Vlastimil Resl - eWRC.cz
15. 3. 2010 09:23 − 3654× − 9

Profil spolujezdce a majitele týmu: Michal Mládek

Plzeňan Michal Mládek se v soutěžním dění pohybuje již déle než třicet let.

Plzeňan Michal Mládek se v soutěžním dění pohybuje již déle než třicet let. Přes roli navigátora a týmového manažera se propracoval až do pozice majitele vlastní závodní stáje a značka R.A.M. Racing Activities Mládek se rychle stala zárukou kvality. S Michalem jsme si povídali nejen o tom, co vlastně obnáší vedení rallyového týmu.

Rallyové začátky

„Do soutěží dělala celá naše rodina. Já se kolem nich motal od malinka a tak bylo vše víceméně předem dané. Můj otec předsedal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let svazarmovské organizaci ASK Plzeň a byl ředitelem Rallye Plzeň v jejím největším rozkvětu. V dvaaosmdesátém jsem absolvoval první oblastní závod – v Železném Brodu jsem navigoval v žigulíku Honzu Fořta, známého spíše pod přezdívkou Mech. Následovalo mnoho soutěží s nejrůznějšími jezdci od nás z Plzeňska. Výjimkou bylo několik startů s pardubickým Jirkou Švihálkem. Hlavně jsem ale absolvoval pět sezón s mým švagrem Josefem Fialou (otec Michala Fialy, pozn. autora) ve swiftu.“

Angažmá v týmu ROTO

„Svého času jsem byl prakticky týmovým spolujezdcem půjčovaným zároveň s autem. Za sezónu jsem stihl usednout i vedle šesti, sedmi jezdců a četl jsem noty například Marcelu Tučkovi, Zdeňku Vlčkovi,Vladimíru Dolejšovi, Mírovi Mikulenkovi či Radku Novému. Po jedné Šumavě s Vláďou Dolejšem mi majitel týmu Petr Svoboda nabídl funkci týmového manažera, řešícího kompletní problematiku závodního týmu – technickou přípravu, mechaniky, ubytování, logistiku, prostě vše. Jelikož jsem nikdy neměl velké závodnické ambice a od malinka mi více imponovaly technika a zázemí týmů, servisní kamióny a doprovodné vozy, souhlasil jsem. Závodit jsem ale nepřestal a stíhat obojí bylo hodně náročné a hektické. Po nějakých šesti letech se mé názory na chod týmu oproti těm Svobodovým lišily a tak jsem se rozhodl odejít a založit vlastní tým – R.A.M.“

Vlastní tým R.A.M.

„V první řadě jsme vybudovali zázemí, pořídili doprovodné servisní auto, dílenské vybavení a začali se rozhlížet po autu. Rozhlížení netrvalo dlouho, protože jsme věděli o rozestavěném autě stojícím u Martina Prokopa. Výhodou bylo, že nebylo nikdy provozováno a tím byly jasné servisní intervaly. Od Martina jsme tudíž Mitsubishi Lancer EVO VIII MR zakoupili. Šlo vlastně o takovou přechodnou verzi mezi „osmičkou“ a „devítkou“, kterou mnozí kritizovali například kvůli diferenciálům a nespolehlivosti. My však auto dokázali dobře vychytat, s Petrem Bartáškem jsme provedli určité konstrukční úpravy a ty se osvědčily. Viktor Szabó se s tímto vozem stal sprinterským vicemistrem a neměl daleko ani k titulu v době nadvlády modernějších „devítek“. Předposlední podnik v Prachaticích vedl a v případě vítězství by získal tituly absolutně i v enkách.

Jediným jeho konkurentem byl Petr Hozák.Asi po třech erzetách se z převodovky začaly ozývat zvuky, svědčící o poškození. Zhodnotil jsem situaci a poslal Viktora na další rychlostku, ovšem na poslední vložce se asi tři sta metrů před cílem převodovka totálně rozštípla. Viktor zůstal bez titulu a my bez převodovky a jelikož novou neměli ani v KAPSU, byl Viktor nucen absolvovat závěrečné Jeseníky s autem od Charouze, se kterým se dočkal svého premiérového absolutního vítězství. S naším autem vedle Viktora startovali Jiří Skoupil, Pavel Valoušek, Honza Sýkora a můj synovec Michal Fiala. Právě ten s ním jel se svým sponzorem Ivo Borkem na sedadle spolujezdce v prosinci roku 2007 Pražský Rallysprint. Hned na Kopanině však havarovali a my auto po opravě prodali.“

„Italská devítka“

„Po destrukci „emerka“ jsme na stavbu nového vozu neměli dostatek času a tak jsme koupili již hotovou „devítku“ od italského týmu RET Racing. Bylo to nádherné a čistokrevné auto přímo z Ralliartu. Velký mistrák s ním měl jet Michal Fiala a sprinty Honza Sýkora. Hned při prvním startu ve Vsetíně se Michal umístil v první desítce, Sýkorka pak absolutně vyhrál Lužické hory. Při Barumce však Michal na Trojáku těžce havaroval a auto bylo na odpis. Od tohoto karambolu zatím za volant závodního vozu neusedl. S Honzou jsme ale měli smlouvu, dávající nám za povinnost zajistit mu auto pro kompletní šampionát sprintů. Naštěstí nám vyšel vstříc Valda, který jel MMČR, a na sprinty svůj vůz půjčil Honzovi. Ten obsadil v malém mistráku čtvrté místo za Josefem Petákem, Romanem Odložilíkem a Josefem Semerádem. Není to jednoduché, když se o auto střídají dva jezdci a jeden ho rozbije…“

Valdova „devítka“

„Auto, vycházející ze sériové verze, bylo kompletně stavěno u nás. Přivezli ho 1. září 2007 a toto datum si pamatuji naprosto přesně, protože místo odvedení dcery do školy jsem ráno odjel do dílny. Při stavbě jsme maximálně využili tehdejších homologačních možností a nic jsme neošidili. Nad každou maličkostí jsme důkladně přemýšleli a tak vznikl tento vůz. V prosinci už jsme ještě syrové auto testovali na Špičáku v rámci přípravy na Jänner, zkoušeli jsme jednotlivá nastavení a uzpůsobovali jsme ho k závodění na sněhu. 2. ledna již začínal Jänner a Valda hned na úvodní vložce nadělil druhému Vaškovi Pechovi neuvěřitelných šestnáct sekund. Nakonec skončil po velkém boji druhý právě za Vaškem. Mnoho dalších pódiových umístění mu pak zajistilo bronz v MMČR.“

Současný vozový park

„Valdovo auto i nadále připravujeme. Po jeho kolostřešní kombinaci při Setkání mistrů v Sosnové a výměně snad všech dílů karosérie jej máme po návratu z laku již na dílně a probíhá na něm kompletní repase. Jelikož se Valda stal členem škodováckého továrního týmu, je jeho lancer volný pro sprinty případným zájemcům. V případě dobré nabídky se nebráníme ani pronájmu do velkého mistráku či zahraničí.

Zároveň stavíme auto na kopce slovenskému jezdci Martinu Rondíkovi. Je to „devítka“ třídy E1 a opravdový speciál s velkým turbem, velkými trubkami, karbonovými věcmi, bez restriktoru – prostě áčko každým coulem. Na vrších dosud technikou vládne Komárek a tak jsme se také rozhodli něco vymyslet a postavit pěkný závoďák.

Vlastní závodní vůz momentálně nemáme. Naši „devítku“ jsem koncem loňského roku prodal Sýkorovi a čekám na vývoj situace ohledně techniky. „Devítka“ už totiž jezdí tolik let, že podle mě prostě musí přijít nějaká změna. „Desítka“ mě zpočátku lákala, ale zatím neprokázala a zřejmě již ani neprokáže konkurenceschopnost. Pokud nedojde k podpoře politiky produkčních vozů, očekávám úpadek této kategorie. V mistrovství světa a IRC už jsou „pévéčka“ také na ústupu, protože většinu lidí nějaká patnáctá místa nezajímají. S rozdělením PV a S2000 se mělo přijít již v době, kdy nebyl tak propastný rozdíl. S2000 má dnes obrovský technický náskok a nic na tom nezmění ani větší restriktory. Možná na našich rovinatých tratích trochu ano, ale na zahraničních technických tratích, vyžadujících skvělý podvozek, zůstanou rozdíly propastné.“

Hlava zamotaná v Dolomitech

„Zahraniční tratě jsou oproti těm českým úplně jinde, ale za to naši pořadatelé nemohou. Nemají prostě z čeho vybírat a musí si vystačit s dostupným. Například při koupi italské „devítky“ nám bylo umožněno jet si auto vyzkoušet na trať regionální soutěže nedaleko městečka Feltre v Severní Itálii. Přestože jsme jeli poklidným tempem, po projetí klikatých silniček v Dolomitech se mi skoro motala hlava. Italové naopak po příjezdu k nám, nechápali, na čem se u nás závodí. Před Valaškou jsem si pozval dva inženýry od Nocentiniho – jednoho na ladění tlumičů, druhého na elektroniku. Když spatřili dvousetmetrovou rovinku, zatáčku a další rovinku, řekli, že jde o ztrátu času a není co ladit. Večer dali pivo, ráno jsem jim koupil zpáteční letenky a jeli domů. Nevím, co o českých tratích povídali doma, ale asi se smáli.“

Oblíbená soutěž

„Vždy jsem moc rád jezdil do Českého Krumlova. Měl jsem pocit, že je výjimečný tratěmi, ale ještě více mi učarovala malebná jihočeská krajina a květnový termín. Zmínil bych také, že se mi moc líbilo v Maďarsku, kam jsme v době mého působení v týmu ROTO půjčovali auto Zoltánu Vasovi. Všechna tamní pořadatelská města soutěžemi žila a kulisa byla fantastická u trati erzet, na přejezdech i v servisních zónách.“

Jeseníky s Valdou seniorem

„Mladý Valda si na Jeseníky půjčil wéercéčko od Juračky a s jeho volnou „devítkou“ jsme jeli my se seniorem. Tato myšlenka vznikla už na začátku loňské sezóny, kdy Valda prohlásil, že se v případě volného auta na podzim svezeme. Považoval jsem to za plané řeči a nevěřil v jejich zrealizování. V době mých startů v oblastních soutěžích byl Valda opravdovou persónou českého závodního prostředí a už jen myšlenka na složení posádky Valoušek – Mládek mi zněla velmi zajímavě. Čtrnáct dní před startem Jeseníků mi zavolal Zdeněk Hrůza, jestli mám licenci a kombinézu a že jsme přihlášeni na Jeseníky. Namítal jsem, že o ničem konkrétním nevím, ale Zdeněk mi sdělil, že vše je domluvené a zajištěné. Pochopil jsem vážnost Valdových předsezónních slov. Byl to zvláštní pocit vyrážet závodit po více než desetileté pauze a poprvé s lancerem. Vždyť jsem do té doby v tomto autě ani neseděl, protože bylo zbytečné přendávat sedačku podle moji postavy. V pátek odpoledne po technických přejímkách jsme se byli poprvé projet při krátkém testu. Před samotným startem jsem se obával, zdali vůbec budu schopen počítat časy a pracovat se zcela jinými jízdními výkazy oproti mým časům. Nakonec bylo vše v pořádku. Valda jel hodně disciplinovaně s cílem nezpůsobit žádné problémy. Vzhledem k jeho premiéře s pévéčkem byly dosažené časy velmi dobré a určitě se na nás dalo dívat. Zevnitř auta je jízda určitě dramatičtější než při pohledu z meze a pisálkové, kritizující nekoukatelnost na lancery, by potřebovali zažít ten diametrální rozdíl na vlastní kůži. Pokud bude auto volné a celé, možná si toto příjemné svezení zopakujeme i na konci nadcházející sezóny.“

Tovární pilot Valda

„Spolupráci s Valdou považuji za vrchol mého týmu a opravdu mu angažmá ve Škodovce přeji. Už jen samotná pozice továrního jezdce na něj klade velké nároky. To už není žádný malý týmeček chystající vše v garáži a na dvorku. Jak ale znám jeho neotřesitelnou psychiku, životní pohled a profesionalitu v každé situaci, nebál bych se ho pasovat do role největšího favorita na zisk titulu v MMČR a druhé místo by bylo zklamáním a snížením úsilí jeho táty, pana Varmuži a dalších partnerů, kteří tento projekt zorganizovali. Důležité je, aby se plně soustředil jen na závodění. Věřím mu, i když konkurence bude letos veliká, přibylo hodně S2000 a třeba takový Vašek Pech dovede jet neskutečně i s mitsubishi.“

Přeštický klid

„Sídlo týmu je sice v Plzni, ovšem dílna se nachází asi dvacet kilometrů jižněji na okraji Přeštic. V pronajatém objektu máme vlastní prostory. Pozice na malém městečku má několik dalších výhod. Za prvé, mezi oběma městy probíhá dálnice a tak je odjezd na závody bezproblémový, ať už vyrážíme z Plzně či Přeštic. Za druhé již při vzniku týmu jsem úzce spolupracoval s Alešem Homolkou, žijícím v Železné Rudě, a tak jsem se snažil vše situovat směrem k jeho bydlišti. I takhle denně najede cestou do práce a zpět okolo sto třiceti kilometrů. V Přešticích máme také mnoho spolupracujících firem poskytujících nám řemeslnické služby a i tlak úřadů je zde menší. Podstatbou výhodou je také možnost nastartovat či otestovat auto třeba i v noci nebo v době klidu vzhledem k tomu, že nesídlíme v obydlené části. Samozřejmě se snažíme činit to minimálně, ale náročný závodní program někdy prostě nedává jinou možnost. Nedovedu si představit udělat nějaký rachot kdekoliv v plzeňské zástavbě. To bychom asi v naší práci rychle narazili.

Šéfmechanikem týmu je Aleš „Alex“ Homolka. V minulosti pracoval na škodovkách WRC v týmech Pro Racing u Marka Šilhánka a Max Racing u Jardy Maříka a já ho získal již jako hotového a špičkového mechanika. Má jasnou představu o stavbě auta a zajištění logistiky – prostě o všem. Mě tím odpadlo mnoho starostí a zařizování. Pokud na soutěži servisujeme více aut, šéfmechanikem toho druhého je Martin Chum. Každý z nich vždy zodpovídal za to své a já s nikým dalším nic neřešil. Ostatní mechaniky najímáme vždy na jednotlivé soutěže ze stejného okruhu lidí – často jimi jsou můj brácha Petr přezdívaný Had, Luboš „Čočka“ Kroupa, Jirka Vávrovec, Standa „Stanley“ Tomšík a další.

Přestože jsme spíše menším týmem, určité místo na rallyové scéně jsme si již vybudovali a je za námi vidět hodně práce. Stejně jako mnozí další, i my máme prostředky omezené. Přesto jsem hrdý na velmi vysoké procento spolehlivosti našich vozů.“

Komentářů celkem: 9
15. 3. 2010 11:07
0 0
výbornej rozhovor, Michal je muž na svém místěsmajlík
15. 3. 2010 13:55
0 0
smajlík
15. 3. 2010 15:15
0 0
Moc pěkný článek smajlík Takové neviditelné a zároveň nepostradatelné osoby v "zákulisí" rally smajlík
Miloš-V
15. 3. 2010 15:37
0 0
Nejsou neviditelné, na Michala si vzpomenu vždy při pohledu na Valdův Lancer, a další myšlenky jsou na toho skvěle vyladěného Lancera VIII na 4. fotce, jo to bylo autíčko...smajlík
15. 3. 2010 17:28
0 0
Jen více takových rozhovorů. Je dobře, že se dovíme něco z "kuchyně" menších týmů a probere se i technika, o níž se mluví jen málo.smajlík
15. 3. 2010 18:11
0 0
Hezký článek ,jen jsem se trochu pozastavil nad tím, že na naše silnice, kde je "asfalt plácaný lopatou", jak kdysi prohlásil M.Dolák, je jednodušší naladit tlumiče, než na zahraniční, sice klikatější, zato většinou s absolutně nezvlněným povrchem.
16. 3. 2010 15:48
0 0
Miloši-V , ta čtvrté je totožné auto jako na třetí.... smajlík
18. 3. 2010 09:37
0 0
Pěknej rozhovor smajlík, jen detail. Nevim teda kam dcera chodí do školy, ale myslim, že školy jsou v sobotu zavřený. 1. září 2007 byla totiž sobota smajlík
19. 3. 2010 19:44
0 0
Zajímavé čtení.
Je možné někde shlédnout fota té fialovi rány z Prahy 07, už jsem je kdysi hledal, ale nenašel...
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!