Colin McRae – jeho život a kariéra – I. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – II. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – III. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – IV. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – V. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – VI. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – VII. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – VIII. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – IX. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – X. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – XI. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – XII. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – XIII. díl
Colin McRae – jeho život a kariéra – XIV. díl

Minulé díly byly plné napětí. Tentokrát přestaneme sledovat Colinovu kariéru a uděláme si takovou oddychovou vsuvku o jeho kamarádech i soupeřích. Jak jinak, než pohledem samotného Colina.

Svět rally se obecně považuje za velmi přátelský svět, což potvrzuje i Colin. „Ano, i mé největší soupeře, jako byl Richard Burns, Tommi Makinen nebo Carlos Sainz, považuji za přátele. Nemáme problém si spolu sednout ke stolu, dát si jídlo a pokecat. To je v rally běžné, i když jsou to vaši soupeři z jiného týmu. Nemyslím si ale, že na této úrovni má někdo opravdu blízkého přítele. Důvod je jednoduchý – vidíme se prostě jen na rally. Když soutěž skončí, rozjedeme se ke svým rodinám po celém světě. Vlastně žijeme dva životy – ten veřejný a ten soukromý.“

Colin se stal vzorem pro mnoho dalších jezdců, ale víte, koho on sám obdivoval? „Byl to Ari Vatanen, hlavně proto, že jezdil v Británii v době, kdy jezdil můj otec. Byla radost na něj koukat. Měli jsme podobný přístup k rally a rádi jsme dávali fanouškům to, co chtěli vidět. Když mě později přirovnávali k Arimu, bral jsem to jako kompliment.“ Ari Vatanen byl rodinný přítel rodiny McRaeů a nechyběl ani na Colinově pohřbu…

Colin na společné fotce s Ari Vatanenem z roku 2007

Uhádnout, koho Colin považoval za největšího soupeře, není těžké. Kdo vyhrál čtyři tituly v řadě v době, kdy byl Colin v nejlepších letech? „Ano, je to Tommi Makinen, můj největší soupeř, ale i můj velký kamarád. To, že vyhrál čtyři tituly v řadě, mluví za vše. Byli jsme podobné typy. Dokázal jet na jistotu, pokud bylo třeba, dokázal ale i přidat nějaké to procento navíc, pokud o něco šlo. To je to, co z dobrého jezdce dělá špičkového jezdce. Bylo opravdu těžké ho porážet. U ostatních jsem věděl, že když pojedu na hraně, tak budu rychlejší. U Tommiho jsem si tím ale nikdy nemohl být jist.“

„Tommi byl navíc velký pohodář a nestál o velkou publicitu. Částečně to bylo i tím, že neuměl moc dobře anglicky, a tak se větší publicitě vyhýbal. Chtěl jen jezdit co nejrychleji a vyhrávat. Bohužel pro mě a další jezdce pro to měl opravdu talent! Navíc stejně jako další Finové dokázal zachovat chladnou hlavu, což bylo hodně důležité. Prostě Tommi měl můj respekt.“

Legendy rally – Colin, Kankkunen, Makinen, Sainz, dohromady 11 titulů mistrů světa

Dalším uznávaným soupeřem byl Carlos Sainz, se kterým se setkal u Subaru, u Fordu i u Citroenu. Pokud jste ale četli pozorně předchozí díly, jistě víte, že spolu měli i několik konfliktů. „Ano, měli, ale jako jezdce ho musím uznávat. Řekl bych ale, že je to jiný typ než já, Tommi, Marcus nebo Richard. U nás bylo hodně důležité, jak moc jsme si věřili. Když bylo sebevědomí, náš výkon šel strašně nahoru. Carlos podle mě neměl tolik přirozeného talentu, ale o to víc to vydřel. Proto u něj tolik nezáleželo na sebevědomí a jeho výkony byly mnohem stabilnější a dlouhodobější. Strašně nerad ale prohrával, hlavně ve Španělsku, kde platí za megastar. Pamatuji si, že v roce 1998, mém posledním u Subaru, jsme se zúčastnili nějakého rallysprintu v Madridu. V závěru jsme spolu bojovali o vítězství. Carlos za mnou přišel a řekl, že ho musím doma nechat vyhrát. Řekl jsem mu, že tu nejsem proto, abych dojel druhý. Porazil jsem ho a on mně nepřišel pogratulovat. To byl prostě Carlos. Mimochodem, v tom byl také rozdíl mezi Carlosem a mnou nebo Tommim. Když jsem si věřil, věděl jsem, že Carlose v devíti z desíti případů porazím. U Tommiho jsem si tím ale nemohl být jist. Na druhou stranu tohle sebevědomí často chybělo Carlosovi, i proto za mnou přišel, protože si prostě dostatečně nevěřil. Jinak je to ale velký profesionál a musím říct, že i výborný týmový kolega.“

Colin a Carlos – týmoví kolegové u třech týmů

Dalším, koho Colin uznával, byl Juha Kankkunen, taktéž čtyřnásobný mistr světa. „Poslední titul získal v roce 1993, tedy v době, kdy já jsem se teprve prokousával vzhůru. Zatímco já stoupal, on už na úplném vrcholu nikdy nebyl. Podobně jako Tommi jezdil s chladnou hlavou, rozdíl byl ale v tom, že jezdil stabilněji. Nedokázal se někdy vyhecovat k jízdě i za hranou, která je potřeba proto, abyste vyhrávali. Nikdy navíc nebyl moc dobrý na asfaltu, což byl problém. V dnešní době si nemůžete dovolit být dobrý jen na šotolině nebo na asfaltu. Tak jako tak ho ale musíme uznávat jako jednoho z nejlepších jezdců historie.“

Pokud ho nějaký soupeř někdy překvapil, tak to byl Marcus Gronholm v roce 2000, když získal titul při svém prvním angažmá u továrního týmu. „To byl fantastický výsledek a zároveň inspirace jezdcům, kteří si myslí, že jejich šance nikdy nepřijde. Marcus jezdil MS už dlouho, ale i když ukazoval rychlost, většinou končil někdo po příkopech. Jak ale dostal u Peugeotu šanci, okamžitě ji využil. Měl dobré auto, ale nikdo mu moc nevěřil, ani já ne. S některým soutěžemi neměl zkušenost a myslel jsem, že tlak v boji o titul mistra světa neustojí. Mýlil jsem se a Marcus si za to zaslouží plné uznání.“

Zajímavý je pohled na Francois Delecoura, který se u Fordu objevil v roce 2001. „Francois je, jak to říct, no prostě jiný… Než přišel k Fordu, tak jsem ho moc neznal. Panovaly o něm ale neuvěřitelné historky. Byla s ním ale opravdu zábava. Osobně jsem ale moc nevěděl, co si o něm myslet. Populární byla třeba historka o tom, že jedl v motorhomu a všichni ostatní museli jít ven. Nebo jak vyhodil postel z hotelového pokoje, protože s ní nebyl spokojen. Když prostě měl tuhle náladu, nebylo dobré ho potkat. Jeden takový klasický záchvat jsme zažili na Kypru 2001, když vyletěl ven a vzteky utrhl řadící páku.“

Francois Delecour

To jiný Francouz, Didier Auriol, byl z jiného těsta. „To byl pravý opak Delecoura. Byl tichý a uzavřený do sebe. Není ale pochyb o tom, že byl schopen být velmi rychlý. Potřeboval k tomu ale k tomu ty správné podmínky. V tom byl ale jeho problém. Většina jiných jezdců dokázala zajet výborně i pokud jim podmínky nebo auto nesedly. Didier ne. Říkalo se o něm, že je puntičkář. Nechal si třeba posunout sedačku o jeden milimetr, protože s ní nebyl spokojen. Bylo to o psychice. “

Do třetice ještě musel zmínit dalšího francouzského jezdce. „Gilles Panizzi je vynikající na asfaltu a tam, kde to zná. Vždy si vybavím ty jeho vykulené oči při jízdě, člověk se až bojí, že mu vypadnou z důlků. Mimochodem, jízda na asfaltu je mnohem jednodušší než na šotolině. Na asfaltu jede jezdec víceméně na hraně možností pneumatik. Na šotolině je to jiné, tam je to víc o jezdci, protože pneumatiky se neustále protáčejí. Největší výzvou je umět jezdit na obojím. Gilles to uměl jen na asfaltu.“

Colin a Richard, velcí rivalové i kamarádi

Dalším jeho velkým soupeřem, a to i na poli mediálním, byl Richard Burns. Především britská média neustále mluvila o jejich rivalitě a nepřátelství, přitom oba spolu neměli problém. Byli to sice velcí rivalové, ale jinak se vzájemně respektovali. „Musím přiznat, že Richard mě ve vývoji velmi překvapil. Byl to kdysi typ jezdce, který dojíždí na čtvrtém, pátém místě. Nejezdil ani nijak zajímavě. Prostě to byl takový „dojížďák“. Pak se ale najednou něco zlomilo a Richard hodně zrychlil. Najednou byl schopen bojovat o titul mistra světa. Uznával jsem ho jako jednoho z mých největších soupeřů. Musím ale přiznat, že ve vzájemném souboji jsem si s ním věřil více, než s Tommim.“ A jak vnímal mediální válku mezi nimi? „Média se snažila vytvořit obraz rivality a nepřátelství mezi námi. Neměl jsem nic proti, bylo to ku prospěchu. Bylo to zajímavější pro nás i pro fanoušky, hlavně když se blížila domácí rally. Jinak jsme ale spolu vycházeli dobře. Měl smysl pro humor a často jsme po závodě poseděli u piva.“

Na závěr ještě přidám Colinův názor na Pettera Solberga z roku 2002, kdy Petter ještě nebyl velká hvězda. „Petter má bezpochyby velký talent, bude to hvězda budoucnosti. Malcolm Wilson byl velmi smutný z toho, že odešel od Fordu k Subaru. Vkládal do něj velké naděje. Petter je velmi rychlý a má pro rally velké zanícení. Pamatuji se na to, že když ho Malcolm Wilson na poslední chvíli nominoval na Safari, Petter prospal noc na letišti v Oslu, aby nezmeškal ranní let. Petter je hodně rychlý, občas ale dělá i chyby. V tom jsme si podobní. Podtřebuje ale podpořit a pak uvidíme.“ V tom se Colin nemýlil, o rok později se stal Petter mistrem světa.

Colinovi soupeři z dob jeho startů s Fábií – minuta ticha k tragickému úmrtí Michaela Parka

Příště už se zase vrátíme ke Colinově kariéře.

Ani dnes nemůže chybět video, a tak se podívejme na krásný sestřih onboardů týmů Ford z roku 2001 – Colin, Carlos Sainz i Francois Delecour.