Manželská posádka Věroslava a Miroslavy Cvrčkových patřila v devadesátých letech v českých krajích k těm nejrychlejším a nejpopulárnějším. Jejich syn Věroslav je doprovázel po soutěžích již od útlého dětství a tak není divu, že se vydal v jejich šlépějích. Domácím divákům však zůstává trochu utajen, protože jeho prioritou byl v loňském roce šampionát našich východních sousedů, kde se stal juniorským šampiónem. A na Slovensku by měl startovat i v sezóně 2010, pravděpodobně s Octavií WRC.

Profil Věroslava Cvrčka mladšího na eWRC-results.com

Tvoji rodiče tvořili v devadesátých letech uplynulého století jednu z nejúspěšnějších českých posádek. Předpokládám tudíž, že jsi měl k soutěžím blízko od malinka.

„V šesti letech jsem dostal buginu. Jezdil jsem s ní po loukách, polích a na zahradě se s ní naučil skákat z meze. Šokoval jsem tím turisty, chodící kolem nás do skalního města. Od ježdění mě v zimě neodradil ani sníh. V osmi letech jsme buginu vyměnili za motokáru – Comer 80 ccm – a s ní jsem absolvoval národní mistrovství. Po počátečním učení jsem závěrečné rozjížďky sezóny zakončil třetím, druhým a prvním místem a celkově skončil pátý. V Poháru České republiky jsem vyhrál poslední závod a v bodování poháru mé první sezóny měl skončit druhý, ale byl jsem diskvalifikován. Některý ze soupeřů na nás udělal podraz a v uzavřeném parkovišti nám rozšteloval karburátor. V zahřívacím kole se motokára zastavila, taťka mi po sprinterském výkonu podal „svíčák“ přímo do ruky (údajně ho měl položit na zem) a přestože jsem opravu provedl sám, následovalo vyloučení za cizí pomoc a nepopsatelné zklamání. Vyšším zájmům určitých lidí se prostě nedalo odolat. Odjel jsem ještě dvě kompletní sezóny, ale finančně už se nedalo stačit. Peníze vládly a soukromník s jednou motokárou nemohl konkurovat Charouzům a Janišům. Jedno třetí místo jsem vybojoval v závodě na vodě, kde tolik nezáleželo na výkonu. Zkusil jsem přestoupit na silnější „stovku“, ale bylo to ještě horší. Proto jsme se rozhodli počkat na auta.“

S auty jsi dle mých informací začal dlouho před dovršením osmnáctin jako mechanik.

„Od malinka jsem se pohyboval v naší dílně, jezdil na závody s mechaniky a snažil se jim pomáhat, pokud jsem zrovna nemusel být ve škole. V patnácti letech jsem k Vánocům dostal karosérii kitové felicie a tu jsem si začal dávat do kupy. Tehdy náš tým dostavoval první octavii WRC a tak jsem viděl, jak se má připravovat perfektní závoďák. Snažil jsem se tím inspirovat a chystat své auto neméně pečlivě. Stavba se tak protáhla na tři roky a dva měsíce. Trávil jsem v garáži veškerý volný čas. O prázdninách roku 2004 jsem byl několik dní pomáhat ve Škoda Motorsport na stavbě fabií WRC pro Jani Paasonena a Romana Krestu a následně jsem s nimi jel do Německa jako mechanik. To byl obrovský zážitek. Do konce sezóny jsem ještě stihl tři závody MMČR s Honzou Kopeckým. V zimě jsme dostavěli naše WRC a od té doby už pro mě byl prioritou náš tým.“

Kdy jsi začal sbírat zkušenosti přímo za volantem?

„Taťka pracoval ve Škoda Motorsport a často jezdil na různá testování a závody. Jednou v zimě odcestoval do Švédska, my s kamarádem přemluvili mamku a šli si občas v noci zajezdit s našim Peugeotem 205 1,9D. V šestnácti vše vyvrcholilo startem na místním autoskieringu. V tréninku jsme obsadili mezi dvoukolkami šestou pozici, v samotném závodě se však lyžař ani v jedné jízdě neudržel na nohou. Taťka opět nebyl doma, ale to už nás podporoval alespoň telefonicky a měli jsme jeho svolení. Výsledky ocenil pořízením mého prvního závoďáku – Peugeota 205 1,4 – abych mu neničil auto, s nímž jezdí do práce. S ním jsem objížděl po okolí různé volné podniky a již v sedmém závodě získal první pohár. Vrcholem s tímto autem bylo celkové třetí místo v Car Winter Cupu 2006/07.“

V sedmnácti letech jsi poprvé usedl do nejelitnější techniky – octavie WRC.

„Podařilo se mi přemluvit vedení týmu, abych si mohl octavii vyzkoušet při Car Winter Cupu. Závodilo se na letišti v Hoškovicích, kde bylo riziko poškození minimální. Bohužel taťka byl na závodech v Katalánsku a já se musel učit sám. Předtím jsem s „wéercéčkem“ maximálně zajel do garáže nebo na vlek. Těšil jsem se tak, že jsem celý týden ani nemohl spát. Auto jsem si hodlal vyzkoušet ráno na letišti, ovšem po chvilce odešel zadní diferenciál. Byl jsem z toho nešťastný, ale hned jsem se odhodlal vše oznámit do Španělska. Odpověď zněla – opravit a vyhrát. Sice jsem stihl odjet sotva jeden trénink, ale oba cíle jsem splnil. Až nyní ten výsledek pořádně doceňuji. Měl jsem tehdy najeto asi osmdesát závodních kilometrů s autem, které mělo sedmdesát koní, pak jsem sedl do WRC a bez testování vyhrál závod. Rok na to jsem jako odměnu za maturitu dostal možnost jet při Bohemce v Sosnové proti Honzovi Kopeckému s Johnem Hauglandem na fabii WRC. Poprvé jsem jel před několika tisíci diváky a k tomu v přímém přenosu České televize. Motivace byla veliká, ale nechtěl jsem ublížit autu a tak jsem jel opatrněji. Start se mi však podařil a dokázal jsem o půl auta vyhrát.“

Následovalo absolutní vítězství v seriálu Car Winter Cup.

„Na jaře roku 2007 jsme konečně dokončili stavbu vrcholového kita. Bylo to nádherné, lehké, rychlé a jednoduché auto. Po několika zkouškách zaměřených na odladění karburátorů Weber jsem vyrazil na první závod. Jel se na mokru a já tehdy ještě neměl mokré pneumatiky. Na starých barumkách ještě po rodičích jsem přesto celkem pohodlně zvítězil. Následovala série šesti vítězných závodů, několikrát to byly opravdu těsné souboje. Startoval jsem i na čtyřech podnicích Mistrovství Slovenska do vrchu jako předjezdec. Šlo pouze o sbírání zkušeností, za což děkuji Igoru Drotárovi a Vladovi Bánocimu, kteří to vymysleli a zorganizovali. Hned první závod se jel na vodě. Tentokrát jsem již měl k dispozici slicky Michelin 00 a většinu zatáček jezdil bokem. Časy byly parádní a několikrát jsem porazil i Formule 3000.

Na podzim začala nová sezóna Car Winter Cupu a já měl jediný cíl – celkové vítězství. Byla to krásná sezóna a velká bitva s Honzou Peříkem. Rozhodovalo se až v posledním závodě, který jsem musel vyhrát. Povedlo se a zvítězil jsem o jediný bod. Do třetí rozjížďky jsem ani nenastoupil, protože jsem spěchal pomáhat našemu týmu do maďarského Egeru, kde startovali s naším WRC Igor a Vlado. Během jednoho dne jsem tak stihl vyhrát závod u Mnichova Hradiště a zároveň večerní servis v Maďarsku.“

Kdy jsi začal poprvé uvažovat o opravdové rallye?

„Na přestup do soutěží jsem začal reálně pomýšlet po celkovém vítězství v Car Winter Cupu 2007/08. Během podzimu se mi podařilo přes nejrůznější inzeráty a mailovou komunikaci vyhledat v Polsku bývalou tovární kitovou felicii, se kterou rodiče jezdili na vrcholu kariéry. Auto jsme na jaře 2008 koupili, kompletně rozebrali, zrepasovali a opatřili novým lakem. V září jsme vyrazili do Hořovic na můj první závod. Vše bylo narychlo, s autem jsem jel poprvé ve čtvrtek v noci asi šest kilometrů, kdy jsem si jen srovnal volant a seřídil brzdy. V pátek ráno jsem při tréninku psal poprvé v životě rozpis a také podle něj poprvé jel. V sobotu už se závodilo a za krásného počasí se nám podařilo vyhrát třídu. Byla to nádherná soutěž a já si splnil veliký sen. Vedle rodičů bych chtěl za finanční podporu při jeho realizaci poděkovat také Václavu Donátovi.“

Z jakých důvodů jsi sezónu 2008 absolvoval v K4 Poháru, namísto klasického MČR ve sprintrally?

„Pohár nabízel stejné tratě a podobnou konkurenci, ale zároveň pro něj byla dostupnější licence a „šestnáctistovky“ nemusely být dovažovány na tunu, jako ve sprintech. Přišlo nám rozumnější investovat finance do samotných závodů a licenci si vyjet, než jí kupovat. Po startu s čerstvě dostavěným autem na volném poháru v Hořovicích jsem si odbyl pohárový debut v Jeseníkách. Vše ještě ztížilo bláto a vydatný déšť, ale přes defekt se nám podařilo vybojovat bronz ve třídě SA2. Ve Vsetíně jsme pak třídu vyhráli před Marcelem Svačinou se suzuki S1600 a absolutně obsadili druhé místo za Růžičkou, když jsme udolali Martina Hudce s lancerem. Před poslední rychlostkou jsem na něj měl k dobru tři vteřiny a už jsem si chtěl pohlídat vítězství ve třídě, ale po vydařeném úvodu erzety jsem se rozhodl zatáhnout a zkusit to. Nakonec jsme mu dali dalších sedm vteřin. Poprvé jsem řadil bez spojky dolů, zažil opravdovou palbu a krásně se svezl. V Telči jsme skončili opět druzí absolutně právě za Hudcem a dojeli jsme si pro další vítězství ve třídě před Marcelem Svačinou.“

Uplynulou sezónu jsi dal přednost startům ve slovenském šampionátu. Proč?

„Dostali jsme nabídku od Igora Drotára a Vlada Bánociho, kteří se rozhodli podpořit mladé posádky a z Čech si vybrali právě nás. Hned první závod v maďarském Egeru pro mě byl mým prvním dvoudenním a netušil jsem, co od něj čekat. Tratě byly rychlé a suché a moc se mi líbily. Jeli jsme hodně ostře a nevyvarovali se několika krizových situací v boji s Jaro Homolou a Alexem Štefucou na C2 S1600, kteří nakonec v poslední vložce havarovali. Třídu A6 jsme vyhráli, ve společném hodnocení se S1600 skončili třetí a absolutně jedenáctí. Prešov jsem jel opatrněji, zkoušel jsem různé varianty nastavení podvozku a skončili jsme ve třídě až sedmí. Velmi specifickým podnikem byl Gemer. První etapa se jela na Slovensku, druhá v Maďarsku. Mezi nimi se večer uskutečnil stokilometrový přejezd. Logisticky to bylo náročné hlavně pro mechaniky, kteří se moc nevyspali. Opět jsme vyhráli třídu A6 a skončili třetí mezi S1600. Pěkně jsme si závod užívali, tempo bylo vysoké, ale neměli jsme žádnou větší krizovku.“

V Bratislavě jsi zažil svoji první havárii. Můžeš jí popsat?

„Před Bratislavou jsme vylepšili brzdy a řazení. Konkurenci zvýšilo i několik českých posádek, například Honza Šlehofer a Zbyněk Soběhart s fiatem. Po třetině soutěže jsme drželi mezi vozy S1600 nadějné čtvrté místo s odstupem pouhých devíti vteřin na stříbrnou pozici. A to jsme ještě většinu ztráty nabrali v kopci na rychlostní zkoušce Baba, kde se jezdí tradiční závod Mistrovství Evropy do vrchu. Snažili jsme se bojovat a na městském okruhu to skončilo havárii. Byla to hloupá chyba. Chtěl jsem druhé místo mezi S1600 a tak jsem jel naplno. Na jedničku ve vracáku jsem škrtnul o obrubník a ten nás převrátil. Přitom se poškodila řemenice vačkové hřídele, která zničila motor. Nebýt toho, dalo by se pokračovat. Podvozku nebylo nic a chlazení bylo v pořádku, auto se zastavilo zpátky na kolech a ani časová ztráta nebyla veliká. Odstoupení mě moc mrzelo. Závod byl parádně rozjetý, dařilo se mi jet naplno, reakce lidí okolo trati byla senzační a nedovedu si představit, co by se dělo v případě pokračování v daném tempu s okuleným autem.

Nejhorší bylo, že hned dva týdny poté se jel další podnik – polský Rzeszow. Pokud jsme chtěli pomýšlet v klasifikaci šampionátu na kvalitní výsledek, museli jsme ho jet. Při tomto závodě se totiž bodovala každá etapa zvlášť. Ačkoliv jsem moc nevěřil, že je vše možné stihnout, protože jsem nechtěl, aby museli mechanici, kteří si ještě nestihli odpočinout z podobných akcí s Janem Štěpánkem, dva týdny předvádět nadlidské výkony kvůli mé chybě. Velká oprava se podařila během pouhých deseti dnů. Chtěl bych tímto poděkovat celému týmu za snahu, psychickou podporu a další šanci startovat. V první etapě jsme však vyšli bodově naprázdno – přestřihly se nýty na spojkové lamele. Ironií bylo, že lamela byla před sezónou nová a tentýž problém postihl ještě o dva kilometry dříve Ivana Kapušanského, který ji měl od stejného výrobce a také měněnou před sezónou. Druhou etapu se konečně podařilo dokončit a navíc na krásném druhém místě ve třídě.

Závěrečnou soutěží na Slovensku byly jednodenní Košice. Poprvé jsme se svezli ve tmě, skončili druzí ve třídě a tím vybojovali titul vicemistrů Slovenska ve spojené třídě A6 a S1600. Vrcholem byl zisk titulu juniorského mistra Slovenska.“

Úvodní dva podniky v roce 2008 tě navigoval David Knobloch. Proč ho potom vystřídal Petr Těšínský?

„David je našim dlouholetým rodinným kamarádem. Oba jsme byli úplnými nováčky, ale rychle jsme se učili a odjeli spolu dva krásné závody. Davidovi však mnoho času zabírá podnikání a tak nemohl věnovat závodům tolik času. Ve škole jsem v té době potkal Petra Těšínského a rozhodli jsme se to spolu zkusit. Petr už měl nějaké zkušenosti, které mi zpočátku předal. Sedli jsme si a postupně pracujeme na zdokonalování rozpisu.“

Tvé jméno figurovalo v seznamu přihlášených na Rally Bohemia, do které jsi ale nakonec neodstartoval.

„Bohemka je jedním z mých největších snů. Podařilo se nám připravit auto a zajistit finance a startu nemělo nic bránit. Po zrušení většiny erzet kvůli sněhové kalamitě pro nás však start ztratil smysl. Těšil jsem se na večerní rychlostky, královský Návarov a domácí Chloudov, kde jsem se chtěl představit rodině, kamarádům a známým. Všichni jsme se moc těšili, mnoho kamarádů se v utajení spojilo a připravilo se na Návarov se světlicemi a podobným materiálem. Přírodě se však nedá poručit.“

Jak moc ti ve tvé kariéře pomáhají rodiče?

„Bez pomoci rodičů bych se k závodění na takové úrovni určitě nedostal a těžko bych vůbec začínal. Od malinka jsem s nimi trávil každé závody a v létě zažíval seznamovací jízdy na Bohemce, na Barumce i dalších soutěžích. Taťka mě hlavně naučil, jak přistupovat k závodnímu autu a jak na něm pracovat. Je to náš hlavní mechanik a vedoucí týmu. Mamka se o nás všechny stará, zařizuje vše potřebné, několikrát mi na motokárách dělala i mechanika. Jezdí s námi na všechny závody, stará se o catering a především před každým podnikem peče řízky pro celý tým. Na závodech nechybí ani moje pětiletá sestra. Chodí i do dílny, moc jí to baví a umí třeba povolit nebo utáhnout kolo utahovačkou, Ráda jezdí i závoďákem. Když po závodech omyji auto a jedu osušit brzdy, musí jet se mnou. A když jsem jí jednou nevzal, obrečela to.“

Kdo je tvým rallyovým vzorem?

„V dětství jsem fandil především Tommi Mäkinenovi a Colinovi McRae. Později to byli Markko Märtin, Francois Duval, Mikko Hirvonen či Jari-Matti Latvala. Moc obdivuji Sebastiena Loeba, především kvůli jeho vítězstvím v Norsku a ve Finsku. Zmínit musím také Armina Schwarze, se kterým se znám osobně. V roce 1999 jsem byl na testování v Itálii a zde mě Armin svezl s octávii WRC EVO I. Neméně velkým zážitkem byla každodenní jízda ráno a večer s taťkou italskými serpentinami z dílny k trati a zpět. Řezal to tam opravdu fest. Jsem přesvědčen, že mu forma rozhodně neklesá a kdyby vyrazil někam závodit, spousta dnešních soutěžáků by byla smutná. Bohužel to ale vzhledem k současné situaci a morálce v tomto sportu nevidím moc nadějně.

Armin mě také pozval na Acropolis Rally 2006 jako hosta Škoda Red Bull teamu a já tam oslavil osmnácté narozeniny. Týmový kuchař mi upekl dort a od týmu jsem dostal nabídku testování fabie WRC, kterou jsem bohužel z termínových důvodů nemohl využít. Nelíbí se mi přístup některých fanoušků k Arminovi. Jsem si jist, že bez něj by se Škodovka těžko dostala na takovou úroveň. Jeho odhodlání a nasazení při vývoji octavie WRC bylo maximální a jeho přístup k mechanikům byl jedním z nejlepších ze všech jezdců. S fabií WRC už to sice bylo výsledkové zklamání, ale Armin do toho opět dával vše. Bohužel to už nestačilo.

Z českých pilotů je pro mě jedničkou Roman Kresta. Cením si na něm obrovského citu pro nastavení auta a především skutečnosti, že se prakticky sám dokázal dostat až na špici a k továrnímu angažmá u týmu Ford. Stylem se mi líbí Honza Šlehofer a Petr Brynda. Oba dokazují, že i s dvoukolkou se v případě agresivní jízdy dají dělat divy a nemusí to být jen o lancerech. Na Slovensku mě moc zaujal Jožka Béreš – vynikající pilot s obrovským citem pro auto, neméně špičkový mechanik a především úplně normální a skromný borec, který si přes své úspěchy na nic nehraje.“

Můžeš čtenářům prozradit něco z tvého soukromí? Čemu se věnuješ, když zrovna nezávodíš?

„Na moc jïných koníčků mimo závody není čas. Studuji Technickou univerzitu v Liberci a právě jsem ukončil pátý semestr Strojní fakulty v oboru vozidla a motory. Pokud se zadaří, v létě bych mohl být bakalářem. Jinak jsem téměř pořád v dílně a připravujeme mé auto i vozy týmových kolegů. Když je čas, snažím se trochu sportovat. V létě chodím hrát nohejbal a jezdím na kole, v zimě na běžkách nebo sjezdových lyžích.“

Jaké jsou tvé plány pro sezónu 2010?

„Představit bychom se opět měli na Slovensku a děláme vše pro to, aby to bylo s octavií WRC. Zatím nemáme finančně pokrytý rozpočet na celou sezónu, ale intenzivně na něm pracujeme. Za pomoc v těchto snahách bych chtěl poděkovat kamarádům Martinu Dorotkovi, Jindrovi Kalivodovi a Aleši Rydvalovi. Za vynikající přípravu auta pak děkuji členům našeho týmu, jmenovitě Pepovi Rychtaříkovi, Dušanu Habrovi, Jirkovi Suchánkovi, Pavlu Habrovi, Jirkovi Novotnému, Pavlu Šedlbauerovi, Jakubu Urbanovi a Michalu Šturmovi. Za rady všeho druhu Radku Preislerovi a za splnění mých závodnických snů moji rodině. Doma bych se rád představil s kitem na Bohemce. Snad to letos dopane.“