Minulý víkend jsem, stejně jako loni, trávil doma u zapnutého počítače a sledoval, jak si mojí oblíbenci vedou na rychlostních zkouškách. Přesně ve 14:27 dorazila SMS od Vlastíka Resla. Ptal se a i z tak neosobního výtvoru techniky, jakým je mobilní telefon, bylo cítit, že jeho otázka je spíše prosba. Prosba o ujištění, že jeho tušení není správné…

Využil jsem a věru že to nedělám ani rád, ani často, svých kontaktů na vedení a dispečink Horácké rallye, abych se dozvěděl zprávu, kterou jsem ve skutečnosti slyšet nechtěl. Dřív než většina rallyeových fandů, jsem se dozvěděl, že Pavla Třebínová a Mirek Levora už nepodléhají pozemským řádům rallye. Že už jedou zcela jinou soutěž, ve zcela jiném šampionátu, kde mají za soupeře taková jména, jako Jura Sedlář, Luděk Kocman, Peter Šafár, Tomáš Vojtěch a mnoho dalších skvělých jezdců a spolujezdců.

Teď sedím a listuji si kalendářem, kterým otcové Miroslav Levora a Petr Třebín splnili svůj slib daný před loňskou sezonou. Pokud Mirek s Pavlou získají titul ve své třídě, budou mít svůj kalendář. Zpočátku to bylo smutné listování, ale pak mi došlo, že na žádné z mnoha fotografií nenacházím zachmuřenou tvář. Sám si marně vzpomínám, jestli jsem Pavlu, kterou jsem znal podstatně déle než Mirka, viděl někdy naštvanou, nebo zamračenou. Snad po některém z mnoha vtípků, kterými jsme se častovali, přeletěl po její tváři stín, ale jen krátce. Neslušelo by jí to a to bych si pamatoval. S Mirkem jsem se osobně setkal jen jednou (zase u toho byl Vlastík Resl, který nesmí chybět u ničeho zajímavého), na trati jsem ho viděl samozřejmě mnohem častěji a ani jeho tvář bez úsměvu mi v paměti neutkvěla.

Proto i já přemáhám smutek a snažím se najít něco pozitivního. Snažím se zapomenout na řeči o tom, proč jeli takovou střelbu, když už nemohli bodovat. No proč asi? Byli na závodech, tak závodili. Proč by si jinak oblékali kombinézy a helmy, proč by projížděli benzin a ničili gumy? Aby jeli tempem odpovídajícím rodinnému výletu na Křivoklát? To nebyl jejich styl. Byli závodníci tělem i duší a podle toho jeli. I proto jim úspěchy v sezoně 2008 zajistily mistrovský titul ve třídě A5. Stali se tak s největší pravděpodobností první a doufejme, že i jedinou českou posádkou, které se podařilo dosáhnout takového úspěchu in memoriam. Dodatečně, ale více než jasně, tím odpověděli na hloupá slova o své nezkušenosti. Jejich autor se možná alespoň v duchu stydí, protože nahlas od něj omluvu nikdo neslyšel.

Pokud se na ztrátě dvou životů dá vůbec najít něco dobrého, pak je to obrovská vlna snahy o zvýšení bezpečnosti, která se poté zdvihla. Zdvihla se zdola, od jezdců. Výsledkem bylo definitivní založení, již několikrát zašlapané, Asociace jezdců rally. Rok je moc krátká doba na to, aby člověk zapomněl a ještě kratší na to, aby došlo k velkým změnám. Přesto již nyní získal hlas jezdců na síle, musí se s ním počítat a to je dobře. Pro všechny. I pro Mirka s Pavlou. Na tom, že za svou vášeň pro rallye zaplatili nejvyšší možnou cenu, to nic změnit nemůže, ale všichni budeme vědět, že ji neplatili zbytečně. A to je jejich druhý a ještě důležitější zápis do historie české rallye.

Pavlo a Mirku, na vás budou myslet všichni, kteří dojedou svou rallye až na cílovou rampu.