Severočech Jan Krečman (*8.9.1950) patří k nejúspěšnějším českým spolujezdcům všech dob. Svých největších úspěchů dosáhl na „horkém“ sedadle vedle Ladislava Křečka, ovšem během více než třicetileté kariéry navigoval i mnoho dalších pilotů. V současné době je ředitelem znovuzrozené Rally Lužické hory, která si svými tratěmi, organizací a atmosférou rychle získala oblibu posádek i diváků.

Profil Jana Krečmana na eWRC-results.com

Rallyové začátky

J.K.: K soutěžím jsem se dostal přes otce, činovníka autoklubu v Hrádku nad Nisou. Jako dítě jsem zažil zblízka organizaci motokrosů a orientačních závodů a sledoval motoristické začátky pozdějšího mistra světa v Enduru a mnohonásobného účastníka Šestidenní Petra Čemuse, prohánějícího tehdy pionýra. Před vojnou jsem se pak jako brankář aktivně věnoval fotbalu a hokeji a hrával i volejbal. Základem vždy byla dobrá parta toužící něčeho dosáhnout.

Po vojně jsem začal v třiasedmdesátém jako řidič mototuristikou se starým wartburgem, ale hned při druhém startu jsem ho poslal přes střechu. Když ho otec spatřil, řekl, že až bude zase v původním stavu, můžeme pokračovat. Dal jsem ho s pomocí kamarádů do kupy a přítel všech motoristů – Česká pojišťovna – vše proplatil natolik štědře, že nám ještě zbylo na závodění.

Poté naše rodina pořídila „stovku“, já jí přestavěl pro rallye a na sedadlo spolujezdce posadil svého švagra Vaška Kalfeřta. Finanční důvody mě ale záhy donutily jezdeckou činnost ukončit a přijmout nabídku stát se navigátorem Jirky Bistiaka. Pozice spolujezdce už mi pak zůstala a poznal jsem, že pro úspěch v soutěži není důležité jen umění točit volantem. S Jirkou jsme v prvním roce postoupili z oblasti do českého šampionátu a hned poté do federálního, kde jsme spolu vydrželi dva roky. Už se nám však tolik nedařilo a jako posádka jsme se rozešli. On pokračoval s Rosťou Lvem za Průmstav a já usedl vedle Pavla Janeby pod Autoklubem Hrádek.“

Učitelé, rádci a vzory

J.K.: „Mým vzorem byl Jirka Motal, který navigoval mimo jiné Horsáka, Zapadla a Srnského. V době, kdy pracoval v ČESANĚ, vyráběla se všechna závodní soukolí v Hrádku. Zde jsme se seznámili a já od něj čerpal první zkušenosti, především ohledně tvorby a čtení rozpisu. Nejvíce mě pak ale naučil Láďa Křeček a naše společná tvorba „not“. Ze světových borců jsem si vážil všech a třeba při Hauglandových startech v Čechách jsem se od něj pochopitelně snažil vždycky něco okoukat.“

První titul s Pavlem Janebou

J.K.: „Vedle Pavla Janeby jsem zažil nádherné roky. Pavel věnoval sportu veškerý svůj volný čas po náročném zaměstnání ve škodovce. Společně jsme získali můj první mistrovský titul, když on se už předtím stal šampiónem na vrších a okruzích. V roce 1986 jsme dostali šanci startovat za tovární tým v Poháru míru a přátelství. Tyhle soutěže měřily okolo dvou a půltisíc až tří tisíc kilometrů, jelo se s minimálními přestávkami a pro posádku byly obrovskou školou. S těmito zkušenostmi jsme následně dokázali v domácích krajích soupeřit i s továrními piloty. Spolupráce ohledně vývoje s inženýrem Nepomuckým a Vojtou Terleckým z ČESANY nám umožnila dostat naši Škodu 130 LR na maximální technický strop. Později jsme přešli pod Automotoklub Škoda Mladá Boleslav vedený Karlem Ortcykrem. V letech 1988 a 1989 jsme pak absolvovali v té době prestižní Mitropa Cup.“

Zapůjčen i s autem

J.K.: „Na Valašskou zimu roku 1986 jsem byl zapůjčen do Otrokovic i s našim autem domácímu Petru Vrajovi. Chtěl na sněhu vyzkoušet, čím to, že jedeme tak rychle. Nepomucký pro změnu zastával názor, že i pro mě je každá zkušenost užitečná, a tak jsem jel. Petr jel na můj vkus docela pomalu a když jsem se ho snažil v některých místech popohnat, stěžoval si na loňské krizové situace v nich. Prý ho jejich auto nepodrželo.. Já ho pak přesvědčoval o zcela jiné funkčnosti toho našeho. Od pilotů jsem vždycky vyžadoval kázeň a nepovažuji za umění předvádět se ve vracácích, ale držet v rychlých protahovácích.“

Zachránci Rally Bohemia

J.K.: „Porevoluční období přineslo mnoho změn a málem na to doplatila jedna z našich nejprestižnějších soutěží – mladoboleslavská Rally Bohemia. Letní termín se nepodařilo dodržet a byl stanoven náhradní, podzimní. Pavel Janeba a Jiří Kotek mě tehdy požádali o pomoc jako dlouholetého kamaráda disponujícího zkušenostmi s organizováním soutěží. A tak jsem jako nefabrický zaměstnanec vyrazil na představenstvo automobilky Škoda žádat pro Bohemku o finanční podporu. Po jejím odsouhlasení jsme s Pavlem vyrazili přesvědčit inženýra Jaroslava Horáka, aby přijal funkci ředitele soutěže. Zpočátku se zdráhal se slovy: „Já nevím,“ ale jeho manželka vše vyřešila za něj: „Nekecej, dědku, a koukej jít makat. Stejně by se´s doma nudil.“ Osoba inženýra Horáka byla spásou. Byl to rozený diplomat vyhovující všem stranám. Spolu se Sváťou Kvaizarem jsme poté vybírali trať a vyjednávali povolení na tehdy nových orgánech životního prostředí. Po sestavení organizačního výboru jsme ještě s Pavlem zvládli absolvovat soutěž jako posádka.“

Začátky s Ladislavem Křečkem

J.K. „Když se Pavel Janeba stal v roce 1990 šéfem továrního týmu Škoda, startoval jsem mimo jiné s Honzou Raichlem s favoritem na zledovatělé a sněhové Rallye Boucles de Spa v Belgii. Pak byl zase po návratu továrního týmu z Rallye Acropolis časově zaneprázdněn tehdejší mitfára Ládi Křečka Bořík Motl a já za něj zaskočil na Barumce. Od následujícího roku jsem už s Láďou tvořil stabilní posádku. Doma jsme jeli se sierrou za KARS (Křeček Auto Rally Sport) a zároveň absolvovali belgický mistrák s továrním favoritem.

Se sierrou jsme poprvé při soutěži zažili jízdu ve dvousetkilometrové rychlosti. Při Krumlově se mě náhle Křeček na jedné rovince zeptal: „Kdy mám brzdit?“ „Co já vím?!“ odvětil jsem. „Takhle rychle jsem nikdy nejel“. Jednou v technické pasáži začal Křeček najednou sprostě nadávat. Chtěl poznat, co se stane, když nechá zapnutý ABS. Na hrbolaté cestě auto přestalo fungovat a on ho dokázal jen tak tak udržet na trati. Už nikdy podobnou věc nezkoušel. Ponaučení to bylo i pro mě a o mnoho let později jsem před toutéž chybou varoval při seznamovacích jízdách Tomáše Kostku. Nedal si poradit a poté z toho byl hodně špatný, když nemohl audinu ukočírovat a zastavit. Naštěstí jsme jen přejeli bez zastavení hlavní silnici, ale kdo tu bezmoc nezažil, dovede si to jen stěží představit.

Do Belgie půjčila fabrika pro rok 1991 favorita tehdy hodně známému Top X Team-u a nás si najali, abychom jim vybojovali titul. V prvním roce s Láďou na zcela neznámých tratích se jednalo o obrovskou zkušenost. Křeček i za této situace dodržoval své předsevzetí tratě jednou napsat, podruhé zkontrolovat a poté si jít odpočinout, aby nás ještě bavilo závodit. Rozpis tak musel sedět a je tomu tak i dnes, kdy zahraniční špičce například na Barumce také stačí tři průjezdy k dokonalému popsání trati a popasování se s naší špičkou.“

Bezpečnost především?

J.K.: „Jednou se sierrou jsme letěli dolů přes Dušnou do dvou zatáček. Do první naplno, do druhé byl velký problém zpomalit, protože Křeček hlásil už v té první, že auto nebrzdí. V místě přítomný sportovní komisař pan Holý mi později při Rallye Hnojník řekl, že po tomto zážitku může těžko brát vážně má slova o bezpečnosti, když jsem učiněný blázen. Právě při Hnojníku jsem se totiž ohradil proti trati, když po členité šotolině následoval dvoukilometrový kalup po asfaltu zakončený dvěma zatáčkami. V té době soutěžili junioři škodovky s chomutovským Jirkou Podlipným s Citroënem AX. Šotolina vyhovovala škodovkám, rychlý asfalt citroënu. Ale šlo hlavně o bezpečnost a já si vynutil zrušení asfaltového úseku, protože v důsledku případného poškození vozů na předchozí rozbíječce mohl ten kalup skončit velkou ránou. Právě komisař Holý mi při vzpomínce na Dušnou připomněl, jak zrovna já můžu říkat něco o nebezpečí.“

Družba s lyžařkami

J.K.: „V olympijském roce 1992 byl na vrcholu juniorský tým Škoda, za nějž startovala i úspěšná reprezentantka v běhu na lyžích Anička Janoušková. Chystali jsme jí v Hrádku enkového favorita a já vedle ní několikrát usedl jako spolujezdec. Při prvním podniku v Blovicích poslouchala a dovezla auto úspěšně do cíle, ale v Pelhřimově už chtěla ukázat, jak to ovládá. Krátce po startu úvodní vložky jsme trefili patník a skončili na střeše těsně vedle rybníka. Řekl jsem jí: „Až se budeš chtít příště koupat, řekni mi ať si vezmu plavky a nejsem tady jako idiot v tomhle mundůru.“

Velký zážitek s lyžařskými reprezentantkami ale mám z doby krátce před jejich odjezdem na olympijské hry do Albertville. Cestou na Rallye Katovice jsme je navštívili během jejich soustředění na Zadově. Tehdy končila Havrančíková a začínala Neumannová a my s Petrem Čechem, Jardou Starým, Mirkem Šlamborou, Martinem Křečkem, Milošem Hůlkou a Tomášem Dvořákem koupili u silnice řezané gladioly a vyrazili na Hotel Sport děvčata pozdravit. Skvěle jsme se bavili a tancovali, ale jelikož měly holky brzy večerku, vydali se Anička s Alžbětou Havrančíkovou za trenérem požádat o její prodloužení o dvě hodiny. Uspěly, ale pod podmínkou, že druhý den v případě zhoršených výsledků ponesou následky. Výsledek testu po večeru prožitém s „velkými“ závodníky byl ale až nečekaně skvělý :) ! Poté ale Aničce soutěže jako rizikový sport zakázali. Nyní žije ve Švýcarsku a když se objeví v Čechách, dáme si občas vědět.“

Šumava 1994 – největší havárie

J.K.: „Prvním skutečně závodním autem, se kterým jsme jeli, byla Lancia Delta Integrale. Vše předtím bylo jen hraním na závodění. Právě s ní jsme na Šumavě v roce 1994 zažili moji největší havárii. V úseku, kde jsem si při prvním průjezdu myslel, že se dá držet ještě více. Když jsme vylezli, podívám se na Křečka a povídám: „Tak jsem si předtím myslel, že jsi měkký.“ „To já taky,“ odvětil Láďa. Když si odmyslím tragikomičnost situace, tak to jen dokazovalo náš podobný pohled na věc, bez kterého by to asi nešlo.

Po této ráně mě požádal Pavel Janeba, jestli bych mohl jednou navigovat jeho syna Petra, který předtím třikrát v řadě havaroval. Musel jsem vzhledem ke smlouvě s Křečkem požádat o souhlas Láďu a ten mi řekl: „Asi jsem s tebou na Šumavě praštil málo, když ti to nestačilo.“ Při tréninku se Petr ptal, proč se která zatáčka píše tak a jiná onak, ale nakonec po úspěšném projetí cílem mi děkoval za krásné a bezpečné závodění.

Spolujezdec musí dokázat jezdce zrychlit, ale i zpomalit, jako když dává příkazy do computeru. A pilot musí pokyny vykonávat bez přemýšlení, jinak se nedá mluvit o správném souladu a pak se buďto nezajede kvalitní čas, nebo dojde k havárii.

Další velký karambol přišel na Bohemce. Drželi jsme se druzí za Deilou, když nás na erzetě Rozstání – Prasečín postihl v úzkém defekt pravého předního kola. Dvě pravé zatáčky auto perfektně ovladatelné projelo a v následné levé jsme se poroučeli ven přes plot až do třešně, která nás natvrdo zastavila. Naštěstí jsme si „vybrali“ místo plné ochotných domorodců, kteří nás za tu návštěvu poctili jídlem a pivem. Vrátili jsme se značně unaveni…“

Super Escort po Biasionovi

J.K.: „Jestliže Lancia Delta skupiny A byla opravdovým závoďákem, pak Ford Escort RS Cosworth po Mikim Biasionovi připravený od Nocentiniho byl ještě mnohem dále. Nikdy nezapomenu na šumavskou erzetu Vlachovo Březí – Vimperk, jak se ještě před jejím cílem Křeček usmíval radostí nad skvělým pocitem z jízdy. Nakonec jsme sice cíl naší první soutěže s tímto autem nespatřili vinou poruchy ložiska předního kola. Povolovalo se a hučelo, a my, ještě neznalí detailů vozu, jsme raději odstoupili. Už napoprvé jsme ale poznali rozdíl oproti lancii, především co se týče podvozku, a tím více obdivovali Deilu, jenž s deltou dva roky předtím dokázal porážet Bertoneho se supermoderní celicou. Škoda, že se P.G. Deila z rallye vytratil, ale už tehdy platilo totéž co dnes – za vším hledej peníze.“

Důsledný policista kontra generální sponzor

J.K.: „Jen tak pro zajímavost i pro usmání. Při jedné Rallye Šumava Mogul jsme se setkali s velmi důsledným mužem zákona, zajišťujícím parkoviště před ředitelstvím. Tehdejší generální ředitel hlavního partnera soutěže a zároveň našeho sponzora firmy Mogul inženýr Novák chtěl zaparkovat, ale nebyl vpuštěn. Na jeho argument, že jede za svým kamarádem Babkou, mu aktivní policista odvětil: „Ten má kamarádů, že by obsadili celé Klatovy.“ Samozřejmě, že to inženýra Nováka pořádně rozohnilo a hrozil ukončením sponzoringu. Nakonec vše urovnalo dodání patřičného označení na vůz za sklo a od té chvíle už se mohl pohybovat všude.“

Párty na rozloučenou

J.K.: „Když jsme v roce 2000 s Láďou končili, nemohli jsme si odpustit velkou párty na rozloučenou. Konala se v Dolní Krupé na chatě našeho dlouholetého mechanika Vency Hyky, otce hokejového útočníka Tomáše, který vedle mateřské Mladé Boleslavi oblékal mj. dres extraligových Českých Budějovic a Slavie. Než jsme se dočkali příjezdu striptérky, stihli jsme se pořádně zcákat a bylo hodně veselo. Pár týdnů po skončení akce Venca náhle zemřel na infarkt. V téže době odešel i další z naší party – Jarda Roubíček – a my od těch časů více než na oslavy chodíme na pohřby…“

Třebíč s Martinem Prokopem

J.K.: „Ukončení Láďových pravidelných startů v rallye pro mě neznamenal konec spolujezdecké činnosti. Byl jsem angažován nejdříve Jirkou Tošovským a později Pavlem Červenkou. Do toho se ale vždy našli další, většinou mladí piloti, toužící posadit mě vedle sebe a získat tak k dobru nějaké rady a zkušenosti. V roce 2001 mi zavolal Míra Fanta, že svůj debut ve dvoudenních podnicích a zároveň premiéru se čtyřkolkou si má v Třebíči odbýt mladý Martin Prokop. A jestli bych s ním nebyl ochoten jet. Kývl jsem, vyrazil do Jihlavy a dále společně s Martinem na seznamovací jízdy. Měli jsme rozpis tišnovské erzety od Arazima, ale ani jeden z nás mu neporozuměl. Vsadili jsme proto na klasiku – číselný rozpis bez plusů a mínusů. Křeček vždy tvrdil, že číslo má smysl a plus a mínus je široký pojem. Mimochodem, s Janebou jsme jezdili podle tehdejších fabrických zvyklostí kvaltový rozpis.

S Martinem jsme v poklidu odtrénovali a odstartovali s půjčovacím autem od Arazima, které bylo sice slušné a pěkné, ale přece jen komerční a důraz byl kladen především na spolehlivost techniky. Zajížděli jsme čtvrté, páté časy ve třídě N4 a porazili dokonce Milana Lišku, patřícího tehdy do špičky. Kamarádi stojící podél trati si ze mě dělali legraci, že Martina držím na uzdě jako koně. Na podobné narážky jsem měl vždy jednoduchou odpověď – aby se mladý mohl něco naučit, musí toho hodně odjet a ne být rychlý pět kilometrů a na šestém s tím praštit. Martin již tehdy perfektně ovládal auto a napoprvé s pro něj novou technikou i mitfárou dokázal jet skutečně rychle. Po jeho letošním titulu mistra světa v JWRC mě moc potěšilo pozvání, kterého se mi od něj dostalo do jihlavského pivovaru Ježek na oslavu úspěchu. Nezapomněl při tom na nikoho ze široké škály lidí, kteří mu od prvopočátků byť třeba jen trošičku pomohli a toho si u něj moc cením, stejně jako skutečnosti, že zůstal přes své nesporné úspěchy normálním a příjemným člověkem.“

Adrenalinové svezení ve WRC

J.K.: „Taktéž v roce 2001 mi jednou ve středu zavolal můj dlouholetý kamarád Jiří Jírovec, jestli bych s ním nejel ve čtvrtek na německou 3-Städte Rallye. Času jsme už měli minimálně a abychom vůbec stihli odtrénovat, rozpis jsem psal i diktoval já a on se pouze díval. První etapu tvořily čtyři erzety, jedoucí se ve dvou rundách, a ta druhá se odehrávala za totální tmy a mlhy. Po příjezdu do servisu jsem potkal Pavla Babku a ptal jsem se ho, jestli mě má za idiota a blázna. Když odpověděl ne, musel jsem ho opravit – letět dvě stě kilometrů v hodině v Octavii WRC vedle šeroslepého Jírovce mohl za daných podmínek opravdu jen cvok. Druhý den na lesní šotolinové cestě Jirka omylem vypnul benzínovou pumpu a v nepřehledné pasáži jsme zůstali stát. Vyběhl jsem ven upozornit na překážku za námi jedoucí posádky a Jirka mezitím vůz zprovoznil. Bohužel ale zapomněl zajistit kapotu, ta se po chvilce otevřela a rozbila nám přední okno. A jelikož nás čekaly dvě obtížné vložky v lese a z kokpitu nebylo téměř vidět, nezbylo nám než odstoupit.“

Talent Tomáš Kostka

J.K.: „V roce 2005 jsem navigoval Pavla Červenku. V Blovicích se nám rozlétl motor a tím pro nás sezóna předčasně skončila. Mého volného času využil Pavel Valoušek starší a požádal mě, jestli bych neusedl na Barumce vedle mladého formulového pilota Tomáše Kostky, jenž měl s rallye minimum zkušenosti. Neumím říkat ne a tak jsem souhlasil. Tomáš se za mnou přijel podívat se svým tátou a byli jsme si zkoušet rozpis. Nakonec jsme zatápěli mnoha zkušenějším borcům a Tomáše považuji za jednoho z nejtalentovanějších pilotů, se kterými jsem kdy jel.

S Tomášem Kostkou

Společně jsme také čelili obvinění Pluta (Petr Linhart – agilní člen organizačního týmu barumky a publicista, pozn. autora), které proti nám vznesl při seznamovacích jízdách u startu Trojáku. Když zahlédl v mých rukách již napsaný rozpis, vcelku pochopitelně nás obvinil z černého tréninku. Dlouho jsem ho pak musel přesvědčovat, že ta omšelá kniha pochází už z roku 1991, kdy jsme tuto vložku jeli s Křečkem. Všechny rozpisy si schovávám a i po letech musí ty zatáčky sedět. Většinou pak stačí opravit změny povrchu.“

Exotický výlet na Jaltu

J.K.: „Ve čtvrtek po skončení Lužických hor v roce 2007 jsme s partou dávali do pořádku cestu lesem. Vašek Donát navážel liazkou štěrk a my ho hrabičkami rozhrabávali. Při vysypání jedné z těch fůr Vašek náhle povídá: „Co kdybychom jeli závodit v neděli na Jaltu?“ Jako obvykle jsem neodmítl. Vašek mi nabídl zaplacení letenky, ale sám prý chce zažít dobrodružství celé a tak pojede po ose. Jel jsem samozřejmě s ním. Cesta lemovaná „davájkama“ byla opravdu pestrá. Policisté cizince automaticky stavěli a vymýšleli si nejrůznější přestupky, jen aby si vynutili úplatky mimo jiné i v naturáliích, například pivo. Až jsme natrefili na majora, jenž po nabídce úplatku trval na své férovosti a hrozil soudem. Nezbylo, než vytáhnout zvací dopis od gubernátora oblasti a šéfa rallye v jedné osobě a pohrozit majorovi, že pokud nebudeme do šesti na místě, druhý den už nepůjde do práce. Policisté se v ten moment rozutekli jako když střelí do hejna vrabců.

Samotná soutěž byla nádherná – tratě vedli od moře do hor a zase zpět dolů a nabízely čtyři druhy asfaltů – klouzaly všechny, ale každý jinak. Při přejezdu po hlavní magistrále na slickách za deště jsme klouzali, až jsme se báli, že nedojedeme. Zpáteční cestu domů jsme se dle rad „domorodců“ o jízdě na Ukrajině drželi vždy v závěsu za některým velkým, černým autem, které si nedovolí žádný policista zastavit. A opravdu jsme projeli bez jediné komplikace.“

Oblíbená soutěž

J.K.: „Jsem šťastný, že jsem měl možnost zúčastnit se i podniků mistrovství světa. San Remo jsem jel dvakrát, na Monte Carlu dělal šestkrát špióna. Jediným snem, kvůli kterému jsem ale vlastně i začal soutěžit, byla Rallye Škoda. (vedle sedící Klára Šillerová dodává: „Tak to jsem měla podobně. Stála jsem jako dítě u trati při Bohemce a chtěla sedět v závodním autě.“)

Samozřejmě nemohu opomenout Lužické hory, které jsem organizoval v letech 1980 až 1986 a v té době my povinnosti dovolily jet je jen jednou s Pavlem Janebou v třiaosmdesátém. Zajímavostí je, že našimi velkými soupeři byli Jarda Zeman navigovaný Milošem Regnerem, dnešním ředitelem Barum Rally Zlín. Soutěž pro mě byla o to složitější, že mi v březnu umřel táta, jelo se v červnu a já převzal jeho funkci. Celý podnik jsem řešil po telefonu v časovkách a stopkách a moc nám tehdy pomohla Česká pošta bezplatným zapůjčením pevných linek, které technici natahali ke startům a cílům jednotlivých vložek. Začátky Lužiček jsme zvládali v deseti, patnácti lidech motajících se okolo mého závodění s Jirkou Bistiakem.

Jsem moc rád, že se nám povedlo v novodobé éře tradici obnovit a učinit ze soutěže mezinárodní podnik. Už kdysi mě Jarda Mansfeld žádal o spolupráci s Němci. Po znovuobnovení jsme se stali nejdříve součástí Lausitz Cup-u a letos poprvé vedli jednu rychlostku na polském území. Poláci nám sami nabídli spolupráci, jsou moc sympatičtí a ředitel Raidu Karkonoski Marek Kisiel vyběhal povolení dokonce až ve Wroclawi. V letošním roce bychom rádi vedle zachování polské vložky přidali i jednu německou ve spolupráci se spřáteleným Autoklubem Robur Zittau. No a samozřejmě musím poděkovat městu Hrádek nad Nisou, bez jehož podpory bychom si mohli nechat o pořádání soutěže jen zdát.“

P.S. Zájemci o více informací o sportovní kariéře, životě, postojích i zajímavých vzpomínkách Jana Krečmana si mohou při Thermica Rally Lužické hory zakoupit knihu „Muž z horkého sedadla“, jejímž autorem je Pavel Vydra.