Velmi úspěšnou sezónu má za sebou litoměřický soutěžák Lukáš Pondělíček. Rozhodně však nespí na vavřínech a pečlivě se chystá na rok následující. Vedle vylepšení „cé dvojky“ stihli s Pavlem Dreslerem převzít i cenu za třetí místo v hodnocení skupiny A ve Středoevropské zóně.

Ponďova spokojenost se značkou Citroën je veliká a kam jinam se mohl po skončení sezóny vypravit, než právě do „rodiště“ svého závoďáku. „Do Versailles jsme vyrazili minulou neděli s Tomášem Pletkou. On si koupil zbrusu nového Maxe s glejtem, že ho stavěli osobně mechanici Seba Loeba. Jelikož já mám svoji „cé dvojku“ postavenu tamtéž, obdržel jsem „pouze“ bednu s nápisem Max. Samozřejmě nám hned v Drážďanech naměřili s dodávkou a vozíkem rychlost 132 km/h a byli jsme o sto dvacet euro lehčí,“ přiznává setkání s nekompromisními německými policisty Ponďa a přidává další zážitky z Francie.

„V Citroënu nás čekal šéf prodeje Sylvain Country. Předal nám bedny s díly a rovnou jsem u něj ještě objednal spoustu věcí pro vylepšení mého Maxe na top úroveň. Následoval rozhovor s technikem a převzetí Tomášova nového vozu. Bavili jsme se o různých věcech, co a jak dělat a čeho se vyvarovat.

Nakonec přišlo to nejlepší. Nový šéf klientského centra Simon Jean-Joseph hned poznal Tomáše. Znali se od Rallye Antibes, kde Tomovi sháněl gumy. Měli jsme s ním velice dlouhý rozhovor a získali spoustu cenných rad především o nastavení auta, hlavně na Barumku. A k tomu jsme pro určité podniky evropského šampionátu získali materiální tovární podporu. Možná se u Citroënu pojede C2 R2 Challenge o prize money. Prožili jsme vskutku plodné dopoledne.“

Také cesta zpět do krajů českých přinesla velmi důležitý okamžik. „S Tomem jsme rozhodli o našem programu pro příští sezónu. V Čechách se nám jet nechce kvůli společnému hodnocení ve třídě s vozy Super 1600, tratím a přístupu některých lidí k nám, dávajícím závodění všechno. Vzhledem k nabídce Citroënu a možnosti stát se českým reprezentantem padla volba na Mistrovství Evropy. Valašku proto pojmeme jako testování a vzhůru na Mille Miglia.“

Ani po návratu ze země Galského kohouta se Ponďa doma příliš neohřál. Vzhledem k bronzové příčce ve skupině A Středoevropské zóny byl pozván do makedonské Skopje na slavnostní vyhlášení. „Vůbec jsem o tomto výsledku neměl tušení a o to více jsem byl potěšen. Jenže jak se tam těch 1560 kilometrů dostat? Letadlo u mě nepřichází v úvahu – není to opravdové dobrodružství. Zavolal jsem proto kámoše Lukáše Trávníčka, jenž se mnou již loni absolvoval Litvu a Portugalsko při shánění optimální „cé dvojky“ a oznámil mu, že musíme pro cenu do Makedonie. Jeho odpověď byla jasná: „Kdy jedeme?“

Naskákali jsme do terénního volva, obuli zimní pneumatiky, v Brně nabrali Pavla a vyrazili. Už v Bratislavě jsme prolétli novým tunelem 165 km/h, přestože tam byla „osmdesátka“. Dva tisíce korun byly první a kupodivu poslední pokutou této expedice. Teplota se držela okolo deseti stupňů. Lukáš nadával na zbytečný nákup gum a obával se, že se sjedou. Do cílové stanice jsme dorazili v pátek ráno. Navigace v Makedonii nefunguje, ale není ani potřeba. Mají tam od hranic do Skopje jen jednu silnici.

Skopje je veliká asi jako Litoměřice. Čapli jsme jednoho místního taxikáře, jenž nás za pět euro přivedl k hotelu a šli spát. Odpoledne jsme se vydali prohlédnout město. Žádný zázrak. Za zmínku stál snad jen starý most a nákupní centrum a tak jsme raději zapadli do jednoho z barů. Tamní lidi jsou v pohodě a holky docela ušly,“ popisuje Lukáš Pondělíček zážitky z exotických krajin.

„Večer jsme konečně dorazili do Holliday In na vyhlášení. U stolu jsme seděli s rodinou Semerádů. Jídla byla dost, a tak to utíkalo. Pak nás vyhlásili, dostali jsme pohár a bylo. Konečně jsem viděl Maxe bez čepice a rajtek. Možná mu to na tom netu slušelo víc. Po předání jsme pokecali se Semerády a Luďkem Kopeckým z FASu, dali pár panáků a šli spát.“

Po ranním probuzení přivítala českou výpravu sněhová nadílka. „Na nové zimáky tak nakonec přece jen došlo. Na silnici hned za Skopje byla nehoda a museli jsme sjet z cesty na skutečně offroadovou trať. Nebýt terénního vozu, těžko bychom těch třicet kilometrů ve sněhu a blátě zvládli. Přestože nás sníh provázel až do Litoměřic, proběhl návrat bez komplikací. Nyní už se těším na Pražský sprint. Usedne vedle mě opět táta. Dlužím mu průjezd cílem ještě z Prachatic. Máme také překvapení pro diváky,“ končí své povídání Ponďa.