První dámou českých soutěží je v posledních letech Eva Vykydalová. Po několika sezónách, strávených v „malé“ hondě týmu Motocar Sport Zádveřice, vsadila na vlastní závodní vůz – dvoulitrový Renault Clio – a se svoji tradiční spolujezdkyní Ivonou Vyštejnovou se rozhodně neztrácejí ani v mužské přesile. Nejen o Evině rallyové posedlosti jsme si povídali během velmi příjemného posezení v boleslavské restauraci Rožátov.

Profil Evy Vykydalové na eWRC-results.com

Dětství strávené na dílně

Eva: „Pocházím z vesničky Praskolesy u Žebráku a zatímco většina holek si hrála s panenkami, mě od malinka fascinovala auta a motorky. Velký podíl na tom měl táta – automechanik – jemuž jsem se snažila na dílně pomáhat seč jsem mohla. Již v dětství mě často nechával sedět na klíně a držet volant a sotva jsem dosáhla na pedály, už jsem řídila sama. V patnácti letech jsem dostala legendární Jawu 23, známou jako „Mustang“ a „nepovoleně“ jí upravila o zvednutý výfuk. Jen jsem se měla na pozoru, abych se o něj nespálila podobně, jako můj starší brácha. Mým prvním autem pak byla černá „stodvacítka“, kterou mi táta postavil z bouračky. Byla jsem tak vyježděná, že při závěrečných jízdách v autoškole policajt konstatoval: „Vy byste mohla rovnou závodit.“ Zřejmě již od té doby jsem uvažovala, jak hezké by bylo jeho slova realizovat, ovšem především finančně mi to tehdy nebylo dostupné.“

Hecování rozhodlo

Eva: „K opravdovým závodům jsem se dostala až díky přátelství s Josefem a Ivonou Vyštejnovými. Pepa tehdy závodil za zlínský K.I.T. Racing. Jezdíval testovat k Vlastovi Neumannovi a my ho s Ivonou často doprovázely. Tam nás chlapi vozívali po dvoře s lancery a přitom do nás rýpali: „Ženské, to byste nezvládly!“ Hecování pokračovalo i později při popíjení slivovice, až Vlasta zatelefonoval Tondovi Tlusťákovi, provozujícímu v té době „malá“ auta, a domluvil mi test. Vše navíc vylepšil slibem, že pokud mi to půjde, pojedeme s Ivonou ostrý závod.

Již o týden později jsme byli na Zlínsku opět, tentokrát na letišti v Biskupicích. Tondovi strach nedovolil usednout vedle mě na sedadlo spolujezdce, a tak se obětoval Ruda Kouřil. Nezvyklou na závodní auta mě již před první zatáčkou stáhla na rovince špéra do oraniště. Fungování vozu jsem však rychle pochopila a začali jsme normálně jezdit. Po skončení testu mě Ruda uznal jako způsobilou a vyjádřil mi důvěru. Dodnes se na něj mohu kdykoliv obrátit s prosbou o radu.“

Sněžný debut v Blovicích

Eva: „Jakékoliv začátky většinou nebývají jednoduché, ten náš – debut na sprintu v Blovicích – byl však ještě těžší. Jednalo se o můj první start, stejně jako Ivonin a do toho napadlo hrozně moc sněhu. Vůbec jsme netušily, jestli budeme schopny závod absolvovat a držet krok s klukama. Když nás na úvodní vložce předjela dvě auta, viděla jsem to bledě a říkala jsem si, že jsme své schopnosti asi přecenily. Snažila jsem se neustále pokukovat do zpětného zrcátka s cílem nikoho nebrzdit, ale na druhé erzetě už jsme byly předjety jen jednou posádkou a na třetí žádnou. V tu chvíli už byly pocity mnohem lepší. Přestože jsme kvůli nepřesným příjezdům do časových kontrol nachytaly několik minut penalizací, cílovou rampu jsme spatřily a na ní obdržely od Tlusťáků šampaňské. Zpětně jsme se s Ivonou shodly, že by zřejmě bylo rozumnější začít každá s někým zkušenějším a rychleji se tak zdokonalit.“

Učitelé a rádci

Eva: „Vedle již zmíněného Rudy Kouřila mi v počátcích pomohl především Josef Vyštejn, díky kterému dnes vlastně závodím. Radil mi s těmi nejzákladnějšími, ale o to důležitějšími věcmi – jakou jet stopu, jak psát rozpis, či jak správně držet volant. Jen slova chvály mám i pro Tondu Tlusťáka a celý jeho tým. Závodila jsem za ně několik let a vedle perfektně připraveného auta mi také předali spoustu cenných informací. Velmi zajímavou zkušeností byly též ojedinělé starty, jichž se nemohla zúčastnit Ivona – „náhradníci“ Venca Vorel i Miluška Davidová, mě opravdu hnali dopředu a byla na nich znát zkušenost i od volantu“

Vzory

Eva: „Jako žena samozřejmě pozorně sleduji ostatní dámy v motoristickém sportu. Největším idolem je pro mě „překvapivě“ Michelle Mouton. U nás jsem vždy obdivovala Katku Trojanovou a toužila jsem umět jet jako ona. Dnes sleduji Turkyni „Setynku“ (Burcu Cetinkaya, pozn. autora). Moc ráda jsem také soupeřila se skvělou závodnicí a bojovnicí Ivou Víchovou a doufám, že se brzy vrátí za volant soutěžního vozu. Za velmi nadějnou pak považuji Martinu Daňhelovou.“

Všudypřítomný Antonín Císař

Eva: „Mým častým neočekávaným pomocníkem býval Antonín Císař, který již bohužel není mezi námi. V době mých začátků byl poradcem Dana Běhálka, pilotujícího tehdy také hondu a jelikož na něj většinou čekal v cíli jednotlivých rychlostek, pravidelně jsme se potkávali. Poprvé již při našem druhém startu kariéry v Okříškách. V jedné zatáčce jsem zabrzdila na štěrku, sklouzla do škarpy a ulomila nárazník. Držel jen silou vůle a když jsme to ve stopce zjistily, nechtěly jsme ho za žádnou cenu ztratit a zbytečně ubližovat autu. Na Tondovu radu jsme ho přivázaly naším nehořlavým spodním prádlem.

Nebo při seznamovačkách v Pačejově. U tréninkové feldy, nevybavené lyžinou, jsme prorazily vanu a tekl nám olej. Záchranné práce organizoval opět všudypřítomný Císař. Zaúkoloval všechny přítomné, jednoho sehnáním auta, druhého opravou našeho, a sám nás odvezl.“

Přestup k renaultu

Eva: „Po několika letech závodění s hondou, v níž se mi kvůli dlouhým kvaltům nezamlouvala převodovka, jsem se rozhodla koupit Renault Clio třídy N3, disponující hewllandem a možností řadit bez spojky. Měla jsem strach, jestli mi řazení půjde, ale nakonec jsem si zvykla bez problémů, což pochvalou ocenil i Jirka Brynda. Clio jsem pořídila od Josefa Vyštejna, který ho předtím pronajímal Zbyňkovi Novotnému. Právě Zbyněk s ním vyhrál titul ve třídě N3. Auto mi také původně servisoval, ale v posledním roce se mi o něj starají bratři Bryndové a vyjma zimní pauzy ho mají stále u sebe na dílně. S fungováním celého týmu Montcar Autosport jsem maximálně spokojená.“

Oblíbená soutěž

Eva: „Mými nejoblíbenějšími podniky jsou Kopná a Příbram. Kopná mě fascinuje svými krásnými, technickými erzetami a drsným asfaltem. Perfektně se mi jede především Podhoran. Není tak rychlý, auto krásně odskakuje a v pasážích nelemovaných stromy občas najdu odvahu to podržet a zkusit, co vůz snese. Příbram je domácí soutěží, mám tam mezi diváky mnoho přátel a některé rychlostky znám – tou nejoblíbenější je sádecká.

Mým snem je absolvovat Barumku, byť mi to její finanční náročnost zatím nedovoluje. Láká mě i svezení v zahraničí a dokonce i okruhové závodění, abych si zkusila, jaké to je pohybovat se na trati s více soupeři.“

Gentlemans Párty

Eva: „Jako asi každá posádka, také my jsme se občas nevyvarovaly defektů. Při bratislavské Incheba Rallye jsme na superspeciálce na výstavišti prorazily při každém ze tří průjezdů tutéž pneumatiku. Zřejmě o jedno a to samé, nám však stále utajené místo. Na Příbrami jsme pro změnu udělaly pomalý defekt a před startem do vložky nás startér upozornil na prázdné kolo. Nezbylo, než odstartovat a hned měnit. Po těchto zkušenostech se občas snažíme výměnu pneumatiky trénovat a sehrávat se s cílem vyvarovat se pozdějších zmatků. Při jednom takovémto tréninku nás na Kopné s pobavením sledovala parta lidí komentujících celou situaci jako „Gentlemans Párty“ – chlapi se dívají, jak ženské makají.“

Zkušenost s vodou

Eva: „Až do loňské Telče jsem se strašně bála závodění na vodě. Na Vysočině jsem se konečně odhodlala psychický blok odbourat, zariskovat a vyzkoušet fungování mokrých pneumatik. Když jsem zjistila, že mě podrží, začala jsem zajíždět solidní časy a měla jsem z nich obrovskou radost. Bohužel o finální výsledek mě připravila prasklá poloosa na přejezdu před závěrečnou erzetou.“

Ve finále BF Goodrich

Eva: „Před jednou loňskou soutěží jsme při vyzvedávání itinerářů nafasovaly igelitku se samolepkami a v ní také byla přihláška do projektu BF Goodrich na pilotování Peugeotu 207 S2000 při Barum Rally. Zpočátku jsme nad možností přihlásit se vůbec neuvažovaly, ale nakonec jsme si řekly, že soutěž je pro všechny a zkusit se má vše. Neočekávajíc úspěch jsme tedy formulář vyplnily a odeslaly. Výběr do finálové pětice pro nás byl příjemným překvapením. Já ani Ivona rozhodně netrpíme ztrátou soudnosti a šance na vítězství jsme si nedělaly. O to více nás mrzely některé reakce, které naši nominaci komentovaly. Ale internet snese hodně a my taky.“

Jsme přece jen ženské

Eva: „Při nedávném posezení u Bryndů v Hluboši, kterého se zúčastnili například Jirka Sutr, Honza Pilát či „Uctívač“ s Ivanem, jsme řešili třeba i to kolik chlapů místo výsledků řeší, že se s Ivonou před usednutím do soutěžního auta nalíčíme. Můj názor je, že na tom nic špatného není a i taková kapacita jako Michelle Mouton si údajně musela vždy na přejezdu k cílové rampě najet patřičný náskok, aby se mohla učesat a nalíčit. Jsme přece jen ženské.“

Večeře s Billy Gibbonsem

Eva: „Naše firma se zabývá výrobou hudebních nástrojů, především elektrických kytar a baskytar. Mezi naše zákazníky patří i mnoho českých a zahraničních hudebních kapel, například Kabát, Chinaski, Judas Priest, Living Colors, Nickelback, ale také slavní ZZ Top. Občas proto zažívám i velmi zajímavá setkání. Nikdy nezapomenu na večeři s Billy Gibbonsem právě ze ZZ Top. Je velkým fandou motorsportu a fascinovalo ho, že já – ženská – jezdím rallye. Rockovou hudbu můžu již od mládí a jen mě mrzí, že moji nejoblíbenější Rammsteini hrají na kytary konkurenční japonské firmy ESP.“

Opravdová posedlost

Eva: „O tom, že jsem autům naprosto propadala, jsem se přesvědčila po skončení loňské sezóny. Výjimečně jsem se rozhodla koupit si namísto motoristických magazínů časopis pro dámy a zjistit aktuální módní trendy. Po příchodu na benzinovou pumpu jsem ale plánované magazíny jen letmo přelétla očima a skončila jsem – kde jinde – než opět u stojanu s tím správným čtivem. Holt srovnávací testy automobilů jsou pro mě přece jen zajímavější.“

Rallyová budoucnost

Eva: „Motoristický sport patří bezesporu k těm finančně nákladnějším a tak se, jako asi každý, snažím shánět sponzory. Přesto mi však ve finále nezbývá, než zhruba třetinu nákladů pokrýt z vlastních peněz. Do závodění investuji prakticky veškerý svůj výdělek, ale rozhodně mi přijde užitečnější pořídit si například sadu pneumatik, než se týden někde povalovat a nudit na pláži na Seychelách. A jelikož bych nejraději soutěžila každý víkend, určitě z tratí rychlostních zkoušek jen tak zmizet nehodlám.“