Plzeňský soutěžák Viktor Szabó (23.7.1978) má za sebou velmi pestrou sportovní minulost. Pilotoval také speciály elitní kategorie WRC, ale největších úspěchů dosáhl s vozy značky Mitsubishi. Jeho kariéru však přerušila těžká havárie na loňské Rallye Šumava, ale milovník cestování, lyžování a sportu obecně pevně věří, že ještě napíše její další kapitolu.

Profil Viktora Szabó na eWRC-results.com

Rallyové začátky

Viktor: „K motorismu měl vřelý vztah už můj dědeček. Také táta k soutěžím lehce přičichl účastí na několika boaskách (pozn.red.:někdejší branně orientační automobilové soutěže). V prostředí závodů se často pohyboval a mezi tehdejšími soutěžáky měl mnoho kamarádů, například Slávu Horu, Pecha staršího, Ivana Cipru, Peška a další. Já pro změnu od malička kamarádím s jejich syny. Většina z nich přirozeně také později usedla do závoďáků. U nás doma je však rallye tabu.

První soutěže jsem navštěvoval již jako malý kluk a od té doby jsem se snažil téměř žádnou nevynechat. Ihned po obdržení řidičského průkazu jsem v roce 1997 neodolal a navzdory velkému odporu rodiny zakoupil Škodu 1000 MB pro rallye pravidelnosti. Mým prvním spolujezdcem byl Míša Hora, s nímž jsme se ve snech prozávodili pubertou.

Opravdovou premiéru jsme si později odbyli na Rally Úslava Blovice. Tehdy jsem již připravené auto vykutálel týden před startem přes střechu při zkoušení ostré jízdy. Rozbité auto jsem si pak během dvou dní a tří nocí sám vyklepal a nastříkal, byť hrozně. Další soutěží byly o rok později opět Blovice se stejným vozem. Michal však byl tou dobou na vojně a tak ho vystřídal dobrý kamarád David Srp. Pravidelnost byla velká zábava, ale samozřejmě jsme to tenkrát brali naprosto vážně.

Po Michalově návratu z vojny se role otočily, když za pomoci rodiny pořídil nového ostrého favorita ve třídě N1. Neodolal jsem a vedle usedl tentokrát já. Těšil jsem se, protože Michalovo talent byl nesporný. Dvě soutěže mi však stačily ke zjištění, že patřím spíše za volant. Pomohla tomu rána o strom. Další rok jsem již seděl za volantem enkové felicie 1,6 opět s osvědčeným Davidem Srpem. Program jsme rozšířili již na tři sprinty v sezóně. Na více jsem zkrátka svýma rukama při studiu vydělat nedokázal. Následující sezónu mě už v áčkové felicii navigoval Michal Ježek, se kterým nám spolupráce nejen seděla, ale také vydržela, a tak jsme začali sbírat první poháry. Jeli jsme opět tři nebo čtyři sprinty. Se stejnou felicií od stejného týmu tehdy začínal také Martin Prokop – dostával hrozně :-))

Léta v týmu ROTO

Viktor: „Velmi krásné roky jsem strávil s nissany plzeňského týmu ROTO. Vzpomínám na ně opravdu rád. Nejdříve šlo o almeru ve třídě N3, s níž jsme absolvovali téměř kompletní sprinty a nějaké velké. S ní jsem se také dočkal prvního vítězství – v Tatrách po obrovském boji, kdy jsem měl po zhruba dvou stech kilometrech k dobru šest vteřin. Další sezónu už nás čekal velký mistrák s áčkem. Byl to neuvěřitelně brutální závoďák a pro soutěžáka opravdová radost. Na sedadle spolujezdce se vedle mě v té době už začal objevovat Vláďa Tichý.“

Nejdražší víkend v životě

Viktor: „V roce 2004 jsem udělal další významný krok v kariéře a přestoupil na auta s pohonem čtyř kol. Přivedl mě k tomu Honza Kubíček, manažer týmu Charouz Racing System. Původně jsem od nich chtěl odkoupit Ford Escort Maxi Kit Car, s nímž předtím závodili například Jan Trajbold, Jaroslav Starý či Jaromír Malý, jenže ten putoval na vrchy a Honza mě přesvědčil, že bych si mohl rozumět s wéercéčkem. Čekal mě jeden z nejfantastičtějších zážitků v životě. Posadili mě do focusu a já několik týdnů téměř nespal. První testy proběhly na letišti v Hořovicích a k údivu všech mi to při rozjezdu ani jednou nechcíplo. Takového tam ještě neměli :-) Měl jsem neuvěřitelný respekt. Při samotném závodě, sprintu v Okříškách, jsem proto byl velmi překvapen, že jsem se v tehdejší konkurenci neztratil a zajížděl šesté, sedmé časy. Má nezkušenost mě však stála uražené zadní kolo. Najel jsem na vytažené bláto a sežral to…“

Dvě sezóny s WRC

Viktor: „Spolupráce s týmem Antonína Charouze byla ovšem podmíněna starty Tomáše Engeho se stejným autem v MMČR. Jeho manažer ho však nasměroval jinam a focus šel do trhu. Chtěl jsem s vozem elitní kategorie pokračovat a tak jsem se dohodl na pronájmu oktávie od týmu Profiko. Znamenalo to však dvě protrápené sezóny s poruchovou technikou. Neustále jsem také střídal tři různá auta a nikdy si na žádné pořádně nezvykl. Přesto i na tato léta vzpomínám hezky, protože tým byl jinak rozhodně fajn a kluci se opravdu snažili dělat pro úspěchy maximum. Jízda s wéercéčky byla vždy neuvěřitelným zážitkem a každá minuta za volantem obrovským svátkem. Do mého soutěžáckého života rovněž vstoupil ohromný kamarád a velká opora ve všech směrech Milan Skočovský.

Sázka na spolehlivost

Viktor: „Pro sezónu 2006 jsem se rozhodl vsadit na spolehlivost a zvolil přechod na Mitsubishi Lancer EVO VIII MR. Původně si jí chystal pro mistrovství světa Martin Prokop, ale nakonec se rozhodl jí prodat. Chtěl jsem jí koupit, ovšem v té době mi v závodění pomáhal Michal Mládek a nakonec ji koupil on a já si jí pronajímal. Tohle auto se stalo mojí srdeční záležitostí, protože jsme si ohromně porozuměli. První sezónu jsme sice odstupovali na různé dětské nemoci, ale další rok již dokázal zkušený tým vše zvládnout na výbornou a projevilo se to i na výsledcích. Ani jsem netušil, v jaké pohodě se dá závodit. Perfektně připravené a spolehlivé auto, vynikající spolujezdec a skvělá parta lidí v týmu i fandů okolo. Byl to vážně splněný sen.

Po většinu sezóny jsme dokonce absolutně vedli a sváděli neskutečné bitvy s Lumírem Firlou, Honzou Jelínkem, Petrem Hozákem, Milanem Pantálkem a dalšími. Nic nebylo dopředu rozdáno a dle mého názoru se jelo dost na hraně. Našimi nepatrnými handicapy byla jízda na pneumatikách Matador a jako jediný, jsem měl auto vypůjčené, tedy komerční. Velký mistrák s ním jeli jiní piloti a před poslední soutěží jsme přišli o převody. Musel jsem se rozhodnout, zda se spokojit se sériovou převodovkou, nebo zkusit jiné auto. Pomocnou ruku mi opět podal tým ze Žebráku. Šlo o hodně a jiné rozhodnutí než nabídku přijmout by bylo fatální. Stál jsem před úkolem zvítězit a tak se také stalo. Tahle „devítka“ však uměla vyhrávat sama. Naučil jí to Roman Kresta a můj úkol tak byl velmi zjednodušen. Jeseníky byly naše :-) a tím zároveň tituly vicemistrů v absolutním pořadí (před námi byl jen Trněný s WRC) i v produkčních vozech. Třešinkou na dortu bylo vítězství v Matador Cupu.

Moji milovanou „osmičku“ po sezóně pohřbil na Pražském rallysprintu Michal Fiala a já opět řešil problém, s čím vyrazit do sezóny. Volba dopadla nešťastně a následkem byl všem již dobře známý několikanásobný kotrmelec na loňské Šumavě.“

Učitelé a rádci

Viktor: „Žádného klasického učitele jsem nikdy neměl. Nikdy jsem nechtěl být profík a bral jsem tento sport jako srdeční záležitost a velkého koníčka. Začínal jsem s již zmíněnou partou kamarádů, ale ani dobrou radou například od Vaška Pecha nebo třeba Michala Mládka či dalších jsem nikdy nepohrdl. Hodně velká škola byla Bohemka s kamarádem Milošem Hůlkou. V mých očích je to velký borec a opravdový profík. Své idoly jsem měl spíše v mistrovství světa, ale každý soutěžák, který v závodním autě někdy seděl, je pro mě obrovskou osobností. A je jedno, jestli jezdil třeba v trabantu.“

Oblíbená soutěž

Viktor: „Paradoxně to je asi nejvíce Šumava, i když se mi zde nikdy moc nedařilo a naposledy jsem zde spatřil cíl v roce 2004 s pátou evolucí mitsubishi. To auto bylo tenkrát pronajato jednorázově pouze na tuto soutěž, abych právě tady nevynechal. Na Šumavě jsem trávil a dodnes trávím hodně svého volného času, nejvíce na chalupě, kterou máme přímo na jedné z bývalých rychlostních zkoušek ze Špičáku do Hamrů. Staré žigulíky nám jezdily přímo kolem oken. Velmi líto mi je zrušení blovických soutěží, protože tam jsem s nadšením začínal a bylo tam vždy super.“

Čas a finance

Viktor: „Čas byl pro mě vždy velkým úskalím. Dělám práci, kterou mám rád a také jí opravdu hodně obětuji. Jedině tak asi ale může přinášet své ovoce a proto se člověk může ocitnout na rychlostce v závodním autě. Nikdy jsem nedokázal pokrýt své závodění sponzory, protože ani na jejich shánění jsem si čas nedokázal pořádně udělat. Hodně času si také žádá má velká záliba v cestování. Často mě to zláká někam vyrazit a jsem si jist, že tyto vzpomínky z cest mi nikdy nikdo nevezme. Viděl jsem už slony a žirafy v Africe, mrakodrapy na Manhattanu, ale také například Marcuse Grönholma na asfaltu či Sebastiana Loeba na šotolině. Nejčastěji mě to však táhne do hor a fakt si jich umím užít. Na lyžích jsem opravdu šílenej :-)“

Rallyová budoucnost

Viktor: „Rallye je plné neuvěřitelných zážitků a když člověk v tom autě někdy seděl, asi těžko na to jen tak zapomene. Přiznávám, že stále přemýšlím, kterou cestou vyrazit zpět na tratě a s čím by to mělo být. Každopádně mě soutěže daly velikou spoustu dobrých přátel a kamarádů, se kterými je radost posedět a popovídat. Téma je vždy předem dáno.“