začínám lehce propadat panice. Konec se zuřivě rychle přibližuje, jasně vidím modro bílou zeď. Modrý podklad na tom bílé reklamní transparenty, černá písmena a pořád se zvětšují! A brzdy nic…pořád nic…, tak teď už je zle. Propadám panice, to bude rána…! Hlava mi letí dopředu, prudké brždění – ale krátké (tak takovou razanci jsem teda nečekal, vždyť je mokro). Jdeme prudce doleva divokým smykem všechno se mi to před očima rozmázne v jakési šmouhy, ha už vidím nerozmazaně. Ale co! – betonová svodidla (nebo vysoké obrubníky) a přímo před sebou, bleskne mi hlavou – je to přetočený, tak teď to bouchne, ale chyba lávky.

Chvilečku mi trvá, než mě to dojde. Prostě se hrneme dveřmi napřed a furt. Jako kdybych si při normální jízdě sednul vepředu na nárazník, tak si teď připadám. Tak koukám na Pepu, jak to vlastně dělá. Ruce – koncert, mrknu na pedály – nohy taky. Chyba, koukal jsem moc dlouho. Cítím že se stěhujeme na opačnou stranu, zvednu zrak a vůbec nevím, kde teď na trati jsme. Všechno se změnilo, okolí je něco úplně jiného než před chvílí. Jsem trošku dezorientován, ale už se to srovnává a letíme vstříc šotolině. Trochu se mi uklidňuje tep, místa je tu dost. Cítím jak na šotolině má "Micina" tendenci táhnout doprava, ale Pepa to drží pod plynem, a lehce neustále koriguje směr – paráda, tohle se mi fakt líbí. Neustálé poskakování, lehké smykání stoupající rychlost, a tak se odvažuji hledat na palubovce tachometr. Konečné objeven, ale kde je ručička? 100 – ne, 120 – ne, 140 – ne!?, je někde za 140 a leze dál! V tom poskočí levé přední, snad díra, či-co. Ale pohoda, jenom se trochu více rozvlníme a už se blíží dlouhá táhlá u zadních tribun. O poznání větší "rozvlnění", škubnutí a už jsou zase moje dveře napřed. Cítím jak Pepa "kormidluje" povrkáváním plynu, a neustále lehce koriguje volantem. Naprosto přesně jsme na výjezdu rovně v ideální stopě – PARÁDA! A je tu ostrá pravá, a jsme na asfaltu, projíždíme pod tou obludou, levá ve smyku-ale více zadkem a jsme zase na cílové rovince. Teď už se nenechám rozhodit, vím co bude.

"Tak co? Dobrý?" ptá se Pepa – "Jo, jo, dobrý". Asi se dnes nic jiného nedozví. Ale již je tady konec a zase za roh, teď mě ta rychlost nijak nerozhazuje. Jenomže tahle zatáčka je vnitřní a je v ní méně místa – teda alespoň mě to tak připadá. Vynáší nás to trochu mimo stopu, cítím krátké, prudké přibrzdění, vzápětí plný plyn. Pepovi ruce kmitají, jako když pekař motá vánočku ve zrychleném filmu, motor řve ve vysokých otáčkách a na mě letí halda bahna! Instinktivně trhnu hlavou (blbec – vždyť jsem vevnitř, a za sklem). Halda přistála na mých dveřích. Tak tudy již nic neuvidím. Tohle schytat někde venku, za páskou – tak se může jít domů. Pepa nás precizně protahuje následným esíčkem, a začíná se rychle přibližovat ten obludný přejezd. Pátrám zrakem, jak že to tam vlastně je. Uklidňuje mě, že z dálky vidím, jak je před tím nejdřív levá kosa za roh, a hned pravá kosa prakticky u paty té obludnosti. Tak to nebude snad tak rychlé. Přesto začínám tuhnout. Ale už to jede: táhlý smyk, brzdy, prudký smyk na druhou stranu a jedeme tím "krpálem" nahoru, "Micino – Ty bestie japonská proradná, jak to že máš takové zrychlení?"

Foto: Marek Felt

Kurňa, vidím šedě – že by mdloby? Ale kdeže, prostě "čumím do nebe". Je zataženo, tak je celé čelní sklo šedivé, krátký okamžik jakési beztíže a je to. Všechno se to ve mě přeskupuje a tlačí se to do krku, už mě tam tlačej snad i boty. Padáme dolů po hlavě. Před očima mám prkna napříč (je to vlastně celé dřevěné), zakončená asfaltem. Ten tlak v krku je sice veliký, ale nestupňuje se, nic ze mě neletí – tak to by ještě šlo. Pro změnu se brutálně rychle přibližuje ten asfalt. Křáp, rána jak z děla, něčím jsme snad brnkli o ten asfalt, zřetelně jsem to slyšel!

Hlava mi letí dolů, s tou přilbou se to nedá udržet. A hele, boty jsou už zpátky, všechno už je zpátky a bez následků! Začíná se mně zmocňovat jakási euforie. Dopadlo to dobře. Samozřejmě jdeme hned doleva do smyku. Nejdřív lehce, ale už jsou z toho zase "dveře". Ale teď už je to paráda, euforie přetrvává. Začínám si to pořádně užívat, jaksi jsem se tu již zabydlel. Na rovince se mě Pepa ptá: "Tak co, dobrý? Líbí se Ti to?", "Jó líbí, je to super" (a vida už mluvím). A dál se snad nemusím rozepisovat. Jedeme to samé co je uvedeno výše, jenom s tím rozdílem, že se mi daří lépe všechno pozorovat. A tak si taky uvědomuji, jaký je "Semiš" borec. Všude to vychází přesně na centimetry, podezírám Pepu že tu trénuje denně již několik let. Ale co se divím, jedu přece s MISTREM! Jenom nějak nechápu Bohouše (Ceplechu), jak dokáže ten rozpis správně číst, snad si dělat i poznámky, a přitom se "neztratit".

Ale ještě jsme na trati a po projetí šotolinového úseku najednou přichází změna. Místo na asfalt najíždíme na trávu a zpomalujeme. Co to? Bože – končíme, zajíždíme do boxů. První myšlenka je že nevystoupím, ale to nemohu těm ostatním udělat. Při dojíždění se mě ještě Pepa ptá jestli chodím na rally. A tak hlásím na které pravidelně, a na které občas. Usmívá se. "Tak fajn, třeba se někde zase potkáme. A víš co, třeba zase vyhraješ, a bude sucho, a pak to bude o rychlosti," (tak to mi již asi nehrozí). A tak děkuji, bylo to super, super, super.

No a je po všem. Odevzdávám přilbu, plátěnou kuklu ale tu si prý můžu nechat – už je v kapse a mechanik mi dává kazetu z kamery – tady máte Váš onboard! Tak to mám jako bonus!

Co říci závěrem!? Velké poděkování Všem. Pepovi Semerádovi a celému Sherlog Rally Teamu za nezapomenutelné zážitky! Redakci eWRC za to, že nám obyčejným fandům rally poskytují šance zůčastnit se takovýchto akcí. Jo, teď jsem zaslechl v televizi jakousi reklamu nejmenované společnosti o sponzorování vánoc. Pche, vánoce již přece byly, u mne 10. 11. v Sosnové! A taky vím kdo je Ježíšek – Pepa "Semiš" Semerád.