Mladý spolujezdec Jan Škaloud patří dnes v českých krajích k nejvytíženějším navigátorům. V uplynulých dvou letech toho na horkém sedadle opravdu hodně zažil a má tedy o čem vyprávět. A co ho čeká letos?

Sezónu 2008 jsi zahájil s Danielem Landou. Vnímal jsi zvýšenou pozornost diváků a médií vzhledem k jeho popularitě?

Honza: „Ano, určitě. Dan je osobnost a pozornost poutal na každém kroku. Nebylo místo, kde by jeho přítomnost nevyvolala rozruch, ať už v restauraci, na čerpací stanici, na hotelu nebo při stání na křižovatce – prostě všude. Ne vždy je to příjemné. Obdivuji Dana, že to ještě vydrží. Patří to však k jeho životu. Je to výjimečný člověk a jsem rád, že jsem ho poznal.“

V uplynulých dvou sezónách jsi prožil dvě velmi těžké nehody – v Rakousku s Michalem Riečicou a na Šumavě právě s Danem Landou. Jak se díváš na oba karamboly s odstupem času a můžeš je nějak porovnat?

Honza: „Nehody to byly velké a nepříjemné. Pocitově byla horší ta v Rakousku s Miškem Riečicou, kde jsem zůstal v autě zaklíněný. Pocity to jsou nepředstavitelné. Myšlenky a bolest vytvoří svoje a člověk je naprosto mimo, i když jsem plně vnímal. Následně jsem byl měsíc samá modřina a nemohl se pořádně hýbat, ale nakonec zůstala jen jizva na čele.

Naopak s Danem jsem z auta vylezl sám a pomáhal mu. Člověk se cítí jinak a neřeší to. Prostě jen další nehoda. Následné myšlenky v nemocnici byly o to horší. Začnete přemýšlet o tom, zdali máte zapotřebí znovu usednout do závodního auta.

Druhý den jsem byl ale přemístěn na pokoj s Danem Landou a Milošem Hůlkou a divné myšlenky byly pryč. Večer se na nás přišli podívat Myšák Ernst, Filda Schovánek a Honza Vaňáč. Věděl jsem stále, že závodit nepřestanu. S odstupem času by se někdo mohl smát, že se nic nestalo, ale já se nesměji a nikomu nepřeji něco takového zažít.“

V souvislosti s předchozí otázkou se musím zeptat, co si myslíš o bezpečnosti a zajištění první pomoci a pořadatelské služby na našich soutěžích. A jaký je Tvůj názor na velmi diskutovaný systém HANS ?

Honza: „Zabezpečení je na poměry českého mistráku na dobré úrovni, ale stále je co zlepšovat. Najdou se menší mezery, hlavně v komunikaci. Připravit pořadatele a všechny neprofesionální lidi na nenadálou událost, jako je těžká nehoda, asi dost dobře nejde. Je to krajní situace a musí se řešit operativně.

HANS je pro mě už naprostou samozřejmostí. Jel jsem s ním celou loňskou sezónu. Při žádné činnosti jsem s tímto systémem neměl nejmenší problém.. Všem ho doporučuji. Celková bezpečnost není jen o používání a správné nastavení HANSu, ale jde o hodně faktorů. Dobře a správně se připoutat, mít vhodnou, optimálně velikou a ve voze dobře umístěnou sedačku, dopnutou přilbu a dodržovat určité zásady, když už k nehodě dojde.

Samozřejmě se dá haváriím trošku předejít přípravou posádky a vozu, seznamovacími jízdami, pozorností na nich a soustředěním na samotné rychlostní zkoušce. Jede se však rallye a tak nikdy nevíte, co vás za zatáčkou čeká. Obzvlášť na asfaltových soutěžích, kde jsou problémem vytahané nečistoty. To chce zkušenost i odhad. Navíc může přijít technický problém na autě. Faktorů, které mohou vstoupit do hry, je opravdu mnoho.“

V uplynulé sezóně jsi se představil také na sedadle spolujezdce legendárního Vladimíra Bergera. Jak se myšlenka na společné starty zrodila a jak na ně vzpomínáš?

Honza: „V roce 2005 jsem od Ládi dostal nabídku startovat na bohemii s octavií. Kdysi jsem se na eWRC svěřil, že je to mým snem. Tenkrát jsem ale pro údajný nedostatek zkušeností nedostal mezinárodní licenci. Podmínkou bylo pět dokončených podniků ČMPR a dva rallysprinty. Já měl rozjetou třetí sezónu v ČMPR, absolutní vítězství třídy SA2 v ČMPR 2004 a stejně to nestačilo. Když jsem se ale podíval do startovních listin jiných podniků MMČR, bylo mi jasné, že někteří jiní účastníci taky nemají odjety sprinty a přesto jedou. Chvíli potom na barumce, aniž bych mezi tím odjel nějaký závod, jsem již mezinárodní licenci pro dostatek zkušeností dostal.

Ze společného startu přesto sešlo, což mě velice mrzelo. Vladimír jel tenkrát s Jardou Jugasem. Když se umístili, a moderátor se Jardy na rampě zeptal na dojmy ze svezení s legendou Bergerova formátu, odvětil, že děkuje a nikdy na to nezapomene. Začátkem loňského roku se Láďa ozval znovu, zdali je svezení se starým strejdou stále mým snem. A nabídl mi jednorázovou akci – bohemku, i když s jiným autem, protože octavia již v této soutěži startovat nemohla. Nakonec se ještě před bohemií podařil start v Tišnově a tak jsem se nakonec i tou octavií svezl. Mám na to skvělé vzpomínky a byla to čest. Láďa je pan Jezdec a má nepřeberné množství zkušeností i historek.“

Převážnou část loňské sezóny jsi absolvoval vedle Antonína Tlusťáka, se kterým jsi odjel i několik prestižních zahraničních podniků. Jak se Ti spolupracuje s Tondou a jaké máš dojmy z Citroënu C2 S1600, potažmo s Fiatu Grande Punto Super 2000, se kterým jste startovali v Pelhřimově ?

Honza: „Po velmi rychlém konci plánovaného dlouholetého projektu s Danem mě oslovil Tonda Tlusťák s nabídkou startu na podniku seriálu Mistrovství Evropy – INA Delta rally v Chorvatsku. Moji podmínkou bylo, v případě vzájemného porozumění, dlouhodobější spolupráce pouze se mnou. Již při přípravě, seznamovacích jízdách i prvních ostrých kilometrech jsme si jezdecky i lidsky sedli a spolupráce tedy pokračovala dál. Tonda je precizní člověk s dostatkem zkušeností. K závodům přistupuje svědomitě a profesionálně.

Také jeho tým je na velmi vysoké úrovni. Jeho členy jsou zkušení a příjemní lidé, které vždy rád vidím a vážím si jich. Vůz Citroën C2 S1600 je špičková dvoukolka umožňující perfektní svezení. Minusem je přeci jen menší konkurenceschopnost oproti vozům třídy N4, které s velkými brzdami a „18“ koly hodně zrychlily. Letos v Evropě naštěstí vypsali dvoukolky. U nás se kvalita a počet soupeřů také zvyšuje, zejména s vozy třídy R3, a bude tedy o co jet. Budoucnost špičkového závodění ať už doma či v Evropě, je ale někde jinde.“

Tím myslím kategorii Super 2000. Vyzkoušeli jsme si punto v Pelhřimově a výsledek byl za očekáváním, když defekt a problémy nás stále držely v pozadí. Dobrý pocit tam však byl. Super 2000 je velmi podobná vozu S1600 co do ovládání. Chce to agresivitu a přesnost. Chyby se neodpouští, pak jste pomalí.“

Nemohu se samozřejmě nezeptat na Tvé dojmy z Korsické rallye a evropských podniků a také na jejich porovnání se závoděním v našich krajích.

Honza: „Debut v mistrovství světa byl logickým krokem. Každý si chce zkusit to nejlepší. I přes značné zkušenosti z Čech i z dlouhých a těžkých evropských soutěží, byla teprve Korsika vysokou školou. Tamní tratě jsou opravdu náročné a dlouhé. Napočítal jsem 4756 zatáček. Mám dojem, že to vyšlo asi tak na třináct zatáček na kilometr erzety. Je to stále sem a tam. Pro našince nepředstavitelné.

Vše pro nás začalo bohužel smolným odpadnutím v první etapě vinou poruchy zcela nového alternátoru a následným využitím systému SupeRally. Ve druhé etapě nás pak výlet mimo trať stál bezmála deset minut. Ve třetí etapě jsme pro změnu na poslední rychlostce museli měnit defekt. Výsledek tedy opravdu nic moc, ale absolvování takové soutěže je ale k nezaplacení.“

Jezdecky tam pilot neskutečně vyroste a naučí se hospodařit s autem, zejména co se týče pneumatik a brzd. I mezi erzetami si posádka docela zamaká. Přehazují se pneumatiky a upravují tlaky, ovzdušňují brzdy, dolévají kapaliny, případně se mění nastavení auta a dělají se drobné opravy. Pro spolujezdce je Korsika obtížná na čtení rozpisu.

Evropské podniky jsou také náročné a určité věci se podobají, hlavně co se týče práce na autě. Navíc proti vám nastoupí domácí borci a jede se pak docela rychle. Při neznalosti tratí a prostředí je velmi těžké uspět napoprvé. V tom je ale jejich kouzlo. Rozdíl oproti domácím soutěžím vidím tedy v délce a malinko i v přístupu lidí. Jste cizinec a lidé se k vám chovají jinak, neberou vás jako samozřejmost. Navíc poznáte svět, lidi, zvyky, kraje, prostě máte zážitky.“

Jsi velmi vytíženým spolujezdcem a vím o Tobě, že k tomu se ještě věnuješ podnikání na několika úrovních. Mohl bys čtenářům přiblížit Tvoji činnost a prozradit, jak to vše dokážeš časově skloubit?

Honza: „Závody se staly mým životem a mladý člověk nemůže hledat práci a přitom všude už na začátku hlásit, že jeden týden ze čtyř v měsíci nebude, protože jede na závody. A dodat, že občas to budou i dva týdny. Kde by chtěli takového zaměstnance? Vše jsem směřoval k závodům a jediným způsobem tak bylo uživit se sám – podnikat a nikoho se neptat, jestli můžu odjet. Nejprve jsem si před dvěma lety otevřel obchod s obuví v Mladé Boleslavi. Loni se zrodila myšlenka na další činnost a vznikla společnost zabývající se distribucí plynu. Pracuji v podstatě celý den a baví mě to. Nemám pak ale problém zmizet na týden či dva. Loni jsem jel osmnáct závodů. To je mnoho a pochybuji, že by to při jiné práci šlo.“

Jako boleslavský rodák jsi opustil město a přesídlil jsi o několik kilometrů dále. Cítíš se přesto být stále pravověrným Boleslavákem? A chodíš jako bývalý hokejista mládežnických oddílů ve městě automobilů fandit místnímu BK? Jak odhaduješ jeho šance na udržení Extraligy?

Honza: „Koncem února jsem se přestěhoval nedaleko od Mladé Boleslavi a bydlím společně s přítelkyní Lucií. Nic víc se v podstatě nezměnilo. Stále trávím většinu času v Mladé Boleslavi, kde mám práci i kamarády. Jsem a stále budu Boleslavák. Na hokej jsem popravdě úplně zanevřel. Maximálně jednou za rok vyjedu na led s kamarády, dáme zápas a to je vše. Není čas. Hokej jsem neviděl ani nepamatuji živě ani v televizi. Výsledky sleduji jen v rámci všeobecného dění, nic víc. Udržení BK v extralize bude těžké. Věřím ale, že vydrží. Celý rok hráli proti silnějším týmům a jsou tudíž odolnější, což je podle mě více, než chuť Ústí postoupit z první ligy.“

V loňské sezóně se v českém šampionátu začalo výrazně prosazovat několik mladých nadějných pilotů. Kdo z nich se Ti jeví jako nejperspektivnější a co si myslíš o tomto trendu všeobecně?

Honza: „Junioři se konečně začínají prosazovat do špičky. Mladí tady byli vždy, nikdy ale neměli v tak útlém věku potřebné zázemí. Prosazovali se proto postupem doby až s lepší technikou, v mnoha případech to však nedošlo ani tam. Dnešní kluci mají lepší podmínky a to je dobře. Přeji to všem a nedělám rozdíly. Nejperspektivnější bude ten s dlouhodobě nejlepšími podmínkami. V tuto chvíli je to pro mě Martin Semerád.“

V minulosti jsi s Michalem Riečicou absolvoval rallyovou školu u legendárního Tommiho Mäkinena. Můžeš se svěřit se svými pocity z něj i celé jeho organizace?

Honza: „Tommi Makinen Racing je špička. Vše funguje na nejvyšší úrovni od komunikace, vřelosti, přístupu lidí, čisté dílny, přes uvařené jídlo až po veškerý servis kolem. Tak by měl fungovat soukromý tým. Věřte, že to možné je. Je to jen o lidech. Našim učitelem byl Pasi Hagström, který se nám s Mišem věnoval v podstatě celý rok. Absolvovali jsme spolu test na začátku roku, pak test a soutěž v Maďarsku, později dvě soutěže a testy ve Finsku, jednu soutěž v Rakousku a Maďarsku. Sám Pasi je výborný člověk využívající zkušeností z vlastních startů, z továrního týmu Subaru, ale i takových perliček, jako jsou starty v Americe s WRC, či s historickou zadokolkou Ford na Novém Zélandě. Každou nastalou situaci již Pasi zažil a dokázal předat informace, co s tím.

Prošli jsme si v Tommi Makinen rally school jednotlivé lekce jako zásady řízení na různých površích a s daným typem vozu, zacházení s autem, nastavení auta, pneumatiky, tým, logistiku, chování posádky a lidí v týmu, testování či kapitolu spolujezdec, rozpis a další. Vše je propracované do posledního detailu. Pokračovalo to samotnou praxí na trati při testech a samotných soutěžích. Několikrát nám Pasi prakticky ukazoval, jak a co dělat.

Samotného Tommiho jsme potkali při prvních testech nového Subaru N14 v září roku 2007. Na místě bylo mnoho lidí od Tommi Makinen Racing, STI z Japonska, Prodrivu a Uspensky RT. Tommi nás pozdravil, představil a předvedl nové auto v plném tempu na trati testu a vysvětlil, jak se má v podstatě jet rychle. Když to shrnu, byly to neskutečné dny a nejde si představit, co vše jsme zažili a viděli. Mě osobně to velmi posílilo.“

Nyní trošku odbočíme do historie. Jak s odstupem času vzpomínáš na Tvé soutěžácké začátky a Tvé jezdce – Jakuba Jelínka, Slováka Michala Riečicu, Václava Dunovského a Davida Tomka. Udržuješ s nimi stále kontakt a co říkáš na uplynulou sezónu posledních dvou jmenovaných?

Honza: „S Jakubem Jelínkem byla sranda, ale vše bylo amatérské a uvolněné. Pro mě to však byla vstupenka dál. S Vendou to bylo již o stupeň výše. Oba jsme ze začátku chtěli. Postupem času jsme i přes zisk dvou vítězství v ČMPR zůstali stát a přešlapovali na místě. Nastala změna a růst, když jsem šel k Davidu Tomkovi. Další krok kupředu, auto skupiny A a větší soutěže MČR a MMČR. Později to ale opět dospělo ke stagnaci a přidaly se také interní problémy.

To už jsem se ohlížel po jiné příležitosti. Přišla nabídka ze Slovenska od Michala Riečici. Neváhal jsem ani minutu. Později přišla chyba a utekl jsem s vidinou dlouhodobé a velkolepé spolupráce k Danovi. Vše bylo ale jinak a rozplynulo se to dřív, než se člověk stačil rozkoukat. Poslední spolupráci mi nabídl Tonda Tlusťák a zůstal jsem. Jsem rád, jinak bych odchodu ze slovenského týmu hodně litoval.

A co se týče udržování kontaktů? První pilot Jakub Jelínek se stal mým spolupracovníkem v podnikání a kontakt je každodenní. S Miškem Riečicou si zavoláme, napíšeme, přejeme si hodně štěstí. S Václavem Dunovským jsme nejprve nějaký rok po ukončení spolupráce nekomunikovali. Později jsme si vyříkali určité věci a dnes se pozdravíme a popovídáme, když se někde potkáme. Třeba při Barum rally Zlín jsme spolu byli na večeři. S Davidem Tomkem se pozdravíme.

Rally scénu sleduji velmi pozorně a neunikají mi samozřejmě ani bývalí jezdci. Duna si odjel slušnou sezónu, kraloval třídě N2 a získal titul. Bohužel stále stagnuje na stejné technice. To je škoda. David Tomek toho celkem moc neodjel. Navíc také stále se stejnou technikou a to je určitě problém. Chtělo by to změnu. Slyšel jsem, že chystá Clio R3 a to by bylo zajímavé. Uvidíme.“

Do startu české rallyové sezóny už mnoho nezbývá. Můžeš tedy přiblížit své plány pro rok 2009?

Honza: „Jsme samozřejmě smluveni s Tondou Tlusťákem. Mělo by se jednat prioritně o ME, které ve zbývajícím čase doplníme o podniky MMČR. Nelze pomýšlet na jiné cíle, než jsou nejvyšší příčky ve skupině a třídě obou šampionátů.“

Závěrem se nemohu nezeptat, jestli jsi sledoval Rallye Monte Carlo. Jak bys zhodnotil tento podnik a především premiéru Škody Fabie Super 2000 ? Koho tipuješ za letošního vítěze IRC a koho za mistra světa?

Honza: „Monte jsem sledoval pečlivě. Jednak kvůli startu fabie, ale také kvůli znalosti tratí, na nichž jsme v závěru minulé sezóny úspěšně odjeli a zakončili ME na Rallye d´Antibes. Za vítěze IRC tipuji Loixe. Dravost jeho soupeřů je větší, ale Freddy rychlost ještě má a vyhraje hlavou. Mistrem světa bude Seb Loeb. Preciznějšího člověka jsem neviděl. Jsou i jiní jezdci, kteří dokážou vyvinout rychlost, možná větší než Seb, ale těch sto procent dají jen na jedné či více RZ. Ale Seb jede „jen“ 98 procent rychlosti, ovšem stále. Nedělá chyby. Předvídá. Je chytrý. Moc chytrý. Takový je vždy jen jeden a to je pak fenomén.“

Více informací o navigátorovi z města automobilů najdete na jeho osobních stránkách: www.janskaloud.estranky.cz nebo na jeho profilu.