V naší zemi, která má přebohatou motoristickou minulost a s malými výkyvy i současnost, vychází poměrně málo knih s touto tématikou. Jedním z těch, kteří se tuto nepříznivou bilanci pokoušejí změnit, je i Dan Porazil. Autor jedné z nejlepších a zcela nepochybně nejobsáhlejší knihy o rallye, která se na trhu v poslední době objevila. Rallye psaná srdcem a zachycená objektivem je jeho prvotina.

S Danem jsem se seznámil shodou jedné okolnosti. Ta okolnost se jmenuje Severní smyčka okruhu Nürburgring. Po návratu z těch míst jsem byl tak moc přetlakován dojmy, že jsem se o ně potřeboval rozdělit, a proto jsem napsal svůj první článek. Ten jsem nabídl časopisu Autocar a začala série jednání, která vyvrcholila finální schůzkou s redaktorem Honzou Černým. On mi po domluvě o konečné podobě mého literárního dítěte ukázal mezi nezávazně pokračujícím povídáním onu výše zmíněnou knihu a dal mi kontakt na jejího autora. Knihu jsem si u Dana telefonicky objednal a během hovoru jsem se zmínil, že mám pár ročníků soutěže, která se mu stala osudovou, nafocených. Se vší skromností jsem ho pozval na prohlídku mého fotoarchivu a on mě o pár týdnů později nabídl spolupráci na serveru eWRC, jehož je zakládajícím členem.

Jak taková kniha vzniká, a co Dan do blízké budoucnosti chystá, jsem měl možnost se zeptat na dlouho domlouvané a několikrát z objektivních důvodů odložené schůzce.

foto Michaela Schoebl

Kdy vlastně propuknul Tvůj zájem o automobilový sport a objevily se zároveň s tím i literární ambice?

Díky za pochvalu. Těžko říci kdy, ale moje maminka s oblibou vypráví, jak mě v kočárku tlačila do kopce u dálnice směrem na Jičín, kde se konala první rychlostní zkouška úvodního ročníku Rallye Škoda, to mi bylo tak půl roku. I když jsem prý všechno prospal, je docela dobře možné, že to začalo právě tehdy a právě tam. O literárních ambicích nemůže být ale ani řeč. Nic takového nemám. Jde spíš o shodu náhod.

Co dalo podnět k tomu, že jsi se rozhodl zmapovat tak velkoryse dějiny Rallye Škoda a posléze Bohemia?

Především její neskutečná historie a složitý osud. Navíc mám s touhle soutěží spojené dětství, a to jsem měl krásné. Takže snad i melancholie? Seriozně si ji pamatuju od roku 1981, od té doby jsem začal sbírat výstřižky, programy, plakáty, od roku 1987 jsem ji sovětským aparátem Vilia za čtyři sta Československých korun začal fotit. Za ty dlouhé roky jsem toho nasbíral a nafotil dost, řekl bych. Rozhodující poslední kapku vytvořit knihu o Bohemii, velkoryse, jak říkáš, mi vedle fandovství pomohla i alergie na nabubřelá slova některých novinářů, kteří bezhlavě používají slova nejlepší, nejkvalitnější, nejobtížnější nebo nejprestižnější, a to aniž by znali historii automobilového sportu. Hodně mi to připomínalo a připomíná období před rokem 1989 a s tím mám trochu problém.

foto Michaela Schoebl

Takové rozhodnutí s sebou nese logicky značné oběti, ponejvíc asi časové a zřejmě zasáhne i do rozpočtu. Byl jsi v době, kdy jsi začal na shromažďování materiálů pracovat, ženatý?

Materiály jsem začal sbírat od mala, jak jsem již řekl. Konkrétní podklady na knihu jsem dával dohromady asi tak dva roky před vydáním, takže, abych ti odpověděl, většinu času strávených s mou první knihou, jsem byl svobodný, a to do slova i do písmene.

Při přípravě zázemí pro napsání a hlavně vydání takového díla Tě jistě častokrát zaskočily neočekávané skutečnosti. Měl jsi někdy chuť odložit všechno ad acta a svoji snahu vzdát?

Přestat jsem nechtěl nikdy, to ne. Na druhou stranu byly problémy snad úplně se vším, s penězi, s grafikou, s tiskárnou, nic nešlo jednoduše. Ale nečekal jsem, že to bude zadarmo, plnit si svoje sny něco stojí.

Přes všechny peripetie se Ti nakonec podařilo svůj plán zrealizovat a knihu na pulty prodejců dostat. Musím Ti proto položit otázku v našich zeměpisných šířkách a délkách obligátní a čtenáře jistě zajímající. Jak se navýšilo po vydání knihy Tvoje bankovní konto?

Zbohatl jsem především díky zkušenostem a zážitkům. Co se peněz týče, tak velmi pochybuji, že se na tomto druhu literatury dá zbohatnout. Ale s cílem naplnit si kapsu jsem to rozhodně nedělal. Knihu jsem vydával s pomocí sponzorů a také za své vlastní peníze. Ty se mi vrátily, takže jsem neprodělal. Ptáš-li se ale, jestli jsem si za to koupil dům, či auto nebo parádní foťák, zklamu Tě, nic takového.

V jakém nákladu kniha vyšla a proč zrovna v takovém a jakou měla prodejnost? Osobně bych si myslel, že se po ní zaprášilo a Tobě chodily spousty žádostí o dotisk.

Vše bylo odvislé od toho, kolik se mi podaří sehnat peněz, takže jsem si mohl dovolit vydat tisíc knih, což se nakonec ukázalo jako šťastná volba. Tisíc lidí je podle mého názoru na naši zemi hranice, která je ochotná si knihu koupit. Navíc, 599 korun, za kterých jsem knihu prodával, není málo peněz. Musím říci, že se prodávala velmi dobře a byla celkem rychle rozprodaná. Nápadů a námětů na dotisk mi chodilo od čtenářů hodně, ale odpovídal jsem a vlastně stále odpovídám, že vše je otázkou peněz. Seženu-li sponzory, bude dotisk a třeba i rozšířený o historii motosportu v Mladé Boleslavi, když ne, dotisk nebude a ono se v podstatě taky nic nestane.

Jaké faktory stanoví její prodejní cenu?

Zásadní je pro mě to, kolik si za vytisknutí řekne tiskárna, kterou si na základě jakéhosi výběrového řízení vyberu. Důležité je, co chci, jak to chci a kolik toho chci, od toho se všechno odvíjí. Nepíšu na objednávku, nemám nakladatele, vše je v mé režii. Výhodou je nezávislost, nevýhodou finanční nákladnost. Něco za něco.

Přes negativa, která tedy vydání Tvé první knihy přineslo, jsi na literární ambice nezanevřel? Chystáš něco pro tento, nebo příští blízké roky?

Letos o prázdninách by měla vyjít kniha o sportovním životě Ladislava Křečka. V současné době jsme téměř u cíle, tedy, co se samotného textu a materiálů týče. Nikdy jsem neuměl plánovat, a tak nic konkrétního nechystám. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že mě nezajímá historie Barum rally nebo sportovní kariéra Pavla Sibery. Jinak bych opravdu nemluvil o literárních ambicích, tedy rozhodně ne v případě první a druhé knihy. Jde spíš o to, že jsem se chtěl něčeho nebo někoho zastat, ukázat veřejnosti, že existuje i jiný pohled na věc než ten, který se mi neuměle někdo snaží vnutit.

Z Rallye psané srdcem je vidět, že nejsi povrchní. Z toho se dá usuzovat, že tvoje další dílo by mělo být opět hlubokou sondou. Jakou epochu v něm hodláš obsáhnout?

Je to sportovní životopis, abych tak řekl. Začínáme narozením a končíme nedávnou minulostí. Snažil jsem se, abych nepopisoval jen závodníka Křečka, ale aby byl vidět i člověk Křeček. Myslím, že se mi to v poměru 70 : 30 podařilo. Rozhodující slovo budou mít ale čtenáři.

Životopisnou knihu o českém závodníkovi napsal v sedmdesátých letech Pavel Novotný o Františku Šťastném. Nutno podotknout, že se mu velmi povedla. Po něm ještě fragmenty ze života stejného závodníka literárně báječně zpracoval Vladimír Škutina. Co Tebe přivedlo k myšlence, napsat životopisnou knihu?

Pokud vím, tak famózní František Šťastný, byl neskutečný vypravěč příběhů, byl to živel a dokonce hrál i ve filmu. Měl obrovský talent a cit pro rychlost. Byl to člověk, který něco dokázal, něco pro svůj sen obětoval. Kolem nás je spousta zajímavých lidí, kteří něco dokázali. Ladislav Křeček je jedním z nich. Taky mě lákalo, že jsem se na něj chodil dívat, když jsem byl školák. A když mě tři roky s knihou odmítal, byla to i výzva.

Mezi pamětníky z řad příznivců motorismu se dodnes traduje, že pan Křeček byl vzhledem ke spolupráci s novináři introvertní typ, který po publicitě nijak netoužil. Jak jsi k němu hledal cestu a jak reagoval, když jsi mu prozradil, co chystáš a požádal ho o spolupráci?

Nemyslím, že by byl směrem k novinářům introvertní. Média měla vždy velkou moc ovlivňovat mínění lidí, a pokud toho ve jménu kohokoli nebo čehokoli zneužívají, je to špatně. Řekl bych, že právě tady je zakopaný pes. Něco podobného jsem zažil s Oldřichem Horsákem, který tvrdošíjná odmítal desítky let rozhovory s novináři. K mému údivu jsem ho přesvědčil a mám ve své první knize jeho vzpomínky. I on mluvil o tom, co páni žurnalisté dokážou. Jak pan Horsák, tak pan Křeček, mi byli svým vztahem nejen k novinářům, ale i úředníkům na FASu, strašně moc blízcí.

Přináší Ti psaní i přes všechny oběti, které jsou nutné na pomyslný oltář knihy položit, radost?

Určitě. Je to šance být v jiném světě.

Životopisné vyprávění by mělo být podpořeno spoustou fotografií. Jak je opatřuješ? Nebo si vystačíš se svým osobním archivem?

Popravdě, nečetl jsem mnoho životopisů, o kterých bych mohl prohlásit, že byly zajímavé nebo že by se mi kdovíjak líbily. On je to totiž poměrně složitý a nevděčný slohový útvar, takže to mohou hodně zachránit fotky. Nerad používám svoje obrázky, a tak mi s tím pomáhají mnozí přední fotografové, kterým jsem za pomoc nesmírně vděčný. Hovořím především panu Chaloupkovi, Rohlenovi, Lasíkovi, Tobě, panu Splídkovi a panu Holmesovi.

Provázejí přípravu Tvojí další knihy stejné problémy, jako té první?

Obrovské problémy máme s financováním knihy, v tomto ohledu je to stejné.

Zdá se, že jsi buldočí povaha a nerad se vzdáváš. Připravuješ snad ještě něco, co by motoristickým příznivcům vykouzlilo úsměv na tváři a přinutilo je sáhnout do peněženky, aniž by pak museli svého rozhodnutí litovat?

Rádi bychom, Jirko, společně na Rally Bohemia přichystali překvapení, hodnotné (a), vícejazyčné a celobarevné. Chce to maličkost, čas a peníze.

Nezbývá, než popřát Ti ve Tvém snažení mnoho úspěchů a pevné nervy a poděkovat za Tvůj čas a ochotu, poskytnout tento rozhovor. Doufám, že v dohledné době budeme moci čtenáře informovat o tom, že se tiskárenské rotačky roztáčejí.

Já děkuju. Čtenáři eWRC budou o všem vědět jako první.