Po několika letech půstu, kdy jsem navštěvoval podniky domácího mistrovství v automobilových soutěžích jen zřídka, jsem letos kromě Hustopečí absolvoval všechny soutěže jako fotografující divák.

Především od tragického momentu na Valašské rallye se bojuje daleko usilovněji o bezpečnost diváků. Celá tato snaha je zaštítěna projektem 4P, jež se zrodil v dílnách Mediasportu. Prosím, poslouchej pokyny pořadatele. Klobouk dolů před prací nad jeho zrodem strávenou. Klobouk dolů před všemi, kdo tuto osvětu neúnavně předávají dál. Rád rozšířím řady těch, jimž je adresována. Pokud ovšem pokyny pořadatelů budou smysluplné.

Vraťme se o několik měsíců zpět. Na krumlovský Kohout je to od parkovacích prostor pěkná procházka. S vědomím této neradostné skutečnosti jsme vyšli s předstihem více než jeden a půl hodiny před startem zkoušky. Přesto nás přítomný pořadatel asi po půl kilometru nahnal do neposekaného pole s prohlášením, že kvůli takovým, jako jsme my, se zruší všechny soutěže v Česku. O pár minut déle nás další, očividně zainteresovanější pořadatel, vyhnal z pole na kraj silnice, po které tu a tam ještě projelo soukromé auto.

Podobná situace byla na Malontech, kdy urostlý mladík s pořadatelskou páskou exhiboval před skupinou jiných mladíků a dívek, opalujících se nedaleko na skládacích lehátkách. Ani on nás nenechal projít úsek zhruba sto metrů po trati zkoušky a nechal nás spolu s ostatními vyšlapat koridor na přilehlé pastvině. Podotýkám, že bylo dobrých osmdesát minut před startem.

Šumava proběhla podle mých představ. Nekompromisní přísnost na okruhu a na exponovaných místech rychlostních zkoušek. Při pěších přesunech s časovou rezervou pak s upozorněním, kolik času nám na tuto činnost ještě zbývá.

Podobně proběhla z diváckého hlediska i Barumka, soutěž mistrovství Evropy a IRC. Pořadatelský sbor udržoval diváky v mezích bezpečného sledování, maje při tom na paměti, že právě oni jsou kořením každé sportovní akce.

Tento pátek jsme vyjeli sledovat boje na cestách mezi Příbramí a Sedlčany a já k tomu se snahou pořídit nějaké obrázky, o které bych se s vámi podělil. Akreditaci jsem neměl a tak jsem hledal ve vyznačených zónách místa k focení. První bylo v lese za kamenem, který byl mimo eventuální únikové, či jiné trasy chybujícího vozu a přes nějž jsem sotva viděl. Byl jsem ale pořadatelem vykázán, ať mu za tím kamenem nestojím. Po chvilce dohadování jsem si tedy stoupl před něj, pořadatel se uklidnil a odešel organizovat další příchozí. Moje stanoviště zůstalo i tímto přesunem v bezpečné zóně.

Brzy se setmělo, a tak jsem z Nikona vysunul vestavěný blesk. Nikdy bych za takových podmínek nesituoval záběr proti vozu. Pořadatel se ale přihnal se slovy, že to snad nemyslím vážně, fotit s bleskem potmě. Chvíli jsme si na tuto činnost vyměňovali názory a pak jsme se začali ignorovat. To mě pomohlo udržet se v konvencích slušnosti a v čem jemu, to nevím.

Po prvním průjezdu jsme se vraceli k autu už za úplné tmy. Ze silnice nás zahnalo několik ostrých průjezdů různých aut s majáčky a s dálkovými světly. Nikdo z jejich řidičů si neodpustil těsně za námi zmáčknout klakson. Po jejich varovném vystoupení projel pak tratí vložky linkový autobus.

I druhý den jsme se setkali několikrát s nemístnou aktivitou zřejmě školením vystrašených pořadatelů. Ta ale většinou vyvrcholila průjezdem prvního vozu a pak její křivka začala strmě klesat. Důkazem toho je fotografie, kterou jsem pořídil v sobotu a kterou si ani netroufám okomentovat. To s dovolením nechám na vás.

Rozhodně to ale není všeobecná šablona. Stále je podél tratí dostatek lidí, kteří svojí skoro nehonorované a často nedoceněné práci rozumějí. Jejich přístup a schopnosti vyniknou díky těm několika, na něž jsme měli letos štěstí nebo smůlu, o to víc. Díky jim za jejich obětavost.