S jezdcem Vojtěchem Štajfem jsme si příjemně popovídali o tom, jak klikatá byla jeho cesta za volant soutěžního vozu. Rozhovor jezdec Rallye teamu Subaru ČR poskytl dva týdny před startem Valašské rally, druhého podniku letošního MMČR v automobilových soutěžích.

Vojto, jako jeden z mála jezdců české špičky nepocházíš ze závodnické rodiny. Jaké byly Tvoje první kroky směřující na tratě rychlostních zkoušek a později i do sedačky závoďáku?

Úplně poprvé jsem se s rallye setkal v roce 1986, to mi bylo 12 let. S Jirkou Vackem, mým tehdejším spolužákem, jsme vyrazili na Rallye Sigma Olomouc, kde jel jeho strýc Honza Klokočka. Tenkrát se Rallye Sigma Olomouc jela jako závod tzv. malého mistráku a Honza Klokočka tam se Škodovkou 120 LS dojel na čtvrtém místě a vybojoval si tzv. „federál“. S Jirkou jsme tam byli už od čtvrtka, rodiče nás omluvili ze školy (oficiální omluva zněla nemoc), ale stalo se to, že nás jeden spolužák „prásknul“ a měli jsme z toho trošku problémy :-). Asi záviděl, že jsme byli na závodech a on se musel potit ve školní lavici.

Tenkrát nás oba dva Honza Klokočka svezl ve své tréninkové 105 a to rovnou na legendární Ecce Homo (ale z kopce dolů), kterou jsem znal jen z televize a časopisů. To byl nezapomenutelný zážitek, protože i ta škodovka se dokázala rozjet a Honza to do těch zatáček dával smykem. Nikdy dřív jsem něco podobného nezažil, protože táta samozřejmě se svým žigulíkem jezdil normálně jako každý jiný :-). Už tehdy se ale něco ve mně pohnulo a říkal jsem si, že bych jednou chtěl podobný stroj, který pro mě reprezentovaly především ty škodovky, řídit nebo aspoň sedět na místě spolujezdce. Což se nakonec podařilo, protože díky Honzovi Klokočkovi, kterému jsme umývali auto od bláta, jsem se vlastně seznámil se spoustou zajímavých lidí, mezi kterými byl i Honza Trajbold junior.

A právě Honza Trajbold byl ten, ke kterému ses poprvé posadil na sedačku spolujezdce…

Ano, bylo to na podzim roku 1994, kdy mi zavolal a zeptal se mě, jestli bych to nechtěl zkusit. Váhal jsem asi tak jeden večer a hned druhý den mu volal, že do toho jdu. Pak jsme se byli párkrát svézt, aby si mě vyzkoušel a v roce 1995 jsem absolvoval svůj první závod jako spolujezdec, byla to Rallye Šumava.

Na dobu navigování Honzy Trajbolda moc rád vzpomínám

V jakém autě to bylo?

Tenkrát to byl Opel Astra v třídě A7. Zajímavostí je, že měla „vnitřnosti“ z kadeta, se kterým jezdil Vašek Blahna. Takže auto bylo na dobré úrovni, mělo necelých 200 koní, což na tu dobu bylo celkem dost, byla tam špéra. A oproti enkám, která měla čtrnáctky nebo patnáctky, tam byla 16" kola. A v jako opravdovém závoďáku tam nebyly zadní sedačky (v tehdejší enkách byly povinně). Takže jsem byl rád, že jsem rovnou naskočil do takového auta.

První závod jsme bohužel nedojeli, ale v roce 1995 už jsme skončili ve třídě A7 jako třetí, celkově tehdy vyhrál Pošík. Naše nejlepší umístění bylo, když jsme v Krumlově vyhráli třídu A7. A již tehdy se jako moje šťastná soutěž ukázala Bohemka, byli jsme druzí ve třídě A7 a desátí absolutně, což bylo něco. S Honzou jsme několikrát skončili na bedně a mně se to moc líbilo.

Kdy došlo ke změně a řekl sis, že bys raději seděl za volantem?

V letech 1996–1998 jsem navigoval Petra Křížka, který měl bohužel velmi nespolehlivou techniku, takže jsme většinou skončili na technické závady nebo eventuálně kvůli havárii. S Honzou Trajboldem jsem byl tak nějak zvyklý dojíždět, když ne na bedně, tak těsně pod ní, ale především dojíždět do cíle. Honza měl auto vždycky dobře připravené a zároveň byl, po svém tátovi, velmi spolehlivý jezdec. Zbytečně neriskoval a výsledek většinou podřídil dojetí, i kdyby měl ztratit jednu pozici. Petr Křížek byl ale přesný opak. Šel do toho opravdu natvrdo, chtěl každou RZ vyhrát a mnohokrát se stalo, že technika nevydržela jeho tvrdé zacházení a my jsme museli odstoupit i z prvního místa. Z patnácti závodů jsme dojeli jen jednou a to mi přišlo opravdu málo.

S Opelem Astra se Vojtěch Štajf v roce 2000 stal vítězem třídy N3

Byl jsem z těch spolujezdců, kteří po volantu pošilhávali od samého začátku. Nicméně s Honzou Trajboldem mě to bavilo natolik, že nebýt dalších událostí, miftáru bych možná dělal dodnes a kdo ví, možná bych byl známý a respektovaný spolujezdec :-). Spolujezdci jsou totiž celkově opomíjení: lidé, kteří se o rallye moc nezajímají, si myslí, že jejich úkolem je pouze přečíst, kde se má odbočit atd. Ale ono to tak vůbec není, spolujezdec ve správně fungujícím týmu má na starosti opravdu mnoho dalších věcí, od počítání paliva, až po komunikaci s technikem a mechaniky. Dále zajišťuje logistické záležitosti, např. kdo s kým bydlí na pokojích, posílá přihlášky, atd., atd. Je toho opravdu hodně a především média by mohla spolujezdcům věnovat trochu více pozornosti.

Fotografie pořízená před prvním skutečným startem za volantem – Rallye Šumava 1999 s mým prvním spolujezdcem Vaškem Svobodou

Takže na podzim 1998 sis řekl, že nastal ten pravý čas na změnu?

V podstatě ano, samozřejmě jsem neměl žádné velké ambice, týkající se umístění, ale chtěl jsem jen vidět cílovou rampu z kokpitu. Podařilo se mi sehnat nějaké peníze, zároveň na to padlo hodně z mých úspor, zbláznil jsem mé známé automechaniky a hned ten první rok jsme vybojovali vicemistra republiky v N3, což nám samozřejmě dodalo sebevědomí a chuť pokračovat i za cenu dalších výdajů a rozbitých prasátek.

Musel jsem se i trochu zadlužit, ale naštěstí to dopadlo dobře, kromě jednoho šrámu na Bohemce, kdy jsme trefili strom, ale i přes to vyhráli, jsme autu vůbec neublížili, vybojovali mistrovský titul ve třídě N3 a dluhy jsem taky splatil. Logicky jsem potom začal pomýšlet na větší auta. Chtěl jsem do A7, málem jsem od Pavla Karlíka koupil Astru, ve které se vloni na Barumce zabil Luděk Kocman. Z koupě ale sešlo, protože Karlík k autu neměl prakticky žádné náhradní díly a jelikož originální byly neúměrně drahé, tak jsme nakonec zvolili vůz třídy N4.

Premiéru Vojty Štajfa za volantem čtyřkolky viděli opět diváci Rallye Šumava – tentokrát v roce 2001

Ale tehdy to ještě nebylo Subaru, se kterým Tě vídáme dnes…

Zdaleka ne, pořídil jsem Ford Escort Cosworth od Charouzů. Přestože auto bylo za svým zenitem, bylo připraveno na špičkové úrovni. Nicméně servis u Charouz Racing System byl pro mne drahý a neměl jsem na něj peníze, auto začalo být nespolehlivé, takže se to odráželo i ve výsledcích. To auto tehdy, aby bylo spolehlivé, bylo nad moje finanční možnosti.

Z této doby nejraději vzpomínám na mé dva poslední závody s ním, kdy jsme v Příbrami skončili devátí absolutně a druzí v N4. Hned potom jsme v Třebíči dojeli celkově desátí a čtvrtí v N4, ale tam nás vyloučili, protože jsme měli vyhořelý katalyzátor. Přesto jsme si dokázali, že máme na to jet ve špičce N4 a vlastně i v absolutním pořadí. Takže další rok jsme s pomocí sponzorů začali jezdit s Pavlem Janouškem s Mitsubishi EVO VI.

První závod sezóny 2003 dopadl dobře, páté místo v N4

S tím jsme odjeli jeden závod a hned přesedli do EVO VII. Cítil jsem, že mám auto, které je schopné vyhrávat a žil jsem v domnění, že když vyhraji několik vložek, že si mě všimne nějaký bohatý sponzor a zaplatí mi celou sezonu :-). Žil jsem prostě mimo realitu. Začal jsem dělat dost jezdeckých chyb, jako např. na Krumlově, kde jsme po pěti vložkách vedli N4 a pak kvůli hlouposti udělali gumu. Tím jsme si zbytečně zkomplikovali cestu za dobrým výsledkem. Sem tam se povedlo získat nějaké lepší umístění, ale obecně rok 2003 znamenal mou nejhorší sezonu, co se týče havárií.

Dost tvrdě jsme bourali dvakrát za sebou, nejprve na Barumce, kde jsme na Bunči ve 140 km/h vylétli z cesty, proletěli potokem a zastavili se čelně o strom. Škoda na autě byla tři čtvrtě milionu. Nějak se nám to ale podařilo vyřešit a přišel další závod, Příbram. Tam jsme udělali to samé, jako přes kopírák.

Tohle Mitsubishi EVO VII bylo v roce 2003 jedním z nejlepších enkových vozů v tehdejším startovním poli

Tam to začalo tak, že jsme po třech vložkách vedli, ale měli jsme první výlet, kde jsme prorazili plot, ale naštěstí se nic nestalo. Vycouvali jsme ven a kromě předního nárazníku autu nic nebylo. Propadli jsme se na čtvrté místo, ale ztrátu jsem se snažil dohnat příliš rychle. Na další vložce (Bohostice, pozn. aut.) jsme ještě neměli ohřáté gumy a šli ven hned ve druhé zatáčce. Spakoval se mi zadek, trefili jsme nějakou zeď a ohnuli jsme zadní kolo. I přesto jsem na té vložce jel jen o 10 s pomaleji než Martin Prokop a to mě vyhecovalo natolik, že jsme se na další zkoušce za tmy převrátili na střechu do lesa, záznam dat ukázal, že jsme spolujezdcovými dveřmi trefili strom v rychlosti 132 km/h…

To ale neskončilo jen pomačkanými plechy…

Naneštěstí ne, Pavel Janoušek skončil v nemocnici a strávil tam půl roku. Díky této ráně se už nemůže nikdy do závodního auta posadit. Je vlastně zázrak, že vůbec chodí. Tahle skutečnost mě dost zasáhla a sedl jsem si zpátky na zem. Když jsem ho viděl tři měsíce v nemocnici ležet v jedné poloze, pochopil jsem, že takto se to opravdu dělat nedá. Jezdil jsem nebezpečně a bezhlavě, což samozřejmě nejen ohrožovalo nás oba, ale ani to nevedlo k dobrým výsledkům.

Tahle havárie poslala Pavla Janouška na půl roku do nemocnice

Další sezona pokračovala se stejným autem?

Ne, čtvrtý rok jsem si pronajal auto od Vaška Arazima a místo Pavla mne navigoval Jirka Volf. Hned první společnou soutěž, Šumavu, jsme absolutně vedli 4 vložky. Částečně to bylo díky obutí, měli jsme „zázračné špunty“ Barumu OR32. Nakonec jsme dojeli třetí celkově a druzí v N4, protože nás na posledních dvou vložkách Vašek Arazim předstihl. Nicméně výsledek to byl opravdu krásný. V tom roce se nám dařilo natolik, že jsme mohli skončit za Vaškem jako vicemistři v produkčních vozech. Ale jelikož jsme ze sedmi závodů čtyřikrát nedojeli pro technickou závadu, tak jsme nakonec skončili až pátí.

Rozhodovalo se na posledním závodě v Třebíči, kde jsme po dvanácti vložkách vedli a jediný, kdo se nás držel, byl Karel Trojan. Navigoval mě Julda Gál, což je nejen špičkový spolujezdec, ale i můj dobrý kamarád, a jeli jsme si pro vítězství. Jenže asi pět vložek před cílem se nám vysypala převodovka a bylo po nadějích. Takže to byla opravdu nehorázná smůla a já se i proto znovu začal zabývat myšlenkou vlastního auta.

Poprvé za volantem vozu Subaru – pohostinný Pačejov ve voze Karla Trněného, s Juliem Gálem jako navigátorem

Původně jsem chtěl koupit Mitsubishi, ale nakonec se naskytla příležitost prezentovat českému zastoupení Subaru projekt nového týmu za přispění deníku Blesk. Měl jsem štěstí, že jsem ve správnou chvíli narazil na správné lidi, kteří tomu nápadu fandili, a podařilo se mi z ničeho postavit tým se špičkovým autem s původem v Prodrive. Má úspěšná spolupráce se Subaru Česká republika na tomto projektu, i když letos už bez Blesku, pokračuje čtvrtý rok. Upřímně, nedokážu si už ani představit, že bych závodil s jiným vozem než se Subaru.

První rok závodění se Subaru ale neproběhl příliš hladce a přinesl technické problémy…

To je pravda, těch problémů bylo dost, ale na druhou stranu se mi s Jurou Černochem hned v prvním roce podařilo absolutně vyhrát Rallye Bohemia, závod Evropského poháru. No a i kdybych dnes přestal závodit, tak být jedním z vítězů Rallye Bohemia je věc, kterou mi už nikdo nevezme, a nadosmrti bude posádka Štajf – Černoch figurovat v galerii vítězů. Tento úspěch nám trošku vynahradil ty strasti, které jsme měli.

Jenže začínali jsme vlastně nový tým s pro nás neznámým autem a na spoustu věcí jsme museli přijít sami. Což zákonitě přináší, a svým způsobem zbytečné i banální, závady. Tak se například stalo, že se nám na Valašce nevhodným navařením kolínka na olejový chladič prošoupala hadice a začal vytékat olej a my jsme kvůli tomu museli odstoupit. I přes tyto problémy jsme skončili třetí v Evropském poháru východ a díky tomu si vyjeli prioritu FIA B, což byl neuvěřitelný úspěch.

Zkušenosti získané v prvním roce jsme naplno zúročili v následující sezoně, kde jsme díky nějakému štěstí a i smůle našich soupeřů, teď myslím hlavně Karla Trojana, dojeli druzí za Vaškem Pechem a to byl opravdu krásný výsledek.

Moje první Subaru právě přijelo z Anglického Prodrive (prosinec 2004)

Kdo se Ti stará o auto? Kdo ho připravuje na závody, vymýšlí nové věci?

Tady musím říct, že všechno zlé je pro něco dobré. Jak jsem říkal, Pavel Janoušek si kvůli mně nemůže do závodního auta už nikdy sednout, ale na druhou stranu chtěl u rallye zůstat, protože ho to baví, tak dnes je mým šéfmechanikem. Ve svém servisu v Říčanech u Prahy se stará o přípravu už tří týmových aut. Po zkušenostech, kdy jsme spolu tři sezóny závodili, vím, že je to kluk, na kterého se můžu stoprocentně spolehnout a který naprosto přesně ví, co dělá. On je workoholik, který tomu opravdu věnuje poslední minutu ze svého času a v dílně tráví kolikrát i noci. Auta jsou ale potom na soutěže perfektně připravená, takže Pavel je opravdu ten nejdůležitější.

Od loňského roku také spolupracuji s Honzou Kubíčkem, což je týmový technik. To je člověk, který dlouhá léta pracoval jako šéf sportovního oddělení Charouz Racing Systemu. Myslím si, že o soutěžních autech a jejich nastavení ví tolik, co málokdo jiný u nás, a jsem opravdu vděčný, že s ním můžu spolupracovat. Už na předloňské Třebíči a Příbrami se ukázalo, že jeho angažování byl dobrý krok. Jeho práce samozřejmě není zvenčí moc vidět, ale pro tým má obrovský přínos. Vloni jsme jeli s dvěma auty a to je ne dvakrát, ale spíš čtyřikrát více potenciálních problémů. No a letos pojedeme pět závodů dokonce se třemi auty a to vyžaduje organizaci, která funguje v profesionálních týmech. Honza je pro mě záruka, že to fungovat bude.

Kdo bude řídit to třetí auto?

S novým autem samozřejmě pojedu já, s mým loňským jede Pepa Vyštejn a Jirka Vacek pojede stejně jako v loňské sezoně s N11. Domluvili jsme se, že Jirka letos přejde na 18" kola a závodní benzín. Loňská nehoda ho trošku zbrzdila, ale věřím, že to z něj určitě už spadlo a že se bude zrychlovat. Pojede s Ottou Slezákem, což si myslím, že je dobře. Otto už má hodně najeto, takže zkušenosti může rozdávat a navíc to je strašně pohodový člověk, který nebude Jirku hnát za každou cenu dopředu. Pepu Vyštejna znám dobře z dob společných startů v týmu KIT Racing CS v roce 2003 a vím, že Josef je fajn chlap, který i když závodil s Mitsubishi, jeho srdce vždy patřilo spíš šesti hvězdám Subaru. Mé auto si zkusil vloni na podzim v Kralovicích a hned poté nabídku startovat letos u nás přijal. Na společné starty všech posádek se těším, protože v týmu bude určitě panovat pohoda.

Vitězství na Bohemce nezapomenu

Když jsi zmínil spolujezdce, kolik jsi jich za svou kariéru vystřídal?

Bylo jich relativně hodně, ale jsem za to rád, protože každá spolupráce mi hodně dala. Teď začínáme už čtvrtou sezonu, a to si myslím, že je docela dlouhá doba, s Jurou Černochem. Vždycky se moc těším, že se uvidíme na závodech, protože si máme o čem povídat.

Jänner Rallye jsem letos kvůli Jurově nemoci jel s Michalem Ernstem, několik závodů jsem v minulosti jel s Juldou Gálem, Petrou Lesniakovou a dalšími špičkovými spolujezdci, takže můžu srovnávat. Každý spolujezdec má vlohy na něco jiného, například Jura Volf vyniká perfektní přípravou na závody, stejně tak jako Petr Řihák. Kdybych je vzbudil o půlnoci, dokážou odrecitovat, v kolik hodin máme přejímku, v kolik se dávají auta do UP a všechny ty organizační záležitosti okolo. Samozřejmě primární věcí je, jak dokáže číst rozpis, jak se dokáže sehrát s jezdcem v autě a v tomhle mi Jura velmi vyhovuje.

Rozhodně nejsem perfektní a velmi rád přijmu rady a nápady jak například vylepšit rozpis, takže jsem od Michala Ernsta s povděkem přijal jeho připomínky ohledně rozpisu nebo mého jízdního stylu. S Broukem odjel spoustu závodů MS, takže ty zkušenosti má a opravdu si vážím toho, že se mi snažil poradit. Myslím, že to jsou věci, které když s Jurou uvedeme do praxe, tak se zase posuneme o kousek dál.

Spousta našich jezdců, např. Pepa Semerád, Honza Štěpánek, Milan Liška si vyzkoušeli závod MS jenom proto, aby to zažili na vlastní kůži. Láká Tě něco takového?

Tak mě by to lákalo hrozně moc, ale bohužel zatím na to nemám peníze. To říkám upřímně, protože jet závod MS znamená náklady v řádech statisíců, dejme tomu půl milionu, a to je částka, kterou neumím ze svých zdrojů pokrýt. A vzhledem k tomu, že moje partnery zajímá především mezinárodní mistrovství ČR, protože svoje výrobky a služby nabízejí a prodávají v České republice, nepodařilo se nám je zatím přesvědčit. Možná kdyby se nám podařil nějaký kvalitní výsledek v rámci českého mistráku, tak by o tom mohli začít uvažovat… ale to je ve hvězdách. Samozřejmě je to sen, který bych si rád někdy splnil. Každoročně alespoň navštěvuji průměrně tři podniky MS jako divák.

Když pomineme finanční stránku věci a opravdu by sis mohl vybrat, který závod z mistrovství světa pojedeš, který by to byl?

No tak pokud by to mělo být s enkem, tak mě by samozřejmě lákala nějaká šotolina, myslím si, že na šotolině to musí být velká zábava. Já sám mám s tímto povrchem zkušenosti pouze z Waldviertelu 2005. Nemusel bych ale jet Sardinii, Řecko nebo Kypr, které jsou ukrutné rozbíječky a přiznám se, že by mi bylo líto auta. Například na Kypru se jezdí i vyschlým řečištěm po obrovských balvanech a tam obzvlášť enka hrozně trpí. Ale při návštěvě manželčiných příbuzných v Austrálii jsem se podívat i na trati jedné lokální soutěže na východním pobřeží, kde by se měla příští rok jen Australská rallye a zrovna tam se mi to moc líbilo. Tamní oranžová šotolina je taková kluzká, ale nikterak rozbitá. Takže asi tu Austrálii :-)

Na Rallye Deutschland se každoročně jezdím dívat na motorce

Nikdy ses nebál otevřeně vyjádřit názor a jsi známý tím, že když se Ti něco nelíbí, tak to bez obalu řekneš nahlas. V současné době se čím dál víc kritizuje FIA a u nás FAS, dá se říct, co dělají špatně a naopak co dělají proto, aby motosport rostl?

Tak FIA je jedna věc, do které my tady z Čech asi nebudeme mít možnosti přímo zasáhnout. Na druhou stranu tam působí jako známá osobnost Radek Novák a byť jsme malá země, tak si myslím, že tam i díky němu máme slušnou pozici. Ale chtěl bych se ohradit proti tomu, aby se o mě říkalo, že dokážu jen kritizovat. Samozřejmě se snažím dávat svůj názor najevo a to tak, že si někdy neberu servítek, ale na také se snažím být konstruktivní a když něco kritizuji, tak se zároveň snažím navrhnout možnosti řešení.

Myslím si, že tohle o mě funkcionáři z FAS, jako např. Luděk Kopecký, Radek Novák nebo i lidé z rally komise, kde je dnes i Jirka Volf, vědí a byť se jim moje názory nemusí úplně líbit nebo dobře poslouchat, tak je minimálně respektují. Například se mi podařilo vyprovokovat iniciativu, která vedla k tomu, že se formát konání podniků vrátil na schéma pátek-sobota. Takže letošní Šumava, Bohemka a další soutěže se na základě petice, kterou podepsalo mnoho jezdců, pojedou v pátek a sobotu.

Dále jsme kritizovali to, že na každé soutěži byly předepsané povinné reklamy na jiných místech vozu a v jiných rozměrech. Každý jezdec má své partnery a ti na začátku sezony odsouhlasí schéma polepení vozu a dejme tomu, že mají rezervováno místo na předním blatníku. Pak přijde pořadatel a nutí mě, abych na to samé místo nalepil jeho reklamu. Když to neudělám, vystavují se postihu ze strany sportovních komisařů i ze strany organizátora. A když to udělám a přelepím reklamu našeho partnera nebo mu ji umístím jinam, tak samozřejmě dávám všanc důvěru našeho partnera v nás. Takže jsem chtěl, aby se to upravilo tak, že budou předepsány maximální rozměry a umístění, které bude na všech závodech stejné. To se nám spolu s dalšími jezdci podařilo prosadit a myslím si, že je to nyní dobré i pro organizátora, když dopředu ví, kde bude vyhrazené místo pro jeho reklamy. Všechno to je prostě o dialogu mezi FASem, rallye komisí a organizátory na straně jedné a jezdci a soutěžícími na druhé.

Mám velké štěstí, že mně žena a dcera v závodění podporují

Možná je škoda, že jezdci v této oblasti více nespolupracují a že, řekněme, netáhnou za jeden provaz. Většina lidí se snaží moc nevyčuhovat z davu a dělá to, co jim druzí řeknou. Je jen pár lidí, kteří jsou ochotni jít do toho po hlavě a snažit se něco změnit.

To je pravda. Myslím si, že by bylo perfektní, kdyby existovala nějaká jezdecká asociace nebo něco podobného. Jenže to samozřejmě znamená časové nasazení pro všechny, kdo by se nějak angažovali a dnes je toho času tak málo, že by asi bylo těžké najít člověka, který by se tomu věnoval. A to pomíjím fakt, že funkce by to byla asi bezplatná, i když pro dobro všech. Ten člověk by byl zároveň hodně na očích a taky nejvíc kritizován ze všech stran, takže by to byla funkce velmi nevděčná. Nemyslím si, že bychom v současné době našli někoho, kdo by se tomu chtěl na odpovídající úrovni věnovat a zároveň se nechat vystavit zmíněným tlakům.

Takže teď je to většinou na individuálním jednání toho konkrétního jezdce s FASem nebo dejme tomu pořadatelem. No a to samozřejmě vyjednávací pozici velmi ztěžuje, protože když je člověk sám, tak si toho tolik nevybojuje.

Čím dál větší důraz se klade na bezpečnost posádek, FIA neustále vymýšlí nejrůznější způsoby, jak snížit riziko vážných zranění. Jak se díváš na zavedení systému HANS jako povinné výbavy každého účastníka od 1. 1. 2009?

HANS by měl být povinný příští rok v závodech, které se jedou pod hlavičkou FIA, tzn. v evropských soutěžích a soutěžích Evropského poháru. Takže pokud bychom nesouhlasili s použitím HANS, tak bychom si museli vybrat buď sprinty nebo závody, které nepatří do Evropy nebo Evropského poháru. Je to samozřejmě finanční investice, je potřeba si zvyknout, že má člověk něco na krku, na druhou stranu cokoli, co zvýší bezpečnost posádek, vítám. Myslím si, že se dnes třeba může někdo rozčilovat, že to stojí spoustu peněz, ale zase to může tomu samému člověku zachránit život. Takže já na to koukám takhle, letos to zatím pořizovat nebudeme, ale příští rok ano a budeme v tom jezdit.

Ve třídě N4 u nás již několik sezon nevyhrálo jiné auto než Mitsubishi, které je v šampionátu zastoupeno všemi možnými evolucemi modelu Lancer. Subaru jako druhý výrobce produkčních vozů je trošku v pozadí. Přitom v mistrovství světa produkčních vozů se Subaru velmi daří a již čtyřikrát v řadě vybojovalo titul mistra světa. Myslíš, že se situace s novým modelem WRX N14 změní?

Bohužel u nás je situace taková, že vozů Subaru jezdilo na špici strašně málo a historicky má u nás Mitsubishi mnohem lepší pozici. Za tu dobu se týmům podařilo vybudovat kanály na náhradní díly, které jsou tak dobře dostupné. Právě díky tomu, že s Mitsubishi tady jezdí spousty jezdců, tak se mnohem lépe řeší všechny problémy. Model Impreza WRX N11 měl homologovány komponenty, které jej měly přiblížit právě Mitsubishi a kromě Honzy Štěpánka a Jardy Tomaštíka, kteří tu jako jediní Subaru historicky provozovali, tady nebyl nikdo další, s kým bychom si mohli vyměňovat zkušenosti a navzájem si pomoci.

Dnes už Subaru začíná být vidět víc a hlavně ho pojedou zajímaví jezdci. Třeba Honza Štěpánek jede moc hezky a zrovna na Jänneru dokazoval, že je možné se Mitsubishi vyrovnat. Já sám jsem druhým místem celkově v roce 2006 snad ukázal, že tohle auto je i v českých podmínkách naprosto konkurenceschopné. Samozřejmě jsou tady dva, tři jezdci, kteří svými zkušenostmi a také finančním zázemím naprosto převyšují ostatní, myslím teď samozřejmě Romana s Vaškem, a ti nepřipouštějí jako svůj cíl nic jiného, než boj o titul.

Já jsem realista, a tak bychom jako celý tým byli rádi, pokud bychom jim byli schopni občas sekundovat. Reálně samozřejmě chceme závodit s tou širší špičkou, která bude letos moc našlápnutá. Nechtěl bych na nikoho zapomenout, ale určitě to bude Pavel Valoušek, Kája Trojan, který jede velmi vyrovnaně, Vašek Arazim, určitě bude pěkně zatápět Pepa Peták, který si pořídil špičkové auto a už na Pražském rallysprintu ukázal, že bude pekelně rychlý. To samé Míra Tarabus a samozřejmě nesmím zapomenout na jezdce jako je Honza Votava, Peter Gavlák a budeme moc zvědaví na Karla Trněného, který pojede s EVO IX a na Dana Landu, který se po delší pauze vrátí do rallye. Takže konkurence bude letos opravdu velká a uvidíme, jak se prosadí jezdci s N14.

A kdy uvidíme novou Imprezu N14 v barvách, se kterými Tě vídáme teď?

Po zkušenostech s N11, kdy jsme byli první, kdo to u nás nasadil, tak do N14 zatím nejdu. Měli jsme tenkrát problémy sehnat ty správné díly, což se nám dařilo až po třech nebo čtyřech měsících. To samé se teď děje s N14, protože to auto je v mnoha ohledech úplně jiné než N12 nebo N12B a samozřejmě že i díly jsou zatím špatně dostupné. Auto má hodně odlišných věcí hlavně co se týče podvozku. Zadní náprava je úplně jiná, bude trošku složitější auto vyladit, respektive najít to správné nastavení. Taky ladění elektroniky je jiné, těch novinek je tam hodně. Takže bude složitější to auto dostat do konkurenceschopné podoby, což je vidět na technických problémech týmů v PCWRC s tímto novým vozem. Takže my pojedeme letošní rok s N12B a novou N14 si začneme v průběhu roku chystat až na sezónu 2009.

Při Pražském sprintu s Petrem Čtvrtníčkem jako navigátorem v roce 2007 byla v autě velká legrace

Před námi je druhá soutěž českého mistráku, tipneš si jak dopadneš a celkový výsledek?

Myslím si, že Roman Kresta se bude chtít v domácím prostředí ukázat a pojede na vítězství. Venca Pech bude ale velmi těžký soupeř a samozřejmě nesmíme zapomenout na Valdu, který velmi příjemně překvapil na Jänneru.

Pro mne bude samozřejmě důležité dojet na nějakém slušném místě, rozhodně bych bral umístění v top 6. Ale bude to těžké, startovat budou nejen všichni naši jezdci, ale i nějací Poláci, takže konkurence bude opravdu velká. Dva týdny poté se ale jede Šumava, takže musím jet i s vědomím toho, že autu nesmím ublížit.

A pokud bychom se bavili o celkovém umístění v letošním mistráku?

Samozřejmě bych chtěl být lepší než loni a to znamená dojíždět do cíle a pravidelně sbírat body. Loni jsem byl devátý, s čímž jsem byli nespokojený, takže by určitě bylo fajn skončit lépe. Úplně skvělé by bylo skončit do třetího místa, ale to je samozřejmě velmi smělý cíl, protože vím, jak to na soutěžích chodí, nicméně musím si klást smělé cíle :-) … takže sen je být do třetího a snad reálný cíl do pátého místa. No a samozřejmě chci být nejrychlejším jezdcem se Subaru v mistráku :-)

Vojto, moc děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v dlouhé sezóně.