Jedním z největších smolařů sezóny 2009 je zbraslavský pilot Josef Čermák. Ačkoli zajetými časy v jednotlivých rychlostních zkouškách i atraktivními průjezdy patřil k ozdobám třídy N3, pouhé dva dokončené podniky mu zdaleka nemohly stačit ke kýženému titulu. S Pepou jsme si povídali nejen o nevydařené loňské sezóně, ale i o jeho budoucích plánech, v nejbližší době bohužel hodně vzdálených těm rallyovým.

Když jsme spolu hovořili naposledy, chystal jsi se na Barum Rally s ambicemi zabojovat ještě o titul ve třídě N3. Hned na zlínské superspeciálce však tyto ambice poklesy do oblasti teorie. Co se přesně stalo?

„Je to tak. Mé ambice bývají vždy až do poslední chvíle hodně veliké. Šance na titul stále žila a tak jsem techniku chystal s pečlivostí, jako by šlo o začátek nové sezóny. S ohledem na pošetření auta jsem dokonce vynechal i shakedown. Tato volba se však ukázala býti špatnou, jelikož nám po pouhých dvou stech metrech městské superspeciálky praskl úplně nový kloub poloosy. I taková je však rallye. Nic jsem nevzdával a věřte mi, že jsem si pro nový kloub jel ze Zlína až téměř domů. Staré klouby jsem měl totiž doma. Vždyť jsme měli vše nové a auto musí vydržet minimálně dvě kompletní soutěže… Od této chvíle už s sebou vozím úplně vše, protože většinou odejde zrovna to, co máte doma v regálu.

Druhý den jsme startovali s velkou ztrátou, ale stále s nadějí. Čekalo nás ještě hrozně moc náročných kilometrů umožňujících hodně stáhnout a my se rozhodně nehodlali jen tak vézt. Další komplikace však nastala na přejezdu mezi třetí a čtvrtou vložkou – praskla trubička, vytekla kapalina a odešlo servo, bez něhož zajet ty správné časy nedokážu. Kluci v servisu byli skvělí a vše opravili, ovšem o dvě minutky později než dovoloval náš servisní limit a tím naše smutné zlínské účinkování skončilo. Ono na enku se vše mění složitěji, než na speciálech typu WRC, Super 2000 či S1600.“

Definitivní ztrátu nadějí na titul zapříčinilo další odstoupení, tentokrát v Příbrami. Můžeš se k předposlednímu podniku MMČR vrátit?

„Naděje před Příbramí už byly pouze teoretické, přesto jsme však do soutěže nastoupili s odhodláním zvítězit a skončit co nejvýše v absolutním pořadí. Ale zase ty ambice… Hned na první rychlostce jsem se nechal rozvášnit mým oblíbeným lesním úsekem. Bohužel těsně před jeho koncem ve stejném místě, kde jsem odstoupil už předloni s Péťou Vejvodou na banální závadu elektriky, mě má vášeň odsunula z ideální stopy a přes kluzký povrch jsem se dostal až do škarpy. Vyjma několikavteřinové ztráty se na první pohled nic nestalo, ovšem v cíli erzety jsem po vystoupení z auta zjistil vážné poškození chladiče, se kterým se pokračovat nedalo. V servisu jsme s mými skvělými mechaniky auto během několika minut opravili, ovšem sportovní komisaři nám neumožnili absolvovat další rundu mimo pořadí jen tak pro radost z jízdy. Svezli jsme se tudíž až druhý den a parádně jsme si to užívali.“

Příliš radosti ti nepřinesl ani populární Kramolín, kde jsi oprášil tvoji corsu. Jaký byl přechod z enkového clia a jak hodnotíš podnik pořádaný Danem Krobem a jeho spolupracovníky z RKHA?

„Do Kramolína jsem se moc těšil. Přípravy probíhaly v uvolněné atmosféře jako za starých časů. Corsička byla nachystaná kromě unašečů celá a já věřil, že by tentokrát mohla dojet. Kramolín jsem bral víceméně jako zkoušku mých úprav na voze a počítal jsem se spolehlivostí nových věcí a rizikem závady na těch již použitých a starších. Tak se i stalo a praskl unašeč poloosy. Dnes už ale víme, že až se naše holka ukáže na další soutěži, tak určitě dojede. Důležité bylo Aniččino ranní sdělení, že by ráda dojela alespoň do Švihova, kam se chystal dívat její tatínek. Corsa jakoby to slyšela, umožnila nám minout Aniččina taťku a zastavila se až po dalším kilometru v lese:-)

Jinak přechod je to vždy strašný, nepopsatelný a možná až směšný. Vždy po prvních metrech v corse se až sám divím, jak jsem s ní mohl tak zajíždět. To auto je téměř neřiditelné a něco takového asi zažil málokdo. Ale mám jí moc rád a cítím k ní daleko větší citovou vazbu než ke cliu. A organizace Kramolína? Ta byla tradičně bezchybná a jen více tak špičkově připravených soutěží.“

Smolnou sezónu završila Rally Bohemia, která se pro tebe stala asi nejkratším podnikem v kariéře. Můžeš přiblížit tvůj pohled na seznamovací jízdy v kalamitních sněhových podmínkách a příčinu tvé absence na startu?

„S tím hodnocením sezóny jako smolné naprosto souhlasím. Jen si říkám, zdali je to opravdu smůla, nebo můj mladistvý pohled na věc? Ptám se sám sebe vlastně každý den a při každém rozhodnutí si nesu veškerou zodpovědnost s sebou. Toto dilema nastalo v momentě, kdy mě Dolly (Roman Linhart, pozn. autora) přemlouval k přezutí tréninkového auta na zimní pneumatiky. Já však více poslouchal domorodce než předtuchu mého dvorního meteorologa, vyrazili jsme s Aničkou trénovat na letních a bylo zle.

První průjezd Návarovem byl ještě v pořádku a jen jsem si dával pozor na proměnu silnice v blátivou cestu. Druhý průjezd však již hned od začátku naznačil zcela jiné podmínky. Po půlhodinové opatrné jízdě po zasněženém a rozbředlém povrchu kousek před obcí Zlatá Olešnice odmítlo auto poslušnost a přes veškerou moji snahu sklouzlo ze silnice přímo do stromu, který nás ještě odhodil na bok. Nic příjemného. Nejdůležitější bylo, že to odneslo jen auto a my vyvázli nezraněni; vyjma mého bolavého nosu a pár Aniččiných modřin způsobených pásy. Chtěl bych tímto poděkovat těm, kteří nám pomohli dostat auto zpět na kola. Bylo vás tam docela dost a nerad bych na někoho zapomněl, takže nebudu říkat konkrétní jména a díky moc vám všem.“

Ačkoli předsezónní předpoklady se ti naplnit nepodařilo, účast v elitním domácím šampionátu byla určitě velkým přínosem. Co ti dal kompletní „velký“ mistrák? A jak hodnotíš jeho úroveň a konkurenci ve třídě N3?

„Velký mistrák mi dal jen možnost zlepšovat se v jízdním stylu a psaní rozpisu. Přece jen se jedná o delší soutěže než ve sprintech. Jinak ale soutěže nerozlišuji na velké a malé, ale spíše dlouhé a krátké. Hrozně moc jsem toužil stát ve třídě na tom nejvyšším postu, ale zároveň zajíždět co nejlepší časy v absolutním pořadí, protože mě baví závodit a posouvat se dopředu. Konkurence je a není, to záleží na úhlu pohledu. Někdy si říkám, co je to za konkurenci, když se nás sejde jen pět. Ale na druhou stránku při momentální ekonomické krizi a finanční náročnosti našeho sportu můžeme být za ten počet ještě rádi.“

Chuť jste si s Aničkou trošku spravili na závěrečném podniku Rallye Cupu v Kralovicích. Jak se ti závodilo zpět mezi „amatéry“? A jak bys porovnal organizaci a atmosféru dvou šampionátů nacházejících se naprosto na odlišném pólu?

„Chuť se nám vrátila, to je pravda, ale ona nás vlastně ani nikdy neopustila. Do Kralovic jsem jel jako každý rok uctít památku Martina Vodehnala, kterého jsem poznal na volných závodech jako talentovaného a fajn kluka, schopného pozdravit a přijít si popovídat. Zapálil jsem mu na místě jeho nehody svíčku a jel jsem lidem ukázat, jak jezdil a jak stále jezdí. Jelo se nám opravdu moc hezky, nikde jsme příliš neriskovali a soustředili jsme se na hladký průběh této rallye.

Myslím, že kvalitou a zabezpečením nemá MMČR konkurenci, ale to především díky technickým možnostem, například systému GPS. Co se týče kvalit pořadatelů, tak tam přílišný rozdíl nevidím. Naopak se mi lépe závodí na Rallye Cup-u, kde mi nikdo nenařizuje pozici v servisu a nelimituje mě placem šestkrát krát deset metrů. Mám rád tu přátelskou atmosféru panující na pohárových závodech, naprosto odlišnou od MMČR, kde někoho po stopadesáté pozdravíte a on na vás pořád kouká jako na zjevení. To je dost demotivující. Ne v ježdění, ale právě v tom kamarádství. Dnes už vím, že těch troubů je tam hodně a už se bohužel přesunují i do Rallye Cupu. Doby, kdy jsme se všichni pozdravili, aniž bychom se třeba dobře znali, jsou už asi pryč.“

Do konce letošní sezóny už zbývají pouze nebodované a víceméně exhibiční podniky. Uvidíme tě na startu některého z nich, nebo se někam chystáš alespoň v roli diváka?

„V autě už se asi neukáži, pokud tedy nenapadne sníh a Dan Krob či radounští neuspořádají nějaký Buzerák umožňující krásné svezení s mým favoritkem. Jit se dívat na Pražský Rallysprint v plánu nemám. Už mi to připomíná spíše reklamní ježdění než nějaký sprint. Zrušením Cementárny pro mě tento podnik ztratil veškerý dosavadní nádech. Ale asi bude hodně smyků, takže pro diváky chtivé show mohu návštěvu jen doporučit.“

Zimní přestávka jistě uteče a tak se závěrem nemohu nezeptat, co ty a sezóna 2010?

„Zimní přestávku bych rád využil jednak k fyzické přípravě, a pak také k vydělání nějakých finančních prostředků, abych se mohl příští rok alespoň párkrát objevit na startu. Jelikož právě uplynulá sezóna byla připravována už rok dopředu a zdaleka nedopadla podle očekávání, vrátka velkého světa se mi přivírají. Rodinná rada stanovila pro nadcházející rok jasný cíl a auta musí jít nyní stranou.

Vše v tomto sportu závisí na finanční stránce a ta má není zrovna silná. Sponzorské zázemí je rodinné a tudíž je rozpočet omezený. Moje auto sice pár nálepek vezlo, ale spíše proto, aby nebylo celé bílé. Takže teď budu zase chvilku pracovat a třeba se zase někdy někde po dveřích vynořím. Jen nedovedu odhadnout kdy, kde a s jakým vozem. Nejraději bych už zítra a každý nadcházející den.

I tak byl rok 2009 splněním mých snů a jsem šťastný za možnost to všechno prožit. Děkuji všem podílejícím se na mé letošní sezóně a hlavně tátovi s maminou. Díky.“