Všestranný sportovec Michal Mrlina patří k soutěžákům, kteří si vyzkoušeli roli jezdce i spolujezdce. Přestože si svůj rallyový debut odbyl až v poměrně pozdním věku, podařilo se mu již nastřádat solidní porci startů. Pro letošní sezónu se domluvil na účasti v kompletním sprinterském šampionátu s Jirkou Sutrem a rozhodně by zvažoval případnou nabídku na absolvování svého nejoblíbenějšího podniku – prestižní Czech Barum Rally Zlín.

Všestranný sportovec

Michal: „Automobilové soutěže mě lákaly již od dětství a mým snem bylo někdy si je osobně vyzkoušet. Jsem totiž zlínské dítě a každoročně jsem se strašně moc těšil na Barum Rally. Od mládí jsem byl trochu handicapován alergií a náběhem astmatu, přesto jsem se však vždy snažil sportovat. Vedle pravidelného plavání, běhání, in-line bruslení a podobných aktivit, jimiž jsem se snažil své zdravotní neduhy rozehnat, bylo od základní až po vysokou školu mým prioritním sportem karate. Jeden čas jsem se věnoval windsurfingu, hrál házenou a později volejbal. V něm si nás na hřišti, na němž jsme s kamarády pravidelně hrávali, vyhlédli funkcionáři Sokola Zlín a tak jsem si dva roky zahrál i závodně. Po přestěhování do Prahy mi zaimponovalo horolezectví, které dodnes zůstalo vedle rallye mým největším koníčkem a zároveň prostředkem k utužení fyzické kondice namísto návštěv posilovny.“

Sezóna za volantem

Michal: „Začátkem roku 2007 jsem přes všechny předchozí sportovní aktivity neodolal a rozhodl se splnit si svoji největší touhu – usednout za volant soutěžního vozu. Hezky od píky jsem začal poznávat, co vlastně rallye v aktivní podobě obnáší, a to na sedadle Hondy Civic 1,6 Vti zlínského týmu Sparrow. Vzhledem k mému soutěžáckému debutu až v mých třiatřiceti letech, nebyl jsem již hnán touhou okamžitě vyhrávat, nýbrž užít si jízdu a učit se. Jel jsem s rozvahou a respektem, díky čemuž jsem spatřil cíl ve všech sprintech sezóny, byť s nevalnými výsledky. Navigoval mě většinou Luděk Švihálek, za něhož jednou zaskočil Jirka Stross. Jet najednou s někým jiným byla užitečná zkušenost. Během této sezóny se mi zároveň naskytla šance vyzkoušet si také roli spolujezdce. Vše odstartoval Olda Hrabec ze Sparrow týmu s návrhem, že by pro mě mohlo být prospěšné svézt se s někým zkušenějším a zažít, jak správně se závodním autem jet.“

Trvalý přestup na horké sedadlo

Michal: „Po skončení mé premiérové sezóny jsem hodlal pokračovat za volantem i v té následující a díky již vyjeté velké licenci jsem v očekávání velkých zážitků a zkušeností dokonce plánoval starty v podnicích MMČR. Měl jsem dokonce již slíbené auto od Sparrow, jenže čáru přes rozpočet mi udělaly finanční problémy. Uvědomil jsem si, že jako jeden z mála lidí jsem asi odzávodil kompletní sezónu ze standardního zaměstnaneckého platu bez jakýchkoli sponzorských příspěvků, utratil přitom veškeré dosavadní úspory a celý rok se živil převážně rohlíky se salámem. Vrhnout se za dané situace do velkého mistráku jsem posoudil jako bezhlavé a uvědomil si, že bych si mohl svoji touhu po závodění splnit i na mnohem dostupnějším sedadle spolujezdce.“

Vzory a rádci

Michal: „Vyložené idoly jsem neměl a v dětství jsem ani závody příliš výsledkově nesledoval. Užíval jsem si prostě pohled na nádherná a výkonná auta a umění řidičů za jejich volanty. Svým způsobem již před moji ostrou premiérou mi v roce 2006 soutěže přiblížil Martin Kožmín. Byl jsem se s ním a jeho týmem podívat v Hustopečích a následně s nimi odjezdil všechny zbývající podniky včetně seznamovacích jízd, při nichž jsem seděl vzadu v tréninkovém autě a sledoval přípravu posádky a psaní rozpisu. Po mých začátcích s hondou u mě získali obrovský obdiv Míra Tarabus a Honza Šlehofer, který pilotoval „oranžovou“ hondu od Hrabce v MMČR v dobách, kdy s ní já jezdil sprinty. Právě Honza svým uměním všem jasně dokazoval, že za mé nepříliš valné výsledky rozhodně nemůže auto.“

Václav Stejskal

Michal: „Vašek byl první pilot, který mě vedle sebe posadil na horké sedadlo. Absolvoval jsem s ním dvě soutěže a v té první mě vlastně naučil spolujezdeckému řemeslu. Ještě jsem v této pozici neuměl fungovat, což on akceptoval, nečekal zázraky a rozhodl se mi umožnit svezení a vyzkoušet si navigování. Tím více mě po skončení závodu potěšila jeho slova, že jsem se do toho rychle dostal a neměl by problém jet se mnou jakýkoliv další podnik. Na důkaz svých slov pak dodal, že za čtrnáct dní hodlá jet velký mistrák v Třebíči a on zrovna shání spolujezdce…“

Patrik Hlach

Michal: „Dalším velezkušeným pilotem, od něhož jsem se mnohému naučil, je velešínský Patrik Hlach. Ve všech třech společných podnicích mě přesvědčil o svém jezdeckém umění a bylo mi ctí absolvovat s ním údajně poslední závod jeho kariéry – loňskou Příbram. Slovo údajně zdůrazňuji proto, že my všichni jeho přátelé jsme přesvědčeni, že svůj plán už nikdy neusednout do závodního auta stejně nemůže dodržet. Ostatně své slovo již porušil účastí na nedávném volném podniku s „šestkou“ od Jirky Šmída.“

Tovární spolujezdec?

Michal: „Po jakémsi zapracování se na sedadle navigátora a především díky spolupráci s Patrikem se na mne začali obracet i další jezdci, shánějící většinou na poslední chvíli spolujezdce jen na jeden závod – byli jimi Tonda Podvalský na Lužických horách, Honza Jakubec ve Vsetíně a Michael Bartončík na letošních Hustopečích. Vždy se jednalo o hondy týmu Sparrow a tyto spontánní akce prakticky vždy zprostředkoval Olda Hrabec, který konstatoval, že se pomalu, ale jistě stávám „továrním spolujezdcem“ jejich týmu. Přesto mám obavy, že ve zmíněných Hustopečích jsem, především vinou nervozity, vyrobil několik hloupých chyb, jimiž jsem si svoji reputaci značně poškodil. Snad mi Michael Bartončík odpustí…“

Jirka Sutr

Michal: „Před začátkem letošní sezóny jsem dostal nabídku od Jirky Sutra na kompletní sezónu sprintů. Jelikož jsem chtěl závodit a jinou nabídku jsem v té době neměl, souhlasil jsem přes absenci informací o Jirkovi a jeho stylu závodění. Již po prvním setkání a společném svezení jsem však získal velice dobrý pocit a po třech soutěžích jsem opravdu velmi rád za navázání této spolupráce. Jirka je skvělý člověk a velmi si rozumíme i po lidské stránce. Vyhovuje mi i co se týče jízdy a jen skromně doufám, že jeho pocity se od těch mých příliš neliší.“

Oblíbená rallye

Michal: „Za ty tři roky závodění jsem již absolvoval soutěží poměrně dost a každá ve mně zanechala nějaký dojem. Velmi jsem si například užili s Jirkou Sutrem poslední Kopnou, kterou jsem v minulosti příliš nevnímal. Jednoznačně srdeční záležitostí je pro mě ale Barumka, i když dosud čistě z pohledu diváka. Jako jezdec jsem jí zatím nikdy nejel a zůstává jedním z nenaplněných cílů mého soutěžení.“

V provozu dle předpisů

Michal: „Přestože rychlou jízdu a adrenalin miluji, tendence předvádět se v silničním provozu nebo lítat s autem někde po lese jsem nikdy neměl. Ne snad proto, že bych se považoval za tak slušného a zodpovědného řidiče, ale spíše z důvodu opatrnosti. Po několika krizových situacích z dřívějška mám dost velký strach z okolních aut – kde všude se mohou objevit a co mohou napáchat. Jeden opilý řidič mě svoji snahou projet v Praze u Edenu křižovatku na červenou asi stokilometrovou rychlostí jen zázrakem nestál život. Poprvé jsem tedy jel „opravdu rychle“ až při mém debutu na sprintu v Okříškách. Toho dne jsem si vlastně poprvé zkoušel pomáhat v zatáčkách ruční brzdou…“