„Po roce Vánoce, Ván…“ teda co to tady povídám. Omlouvám se všem za šíření poplašné zprávy. I když…k našim rakouským sousedům jsme vyráželi opět po roce a dá se říct, že celá naše výprava z toho měla druhé Vánoce. Takže tak. A komu se to nelíbí, budiž mi přičteno k dobru, že ještě ted mám v očích zbytky šotoliny a prostě jsem v kalendáři otočil na špatnou stránku. Ale začněme pěkně od začátku.

O naší návštěvě Triestingtal rally v„Raichu“ bylo rozhodnuto snad ještě před začátkem této sezony. Letos jsme se mezi kopce jižně od Vídně, mezi kterými se jako had vine říčka Triesting a která propůjčila této rally své jméno, vydali již počtvrté. Pokud bych měl hodnotit minulé ročníky na stupnici podprůměrná-dobrá, zvolil bych výsledek skvělá. Tato soutěž je zařazena do Austrian rally Challenge, což je v podstatě obdoba našich sprintů. Každý rok se tu „sklouzne“ některý z „velkých kluků“, ale jinak zde startují víceméně posádky závodící na poloamatérské bázi. Ve startovní listině najdete snad vše, co má volant a čtyři kola, od Mitsubishi specifikací EVO III až EVO IX, přes zadokolky Escort RS2000, dále lahůdky typu Delta Integrale, Sierra Cosworth a Celicy GT-Four až po armádu Volvo všemožných typů. Když k tomu připočtete slunečné počasí, nádhernou jarem vonící krajinu a v neposlední řadě atraktivní šotolinové erzety, je jasné, že nemůžete být zklamáni. Předběžná listina přihlášených slibovala více než 90 posádek, po administrativní a technické přejímce se počet smrsknul na „pouhých“ 82. Trochu nás zamrzela hlavně neúčast původně přihlášené Toyoty Corolla WRC ze slunné Itálie. Tu zde měl předvést oku lačného diváka italský pilot „Dedo“. Leč nepřijel. Není se moc co divit, je jaro, na kolchozu je práce jako na kostele, takže ho zřejmě „Baba“ nepustila.

V pět hodin ráno se v Kroměříži naloďujeme na palubu parníku Volvo V40 a hltáme první kilometry směr Mikulov-Wien-Weissenbach an der Triesting. Těsně před odjezdem ještě pohrdáme připravenou GPSkou, v každém chlapovi přece koluje trochu krve indiánského stopaře a nějaká plastová krabička nám nemá co radit. Mno, tahle myšlenka vzala trochu za své při průjezdu Vídní. Na cestě, kterou známe jako své boty, se samozřejmě lehce zamotáváme a v krásné vilové čtvrti se točíme jedné rakouské rodince téměř na dvorku. V nebližší době si budeme holt muset zaskočit na transfůzní stanici na dvě deci krve „0 s faktorem Stopař“. No co, i mistr tesař se někdy utne a než se nadějeme, hladce přistáváme přímo v centru malého městečka Weissenbach an der Triesting. Akreditační středisko se nachází v místní základní škole (stejně jako celé ředitelství), akreditační formulář podepisuji v nářaďovně na švédské bedně. Za pronájem fotovesty propůjčuji sličné slečně svých dvacet ojro. Ještě že tak, bál jsem se, že budu muset zaplatit výmykem, kotoulem nebo nedejbože nějakým veletočem.

Zabodávám prst do mapy RZ3. To je to magické místo, tady budou ty nejpěknější průjezdy. Všichni mi bezmezně důvěřují. Ač vede 98% tratí po šotolině, ukazuje se mnou vybrané místo jako odbočení z asfaltu na prašnou lesní cestu. Úžasné. Rychle tedy přehodnocujeme nastalou situaci a po krátké poradě se jmeme přejet na jiné místo na této rychlostní zkoušce. To po dvacetiminutovém bloudění úspěšně nenacházíme, takže se opět vracíme k variantě číslo jedna. Nakonec se naštěstí ukazuje, jak moc jsme se spletli. Na první pohled nudné místo, dějí se zde však věci nevídané. Posádky jedoucí na špici startovního pole nemůže tento úsek zaskočit a protahují se jím naprosto bez problémů. První krizi zde zažívá posádka Lanceru „evotrojky“, která o jednu z plotových tyčí „vyskoťuje“ zadní světlomet. Několika dalším je pro změnu odbočení úzké a srdnatě atakují hadrovou reklamu na jejím vnějšku.

Vrchol představení má však teprve přijít. Dámy a pánové, na scénu přicházejí Volva! Poslat auto o délce 4,5 metru do smyku na silničce o šířce 4 metry, to chce víc než jen odvahu. Všem to víceméně vychází, jen jeden pilot trhá za ručku dříve než je zdrávo a levou přední stranou s sebou bere tyč velikosti trámku čnící uprostřed zatáčky. Ta na pár desetin vteřin donutí Volvo levitovat na dvou kolech. Sečteno, podtrženo. Na majetku rakouského rolníka jsou škody značné, na Volvu minimální. Holt, tank je tank.

Ale co to, zazvonil zvonec a RZ tři je konec. Jelikož je však v Rakousku zvonců zřejmě nedostatek, jsou pomalu nahrazována vozy BMW 318i. Jedno takové, oranžové, špinavé, po divokém smyku zavadí levým zadním blatníkem o zdviženou kovovou závoru s takovou razancí, že si obyvatelé přilehlé vesničky musí snad myslet, že odbíjí klekání.

Sluníčko je již hodně vysoko, teplota stoupá, pomalu se zbavujeme svršků a naše vypracovaná těla barvy tvarohovomáslové začínají prudce přijímat záření UV. To již máme za sebou přesun na další RZ. Tentokrát jsme nebloudili, jelikož toto místo známe již z předchozích ročníků. Prudká serpentina z kopce. Zde mají jezdci dostatek prostoru pro vlastní tvořivost. Místa na eliminaci chyb je zde poměrně hodně. Po průletu předjezdců si ověřujeme, že hustá prachová clona nás bude míjet. Tedy prozatím. Gassner jr. a spol. jedou opět čistě na oko a bez zbytečných vylomenin. Já však stále hledám co nejlepší úhel na focení a pořád ne a ne si vybrat. Ukojen skutečností, že všechny posádky vykružují zatáčku co nejvíc středem, se přibližuji více a více k trati. Jak jen jsem byl pošetilý. V hlavní roli Volvo, já, odhadem tuna prachu, ve vedlejších rolích nespočet dalších přihlížejících a zlomyslný vítr, který se právě rozhodl změnit směr. Poslední okamžiky, které vidím nezamlženě. Letící bílé Volvo, které pilot brzdí do vracáku rozhoupáním zádě (dodnes pilota podezřívám, že je úspěšným studentem průmyslovky – obor soustružník). Při posledním smyku totiž zabírá zadní nápravou v písečném mantinelu lemujícím trat opravdu hrubou šponu.

Na hrdinství není čas, na útěk už bohužel taky ne. Vzduchem se během vteřiny pohybuje velké množství materiálu konzistence suchá maltová směs. Tahle nějak to asi vypadá, když vybouchne mlýnice.

Jdu do toho prsama jako správný chlap. Schytávám to jako první… prach pomalu opadá, svět se přepnul do černobílého režimu. Tohle je prostě to správné rallypeklo!

Před námi defilují s většími či menšími problémy další posádky. Přesunuji se o vracák výše. Zde bych zmínil pouze přítomnost jednoho z rakouských foto-kolegů, fotícího zatáčku „zevnitř“. Nejprve nastává v průjezdu pětiminutová díra, kterou všem přítomným krátí nenáročným tancem na neznámou disko píseň, která se line z údolí ze stánku s wursty a bierem. V konečné fázi pak neprokazuje příliš odvahy. Posádka Subaru Legacy lehounce přetáčí vracák a v minimální rychlosti míří přímo na něj. Snaží se vzít nohy na ramena. Přitom ovšem zakopává o ležící větev a ze vzpřímené polohy se poroučí do polohy ležící střelec (na zádech). To už Subaru dávno stojí. Naštěstí padá do měkkého a upřímně se touto situací baví nejvíc on sám.

Je čas se pomalu odebrat zpátky k expedičnímu vozu. Zde provádíme důkladné odpískování. Při něm propíráme myšlenku, zda není zrovna v tento víkend v Rakousku „Železná sobota“. Dedukujeme tak dle hromad „materiálu“ (čti krámů), které se nachází téměř před každým domem v ulici. Z nich je však minimum železných. Zničehonic přijíždí k jedné z hromad MPV Mercedes roku výroby 1980 a výše s maďarskou SPZ. Z něj vystupuje „mafián“ oblečený do dvouřadého obleku již dávno vyšlého z módy, vyleštěné boty se lesknou na slunci, vlasy má ulíznuté na pěšinku a kouří viržinko na stopce. Jde najisto. V merku má velký černý kufr. Po jeho rozepnutí však znechuceně zjišťuje, že je plný letáků a starých novin. Opět jej zapíná a vrací do původní polohy. On spěšně odjíždí k dalšímu lovu a my pomalu míříme do servisu. No co nás dneska ještě čeká…

…pokračování příště