Rally Akropolis posádky Marcel Sítník – Josef Sítník z pohledu spolujezdce Josefa Sítníka.

Do Prahy na letiště raději o den dřív. Počasí na draka, ale hladký let s ČSA do Athén nás posazuje do rozpálené řecké metropole. Vyzvedáváme trénovací toyotu – má najeto pouhých 12 tis. km a netuší, zrovna tak jako my, co nás čeká.

Jedeme do Loutraki, kde je letos centrum rally. Lázeňské město je asi 120 km po dálnici na západ od hlavního města na pobřeží moře. Je pondělí, ještě stíháme formální přejímku, ubytování a užít si jediného volného večera. Po večeři hned padáme do postelí, protože už v sedm ráno musíme být v horách na seznamovacích jízdách. Ještě nezbytná válečná porada s týmovými brachy – Martinem Prokopem s Jendou Tománkem (startují zde s Mitsubishi v PWRC) a Michalem Hondou s Lydií Vičíkovou – ti pojedou stejně jako my (tj. já + „věčně chytré“ moje vlastní dítě Marcel) s Citroenem.

Naše představy jsou hned zkraje stvrzeny – Michal dělá po několika kilometrech první defekt, my si procvičíme výměnu kola posléze a nebude to naposledy. Dva dny máme vyhrazeny pro seznamovací jízdy, spolujezdci mají večery pro opravy a „zčitelnění“ rozpisu. Napsat si něco v poskakujícím autu? Kolikrát jsem to po sobě vůbec nemohl dešifrovat.. Mám popsáno 5 bloků A4 (na 1 stranu se vejde sotva 1 km erzety). Ještě se v tom vyznat a nesplést se, když jedna zatáčka vypadá jako ta další, druhá, pátá… :-((

Dodnes nechápu, proč je v horách v Řecku tolik šotolinových cest, když tam nikdo nebydlí, nic tam neroste, nikdo tam nejezdí. Během seznamovacích jízd jsme potkali pouze jednoho člověka s koněm..!? Prach se zvedal až za námi, jenom neotvírat okna.

Ve čtvrtek dopoledne přistáváme v servisní zóně s již unavenou klimatizovanou ravkou – je to milá holka, či vlastně byla. Tímto okamžikem jsme vhozeni do již neklimatizované výhně, kterou podporuje nový asfalt v servisní zóně a ze které vystoupíme až v neděli, snad… Shakedown vynecháváme. Nevím sice proč, ale odpovím si sám až v neděli – pokud ovšem dožijeme cíle – auto i my. Táhne mi již na třiašedesát, opotřebení se může projevit kdekoliv a naprosto nečekaně nejenom na autě.

Prachu neujedete

Pod servisním stanem stojí na kozách dva Citroeny C2 S1600. Naše s číslem 78 je to, které před 2 týdny Martin Prokop s Jendou Tománkem dovedli na nejvyšší stupeň podia po strhujícím finiši v Rally Portugal. Přesto mám pochybnosti, jak se tahle subtilní vzteklá masařka s asi 225 koňmi popasuje s nejtvrdší kontinentální rally MS, která startuje dnes večer na mostu přes Korintský průplav. To mi opravdu hlava nebere. Vůbec nevypadám dobře, od této chvíle se mi i lehce podlamují kolena v očekávání věcí příštích. Mechanici mi v dvouhodinové relaci nastavili sedačku, seřídili pásy, seznámili mě s asi stovkou přepínačů, vypínačů, dopínačů, displejema, nářadím, s prvky komfortu (pití, ventilace apod) i rescue. Ještě pasivní zkouška výměny kola + seznamovačka s „hansem“.

Petra Prokopová se o nás starala jako o vlastní děti. A to si ještě odskočila do Hustopečí, kde koučovala jakýsi pohár, myslím R3? Krmil nás Qirin, kterého jsem naposledy viděl někdy před 5ti lety zapíchlého v lesích nad Záhřebem s Mitsu evo. Jel tehdy v týmu A.Schwarze spolu s Aignerem v barvách juniorského týmu redbullu.. Příjemné shledání s příjemným chlapíkem.

Kolem čtvrté sedáme do kokpitu a jedeme se svézt. Oba poprvé s ostrou cédvojkou! Široké dveře umožňují komfortní nasednutí, hluboký sedák je až na podlaze a moc toho dopředu nevidím, otočit hlavu víc do strany mi zase nedovolí Hans. Beru to jako psychologickou výhodu – do Macochy se taky nemusím zrovna dvakrát dívat. Jedině opěrka na nohy je mi trošku malá – přece jenom je přizpůsobená pro Jendu Tománka a tak se mi občas podaří nechtěně spustit stěrače, ostřikovače či troubítko, jejichž ovládání je na zmiňované opěrce. 6ti stupňové sekvenční řazení je opravdová paráda. Řadí se nahoru i dolů bez spojky, brzdový pedál je široký, můžeš tak pohodlně brzdit i levou. Vše jako v F1 nebo v rallyautech velkých kluků. Šotolinové pirelky si s horkým asfaltem moc nerozumí, ale nám to musí stačit. Ostatně – v tomto případě by byl jakýkoliv test u nás v ČR naprosto zbytečný, snad jedině někde v kamenolomu.

Realita hned po ránu: slunce, šutry…kde jsou sakra ty jahody?

Hurá, z prvního svezení jsme nadšeni. Auto je poslušné a hravé – já mám o jednu vrásku méně. Jedeme se na hotel převléci do kombinéz a za soumraku odjíždíme na „ceremonial start“. Velkolepé divadlo. Na mostu, 60 m nad Korintským průplavem, se tyčí osvětlená startovní rampa. Kolem, a ještě daleko za mostem, jsou tisíce fanatických fantastických diváků. Startujeme jako poslední auto a teď už je ze strany diváků dovoleno úplně vše. Zvlášť když scénu podporuje obří ohňostroj. Spíkr ještě cosi vyvolává do tlampačů a my jsme ofiko odstartováni. Propasírováváme se hradbou lidí, každý si chce „plácnout“ nejen do našich dlaní, ale i do auta – úžasné divadlo. Nakonec fronta závodniček asi před stometrovým úsekem, kde diváci chtějí vidět efektní akceleraci; nenecháváme se zahanbit….

Pro udržení kondice jsem zvolil tzv."Řeckou soupravičku," tj. řecký salát, Metaxu s ledem, pivo Mythos pokojové teploty. Obsluhující číšník se sice divil, ale napodruhé už to bral jako přání pasanta. S tím lze bez problémů přežít.

V pátek startujeme v 9:58, tady po dvou minutách. Ze servisní zóny to máme asi 8 km na start první rychlostní zkoušky. Raději si nasazuji přilbu už tady v servisu, protože na přejezd máme pouze 15 minut. K tomu ještě značení pneumatik včetně 2 rezervních kol, která vezeme sebou. Městem proletíme, kde je zrovna skulina a stejně už nestíháme odpustit tlak v pneu před 1. RZ. Na nějaké hloupé myšlenky není čas, ale respekt, tak ten má nejvyšší pohotovost. Ještě kontroluji potřebné údaje na dashboardu dole na podlaze pod palubní deskou a pojíždíme do startovního prostoru. Pokolikáté už si dotahuji již utažené pásy, ověřuji funkci interkomu a jdeme na to. Ještě zavřít okno, drcnu loktem do Marcela jako že jsem redy a v posledních třiceti vteřinách cítím jenom bušení srdce. Nic jiného.

10 vteřin do startu. Trochu přidušeně říkám první informace na prvních asi 300 m zaprášeného makadamu před námi. Pět vteřin do startu! Teď jde vše ráz naráz. Klap klap klap – palivová čerpadla + ventilátory + závodní režim, zařadit jedničku, tlačítko startovacího programu na volantu, plný plyn. Ještě sekunda v omezovači, prudké uvolnění spojky a raketově vyrážíme. Stopa je již přece jenom vyčištěná a rychlá. První dojem? Docela to jde, kupodivu. Malý Citroen je širší jak vrco, chová se jistě a předvídatelně, mně se zdá, že po šutrech doslova letí….

Octopus – obvyklá krmě ostatních. Vypadá to, ale na mně příliš nechutné a tuhé.

Používáme jednoduchý „pětkový“ rozpis, kdy pravá pět (P5) je skoro naplno, do levé dva jedna (L21) se podřadí až na dvojku a jedničku, tzv. vracák – rozpis se dá zjednodušeně přirovnat k rychlostním stupňům u seriového auta. Samo, že to není až tak úplně přesné, ale od toho je v autě pilot a ten na základě informací spolujezdce v těch zatáčkách (ale i na rovinkách!) „pracuje“. Jak si to ti dva v autě při seznamovačkách napíšou už záleží pouze na nich a jejich zkušenostech. Na MS máte pouze dva průjezdy, a tak vše stíhat je pro nováčka docela hoňka.

Pepík Peták, náš kajman. Radil nám spolu s Martinem a Jendou, však se potom naparoval…

Dnes je na pořadu 5 rychlostních zkoušek, každá kolem 25 km. Po rychlém začátku nám v první P3 odjíždí záď příliš mimo stopu, ale hned v navazující L5 je již vše OK a zjišťuji, že vůbec nemám čas vůbec na nic jiného, než na čtení. Přece jenom jsme spolu několik roků nejeli, tak se snažím najít ten správný rytmus. Tohle zatím není až tak optimální, ale s přibývajícími kilometry nabýváme jistotu. Dnešek je pro nás perná záležitost a ohmatáváme si auto i terén. Kamení, prach, vedro, litry potu, prostě hnus na řecký způsob! Taky se vyhnout defektu – mj. i kvůli místu na trati. Někde by ani nešlo zastavit a při jízdě na prázdném kole tady v Řecku zaručeně něco upadne.

"very chubby" = příjemně tlustá

První den je za námi, trochu nás začíná zlobit startování a nevypadá to, že by to bylo jenom vedrem. Mechanici zjišťují potíže v elektroinstalaci a závadu se jim daří částečně odstranit za cenu penalizace 2 minut za pozdní odevzdání auta do UP. Víme, že tady v Řecku to nic neznamená, spravují skoro všichni.

Sobotní ranní servis je pouze 15 minut a mechanici potí krev. Nevidím to dobře, odcházím k časové kontrole a čekám na Marcela, až vyjede ze servisu. Stále nejede a přesčasové minuty neúprosně běží. Ještě chybí 3 minuty do limitu pro vyloučení, ale máme štěstí – červenobílozlatá cédvojka st.č. 78 letí k časovce. Kdysi mi kdosi radil „nikdy to nevzdávej!“ – tady nešlo si nevzpomenout. Dotankovat full, značení pneu a jsme opět ve hře. Michal Honda nám poodjel – má nárok. Jede tady už počtvrté. Dvakrát nedojel, naposledy před 2 roky odstoupil na poslední RZ z prvního místa mezi dvoukolkami. Ale má odsud na svém kontě i stříbrné podium se saxem Kit Car. Dokonce má fotku v oficiálním programu mezi celebritami, heč :-)) Designem auta jsme jako dvojčata, logo SHERON máme na prestižním místě a i se přišli podívat od Citroenů.

Kokpit závodničky

Dnes už do toho jdeme a vyhlašujeme Hondovi válku, kdo vyhraje v předokolkách víc erzet. My s vědomím, že po včerejšku prohráváme 0:5. Na prvním sobotním testu snižujeme na 1:5, dokonce porážíme i ufouna „Séba“ - byl příliš rychlý a do kotrmelců jej poslal vyvalený kámen uvnitř levé na zařazenou šestku!! Další RZ vyhrává Honda, vzápětí mu to vracíme, i když nás solidárně varuje citroeňák Marc Martí před zrádným kamenem, o který – spolu s Henningem Solbergem – korporativně vylomili kolo. Varování bylo na místě, taky jsme o něm nevěděli…

Honda ještě v poledním servisu nestíhá v časovém limitu vyměnit převodovku a „chytá“ 4 minuty. My máme problém s interkomem a jedeme na záložní Peltor – další už nemáme, musí vydržet. V podvečer je stav 4:7, kdy na dnešním posledním 12. rychlostním testu dosahujeme 23. času v absolutní klasifikaci. Ještě preventivně měníme levou poloosu, která se nechala slyšet na předposlední RZ.

Radek nás vždy psychicky podržel svým "tohle vydrží, věř mi" – měl pravdu

Ještě malý postřeh! Pořadatel když ví, že při dojezdu do ČK před RZ by problém mohli způsobit diváci, kteří se hrnou někam jinam anebo je RZ zrušená, tak se před vámi zjeví (kde se vzal, tu se vzal..?) odvážný motocyklista s majákem a vestou „rozhodčí faktu“. Ten jede střelbu prostředkem silnice, vše s jižanskou vehemencí odhání na jednu či druhou krajnici, mnohde oběma rukama naráz, sotva jsme mu stačili. Při tom se kontrolně pořád ohlížel, no borec. Asi ho tam znají, páč nikdo neodmlouval a my tak v poho stíhali svůj čas :-))

V neděli ráno je opět „azurro“ a teď už jsme odhodláni dojet za každou cenu. Hned na první RZ nám Honda nadělí dvacítku. Ne že bychom do toho nešli, ale třicet čísel vysoká „mouka“ uvnitř P2 mimo vymetenou stopu a následně málo plynu nás málem poslaly do rokle – zachyceno na následujícím videu v čase 6:04.

Na další mu to vracíme i s 3 sekundovým úrokem. Jako na houpačce. Před poslední 17. RZ je stav 5:9 v náš neprospěch; manko z pátku už nesmažeme, byť pořadatelé zrušili kvůli nekázni diváků předposlední16. RZ. Ale každý skalp dobrý. Finále je 33 km dlouhá RZ Aghii Theodori 2, „Miss“ letošního Řecka. Dopoledne se taky jela, jenomže po dvoukilometrovém přejezdu následovala další, 11,3 km dlouhá RZ New Pissia. Pekelná kombinace v celkové délce 44.5 km. Ale v tuto chvíli je to již historie. Teď aktuálně na před námi jedoucího Řeka s imprezou ztrácíme 2,5 minuty, za námi nejblíž je Lancer devítka se ztrátou 7 minut. Plíseň by měla stačit. Nám se ale tahle princeznovská RZ líbila už v prvním průjezdu.

Naše dvojče zrovna bobržďuje do "odboč L2 mezi náspy"

Uvidíme. …58, 59, 00 – start! Cédvojka potřebuje kratičký rozjezd a hned dvojku, trojku atd…hlavně se nezahrabat mimo vyjeté koleje. Trať je již hodně rozbitá, ale vůbec nemám pocit, že můj klon bere v úvahu, že musíme těch posledních 33 km jakkoliv přežít. Drtíme a i zatím vše perfektně sedí. Náhle, asi 7 km před cílem, se začínají odněkud zpředu ozývat podivné zvuky. Asi jako když mlátíte kladivem do kovadliny. Rány sílí a nezbývá než zvolnit. V duchu se modlím, protože zrovna tyhle poslední kilometry jsou technické a taky velmi kamenité s několika brody, naštěstí pouze jedním protéká trocha vody. Zatím vše drží pohromadě, mírně zrychlujeme a konečně cíl zkoušky i vzájemného duelu s Hondou 6:9 v náš neprospěch. Podávané lahve s chlazenou vodou mizí za našimi přilbami pod límcem kombinézy, ostatně takhle to dělají všichni za cílem každé RZ. Nezbytně ostražité formality s jízdním výkazem v poslední stopce, tiskneme si vzájemně ruce a teď palbu do servisu.

Policisté na křižovatkách vytvářejí neuvěřitelné kousky, čímž je totálně zneprůjezdňují – nedá se, několikrát musíme po chodníku. Před časovkou rychle do stanu „car wash“ a po umytí auta jsme včas v cílové časové kontrole. Tam na nás čekají fanoušci – Petákovci a gratulanti mechanici. Máme to za sebou, nádherné uvolnění, neskutečné… Už chápu, proč by pro nás bylo testování + shakedown zbytečností. Realita „ostré“ Rally Acropolis je nenapodobitelná.

Máme to za sebou, promáčení víc jak do půl pasu…

Z „technical zone“ odcházím jako poslední, loudám se a tlačím slzu v koutku oka. Ptám se sám sebe, zdali ta vášeň, ten neskutečně krásnej řeckej hnus, jestli to všechno za něco vůbec stojí. Provzdušňuji zaprášené a slepené vlasy, nesmyslně si zavazuji zavázané boty, hledám záchytné body v časoprostoru a najednou jsem rád tomu úžasnému dobrodružství. Zachraňují mě hodinky – za pár minut opět startujeme. Tentokrát pouze směr Casino Loutraki, kde nás čeká podium. Michal Honda s Lydií Vičíkovou první, my druzí. Double, wow! Ještě foto pro novináře a teď už doopravdický konec, posvěcený pohárem. Ale i řeckým salátem, metaxou, přízní Bohů – myslím jsme je i potkali. Já se jim klaním, protože tolik štěstí najednou přece není jenom tak samo sebou…..

Foto: Petr Sagner, Martin Stanislav, Zdeněk Sluka, autor