Po nuceném přechodu z „velkého“ do „malého“ mistráku jsem se moc těšil do Hrádku nad Nisou. Je to můj oblíbený závod a po nepodařené Valašce, kdy nás zklamala technika, jsme si s Petrem chtěli spravit chuť. První varování osudu i rozčarování přišlo při testování nového motoru. Po drobné jezdecké chybě jsem zadkem trefil strom. Žádná exkluzivní rána, ale zbytečná starost a práce pro mechaniky. Původní verze, jen tak to zalátáme a po Thermice opravíme, vzala hezky rychle za své. Byl jsem vyveden z omylu partou mechaniků z Montcar Autosportu. Ti neumí dělat práci jen tak na oko. Jejich preciznost je známá a opět se prokázala. Za dva dny stála Fabia nejen dokonale opravená, ale i nastříkaná v dílně.

A další smůla. Ve středu mi volá Eva Vykydalová, že má problém s cvičkou. Vzpomněl jsem si, že můj obětavý spolujezdec Petr mi nabízel svoje auto, tak jsem mu zavolal. Auto holkám půjčil, a ještě vyrazil dřív, aby vyzvedl itíky. Proto se dámy s panem Sutrem mohly vydat na cestu až ve večerních hodinách.

Protože je posádka Sutr – Motz posádkou skutečných gentlemanů, připravila kamarádkám exkurzi večerním centrem Prahy. Petr telefonicky oznámil, že si zapomněl doma peněženku s doklady. No, a než bych svému dobrotivému spolujezdci půjčil, tak jsem raději absolvoval prokousávání noční Prahou. Po nemalém úsilí a ztrátě drahocenného času jsme téměř dospěli na místo převzetí, když nás opět Petr přesměroval informací, že vše našel, na cestu do Hrádku. Popadla mne neutuchající touha ho zabít. Bohužel jsem netušil jak blízko tomu budeme. V Hrádku jsme nakonec stihli večeři s týmovými kolegy a s plným břichem byl svět opět růžový.

V pátek jsme vyrazili vstříc seznamovacím jízdám. Tratě se zdály sice rychlé, ale líbivé a zajímavé. Pouze RZ na polském území nás ničím nenadchla. Najíždění šlo jako po másle, krásně jsme stihli odtrénovat a navíc poobědvat v příjemné společnosti dvou Martin. Se slečnami Daňhelovou a Zikmundovou by nám chutnala snad i armádní konzerva. Pak už jen přejímky a hurá do postele. Bohužel, bez Martin.

V sobotu ráno nepršelo a já jsem se modlil, aby to vydrželo. První dvě erzety byly zrušené, což nás rozhodně nepotěšilo. Začít závodit na letišti v Polsku se nám moc nechtělo, ale jezdec si nevybírá, to mají na starost jiní. Museli jsme se rozjet a nehledět na názor. Docela nám to vyšlo. Byli jsme třetí za Vendou Kopáčkem a Kubou Blahnou. Ti mají sice horší auta, ale kompenzují tento nedostatek menším zapojováním mozkových buněk. Takže nám to pěkně nandali. Venda si navíc vzal do auta dalšího sebevraha, Pepu Čermáka, no a bylo jasné, jak pojedou. A také tak jeli. My jsme se chtěli poprat hlavně s Robertem Čonkou. Ujeli jsme mu o sedm vteřin. Byl jsem rád, protože na ostatních erzetách jsem čekal pěknou oblož. Ta se ale překvapivě nekonala a kluci stáhli jen 2,5 vteřiny.

Následovalo opět Polsko, a tam jsme měli výhodu v autě. Chtěl jsem zase trochu odskočit a na poslední RZ to jen pohlídat. Nápad vskutku geniální, leč nepodložený realitou. Trochu jsem to přehnal a byl rychlý v levé přes horizont, po které následoval retardér. Zadek se spakoval a byl malér. Snažil jsem se s tím bojovat, ale nakonec jsme retardér proletěli a zadkem pobourali hradbu. Pomuchlali jsme plechy a urazili kolo. V první chvíli mi to nepřišlo jako velká rána, ale při pohledu na Petra se mi zastavilo srdce. Jen se celý se klepal a opakoval: „ Hlava, hlava!“ Opatrně jsem mu sundal helmu a pomohl ven z auta. Tak, tak došel dva metry k lavičce a čekali jsme na sanitku. Ta přijela a to už si Petr stěžoval, že ho hrozně bolí za krkem. Záchranáři měli podezření na zlomený obratel. Ihned ho vrtulníkem převezli do Liberce. Teprve v ten moment mi vše pořadně došlo a vůbec mi nebylo dobře. Nastaly dlouhé chvíle čekání a nejistoty. A hlavně rychlá cesta za Petrem do Liberce. Naštěstí jsem měl v Lužičkách své věrné kamarády Uctívače se slečnou Uctívačovou a Vendu. Ti vyrazili za Petrem také.

V liberecké nemocnici se naštěstí ukázalo, že páteř je "jen" pohmožděná. Ale byly to horké chvilky. Asi nejhorší pro mě bylo volat Petrovu přítelkyni. Naštěstí to vzala dobře. Pak mi volala jeho maminka a ani ona mi kupodivu nevynadala. Naopak měla upřímný zájem, jestli jsem já v pořádku. Chtěl bych jí poděkovat za to, že se i v takové chvíli zajímala o mě, který to vlastně způsobil. Další poděkování patří záchranářům za perfektní zásah a pořadateli, který byl u zmíněného retardéru. Projevil absolutní profesionalitu, pomoc a pomáhal mi s Petrem, dokud nepřijela sanitka. Pak hlídal auto, a ještě za mnou chodil, jestli chci napít, atd. Choval se opravdu skvěle a i on mi psychicky velmi pomohl.

Mrzí mě, že jsem svojí chybou způsobil Petrovi bolest a trauma. Je to kluk, který si to skutečně nezaslouží (ani za tu projížďku Prahou). Také mne štve, že jsem zase přidělal mechanikům práci. Naopak strašně gratuluji Vendovi Kopáčkovi k výbornému výkonu. A ať mu to vydrží. Abych měl radost z toho, až ho jednou udělám. My teď budeme rehabilitovat. Peťa si bude dávat do kupy záda, Montcar si bude dávat do kupy Fabii a já zkusím dát dokupy nějaké škvarky. Kopnou vynecháme,ale pak už se snad opět vrátíme.

Závěrem bych chtěl ještě přispět k debatě o systému HANS. Nemyslím si, že tato havárie měla mít následky na převoz vrtulníkem. Bohužel, Petrův stav po ní jej vyžadoval. Nepochybuji o tom, že díky HANSU. Totéž si myslí i záchranáři. Nevím, jestli je to HANSem, pasy, nebo já nevím čím, ale počet zranění páteře po jeho zavedení prostě nemůže být náhoda. Zrušte jeho nařízení, a použití jen doporučte. Vždyť i zdravotním pojišťovnám musí vadit náklady na léčbu zbytečných úrazů.