V automobilových soutěžích v České republice se poněkud nenápadně, ale zato dost dlouho, pohybuje liberecký spolujezdec Josef Král. Dlouho se poskytnutí nějakých informací o sobě bránil, něco jsme z něho ale přece jen dostali. Pravda, zabral až waterboarding (valašská varianta), a něco jsme na něj získali z archívu rádia Jerevan…

Jeho poslední námitkou za střízliva bylo, že umí všechno dělat jen „ve dvou“, a tak jsme mu výjimečně povolili tiskového mluvčího (a asi jsme udělali dobře, protože kdo ho zná, ví, jak těžké je poznat, jestli to co řekl, myslí vážně…). No, a protože žádného tiskového mluvčího nemá, své odpovědi na naše otázky si hned vyvracel sám…(odpovědi TK). Díky tomu se nám rozhovor poněkud natáhl, a tak těm netrpělivým doporučujeme, aby snad raději v této chvíli přeskočili na další článek…

Profil Josefa Krále na eWRC-results.com

Kdy se v tobě vlastně narodil automobilový soutěžák?

JK: „Jak píše zakladatel českého rallyového zpravodajství Jára Cimrman, už ve školních škamnech se pozná, kdo roste pro šibenici… A na mně se to poznalo dokonce už ve školce. S autíčky si tam hrál každý kluk, ale jen já jsem tam každý den donášel v kapsách písek a autíčkům na klíček jsem podsypával parkety, abych jejich „poněkud nudný“ jízdní projev trochu zatraktivnil. Pro rally jsem tak ve školce získal dvě základní dovednosti. Mé geniální technické schopnosti (s nulovými náklady jsem okamžitě odstranil nedotáčivost hasičského trambusu) nikdo bůhvíproč nevyužívá. Zato v zapírání (retardérů, počtu okruhů a jiných na rychlostních zkouškách nepodstatných informací) jsem jednička dodnes (nikdy se tenkrát nevyšetřilo, kdo na svých botičkách nosí do školky tolik bordelu).“

Bohemia 1995

TM (tiskový mluvčí): „Z toho, co řekl, je pravda snad jedině to, že prožil neradostné dětství. Jeho otec si totiž ze sportu uměl představit tak akorát fotbal a hokej. No, ještě že mu pro cesty na fotbalový stadion koupili „Ukrajinu“ (pro ty později narozené – kolo se speciálně dovažovaným rámem nevyráběné v Číně). Na té totiž poprvé okusil opojnost zatáčení na ruční (i když nožní) brzdu a získal schopnost rychlého nalezení únikové zóny, když rozjetá tunová souprava nehodlá do zatáčky zatočit…“

Je pravda, že tvoje soutěžácká kariéra začala Rallye Monte Carlo v roce 1972?

JK: „Jojo, těžká soutěž. Mé snažení tenkrát rychle ukončila technická závada…“

TM: „Ano, je to pravda. Ale nezúčastnil se jako jezdec, ale jako divák. Ale nestál na rychlostní zkoušce, ale na náměstí svého rodného městečka, kudy projížděli účastníci hvězdicové jízdy z Varšavy. Ale neviděl vůbec nic, protože zaspal. Technická závada byla totiž na budíku, zapomněl si nastavit zvonění…“

Příbram 1995

Prý jsme tenkrát o tvůj talent málem přišli?

JK: „Kdo ví, jak „obšírně“ tenkrát česká média informovala o automobilových soutěžích, vůbec by se mi nedivil. Těch příprav a složitých výpočtů, kdy (pokud vůbec) Litomyšlí projedou. Tehdy mi poprvé (a ne naposled) došlo, jak těžkou disciplinu jsem si vybral…“

TM: „Poté, co se rozhodl, že sebevraždu kvůli tomu přece jen nespáchá, okamžitě se začal intenzivně připravovat na další ročník (ve škole s otevřenými ústy hltal vyprávění šťastnějších kamarádů, a místo svačiny si kupoval Svět motorů…). Vyplatilo se to nám všem! Další rok byl na místě včas, a když po několika hodinách mrznutí kolem něho projela dvě (slovy dvě!!!) auta s čísly na dveřích naprosto cestovní rychlostí (na náměstí byla tenkrát čtyřicítka), v drobném chlapeckém tělíčku se zrodil náš první mistr světa! Zklamání „z tehdejšího výkonu“ světových hvězd už nerozdýchal nikdy – díky tomu má pořád pocit, že všichni jeho závodníci jsou zbytečně pomalí, a rozdíl mezi spojovacím úsekem a rychlostní zkouškou mu taky není jasný dodnes… Zrušení hvězdicových jízd na Monte Carlu poprvé přerušilo jeho závodnickou kariéru a poslalo ho zpátky do fotbalové branky…“

Pačejov 1996

Tak teda jinak. Kdy jsi se poprvé posadil do soutěžního auta?

JK: „Tak to vím opět úplně přesně. Své první zkušenosti jsem sbíral někdy v osmdesátých letech minulého století (sakra, to už je fakt tak dávno?) v tzv. „oblastkách“. Škodovky jsme měli všichni stejné, spávali jsme všichni v jedné sokolovně, scházeli se v jedné hospodě, prostě – chlapská romantika jak z červené knihovny. Byli jsme mladí, v pohodě jsme vydrželi kalit až do ranního startu, a na rychlostních zkouškách jsme si pak připadali nesmrtelní. Minulý režim si bůhvíproč myslel, že si na rally nejlépe osvojíme ovládání sovětské vojenské techniky, a tak i když se tenkrát na osobní auta stály pořadníky, naše destruktivní snažení docela podporoval. My se mu za to „odvděčovali“ tím, že jsme o emigraci uvažovali, jen když se zrovna nic nejelo.“

TM: „Má pravdu předsedo. Tehdy mělo soutěžní mistrovství tři úrovně, a kdo chtěl postoupit výš, musel se sakra snažit. Jen nevím, kde vzal to získávání zkušeností. Jejich posádku (startoval s Vl. Houškou) totiž nikdo nikdy na závodech pořádně neviděl! Protože nikdy nikam nedojeli!!! Jejich „životnost“ byla pár kilometrů první rychlostní zkoušky, potom obvykle místo díry do světa udělali díru do lesa (no, tak zrovna tohle by asi sovětským tankistům imponovat mohlo…). Polehčující okolností by snad mohlo být, že podobně „úspěšných“ posádek bývalo tenkrát ve startovním poli spousta…“

Vsetín 1996

Další návrat do kolotoče soutěží ti trval poněkud déle, ale výsledkem jsi prý navázal na předchozí „úspěchy“?

JK: „Zatímco řečtí filosofové neuměli dvakrát vstoupit do jedné řeky, mě už se to na rally podařilo mnohokrát. Má další premiéra byla v roce 1995 s Mirkem Kalinou na Rally Bohemia. Památný „celošotolinový“ ročník, pro některé účastníky dodnes noční můra. Když jsme s „poloáčkovým“ Favoritem nějak přečkali všechny nástrahy extrémně rozbité soutěže, 3 km před cílem poslední RZ jsme ho dost surově rozstřelili (kácení betonových sloupů na Vrchovině). Připravili jsme se tím sice o 14. místo absolutně (s Favoritem!!!), ale vyplatilo se nám to jinak! Dostali jsme díky tomu od Mistra Cimbu Zdeňka Jandy novou přezdívku (crash test dammies)! Zkušenost jiných, že by se doma za barákem nemělo moc na vážno závodit, jsem tehdy ještě přijmout nedokázal, a tak jsem si od té doby na Bohemce „rozbil hubu“ ještě několikrát… A nemusím asi dodávat, že když „to nastalo“, bylo to vždycky pokud možno blízko k Liberci, aby mě při tom „přistihlo“ co nejvíc známých.“

TM: „Kecá. Za prvé – nebourali jen na Bohemce, vždycky férově mysleli na diváky i v jiných krajích. Za druhé – těch dojetých závodů bylo vždycky o něco víc, a občas z toho byly i slušné výsledky. I když, ta Rally Bohemia… Jeho aktuální skóre s ní je 5:4 (5 dojetých závodů versus 4 velké rány). Zní to optimisticky, ale zasvěcení vědí, že se to většinou pravidelně střídá, a tak jsem zvědav, kdo najde tu odvahu s ním jet další ročník …“

Barum 1997

V roce 1997 jste se v MČR postarali o zajímavou premiéru …

JK: „Rok 1996 jsme částečně strávili ve Favoritu a pak v enkovém Renaultu Clio. Pro rok 1997 jsme postavili tehdy nový model Renault Mégane Coupé. Slušně nabitá třída, hezké souboje, hezký vůz, na tehdejší dobu slušné jízdní vlastnosti i výkon motoru, ale technicky slepá ulička. Díky nespolehlivé převodovce z 12 závodů 6x rozpadlá převodovka, 5x bedna, a 1x rána. Auto bylo pro drsné zacházení při rally vhodné snad jen svou barvou, do půlky sezóny ani bod, a finanční náklady vyšší než u čtyřkolky…

TM: „Tentokrát ani moc nelže. S některými tehdejšími soupeři se potkává stále (J. Roubíček, J. Trojan, J. Tošovský), ale vnoučatům asi nejspíš bude vyprávět o tom, že měl to štěstí závodit s Jardou a Zdeňkou Rajchmanovými, největšími pohodáři české rally, jaké kdy potkal…“

V roce 1998 jste ale nakonec povýšili ještě o pár tříd výš…

JK: „Na jaře 1998 jsme od Vaška Arazima koupili eNkový Ford Escort Cosworth. Všechno měl sice sériové, ale i tak po prvních kilometrech nám bylo jasné, že kdybychom to udělali o rok dřív, ušetřili bychom spoustu peněz, a i výsledkově bychom na tom byli lépe. Pro nás to byla vstupenka mezi „velké kluky“. Díky velkým brzdám vpředu jsme jeli v „áčkových čtyřkolkách“ a naši soupeři byli rázem Milan Dolák, Staňa Chovanec, Láďa Křeček a další. Výkonem vozu jsme se jim nemohli rovnat, ale díky jejich občasným výpadkům a našemu pravidelnému dojíždění jsme ve velkých áčkách v půlce sezóny byli za Láďou Křečkem na druhém místě! Nová doba! Venkovští kluci jsou najednou pravidelnými „hosty“ první desítky absolutního pořadí, rýsovala se dokonce i možnost sponzorské podpory, ale hlavně, velká čtyřkolka – hmmm, toho plechu, a toho místa kolem mě… Konečně jsme snad byli tam, kam jsme podle nás samozřejmě patřili už dávno…“

TM: „No no, jen aby pýchou nepuk´. Ale nebojte se, v reálu pohádky samozřejmě dobrý konec nemají. Sešup „z hrušky dolů“ začal ve chvíli, kdy místo snahy o dojíždění do cíle chtěli začít vážně závodit. Začalo to ránou na Bohemce, jak jinak než velkou (kácení stromů v Kuřivodech), pokračovalo to rozpadlou převodovkou na Vsetíně, prasklým ramenem v Třebíči, a ránu z milosti si pak už dali sami další havárií na 3Stadte Rally. Místo slávy a spousty bodů si přivezli vysklený a zmuchlaný vrak, půl tuny bláta v něm, a definitivně ztracené naděje na „viditelné umístění v MČR“. A jen tak mimochodem, jejich „kolostřešní blátivý Axel“ před německým kameramanem dlouho těšil miliony diváků na Eurosportu i DSF, N-Tv ho dokonce měla celý rok v úvodní znělce svého Rallymagazínu. Happy end se rozhodně nekonal, sponzor si vybral jinou posádku, Forda si na vzkříšení odvezl Honza Štěpánek, a exkurs do české špičky skončil rychleji než začal.“

S jirkou Petráškem na Pelhřimově 2004

Měl jsi nebo máš nějaký svůj spolujezdecký vzor?

JK: „Nikdy jsem žádného učitele ve svém okolí neměl, co jsem neodposlouchal v hospodě od starších kolegů, kteří aspoň občas dojeli do cíle, to jsme si museli s parťákem vždycky vymyslet. A tak jsem se vždycky snažil jít spíš vlastní cestou. Každý člověk je originál, jezdec i spolujezdec, a podle mě je hlavně důležité, aby ti dva „do sebe zapadli“, aby si lidsky a rallyově rozuměli. Ale mám-li jmenovat, pocitově mi asi byl vždycky nejbližší temperamentní diktát Luise Moyi (pozn. red. – navigátor Carlose Sainze).“

TM: „Čo bolo, bolo… Terazky, keď viděl onboardy Igora Drotára s Vladem Bánoczim, má po rokoch konečně jasno! Vladimírku, nie on, ani Igorko, ale Ty jsi Král´!!!“

Jak se Ti daří závody skloubit s rodinným a pracovním životem?

JK: „Moje žena už má místo v nebi jisté. Tolik roků s takovým mizerou bych snad nepřál ani mým dlužníkům. Zato obě moje dcery budou vynikající partie pro soutěžáky, horolezce, parašutisty a podobné „profese“… Odmalička totiž vyrůstají v tom, že chlap je ta osoba, která se doma objeví dvakrát do měsíce, nemůže skoro mluvit a pořád spí. Opravy domu a jiné chlapské práce pak provádí zásadně po telefonu. A moje práce? Jak to tak chodí, závody dosud vždycky spolehlivě zahubily jakýkoli můj pokus o nějakou pracovní kariéru, a obvykle spotřebovaly i peníze, které jsem mezi závody nevydělal…“

TM: „Práce je sice nutné zlo, které soutěžáka zbytečně odvádí od jeho životního poslání, ale zato ho dala dohromady s Brňákem Mirkem Jančíkem. Svoji spolupráci v závodním autě zahájili „excelentním“ výkonem na Rally Bohemia 1999, zakončeným (jak taky jinak, že?) „excelentní ránou“ (kácení stromů nad koupalištěm v Českém Dubu). Kdo je viděl, jak se oba vrací pěšky ke startu RZ, a jak oba kulhají na obě nohy, může se potrhat smíchy dodnes. Nikdy spolu sice nespatřili cíl, ale kamarádi zůstanou navždy.“

Lužice 2008

Pak jsi se nám zase na chvíli z české rally vytratil…

JK: „Nikdy jsem se nevytratil úplně. Jen jsem se pohyboval, jak by napsala spřátelená média, na všech úrovních výsledkových listin. Střídal jsem „jako venkovský pan učitel“ štace, jezdce i vozy, a tomu odpovídalo i mé umístění. Ale jeden primát z té doby asi držím. Jsem nejspíš jediný spolujezdec, který „odnavigoval“ kompletní advokátní kancelář Bartončík + Bartončík.“

TM: „No, no, no… Trochu to tu zavání „válečným zpravodajstvím“ z knih Jaroslava Haška. Skutečnost je daleko prozaičtější. Když se manželka začala shánět po penězích za prodej její chalupy, které měly jít na koupi domu, musel tehdy své úsilí napřít i trochu jiným směrem.“

Od roku 2004 ses nám už zase trochu stabilizoval…

JK: „Na jaře roku 2004 mě Pepa Semerád „posadil“ k Jirkovi Petráškovi do své bývalé EVO V. Nevěděl jsem tenkrát vůbec s kým budu mít tu čest, a tak aby mezi námi bylo hned zkraje jasno, na našem prvním společném závodě v Pelhřimově se mnou Jirka praštil o poměrně poctivou zeď (pravda, ze třetího místa absolutně…). Věděl, že mám „léta praxe v bourání“, a tak schválně „rozmáznul“ pravé dveře tak, abych z auta nemohl utéct (zůstalo stát za zatáčkou čelem k dalším přijíždějícím vozům) a místo mnou navrhované rychlé evakuace pořád jen točil klíčkem a snažil se to nastartovat… No, ještě že jsme si na posádku za námi najeli dost slušný náskok… Toto naše společné „ántré“ mohlo znamenat jen jediné… Že už ho nikdy neopustím, abych mu to mohl ještě mnohokrát vrátit…“

TM: „Cha chá, jen zasvěcení vědí, že se mu tím chtěl Semiš nejspíš pomstít za to, jak jim s Bohoušem o rok dřív na Brněnském rallysprintu „vydesinfikoval“ Mitsubishi jejich vlastním hasícím přístrojem (který mu ještě k tomu nezištně půjčili, když s Mírou Jančíkem hasili hořícího Forda). No a to ještě nevěděl, že Jirka v kopřivách za dílnou „opatruje“ svůj poklad – Opela Asconu, který prý neviděl servisní nářadí „od Kuvajtu napadení“… Ejhle, jak se nám ten kruh krásně uzavírá! Návrat ke kořenům rallysportu je tu, Králík už zas jezdí s pohonem zadních kol… A s Jirkou začal znovu „tak trochu postaru“ vnímat i soutěžáckou filosofii. Jirkova věta: „No, jestli to auto vydrží až do cíle, to ti slíbit nemůžu, ale můžeš si být jistý, že dokud se budou kola točit, budeme to řezat hlava nehlava… “ přijde jednou do čítanek.“

Krumlov 2009

Zároveň jsi jezdil i s Václavem Stejskalem…

JK: „V roce 2004 jsem položil základ nových trendů v české politice. Jako spolujezdec-přeběhlík jsem jezdil sprinty s Jirkou Petráškem v Mitsubishi a dlouhé závody s Václavem Stejskalem v Renaultu Clio. S Václavem jsme se pak po několik sezón trvale umísťovali na čele třídy N3 a „malých eNek“, což vypadalo jako velmi úspěšná spolupráce. Kdybych ale mohl něco ve svém životě vzít zpět, tak jsou to určitě má slova z našeho prvního společného závodu v Českém Krumlově…“

TM: „No, čekal jsem že se nepřizná. Václav už toho soutěžáckého prachu spolykal poměrně dost, vystřídal i dost spolujezdců, a tak se (s časovým odstupem) veselými příhodami ze závodů „jen hemží“. Kdo se s ním někdy potkal u večeře, ví, o čem mluvím. Při jeho zkušenostech není divu, že se při jejich prvním závodě snažil myslet i za spolujezdce. Ihned poté, co mu Pepa tak trochu pyšně oznámil, že odteď tak činit nemusí, přišel trest shůry. Tolik spolujezdeckých chyb, jako u Václava, neudělal ještě nikdy… Naštěstí je Václav nejen rychlý, ale taky tolerantní, sedět u někoho jiného, tyhle řádky by klidně mohly vznikat in memoriam…“

Václav je první jezdec, se kterým jsi vybojoval mistrovský titul…

JK: „V roce 2006 jsme v památném „zasněženém“ Vsetíně vyválčili mistrovský titul ve třídě N3. Ale že se v soutěžích může stát až do konce cokoli, dokumentuje malá příhoda právě z tohoto závodu (to je zajímavé, čemu všemu se člověk po čase dokáže smát…). K zisku titulu nám tuším stačilo páté místo, a my byli s bezpečným náskokem druzí. Předposlední RZ Vesník byla kvůli hustému sněžení na poslední chvíli zrušena, ale nám se i při volném průjezdu podařilo „vylétnout“ do příkopu (dovnitř zatáčky, protože jsme tam jeli moc pomalu!!!). Naštěstí nebyl hluboký, a tak jsme se mohli po louce vrátit na trať, jinak jsme si ten závod připsali do Cimrmanovské rubriky „naše slavné prohry“. Poprvé v životě jsem měl při závodech strach (že budeme za pitomce), a při jízdě na jistotu jsem se propotil víc než v létě na Barumce…“

TM: „Ukončení sezóny ve Vsetíně je tak trochu jeho osudem, v dobrém i ve zlém. O rok dřív dosáhli s Václavem pro ně asi jednoho z nejhodnotnějších individuálních výsledků. Nejen proto, že měli poprvé a naposled tu čest absolvovat krásnou RZ Kunčice a že zvítězili ve třídě, ale v rámci boje o celkové třetí místo ve skupině N s Egonem Smékalem se „zapomněli“ do té míry, že o pár vteřinek porazili i Míru Tarabuse na jeho takřka domácím hřišti. Ale to ještě Pepa netušil, co ho ve Vsetíně potká v roce 2007…“

Je pravda, že jsi jako spolujezdec tak přizpůsobivý, že dokážeš měnit i pohlaví?

JK: „Prý na eWRC chodí i ženy, je to pravda? Tak v tom případě je to samozřejmě nesmysl. To jsou jen pomluvy závistivců, kteří u mě v pracovně viděli pohár s nápisem „nejlepší dámská posádka“.“

Pelhřimov 2008

TM: „Ano, je to pravda. Ale nemění pohlaví vždycky, ale jen když jede s Ivou Víchovou. Ale nemění pohlaví, ale jen barvu a délku vlasů. Ale nemění je vždycky, ale vlastně to udělal jen jednou na Pelhřimově. Ostatně, kdo ho zná, ví, že získat dámský pohár byla vždycky jeho tajná erotická fantazie. Jeho fialová paruka prý tenkrát sportovní komisaře natolik vzrušila, že mu pohár raději dali, hlavně aby jen proboha na vyhlášení nezatančil u tyče, jak jim sliboval. Tak teď prý ještě pohár mládeže, pohár za juniory, a může jít do důchodu…“

Je pravda, že jsi účinkoval v seriálu „Výměna manželek“?

JK: „Nevěřte tomu. Že takový seriál existuje, vím jen od kolegů závodníků, kteří své manželky už dávno vyměnili (většinou za vodku!).“

TM: „Ano, je to pravda. Ale neúčinkovala tam s ním jeho manželka, ale Zdeněk Vlček. Ale neúčinkovali v něm sami, ale ještě Václav Stejskal a Jirka Pech. Ale nebylo to v televizi, nýbrž na Rally Bohemia 2007. Závodníci si prohodili spolujezdce, jen to vyhodnocení na konci se jaksi nekonalo…“

Se Zdeňkem Vlčkem jste ale spolu jeli už o dva týdny dřív v Tišnově…

JK: „Na to, že jsme si řekli, že to spolu jen zkusíme, z toho hned při premiéře bylo druhé místo absolutně (pozn. red. – za K. Trněným s WRC). A protože jsme si fakt hned padli „do noty“, další závod byla právě výše uvedená Rally Bohemia…“

TM: „Pozorný čtenář už asi tuší, co asi tak na Bohemce mohlo přijít… Pro Pepu už skoro tradiční velká rána (kácení stromů v Mladé Boleslavi), a pro Zdeňka už skoro tradiční „rána roku“… Na staré Pražské poněkud přehnali snahu na špatně zvolených pneumatikách a přihlížejícím diváků ukázali žluté Mitsubishi při odrážení od celkem silných stromů několikrát ze všech stan. Při té příležitosti také zjistili, že místní méně přizpůsobiví obyvatelé mají všichni mobily mnohem dražší než oni, a tak ani tradiční sestřih crashů nebyl o video z tohoto extempore ochuzen…“

Tišnov 2007

Máš hodně naježděno, ale i dost nabouráno. Ještě pořád nemáš strach?

JK: „Strach? Ten nemám jen někdy. Ten cítím vždycky, hlavně večer po závodech. To jen média z nás dělají šílence, kterým je všechno jedno. Kdo nemá strach, dlouho by v téhle partě asi nepobyl. Ale bojíme se hlavně o ty, co jsou na nás závislí, a kteří nemohou za to, že jsme se rozhodli „měřit si pindíky“ zrovna tímhle způsobem. Ale je i pravda, že když si občas uvědomím, z čeho jsme vylezli živí a zdraví, a že jsem zatím „účinkoval“ v každém vydání crashů, tak si říkám, že můj nejlepší výsledek za dosavadní kariéru je asi to, že se mi nic nestalo…“

TM: „Citát JK: „Napiš tam, že nejsme žádní magoři. My prostě jen milujeme život, který žijeme, a protože nikdo z nás neví, jak dlouho ten náš bude trvat, dokud ho žijeme, žijeme ho jako o život…““

Je pravda, že bylo auto po Bohemce opravené o dva týdny dřív než tvoje záda? A že prý jste byli v Pačejově tak rychle v cíli protože tě bolela?

JK: „Tak to je opět úplný nesmysl. Moje závody těžce zkoušená záda už prý nenapraví nic, až reinkarnace. A ty prosluněné mžitky, to byl Pačejov?“

TM: „Ano, je to pravda. Ale auto nebylo opravované, nýbrž půlka auta vyměňovaná. Ale nejednalo se o týdny, protože na to měl Zdeněk jen deset dnů. Ale asi to Pepa přečetl dobře, protože byli zase druzí…“

Krumlov 2005 s Vaškem Stejskalem

Na konci sezóny jste získali historicky první a asi i poslední titul v „prostředním mistráku“…

JK: „Nakonec z toho bylo v roce 2007 pár hezkých míst „na bedně“ v MČR a moc hezké svezení pro oba. A hlavně, Zdeněk z jedenácti závodů v jedné sezóně dokončil devět z nich a snad tím jasně ukázal, že nálepka „crashmana“ už patří někomu jinému. Trochu smutnou kapitolou naší spolupráce byl jen závěrečný závod sezóny ve Vsetíně…“

TM: „Páté místo absolutně a titul vicemistrů ve skupině N v MČR vůbec není špatné. A ten Vsetín? Mohla to být hezká třešnička na dortu na konci úspěšné sezóny. Tradiční sněhová kalamita ve Vsetíně způsobila, že technický náskok vozů WRC nebyl tak velký, a když Honza Kopecký špatně obul, o vítězství bojovala smečka vozů Mitsubishi. Zdeněk s Pepou byli v součtu časů absolutně první, ale penalizací za předčasný start do předposlední RZ se připravili o premiérové vítězství. No, ještě že na celkový stav MČR už to vliv nemělo…“

Pelhřimov 2007 se Zdeňkem Vlčkem

Co je pro tebe rally?

JK: „Na tuhle otázku už odpovídala spousta lidí přede mnou. Rally je moje celoživotní posedlost, kdo k ní jednou přičichne, je navždy „ztracen“. Fotbalista je ve třiceti „vyřízený“, ale my v rally občas můžeme „strašit“, dokud nám to nezakážou doktoři. A já jsem měl to štěstí, že jsem si tu část ze svých snů mohl splnit. Čas nám nikdo nevrátí, ale co jsem v týhle partě krásných bláznů zažil, to už mi nikdo nevezme. Moje jméno ve výsledkových listinách už je, svých pár okamžiků pomíjivé slávy jsem si užil taky. Jsem moc rád, že jsem mohl být při tom a že jsem toho tolik mohl na vlastní kůži (a na vlastní záda) prožít…“

TM: „Už mě ty jeho banality štvou. Já moc dobře vím co si myslí doopravdy. Citát JK: „Na rally je nejlepší to, že si zde své závodnické ambice může občas zrealizovat i ten, kdo vůbec neumí řídit…“.“

Je pravda, že Pepa Semerád je tvůj „impresário“?

JK: „A kdo je to ten Pe-Pe-Pe Pepa? A co je to ten Im-im-im perátor? Vy znáte moji manželku?“

TM: „Ano, je to pravda. Ale není to jeho impresário, ale jeho kamarád (snad už mu ten špatně zajištěný hasící přístroj odpustil). Ale nedohodl mu zatím skoro nic, jen asi pět různých závodníků, z nichž se navíc většinou vyklubali dobří kamarádi. Ale nedře z něho kůži, protože to neumí… Ale jinak je to asi pravda, že pomalu a nenápadně se stal skoro kmenovým spolujezdcem Sherlog racing teamu, poslední dvě sezóny navigoval např. Jardu Hejzlara.“

Je pravda, že kvůli tvým vysokým finančním nárokům museli všichni tví dosavadní závodníci do roka skončit, protože jim došly peníze?

JK: „Tak to je naprostý nesmysl, Jirka Petrášek (který tu záhadu rozkryl) ještě odolává (asi proto se mnou jede jen párkrát v roce).

TM: „Ano, je to pravda. S ním se totiž závodění hrozně prodraží. Buď čte tak blbě, že se podle toho nedá jet a bourá se, nebo vyprávěním vtipů vytvoří v autě takovou atmosféru, že si chudák závodník vůbec nevšimne, že se jede rychle. Odzbrojující bylo i zdůvodnění Libora Votavy po havárii na letošní Barumce: „Když tys to tak hezky čet´…“.“

Bohemia 2008

Existuje nějaká tvá „soutěž snů“, které by ses chtěl zúčastnit?

JK: „U nás mi moc chybí klouzavé povrchy, tak asi kdekoliv, hlavně když tam bude sníh nebo šotolina bez kamenů. Ale hlavně, musela by tam být spousta českých fandů. Česká republika drží totiž v rally dva primáty. Díky extrémně rychlým asfaltům máme nejrychlejší spolujezdce na světě ve čtení rozpisu, a díky popularitě rally v ČR máme i nejskvělejší fanoušky. Nikdy mi pojem vlastenectví nic neříkal, ale kdykoli jsme jeli někde v zahraničí, stačilo mi vidět české vlajky u trati, a hned jsem věděl, že „tady to teda rozhodně neprodáme“… Obdivuji naše kluky, co venku pravidelně jezdí, že to ustojí.“

TM „Z toho co bylo shora uvedeno, bude asi každému jasné, že Rallye Monte Carlo je pro něho něco jako modlitba. I když ta soutěž už své zimní kouzlo částečně ztratila, ve svém srdci už si vždycky ponese pionýrského ducha té doby. Opravdovými legendami pro něj už asi navždy zůstanou ne vozy WRC, ale Porsche 911 nebo Renault Alpine a jejich krotitelé ve sněhových bariérách. Jednou se nechal slyšet, že když s ním nikdo Monte nebude chtít jet, něco si půjčí a projede si to holt na konci startovního pole sám…“

Dovedeš si představit že jednou budeš muset se soutěžemi skončit?

JK: „Jednou to určitě nastane (nikdo bůhvíproč nemládneme), ale upřímně řečeno, představit si to zatím nedovedu. Kdo mě zná, ten ví, že pořád mám před sebou další náplň nejmíň na tři životy. Tak například jsem ještě nikdy v životě neviděl na vlastní oči závod mistrovství světa… A těch hor, na které jsem ještě nestihl vylézt, těch kopců, které jsem ještě nesjel na kole, objet konečně celý svět, skočit si z letadla, naučit se čtyřhru v tenisu… Ale rally z mého srdce dostane asi až Alzheimer.“

TM: „Chudáci ptáčci, já teda fakt nevím, kdo jim za něj v tom parku nasype…“

Foto: archiv autora, František Liška, Robert Balcar, eWRC.cz, Tomáš Němec