Vlastimil Resl - eWRC.cz
22. 12. 2009 13:45 − 4251× − 12

Profil spolujezdce: Daniel Vodička

Klatovský Daniel Vodička byl ve druhé polovině devadesátých let stabilním spolujezdcem Karla Trojana.

Klatovský Daniel Vodička (14.5.1977) byl ve druhé polovině devadesátých let stabilním spolujezdcem Karla Trojana. Společně dosáhli mnoha vynikajících výsledků, ale zažili také nejeden karambol. Po smrti otce se Danovou prioritou stalo vedení rodinné firmy a od roku 2001 usedá do kokpitu soutěžního vozu pouze sporadicky; zatím naposledy tomu bylo při letošní Barum Czech Rally Zlín. Jelikož Dan je rozený vypravěč, měli jsme si během posezení v holešovické hospůdce U Houbaře o čem povídat.

Profil Dana Vodičky na eWRC-results.com

Přes koně k rallye

Dan: „Vše vzniklo díky dlouholetému přátelství mého táty s Karlem Trojanem starším. Neznali se ale díky koním pod kapotou, nýbrž přes koně čtyřnohé. Dědeček Káji Trojana byl totiž jedním z nejznámějších chovatelů velšských pony v Čechách, no a moje rodina miluje koně již od pradávna. Já jsem ovšem v tomto ohledu černou ovcí. Paradoxem tedy je, že ačkoliv mě koně nikdy nezajímali, seznámil jsem se díky nim někdy v roce 1992 s „malým Kájou“, který začal hned po dovršení osmnáctin závodit a své první tři podniky za volantem absolvoval s Béďou Eberlem. Zajímavostí je, že si svou premiéru odbyl v Třebíči 1994, tedy na stejné soutěži, jako Roman Kresta. Karel prokázal talent a již při svém třetím startu ve Vyškově se s favoritem a nejvyšším startovním číslem probil do elitní desítky absolutního pořadí.


Třebíč 97 – úsměv v cíli, aneb když se dílo podaří….

Já byl mladší a tak jsem si musel na svůj debut počkat až do Vsetína 1995. Měl jsem tehdy neuvěřitelně hektické čtyři týdny – sundali mi během nich sádru z nohy, udělal jsem řidičák a také závěrečné zkoušky ve škole, obor kuchař. Poté jsem místo zapíjení lejstra se spolužáky na rozlučkovém večírku uháněl na Valašsko. Prakticky jsem si vzal výuční list, řekl jsem nashledanou a od té doby už mě ve škole neviděli. Moc velkou představu o spolujezdcování jsem neměl, ale vše jsem vynahrazoval obrovským nadšením.“

Joka Rallye

Dan: „Má myšlenka usednout do soutěžního vozu se váže k šílené tradici založené roku 1994. Bratři Karel senior a Zdeněk Trojanovi tehdy vymysleli na závěr sezóny orientační závod a během něj jsme se s Kájou dohodli, že po mých osmnáctých narozeninách zkusíme závodit jako posádka. Už jen první úkol – najít start onoho závodu – byl pro některé zúčastněné nadlidským a neřešitelným úkolem. Každý dostal fotografii jakéhosi bezvýznamného domku kdesi v Čechách a v sobotu v jedenáct se před ním měli všichni sejít… Těší mě, že vyjma dvou let – jednou po smrti mého otce, podruhé loni – se tato tradice zachovala dodnes a nedávno se uskutečnil již čtrnáctý ročník.“


3Stadte 98 – poprvé s Celicou GT4 a hned na šotolině (a to nás vážně dost bavilo)

Učitelé, rádci a vzory

Dan: „Prvním učitelem a rádcem byl před mým debutem Pavel Šlemín, dlouholetý spolujezdec Karla Trojana staršího. Během prvních soutěží mi radili a pomáhali především Ivan „Tvára“ Hrubý a Jiří Kulštejn, mitfára Mariana Šína. Právě k němu se váže můj první nezapomenutelný zážitek ze seznamovacích jízd, který se odehrál na slavné Bystřičce, kousek od stejnojmenné přehrady. Měl jsem napsané sotva dvě premiérové zatáčky kariéry, když vtom jsme spatřili ve škarpě schovaného favorita, jemuž byla vidět jen žlutá střecha – Šín a Kulštejn. Tahali jsme je ven asi hodinu a půl a hned jsme chytli skluz.


Šumava 2000 – v dobré společnosti (jména si jistě každý dosadí sám)

Co se týče vzorů, tak vyložený idol jsem nikdy neměl. V době mých začátků jsem ale uctivě vzhlížel k tehdejším elitním borcům. Pánové Křeček, Krečman, Blahna, Schovánek, Dolák, Palivec, Sibera, Gross, Triner, Klíma, Štolfa, Fanta, Berger – to byly pro nás pojmy a měli jsme před nimi respekt – nebylo to žádné „Čau, Láďo.““


Šumava 98 – první závod v rámci velkého mistráku s „velkým autem“. Vypadalo to na krásný výsledek, ale skončilo to prvním kotrmelcem (nikdy bych nevěřil, jaká je tma v autě ležícím na střeše:o))

Divoká mladá léta

Dan: „Když se dnes zamýšlím nad našim počínáním v době začátků, jen děkuji osudu, že jsme neudělali nějaký průšvih a vše jsme ve zdraví přežili. Jako mladí blbci jsme si neuvědomovali rizika a už třeba při mé spolujezdecké premiéře ve Vsetíně jsme dokázali vylétnout mimo trať třikrát už při tréninku a pak ještě čtyřikrát během soutěže, než nás zastavila porucha motoru. Během našich začátků jsme zažili o tréninku tři kolize – s avií, transitem a sierrou, patřící Milanu Blahoutovi. Tehdy při Příbrami jsme se s ním v obci Líchovy seznámili čelní ránou našich vozů a kupodivu zatímco sierra to odnesla, favorit vše přežil a ještě jsme Milana odvezli do Příbrami pro pomoc.

Už toho bylo tolik, že po dalším vlétnutí na pole při tréninku mi Karel jen suše sdělil: „Napiš mi tam utahuje.“ Dnes, v mých dvaatřiceti letech, už na tyto excesy rozhodně nejsem hrdý a chtěl bych apelovat na dnešní mladé, ať si závodění nechají až na uzavřenou trať.“


Altenberg 2003 – nejen rally je velký adrenalin. Před první jízdou ve čtyřbobu (řídil olympionik Ivo „Pišta“ Danilevič, brzdil Petr „Huron“ Horn, taktéž účastník olympiád). Já stojím vpravo a fakt se začínám bát:o)

Ze čtyřkolky zpět do favorita

Dan: „Obvyklou cestou většiny posádek je postupovat v kariéře výše a pokud možno přezbrojovat na silnější techniku. Nám s Karlem se však dvakrát „poštěstilo“ přesednout ze silné čtyřkolky do slabších aut – shodou okolností vždy v roce 1998. V první polovině sezóny jsme třikrát po sobě ublížili celice po Bertonem – nejdříve jsme jí na Šumavě poslali přes boudu, ve Vyškově a Krumlově pak ulomili kolo. Především krumlovské odstoupení bylo kuriózní. Ve Svatém Jánu jsme po dlouhém smyku trefili zadkem val, po nějakých sto metrech se odlouplo kolo i s loukotěmi, a letělo vzduchem přímo do davu diváků stojících předpisově za páskou dvě stě metrů od silnice. Jako na potvoru trefilo do zátylku tehdejšího aktivního závodníka Romana Siegela a ten chudák musel být transportován vrtulníkem do nemocnice. Jak později přiznal, nic si z toho letu ale nepamatoval.

Po těchto událostech následovala Bohemka, během jejichž seznamovacích jízd nám tým JM Engineering oznámil, že celicu nebude možné do startu zprovoznit. Odjeli jsme po tréninku domů a táta dostal nápad, který mi tehdy připadal šílený, ale dnes ho hodnotím jako naprosto báječný – oprášit ve stodole půl roku odpočívajícího favorita. Byl to mimochodem první závodní favorit a postavil ho v roce 1988 původně pro okruhy Břetislav Enge, poté ho prodal Milanu Poživilovi a od něj jsme ho koupili my. Stal se našim rodinným závoďákem a jezdili jsme s ním my s Karlem, naši tátové i Katka. Zhýčkáni velkým autem jsme nad touto možností zpočátku remcali, ale táta nám závodění platil a tak protesty rázně utnul. Pochopili jsme, že nemá smysl klást odpor, přes noc jsme u favouše opravili brzdy, vymetli pavučiny, ráno jsme si ho sami naložili na vlek a hurá zpět do Mladé Boleslavi.


Bohemia 98 – nízké startovní číslo patřilo původně Celice (důvod polákova infarktu:o))

Díky přihlášení s celicou jsme měli nízké startovní číslo a když Polák Gieruszak, který měl jet taky s celicou hned za námi, na technické přejímce zjistil s čímže hodláme startovat před ním, málem dostal infarkt. Obával se našeho dojíždění a na ředitelství si vyhádal změnu pořadí, aby to ve finále na prvních Kuřivodech rozstřelil. Výsledek a časy jsme vzhledem ke konkurenci nějakých třiceti aut ve třídě zpočátku vůbec neřešili a byli odhodláni se jen pobavit, což se nám dařilo. Nejeli jsme snad jedinou zatáčku čistě a Karel posílal favouše bokem, jak jen to bylo možné. První den se jely třikrát Kuřivody a jelikož tehdy ještě neexistovala doba internetu a online výsledků, až večer jsme z tabule na ředitelství zjistili, že vedeme třídu. Třináctistovky jsme nakonec v rámci mistrovství Evropy vyhráli, navrch získali bod do absolutního pořadí a důstojně jsme se tak rozloučili s favoritem.“


Žhavá současnost s mojí láskou nejmilovanější, budoucí ženou Terezkou (na fotce chybí naše holčička Eliška, která se narodí v květnu:o))

Kopná s káčkem

Dan: „Dalším našim dobrodružstvím s autem ještě menším, než favorit, byla v roce 1998 Kopná, která se ještě tehdy nezapočítávala do žádného šampionátu a šlo o volný podnik za účasti především moravských borců. Vedle tehdejších velkých es Stani Chovance a Michala Garguláka se za volanty objevovali i tamní mechanici, ležící celý rok pod auty, a najednou se projevující jako obrovští talenti – například Jára Vančík. Nedostali jsme z pochopitelných důvodů svolení jet s celicou a já při pročítání časopisu Rally objevil možnost pronajmout si Ford Ka, kterých tehdy v rámci poháru startovalo několik. Byla to „brutálně rychlá a obrovská věc“. Ale nyní vážně – ironií je, že jak bylo „káčko“ malinké, kokpit mělo oproti celice jednou tak veliký. Zavolal jsem z legrace o informace jednomu z šéfů poháru Jardovi Staňkovi a ten se nestačil divit, že by si tohle auto chtěl půjčit Trojan. Samozřejmě jsem ve snaze o co nejnižší cenu sliboval, že autu uděláme reklamu a ukážeme jeho rychlost, a tak jsme se dohodli a vyrazili na Podkopku. Kromě nás startovali se Staňkovými „káčky“ ještě Petr Pospíšil a mladý Sítník.


Kopná 98 – důkaz, že nelžu (Káčko byl fakt mazec:o))

V pátek jsme se však po tréninku spolu s mnoha dalšími závodníky jaksi pozapomněli v restauračním zařízení a nestihli se s autem nejen svézt, ale ani nastavit pásy. Vše jsme doháněli až před rampou a nezapomenu na Kájův výkřik po sjezdu rampy směrem ke Staňkovi, když otevřel dveře a zeptal se: „Do kolika se to točí?“ Dveře před startem otvíral i jeden známý, nejmenovaný spolujezdec, ovšem jen proto, aby si ještě před startem stihl po té noční pařbě chlapsky odplivnout.“ v


Šumava 99 – snažím se naslouchat radám mého taťky…..

Oblíbená soutěž

Dan: „Popravdě všechny soutěže mě něčím zaujaly a těžko vybrat jen jedinou. Zažíval jsem především takovou tu tradiční „sedmičku“ – na Šumavě jsem doma, v Příbrami je zase domácí Karel, Krumlov většinou nabízí krásné počasí a spojení obtížných erzet s nádhernou krajinou, Barumka zase největší konkurenci a mezinárodně známá jména, Valašku mám taky rád, protože Morava mi prostě hodně přirostla k srdci, Třebíč sice vždycky nabízela rychlejší vložky, ale nám se na nich tradičně dařilo. O skvělé rozlučkové párty na závěr sezóny nemluvě. Snad jen v případě současné Bohemky mi chybí mé oblíbené Kuřivody a další neméně rozbité mimoňské úseky.“


Horizont full na Pačejově 2005

Arogance moci

Dane: „Jestliže mi Bohemka tak nějak vyplynula jako méně oblíbená soutěž, možná na tom má podíl i negativní zkušenost z roku 2000. Tehdy se startovalo v pražských Letňanech a po kratičkých vložkách na okraji Prahy následoval dlouhý přejezd až na Boleslavsko bez možnosti přezout pneumatiky. Silný déšť střídající slunečné počasí všem naznačil, že to na slickách nebude žádná legrace. Na Vinci slejvák na chviličku ustal a trať začala osychat, na což zřejmě doplatil Tomáš Hrdinka a krátce po startu havaroval. Tím vznikla velká časová prodleva a na start další – březovické – vložky, jsme přijeli jako první posádka zhruba dvanáct minut po odjezdu těch předchozích. Opět už lilo jako z konve, před námi nebyl žádný předjezdec a proti nám se po silnici valily z vložky davy diváků. V dané situaci jsme se rozhodli s ohledem na bezpečnost nestartovat a celá kolona za námi stojících posádek v čele s Honzíkem Trajboldem a Vencou Pechem nám dala za pravdu. Ne tak pořadatel a ředitel soutěže pan Pakosta. Ten se nejdříve do telefonu otázal, kdo je na startu a po zjištění, že současní i bývalí fabrikanti už mají vložku zdárně za sebou, nám nařídil startovat. Ale to narazil. Organizačnímu chaosu napomohla i skutečnost, že zatímco úpéčko po první etapě bylo v České Lípě, ředitelství zůstávalo v Praze a nás si povolali na kobereček. V deset hodin jsme vyrazili a vrátili se až kolem čtvrté ráno. Když jsem viděl vysedávat tam bafuňáře s obloženými chlebíčky, pochopil jsem, co znamená arogance moci. „Proč jste neodstartovali; to se bojíte vody?“, ptali se nás povýšeným tónem a my si odvezli penalizaci dvanáct minut, zatímco ostatní hříšníci dostali po deseti. Vstávali jsme v šest ráno a domluvili si soukromý závod s Honzou Trajboldem. Na Kuřivodech nás pak potěšily druhé časy za suverénním Romanem s tovární oktávkou. Kolem penalizací se pak diskutovalo celý zbytek sezóny a nakonec došlo k jejich dodatečnému zrušení.“


Pačejov 2008

Sparta versus Slavie

Dan: „Přestože jsem závodně plaval a hrával házenou za Bohemku, souboje pražských S mě rozhodně chladným nenechávají. Jsem asi rozpolcenou osobností, ale zatímco ve fotbale jsem rudý, v hokeji pro změnu sešívaný. Podíl na tom měl i náš společný sponzor OMV v roce 2003, který umožnil v Bělé několika hokejistům Slavie svezení vedle Karla na sedadle spolujezdce. S mnoha se dodnes často stýkám a jejich kariéru bedlivě sleduji, ať už pokračují ve Slavii či se věnují hokejové kariéře v jiných klubech.“


S Karlem Trojanem letos na Barumce

Současnost

Dan: „S pravidelným závoděním jsem skončil v roce 2001. Od té doby pouze příležitostně usednu vedle Karla, naposledy letos na Barumce. Na rovinu ale přiznávám, že už se bojím a mám pocit, že už nejsem tak moc platný. Dnes je daleko těžší se prosadit. V mých časech byl větší rozdíl v technice, s escortem či celicou byl úspěch téměř zaručen, a na bednu stačily dvě třetiny dnešního nasazení. Dnes mezi třiceti pévéčky je každá chybička a zpomalení hodně znát a už jen umístění v první patnáctce rozhodně nelze považovat za ostudu.“

Foto: eWRC.cz a archiv Dana Vodičky

Komentářů celkem: 12
22. 12. 2009 14:46
0 0
Zajímavé a pěkné povídání, díky. smajlík
22. 12. 2009 15:17
0 0
Paráda smajlík Dan je pohodář, je s ním neskutečná sranda a kdo s ním zažil pár akcí, tak ví, že umí smajlík
22. 12. 2009 16:14
0 0
Moc hezke povidanismajlík Ta afera z Bohemky 2000 - opravdu neskutecna arogance ze strany vedenismajlík
22. 12. 2009 17:10
0 0
Výborné čtení, díky za něj!
22. 12. 2009 17:19
0 0
pěkně se to čtesmajlík, Dan je správnej týpek a když ho vidim v nějaké zatáčce a lehce slyšim jeho hlášky ,které opravdu stojí zato.smajlík
doufám že se zase ještě do toho někdy posadí.smajlík
22. 12. 2009 17:44
0 0
Hezounké povídání, ale mám takové tušení, že Ford Ka se u Staňka nikdy nedělal a už vůbec nepatřil k šéfům poháru Kačenek. Mám pocit, že kolem káček se pohyboval Marek Šimík, ale jestli tomu šéfoval, to nevím.
22. 12. 2009 18:17
0 0
Souhlas s Mravencem, Dan za to uměl a snad ještě umí pořádně vzítsmajlík))
22. 12. 2009 18:55
0 0
Tak pár akcí jsem s nim zažil a byly náročnésmajlík ale ted čeká rodinu tak se zklidnil trochusmajlík jinak super čtení díky!!!
22. 12. 2009 19:54
0 0
Pěkný profil , dobře napsané .
22. 12. 2009 20:19
0 0
napiš mi tam utahujesmajlíksmajlík to přesně sedí.. hezky napsanésmajlíksmajlík
22. 12. 2009 22:53
0 0
Novej máš pravdu.Fordy Ka se dělaly v Chrudimi u Sedláka v motorsportu a šéfoval je Marek Šimík.Jarda Staněk dělal pohár Nisanů.Ale samozdřejmě mýlit se je lidský,po těch letech.Jinak Dan je opravdu bavič.
7. 1. 2010 10:15
0 0
Díky za komentáře. Bylo to příjemný povídání. Možná máte s tím Sedlákem pravdu, ale já bych dal ruku do ohně, že jsem to tenkrát řešil s Jardou Staňkem. Možná bych se ale spálil, je to už drahně letsmajlík
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!