Svého nejlepšího letošního výsledku dosáhla při XVII. Admiral Rally Vyškov posádka Jiří Sutr – Michal Mrlina, která nestačila pouze na suverény třídy A5 Miroslava Březíka a Martina Běhulu. Právě spolujezdec nádherné áčkové fabie se s námi ochotně podělil o své zážitky ze šestého sprintu sezóny.

Do Vyškova jsme s Jirkou vyráželi už ve čtvrtek po poledni doplněni ještě o našeho věrného fanouška a kamaráda Vendu. Původní plán absolvovat již ve čtvrtek alespoň část seznamovacích jízd se nám nezdařil díky drobným komplikacím při odjezdu a klasicky mizerné průjezdnosti Prahy, tak jsme si alespoň vyzvedli itineráře. Poté jsme se věnovali duševní přípravě na páteční trénink – jak jinak, než posezením v hotelové restauraci. Náš početný tým závodních posádek, doprovodů a fanoušků zde hrdě obsadil tři čtvrtiny ubytovacích kapacit. Příjemným zjištěním bylo otevření příslušné restaurace až do šesté hodiny ranní. Následujícího večera se sice tento fakt poněkud obrátil proti naší divizi XTG Fans, ale o tom až později.

Páteční seznamovací jízdy odhalily charakter tratí. Od začátku nám bylo jasné, že tento podnik pro nás bude zajímavý a vše rozhodne počasí – déšť by byl nemilou komplikací, tratě skrývaly spoustu na vodě extrémně zrádných úseků. Naše fabia je vynikajícím vozem, ovšem voda a kluzko Jirkovi zrovna nesedí. Na druhou stranu jsme si vytipovali několik míst, vyloženě si říkajících o exhibici – především pak průjezd statkem na třetí vložce. Když při druhém průjezdu na rozbahněné cestě poslal Jirka svého golfa do pravé zatáčky kolem balíku slámy po dveřích a vykroužil minimálně patnáctimetrový drift, sklidil nejen bouřlivý potlesk a jásot přihlížejícího hloučku místních zaměstnanců, nýbrž i pochvalu od Vendy ze zadního sedadla: „Sice jsem se právě málem posral, ale jinak dobrý.“

Po absolvování tréninků – díky Bohu, že organizátoři zrušili jejich nepochopitelné zkrácení do tří hodin a mohlo se přece jen trénovat až do pěti – a přejímkách, jsme se odebrali zpět do hotelu na večeři. K naší trojici se konečně přidal toužebně očekávaný Uctívač s bratrem Robertem a samozřejmě naše týmové dámské závodní duo Eva Vykydalová a Ivona Vyštejnová, alias Iris a Vlasta. Nový slovenský člen XTG Fans Ivan, přezdívaný Igor (tuto přezdívku získal samozřejmě od Uctívače s jeho oblíbenou frází, „ať se jmenuje po nekom porádném“), dal vědět, že nakonec dorazí až v sobotu ráno. Škoda, poslední volný pokoj mohl být jeho a tím bychom kapacitu hotelu naplnili na sto procent. Povečeřeli jsme a já k večernímu pivu tradičně vytáhl fixy a rozpis a pečlivě ho proměnil v omalovánku, aby jednou vypadal estetičtěji, budu-li se s ním někomu chlubit. Až chvilku po půlnoci jsem se vší silou odtrhl od Vendy, Roberta a Uctívače a šel se posilnit spánkem.

Sobotní ráno bylo tiché, s nádechem napjatého očekávání. Jirka, který před chvilkou vyšel již asi potřetí z toalety, přecházel po pokoji, vrhal prosebné pohledy oknem k nebi, bedlivě pozoroval přeskupující se mračna a tiše odříkával pohanské modlitby k Bohu deště. Na chodbě následovalo drobné rozptýlení v podobě setkání s naší povzbuzující jednotkou – vesele nás přivedli na jejich pokoj a názorně předvedli dopad již dříve zmíněné pozdní, či lépe řečeno brzké ranní, zavírací hodiny baru – jen zčásti svlečený Robert ležel na posteli jako zasažený bleskem, zhluboka oddychoval a nereagoval ani na hlasitý hovor a smích. Vymstila se mu úvaha, že stejně budou každou chvilku zavírat, tak proč odcházet dřív.

Po příjezdu do servisu jsme usedli do našeho závodního vozu a vyrazili. Přestože nepršelo, nebe stále hrozilo pořádnou průtrží. Nakonec však byly Jirkovi modlitby vyslyšeny a počasí nám vskutku přálo. Tu modlitbu se snažím získat, ale už se prý jedná s NASA. Vzhledem k nočnímu dešti se první sekce ještě odehrávala na mokru a blátě. Nám se první erzeta přesto vydařila a usadili jsme se na druhé příčce ve třídě A5, kterou jsme uhájili až do cíle. Několikrát jsme však měli pořádně namále. Na startu druhé vložky jsme nejprve ztratili nějaký čas nevydařeným startem, ve třetí nás pak probržděné odbočení donutilo otáčet se a couvat. Po zmíněném místě navíc následoval poměrně těžký šotolinový úsek lesem a v Jirkovi bouchly saze ve snaze nabranou ztrátu smazat. Naštěstí se zavčasu uklidnil a sám později přiznal, že se při tom kalupu mezi stromy již začínal bát. Já měl naštěstí dost práce se čtením rozpisu, tak jsem ten fofr ani moc nevnímal a v duchu jsem si namlouval, že se mi to jen zdá a určitě jedeme docela klidně.

V servisní zóně jsme se poté dozvěděli další důležitou informaci – fanda „Igor“ volal, že se večer v Bratislavě hrozně opil a nedorazí. Samozřejmě dostal hrozně vynadáno. Po chvilce telefonoval znovu – prý už se vyzvracel, udělalo se mu lépe a vyráží. Tímto bych jej chtěl za zodpovědný přístup k rallye veřejně pochválit.

Druhá sekce přinesla výraznou změnu povrchu – nejen že oschl asfalt, ale také spousta bláta se proměnila v tvrdou hlínu. Samozřejmě to mělo pozitivní dopad pro daleko příjemnější a bezpečnější jízdu, na druhou stranu ale rovněž pro výrazné zrychlení. My sami si hned na první vložce oproti prvnímu průjezdu nadělili dvacet vteřin a nejinak tomu bylo i v případě konkurence. Eva s Ivonou porychlily dokonce o půl minuty. Ve zbytku sekce jsme se snažili držet své tempo a vyvarovali se i couvání, což také přispělo k výslednému času.

Třetí sekce již žádné výrazné překvapení nepřinesla. Vzhledem ke značnému počtu odstoupivších posádek nám bylo jasné, že pokud nevyvedeme nějakou hloupou chybu a vydrží technika, svoji pozici uhájíme. Závěr závodu jsme proto už jeli hodně na jistotu. Zato za námi se bojovalo na ostří nože a náš kamarád Martin Lošťák se snažil uhájit třetí pozici. Nakonec ho o ní málem připravila kuriózní chyba mitfáry. Čtenáři ze stran spolujezdců, jen se přiznejte, komu se už něco podobného podařilo – mně zrovna letos v Hustopečích. V koloně aut čekajících před cílovou rampou si prostě znenadání uvědomil, že před ním je ještě poslední časová kontrola. Vystřelil jako kámen z praku a takřka v poslední vteřině chytil následující minutu, čímž vyzískal deset vteřin penalizace a náskok před čtvrtým Robertem Čonkou se zredukoval z patnácti vteřin na pouhých pět. Takovou úlevu v očích jsem už dlouho u nikoho neviděl.

Po návratu do hotýlku následovala bujará oslava našeho úspěchu – přece jen to byla naše první letošní bedna. Gratulace našich fandů provázela oslavná gesta plná úcty gradující až k tomu, že Venda objednal k večeři na Jirkovu počest smažený sýr s kečupem – Venda přitom smažák nesnáší a kečup jakbysmet. Jednou je to ale oblíbené pochoutka pana Sutra, tak si jí prostě dát musel. V polovině hostiny pak musel poprosit servírku o slivovici na uklidnění žaludku, což mu pomohlo zkonzumovat obřadní pokrm do posledního sousta.

Po večeři jsme nasedli do aut a vyrazili směr Praha. Naprosto nečekaným jevem bylo, že jsme za celou cestu stavěli jen dvakrát – poprvé kvůli tankování, podruhé vystřídat za volantem usínající řidiče. Ve srovnání s předchozími závody se jedná o trapný výkon a tak ho ani nehodlám více komentovat. Do příště se snad organizace zpáteční cesty opět vrátí ke starým dobrým časům, ať je o čem psát.

Foto: Jan Pilát