Z výletu ze San Marina jsme si přivezli tolik zážitků, že když mě oslovil pejda, jestli bych nechtěl udělat video pro eWRC.cz, rozhodl jsem se, že sepíšu i pár vět o naší výpravě. Nakonec by video bylo moc dlouhé, takže vznikl pouze tento deníček, který je okořeněný několika kratšími videi. Nejsem žádný spisovatel a nikdy ze mě žádný nebude, takže vše, co se zde dočtete, berte s rezervou. Poslední slohovou práci jsem psal při maturitě, u které jsem naštěstí prošel, tak doufám, že u vás čtenářů nepropadnu :-).

Vydáváme si projet zítřejší erzetu, vybrali jsme si RZ, která se jmenuje Piandavello a pojede se třikrát. Přijíždíme k cíly vložky a zjišťujeme, že tréninky jsou ještě v plném proudu. Rozhodujeme tedy, že se pojedeme vykoupat do moře a při cestě zpět si erzetu najedeme od startu. Po příjezdu do Rimini svítí sluníčko a teploměr ukazuje 26 stupňů. Vydáváme se na pláž, na které není skoro ani noha. Sem tam se někdo válí na dece a čte si, ve vlnkách se prohánějí psy. My ani chvilku neváháme a jdeme se smočit a pořizujeme společnou fotku.

Osek a moře

Chvilku pozorujeme kraby a na památku si vezmeme pár mušlí. Na pláži zanecháváme svůj podpis

Byli jsme tu

a pomalu odcházíme k autům. U aut si dáme malou svačinku, já využiji volné chvilky a na památku se vyfotím s párem místních krasavic.

Já a italský holky

Vyrážíme dál, ale tentokrát špatně. Nějak jsem si neuvědomil, že podél moře vede jednosměrka a suveréně posílám řidiče do protisměru! Šárka mlčí, auta blikaj a Italové na skútrech se jen otáčí. Naštěstí si to hodně brzo uvědomujme a auto rychle otáčíme. Start erzety opět s malým problémem nacházíme a vyrážíme po jejím směru. Od startu se jede opět po asfaltu, ale nikde není místo, které by stálo za shlédnutí. Po odbočení z hlavní cesty se začíná erzeta vyhezčovat. Sice jedeme pořád po asfaltu, ale trať už je zajímavější. Nakonec najíždíme na šotolinu a nacházíme hezky úsek, který vybíráme jako vhodný.

Příjezd

Odjezd

Po dojezdu do cíle se rozhodujeme co dál. Je asi 15:30, start "naší" erzety je v 19:45, takže se rozhodujeme pro opětovnou návštěvu servisu. Auta už jsou naskládaná na místním stadionu, takže se jdeme na ty krasavce podívat pěkně zblízka. Nedá nám to a u dvou legend se musíme zvěčnit.

Německé bestie

My a Lancia Delta S4

Cestou se servisu ještě pořizujeme pár suvenýrů.

Přesouváme se na námi vybrané místo na první erzetě. Na místě už stojí několik desítek karavanů i osobních aut. Ze všech stran zní čeština, takže se cítíme jako doma a jdeme zabrat místo u trati.

Tři hodiny do startu

Vybrali jsme si už zmiňovanou předposlední zatáčku ve stoupání s vytahanou šotolinou. Po průjezdu několika civilních aut a také místních borců s Lanciemi se utvrzujeme v tom, že místo to bude pěkné, jen by chtělo aby trochu zapršelo a neprášilo se. To jsme ještě netušili, jak nás příroda vyslyší. Celý cca půlkilometrový úsek byl po obou stranách obsypaný lidmi a na to všechno dohlíželo duo pořadatelů, alespoň víc jsem jich nenašel. Po skoro třech hodinách čekání se konečně dočkáváme. Ne, že by začalo pršet, ale začali jezdit předjezdci. Mezi nimi i dakarský Touareg, místní střelec s Cliem R3 a bílá Impreza STI a pak už začínali předjezdci s historickými skvosty. Už průjezdy předjezdců nám potvrdili správně vybrané místo, skutečně se je na co dívat. Největší aplaus mezi předjezdci si vysloužil Mikki Biasion s Lancií 037. V hlavním poli pak Denis Colombini s BMW M3 (st.č.20) a Giuliano Calzolari s Escortem RS (st.č.47). Hlavně Colombini se nám vryl do paměti a po oba dny nás přesvědčoval, že jezdit pro lidi a přitom hodně rychle skutečně umí. Jediný co neumí je jízda rovně, i po rovince tancovala "emtrojka" od krajnice ke krajnici. Nechybělo ani několik krizovek a polohodin, ale všechny auta se udrželi na cestě.

Ke konci prvního průjezdu, nás vyslyšela i příroda a na trať se snášely první kapičky deště. Vytahaná šotolina pomalu přestávala prášit a začínala pekelně klouzat. Krizovek bylo víc a víc a dešťových kapek také. Hned po prvním průjezdu následoval průjezd druhý a déšť také postoupil do další fáze. Už jsme neslyšeli jen auta, ale i blížící se bouřku. V době kdy jely předjezdci už pršelo docela pěkně a trať hlavně na výjezdu ze zatáčky byla jedno velký kluziště, určitě si dovedete představit, jak se auta se zadním náhonem ve výjezdu ze zatáčky chovala. To co se na nás ale spustilo po asi 20 odjetých autech, to jsme ještě nezažili. Po erzetách jezdíme už víc než 15 let a tohle jsme opravdu ještě neviděli, všechny dosavadní deště jsme prohlásily za přeháňky. Po cestě už netekla voda, ale bahno, my jsme nestáli na louce, ale v bahně, boty měli pod podrážkou poctivý podpatek a byly podstatně těžší. My jsme byli promoklí na kost a přitom jsme byli na vrcholu blaha. Bouřka a slejvák nám už vůbec nevadil a navíc to vše přidalo na atmosféře. Blesky celé okolí hezky osvětlovaly a spousta vody a bahna na cestě přidělaly práci pilotům, takže o zábavu bylo skutečně postaráno. Někdy okolo jedné hodiny ranní jsme dospěli k názoru, že je čas na spánek. K autu jsme se vydali po trati erzety, která ovšem stále pokračovala, protože po louce a hlavně po poli které bylo hned za ní to skutečně nešlo. Před spaním jsme ještě prohodili pár slov a panáků na zahřátí s partou krajanů, kteří měli karavan vedle nás. (Tímto jim dodatečně děkujem za poskytnutí přístřešku. Než bysme totiž v tom slejváku vlezli do stanu, tak by jsme ho asi vytopili…). Následovalo částečné vysušení a konečně spánek. Erzeta se ještě dojížděla, takže jsme měli ve stanu příjemnou atmosféru. Takovýhle rallyový večerníček a 43 hodin bez pořádného spánku udělalo své a spali jsme jako zabití.

Po šesti hodinovém spánku jsme se vypotáceli ze stanu a k našemu údivu většina aut a karavanů byla pryč. Nevíme jak se hlavně z té louky v kopci dostali, ale prostě tam nebyly. Pak jsme zahlídli pár bydlíků, jak se po trati erzety šplhají nahoru za pomoci lana a offroadu, tím se všechno vysvětlilo. Naštěstí už zase svítilo sluníčko, takže jsme většinu promočených věcí vyndali a začali jsme sušit.

Sušíme a louka je už prázdná

Před už tradiční snídaní, jsme si šli prohlídnout jak vypadá trať erzety po nočním lijáku. Po celé délce stoupání bylo na cestě uježděné bahno, které klouzalo i když jsme šli pěšky, a to už bylo relativně sucho a největší nánosy byly už nahrnuty do příkopů. Nedovedu si představit, jak se piloti museli nadřít s udržením auta na silnici.

Stav RZ po nočním dešti a ranním klidu

Hrad nad San Marinem

Opět jsem naskákali do aut a vyrazili na dnešní první erzetu s plánem, že na ní celý den zůstaneme a uvidíme všechny tři průjezdy. Cestou jsme si ještě vyfotili hrad nad San Marinem, který byl v noci tak pěkně osvětlován blesky.

Hrad ještě jednou

Rychlostku jsme opět našli s malými problémy, ale nebylo to nic závažného. Od včerejšího najetí jsme měli o této erzetě jasné představy, takže jsme přesně věděli kam půjdeme. I přesto, že u trati bylo napsáno, že se zavírá v 9:00, ještě před 10 hodinou se na ní v pohodě dostáváme a sjíždíme přibližně kilometr k šotolinovému úseku. Našli jsme si vhodné místo, nachystali vlajky a čekali co se bude dít.

Ať jsme hezky vidět

Mezi tím přijeli pořadatelé a protože jsme stáli na polní cestě ústící na trať erzety, místo před námi pěkně zamlíkovali. Naštěstí jsme se s pořadateli domluvili, aby mlíko dali co možná nejdál a nepletlo se nám ve výhledu. Mlíko jsme využili jako prádelní šňůry a dosušili na něm naše promáčené oblečení. Docela jsme se divili, kam jsou si schopní stoupnout někteří fanoušci. V dlouhé pravé zatáčce, která je přes horizont a z kopce navíc na šotolině, si bez sebemenších problémů stoupnou a někteří i sednou (!!) na vnější stranu zatáčky…. Musíme přiznat, že chvilkami jsme se báli i za ně.

Dokončení příště…

Foto: Tomáš Hlína