Z výletu ze San Marina jsme si přivezli tolik zážitků, že když mě oslovil pejda, jestli bych nechtěl udělat video pro eWRC.cz, rozhodl jsem se, že sepíšu i pár vět o naší výpravě. Nakonec by video bylo moc dlouhé, takže vznikl pouze tento deníček, který je okořeněný několika kratšími videi. Nejsem žádný spisovatel a nikdy ze mě žádný nebude, takže vše, co se zde dočtete, berte s rezervou. Poslední slohovou práci jsem psal při maturitě, u které jsem naštěstí prošel, tak doufám, že u vás čtenářů nepropadnu :-).

Můj milý deníčku, je čtvrtek 8.10. 2009, přesněji řečeno 17:30 a z Oseka (vesnice zaslíbené rally fans :-) ), vyráží "kolona" dvou aut se zatím šesti lidmi směr San Marino. Ještě před odjezdem koukáme do nacpaných kufrů našich aut a při otázce "máme vše" se na sebe jen podíváme a rychle kufry zavíráme. Počasí nám zatím přeje, je 15 stupňů a začíná pršet, takže jsme rádi, že vyrážíme na jih, kde podle předpovědi má být lépe. Ještě nejsme kompletní, takže máme plánovanou zastávku u plzeňské Olympie, kde vyzvedneme poslední členku naší výpravy. Než se dostaneme na dálnici míjíme dvě nepříjemné bouračky. Zbořený favorit na křižovatce před Mýtem nevypadá vůbec pěkně, ale motorka bez předního kola ležící na křižovatce za Mýtem vypadá ještě hůř. Přítomnost dvou hasičských, jednoho policejního a jednoho vozu záchranné služby nevěstí nic dobrého, snad se účastníkům nehody nic vážného nestalo. Doufáme, že podobné situace se nám na našem výletě vyhnou.

V Mýtě najíždíme na dálnici a do našeho cíle chybí 1000 km. Cesta do Plzně probíhá bez problémů, jen jsme stihli dvakrát zmoknout, ale jsme v autě, takže nám to nevadí. Alespoň jsme zjistili, že nové stěrače se s nově vyměněným předním oknem moc nekamarádí a při jejich spuštění nám hezky bubnujou do rytmu písní, které se linou z našeho rádia :-) , O tom, že jejich stírací účinek má do 100% daleko, je zbytečné psát. Asi okolo šesté hodiny jsme u Olympie a nakládáme posledního člena výpravy. Jsme tedy kompletní. V modré Octavii jede Martin (wrc sklendy) s přítelkyní Gábinou a Standa (standak) s právě naloděnou přítelkyní Katkou. Naší posádku modré Astry tvoří teplá trojka :-). Řidič Tomáš I., vzadu vše dokumentuje Tomáš II. (Tomáš H) a o navigaci se stará moje maličkost Aleš (alesk). Ano, přiznávám, že i v naší posádce jsme měli členku něžného pohlaví. V chytré krabičce, přichycené na předním okně jsme měli schovanou slečnu Šárku :-). Vlado Bánoci by byl asi zábavnější, ale takhle jsme měli alespoň dámskou společnost.

Před odjezdem jsme se domluvili, že jestli cestou na Rozvadov bude jedna nejmenovaná čerpací stanice, zastavíme u ní a vyzkoušíme jejich nový diesel. Proto mě ani nepřekvapilo, že když se ona zmiňovaná benzínka objevila, modrá Octavia, která v tu chvíli jela v čele ani nepřibrzdila a pokračovala v jízdě. No co, posádka už se asi těšila na legendy. Samozřejmě se toho nikdo ze členů posádky Octavie nevšiml, takže když po deseti minutách zvoní telefon a slyšíme dotaz "co je s váma" vůbec nás to nepřekvapuje. Další zastávka je na klasickém místě, parkoviště u „mekáče" na Rozvadově. A opět je plné, jako za starých časů! Bohužel na žádném autě nenacházíme známky rally fans :-( a německé značky nás utvrzují v tom, že naši západní sousedi dostali hlad a přijeli k nám utrácet svá eura. No co, alespoň si polepší česká ekonomika :-). Byli jsme domluveni ještě s jednou partou z Berounska, že na sebe do 20hod. počkáme a pojedeme spolu. V 19:45 přichází SMS: Nečekejte na nás, teprve vyjíždíme z Hořovic. A protože Radek Nešpor se svým bydlíkem vyrážel už v poledních hodinách, z Rozvadova vyjíždíme sami. Ještě před naloděním do aut a pokračování v cestě napadá ani nevím koho, že by jsme mohli pořídit Rakouskou dálniční známku. Činíme tak a po nezbytném nalepení pokračujeme dál.

Cesta po Německých dálnicích je bezproblémová a dokonce i provoz (řečeno zpravodajskou hantýrkou) je maximálně na stupni 2, cestu nám občas znepříjemní dešťová přeháňka a bubnování našich stěračů. Alespoň se nám nechce spát, protože ten zvuk to prostě nedovolí. Z okolní přírody nevidíme vůbec nic, protože venku kraluje černočerná tma. Jediný zajímavý pohled se nám nabízí při příjezdu do Mnichova. UFO! Ne, žádný strach, po přiblížení zjišťujeme, že to není UFO (neplést s ufozt :-) ), ale stadion místního Bayernu, který září jak veselý podnik u E55.

UFO v Mnichově

Okolo půl jedenácté vjíždíme na půdu našich jižních sousedů a na povrchu dálnic a množství aut se naštěstí vůbec nic nemění. Nemění se nic ani na počasí, takže stále prší. Při průjezdu Innsbruckem zjišťujeme, že máme půlku cesty za sebou a toužebně očekávané legendy už se blíží. Okolo půlnoci překračujeme další hranice, tentokrát jsou to rakousko-italské. Přijíždíme na první mýtnici a dostáváme lístek. K našemu překvapení je hned za mýtnicí dálnice zavřená, takže jí po mostě přejíždíme a k mýtnici přijedeme z druhé strany. K našemu dalšímu a tentokrát většímu překvapení platíme 1,1 eura a z dálnice vyjíždíme. Hned za mýtnicí mají místní carabinieri cestu zatarasenou a něco kontrolují, modrá Octavia projíždí bez problémů, což se bohužel netýká nás. Z místní hatmatilky jsme vytušili, že četník po nás požaduje řidičský a občanské průkazy. Půlhodinový telefonát četníka s nevím kým byl pro nás úspěšný, doklady jsme dostali zpět a mohli jsme pokračovat dál. Při našem zadržení jsem si při pohledu na četníka se samopalem vzpomněl na článek Josefa Vrátila o cestě do Bulharska, který jsem si ráno ještě pročítal – ještě že je 21. století… Dalších cca 20 km jsme absolvovali po italské okresní silnici a na prvním nájezdu jsme se vrátili zpět na dálnici. Okolo druhé hodiny ranní přišel čas na snídani (nebo ještě večeři?). Naši plechový miláčci si dopřáli italský diesel a my nepohrdli doma připravenou svačinou a kávou.

Noční Rimini

V pět hodin ráno jsme úspěšně dorazili do cíle. Hned po příjezdu do Rimini a vystoupení z auta se k nám blíží místní mladík s cigaretou v puse. Opět jsme podle gestikulace vytušili, že chlapec nemá oheň a potřebuje připálit. Nechceme si místní hned po příjezdu naštvat, proto bleskurychle hledáme oheň a mladíkovi připalujeme. Po nezbytné prohlídce moře nastává otázka, kam složíme své hlavy. Necháme si poradit od Šárky z krabičky a nacházíme pěkné zastrčené parkoviště i s travnatým pláckem na přespání. Bohužel po příjezdu zjišťujeme, že je to u místního hřbitova, což se především naší dámské části výpravy nelíbí, (vlastně se to zamlouvá jen mě a to jen díky tomu, že jsem nás dokázal vymotat od moře a dostat až sem :-). No dobrá, podlehnu a jedeme hledat dál. Třeba se podél cesty do San Marina něco najde. Po hodinovém hledání skutečně nacházíme vhodné místo. Parkoviště u nějakého rybníčku vypadá hezky, dojem kazí jen trochu frekventovaná cesta, která vede kolem a místní obyvatelé, kteří v časných ranních hodinách pospíchají do práce. Přesvědčili jsme se, že Italové na dopravní předpisy moc nedají a především brzy ráno vládne na silnících soutěživý duch. Při jednom otáčení nás v místech, kde je povolených 50 km/h jen těsně míjí auto, které by stěží dodrželo 90km/h. Naštěstí vše dopadlo dobře a my jsme mohli klidně zalehnout.

Po více jak 24 hodinách konečně zavíráme oči a pokoušíme se o spánek. Jak se ráno dozvídám, všem se to povedlo, jen já celou tu hodinu, co jsem ležel, počítal hvězdičky. Okolo osmé hodiny nám zavrčel (ano skutečně nezvonil, ale vrčel) budíček. Mě to bylo vcelku jedno, protože už jsem hodinu pozoroval dění na přilehlé silnici. Přijel totiž místní zemědělec s traktorem a začal sekat trávu v okolí plácku, na kterém jsme spali. Nutno podotknout, že začal v místech, kde moc trávy nebylo, takže rachot od odletujících kamenů vzbudil všechny téměř okamžitě. Všichni začali nadávat, co je ta za ma.ora, ale já byl rád, že se alespoň něco děje :-)

Po těžké noci

Při nezbytné snídani jsme začali řešit plán dne. Nakonec jsme se shodli, že vše začneme v servisu. Díky Šárce jsme servis našli bez sebemenšího problému, zaparkovali jsme asi půl kilometru od něj a vyrazili jsme se podívat na ty krasavce. Cestou potkáváme první české fans a dáváme první řeč. Během procházky do servisu jsme potkali 10 aut (z toho byla polovina s českou SPZ) a asi 20 bydlíků, ze kterých bylo také pár z naší vlasti. První krasavec, kterého jsme spatřili, byl Peugeot 205.

Nahatý Peugeot

Po příchodu do servisu hned slintáme u přistavených Lancií a pořizujeme společnou fotku

Celá naše výprava

Co čert nechtěl, vedle nás slintali kluci z Berouna a Hořovic :-). Místo setkání jsme tedy přesunuli z Rozvadova do San Marina. Prošli jsme si servis, pořídili program a s otevřenou pusou jsme pozorovali ty krasavce, kteří přijížděli na přejímku. K našemu zklamání jsme nenašli Audi S1 a chyběli nám i čeští zástupci. Mohli jsme si ale v klidu a detailně prohlédnou dakarského Touarega

Dakarský Touareg

Potkáváme Radka Nešpora a dozvídáme se, že stotřicina s celým krumlovským týmem jsou za cestou na druhém plácku. Mezi řečí se dozvídáme i o jeho nejbližších plánech a chystaném startu na šotolině. Českou krasavici jsme bez problémů našli a u stanu potkali i Marcela Tučka. Od něho jsme se dozvěděli, že už má na Bohemku nachystané auto – po Příbrami ho prý umyli a vyměnili kotouče… (kdyby alespoň tušil, co ho za týden na Bohemce čeká…). Obě české posádky jsou v servisu u sebe a tak si prohlížíme i Coopera posádky Vojík-Vojíková. Od mechaniků jsme upozorněni na podpis, který zvyšuje tržní hodnotu jejich vozu. Vedle samolepky Rally Legend se vyjímá podpis Juhy Kankkunena.

Juha Kankkunen

Prozatím se loučíme se servisem a vyrážíme najet naší dnešní RZ s názvem I Laghi. Trochu se nám nedaří najít odbočku ke startu, ale s mírnou zajížďkou erzetu nacházíme, musím přiznat, že nebýt Šárky a její kouzelné krabičky, asi by jsme tam bloudili ještě teď. Když jsme se konečně dostali na trať erzety, nestačili jsme se divit. Cesta na jedno auto, zatím teda po asfaltu, zatáčky navazují okamžitě na sebe a o převýšení radši ani nemluvím. Odbočujeme doleva na šotolinu a kopec vyjíždíme na jedničku, jinak to prostě nešlo.

Italská šotolina

Asi po dvou kilometrech nacházíme ten správný úsek, pro naše večerní sledování. Na přilehlé louce už je zaparkováno několik bydlíků a někteří fanoušci už roztápějí grily. Do startu erzety chybí asi 7 hodin. Úsek na sledování je to ale nádherný, vidíme skoro půl kilometru erzety. Je to celé na asfaltu, ale v předposlední zatáčce je vidět, jak si jí jezdci při tréninku zkracovali, takže je vyházeno hodně šotoliny. Jako bonus je vidět dlouhý šotolinový sjezd na protějším kopci. Je rozhodnuto, večer zakotvíme tady.

Foto: Tomáš Hlína