Zhodnocení Rally Krkonoše pohledem posádky Lumír Galia – Ota Hloušek. Strastiplné okamžiky popisuje jako tradičně spolujezdec Ota Hloušek.

Přestávky mezi Třebíčí a Krkonošemi jsem využil k získání plusových bodů u manželky a vyrazil jsem na dovolenou do Chorvatska. Byl jsem tam ale jak na trní, hlavou se mi pořád honily myšlenky na závody a jen jsem trnul, jestli se podaří odstranit problémy s motorem. Po Třebíči jsme zjistili dost velkou prasklinu v sání, která zřejmě byla hlavní příčinou úbytku výkonu, a vůbec motor potřeboval celkovou revizi. Takže jsem si odtrpěl ten dohodnutý týden válení se u moře a ve středu jsem, celý nervní, mířil k domovu. Doufal jsem, že motor bude zrepasovaný a my vyrazíme hned ve čtvrtek do Trutnova. Kdybych věděl, co mě čeká, válím se u moře ještě teď…

Motor zrepasovaný nebyl, protože to nevyšlo ani časově, ani finančně. Pouze se podařilo nechat zavařit to sání, ale opracování se zdrželo a vše bude hotovo až ve čtvrtek odpoledne. Takže k Trutnovu vyrazíme ve 3:00 v pátek! Výborně! Ranní vstávání teda moc nemusím, ale co se už dá dělat.

Všechno klaplo a po osmé jsme byli v Trutnově. Tak jak jsem minule kritizoval, že je škoda neudělat adm. přejímku při přebírání itíků, tak nás tentokrát pořadatelé překvapili a administrativku nám nejen umožnili provést hned, ale dokonce nám dávali i všechny polepy na auta! Dobrý počin, ale špatné provedení! Jedna paní na kontrolu licencí, doplňování údajů, vypisování dokladů a druhá na vydávání všech propriet – to bylo skutečně málo a důkazem byla cca 70 – 80 min. fronta. Takže se nám čas na trénink hned zrána dost zkrátil. Jelikož ale všechny RZ byly namotány v těsné blízkosti města, nebylo to rozhodující.

Vložky se ukázaly na náš vkus moc rychlé, ale byly taky dost technické, teda až na tu první. To bylo letiště, jak se patří a to ještě kus zrušili. Nicméně byli jsme odhodlání bojovat naplno, jako ostatně vždy. Na suchu to sice nevypadalo pro nás moc nadějně, ale co – každá soutěž končí až v cíli. Co nejpečlivěji jsme si tedy udělali rozpis, snažili jsme se odhalit zrádná místa a debatovali jsme o tom, která vložka se zruší kvůli zatarasení trati Hudcem. (Martine, promiň! Nemohl jsem si to odpustit!) Po absolvování přejímek jsme ještě chystali všechno na zítřek a spát jsme se dostali až po půlnoci. Fakt dlouhý den!

Ráno jsme vstávali ne zrovna v závodnické náladě, ale postupně jsme se přece jen vyhecovali k tomu, že chceme závodit. Bohužel ale soutěž začala nejhůř jak mohla a když jsme kolem vraku Petákova Peugeotu jeli, byla ve mně malá dušička. Rána to byla řádná a je štěstí, že to dopadlo relativně tak dobře. Mě už při tréninku z těch stromů mrazilo, pořád jsem zaháněl myšlenky na podobnou alej v Třebíči a Lumír mi musel slíbit, že tu bude dávat obzvlášť pozor! Díky zpoždění před startem 2.RZ jsem se ale uklidnil a na startu už jsem zase myslel jenom na to, ať se neztratím v rozpise a zajedeme co nejlíp.

Na startu dostáváme informaci, ať dáváme pozor, že na vložce stojí větší množství aut po haváriích nebo poruchách, ale že všechny jsou údajně mimo stopu. Koukali jsme na sebe s Lumírem jak telata a v tom momentě jsem fakt nevěděl, co si mám myslet. Ale už je tu 10 s do startu a tak vše hážu za hlavu a soustředím se jen na rozpis. Proletěli jsme prvních pár stovek metrů a po výjezdu z lesa vidím první vyválené auto na louce. Letíme do levého odbočení na křižovatce a tam to vypadá, že tu snad vybuchla bomba ! Všude je plno hlíny a z pravé příkopy trčí k nebi záď dalšího auta. No potěš, to je teda něco! Ujeli jsme další kilometr a po dlouhé rovince má následovat L45. Vidíme člověka v kombinéze, jak nám vehementně ukazuje, ať jedeme co nejvíce vlevo. Lumír brzdí, jak se ukazuje až moc, a míjíme další vykolejené auto. To je teda tempo! Vypadá to na Demolition Day! Cesta začíná stoupat lesem a registruji koutkem oka jak Lumír nespokojeně „pomáhá“ tělem autu do kopce. I mně se zdá, že auto nejede úplně tak, jak by mělo. Cestou jsem ještě zahlédnul nějaká další odstavená auta, ale nic dramatického. Přichází sjezd, kde si myslíme, že můžeme získat nějaké vteřiny. Jedeme, co to dá a už je tu cíl. Ve stopce vidím Miru Březíka! Že by nějaký problém? Zaostřuji zrak a zdá se mi, že z předního nárazníku trčí nějaké chrastí. Koukám na tabuli a v porovnání s ostatními časy to nemá vůbec špatné. Takže asi se nic nestalo. Dívám se jak píšou na tabuli náš čas a … Dáváme mu 15,7 s! Takže asi fakt někde byl! Jsme v transu a domlouváme se, že teď teprve do toho musíme jít naplno!!!

Za stopkou Mira kontroluje auto a my se dovídáme, že někde vyletěl a musel couvat. Auto má lehce zatlačený pravý přední blatník, ale jinak je v pořádku, žádné další poškození. Jsme nabuzeni a čekáme nervózně na start trojky. Vyrážíme a jdeme do toho fest! Erzeta je hodně rychlá, samé dlouhé rovinky – 150 HF 150 HF 300 HF 150 HF 150 HL2 80 ! P45. Lumír brzdí, zatáčí a náhle v polovině zatáčky, naprosto nečekaně, jako by nás někdo ukrad, točíme ukázkové hodiny! Vůbec první, co spolu jezdíme! Nechápu, co se stalo! Kvůli zvednutého mračna prachu nevidím ani na kapotu auta! Řvu jeď! Vynořili jsme se z toho oblaku a vidíme, že jedeme zpátky. Otáčíme se a já ječím – musíš trochu doprava a pak je L23. Znovu jsme se vnořili do té prachové stěny a naštěstí jsme se vynořili bez problémů na druhé straně. Hlavou mi šrotuje, že náskok je v prd.li, ale co, hlavně že jedeme dál! Je vidět, že Lumírovi se honí hlavou úplně to samé, jedeme úplně na hraně. Řvu L5 full 300 Proletěli jsme tu levou jako by tam ani nebyla a … Co to! Lumír máchá řadící pákou a ve mně by se krve nedořezal! Řadička mu zůstala v ruce a visí jen na lanku od zpátečky! Zdrceně zastavujeme na louce pod kopcem a já nemám sílu ani nadávat. Prohlížím si řazení, přemýšlím, jestli to nepůjde nasadit nějak jinak, ale ne – je to konec. Řadící páka se zlomila těsně nad kloubem a vyčnívá snad jen centimetr trubky. Přešlapujeme kolem auta a jsme totálně zničeni. Hlavou se mi mihne, že musím nahlásit odstoupení na dispečink a vytahuji telefon. Telefon mám v ruce a nevím, kam jsem chtěl volat – Lumíre, nevíš komu jsem chtěl volat? Vrtí hlavou a já mám opět záblesk jasného rozumu – dispečink. Hledám číslo, ale sakra, jak se to tu vlastně jmenuje? Lumíre, kde jsme, co to je za soutěž? Říká – Trutnov. Hledám v seznamu, ale Trutnov tam není. Projíždím seznam a ono – Krkonoše! Nepřeháním – kdo neviděl, neuvěří! Byl jsem totálně rozhozený, zničený, prostě mimo! Postáváme, koukáme na průjezdy konkurence a jsme naprosto zoufalí.

Jelikož se nám dějí různé divné a jiné věci, zjistil jsem doma, že v oficiálních výsledcích máme na 2.RZ čas 5:55,8 , přičemž v jízdním výkazu a ve výsledcích, které se dávají v přeskupení je uveden čas 5:51,8. Volal jsem tedy šéfovi časoměřičů, ať si ujasním, jaký čas je vlastně správně a on, že by měl být určitě správně čas na konečných výsledcích. Že zřejmě muselo dojít k přeslechnutí při hlášení času do stopky. Neumím si dost dobře představit spletení si číslic 51 a 55, výslovnost se mi moc podobná nezdá. Už vůbec si neumím představit, že bychom se náhodou udrželi před Mirou Březíkem o dejme tomu 2-3 s a v cíli, po gratulacích k vítězství, by nám ty 4 vteřiny přidali a my bychom tím pádem byli zase druzí! Mám z té představy hodně blbý pocit a tak se ptám, je to normální? Jistě, už minule mi bylo vysvětleno, že všechno je přece informativní, neoficiální, ale myslím, že by se někdo kompetentní měl nad tím zamyslet! Tak nějak mám pocit, že by se takové věci stávat neměly! Nebo je to fakt normální?

Ještě k Třebíči – do dneška se nikdo z činovníků, ať pořadatelů nebo FASu ( sport. komisařů), nezajímal o osud pohárů za první místo. Nikdo nás nekontaktoval, je jim to prostě úplně jedno. Mám dojem, že to vypovídá o mnohém…

Dotazoval jsem se p. Rosického, jak se dívá na událost v Třebíči on a byl jsem ujištěn, že všechno je v nejlepším pořádku. Naopak, mluvil jsem o té penalizaci – nepenalizaci např. s Michalem Sumem, Láďou Dolínkem a dalšími a nikdo z nich to nechápe. Každý má nějakou zkušenost s tím, že buď oni sami, nebo někdo z jejich známých, dostal za takový přestupek bez diskuze penalizaci.

Foto: Michael Daněk