Abeceda naší libozvučné řeči neobsahuje písmeno A s kroužkem a já, nejsa expertem na skandinávské jazyky, netuším, jak se takový znak čte. Pravděpodobně jako dlouhé Á. To ale neznají skandinávci. Dám tedy na názor a znalosti všech těch, kterým bylo jedno A ve jméně slavného jezdce málo a budu se řídit jejich radou. Za tu jim dodatečně děkuji. A pan Björn Waldegaard si ta dvě A určitě zaslouží.

Pan Kotek má důvod k úsměvu

Kdybych tvrdil, že jsem se ze soboty na neděli vyspal do růžova, lhal bych. Hlavou mi běžel film uplynulého odpoledne a postel pod mými nadbytečnými kilogramy vydávala při sebemenším pohybu děsící zvuky. K tomu občas zabubnovaly na parapet dešťové kapky a někde v hlubokých tenatách mého mozku začal klíčit bizarní nápad. Ranní “turek“ s majitelem penziónu a pohled na polojasné nebe zahnal spánkový deficit a já jsem se rozjel do Motorlandu na druhé kolo za panem Kotkem.

Ten v roce 1998 pracoval při Safari rallye, tehdy ještě soutěži mistrovství světa, pro Škoda Motorsport. Tam se seznámil s Jürgenem Bertlem, který mimo jiné nějaký čas účinkoval i u Audi sport. Jejich vize blízké budoucnosti měly hodně společných témat a tak se zákonitě zrodila spolupráce, která vyústila ve start na Safari Classic v roce 2003 se Škodou 1000 MB. Po jejím úspěšném absolvování si oba pánové řekli, že by nebylo zcela od věci, zazávodit si v některém z dalších ročníků se silnějším vozem. Uplynulo několik měsíců, změnilo se několik věcí, odvážná myšlenka ustoupila maličko do stínu, ale neztratila se. Naplno se rozeběhla v roce 2004. To se panu Kotkovi donesla informace, že ve Spojených státech je k mání Porsche 911 S. Takových je tam jistě spousta, ale u tohoto konkrétního byla zajímavá cena. Požadovaná částka dost napovídala o stavu vozu, ale pan Jiří už byl rozhodnut. Po zdlouhavých peripetiích se torzo auta objevilo konečně ve městě automobilů. S motorem položeným před přední nápravou. Na paletě. Tato skutečnost odstartovala déle než rok trvající kapitolu, nazvanou “ Stavba historického soutěžního vozu“. Petr Bernard vybalil svoje klempířské nádobíčko, Jirka Vrabec se den co den potýkal se zhotovením částečně absentující elektrické instalace a Jirka Veselý vyráběl speciální součástky a místo nákresů se mu dostávalo vyprávění o tom, jak by asi měly vypadat. Bez těchto tří všeumělů a nadšenců by realizace stavby vozu byla ještě dnes jen pouhým přáním. Pro její zdárný konec zapojil do tohoto procesu ing. Kotek všechny své konexe a známosti, vytvořené za léta mravenčí práce pro boleslavské soutěžní oddělení. Získával tak rady z Anglie, kartery motoru ze Švýcarska, vačkové hřídele už ani neví odkud a technickou podporu z Německa.

Zatím na mě čekalo v Jiřího dílně.

Desítky bezesných nocí, stovky hodin v dílně a tisíce naježděných kilometrů při cestách za chybějícími součástkami se po čtrnácti měsících zhmotnily do podoby dravce z Zuffenhausenu, kde v roce 1974 spatřil světlo světa. Teď se psal rok 2005 a posádka Bertl – Kotek stála na startu Safari Classic znovu. O rok později se Porsche úspěšně projel Jižní Amerikou a v roce ´07 se chystal znovu do Afriky. Stav páně Kotkovy páteře byl ale rezolutně proti a tak bylo rozhodnuto, že se zúčastní jako manažer týmu. Bertl, vedle něhož se posadil Iqbal Sagoo, vedl vůz nástrahami náročné soutěže bez problémů. Jediná komplikace se objevila až několik zbývajících stovek kilometrů před cílem. Byla však zásadní. Z pasklé tlakové hadice vytekl olej na výfukové potrubí a auto začalo hořet. Přes veškeré vynaložené úsilí se oheň podařilo zlikvidovat až o něco později, než by bylo třeba. Závodní vůz s torzem elektrické instalace se tak objevil v Mladé Boleslavi podruhé.

Foto: L.P.

Stojím na příjezdové cestě do bývalého vojenského prostoru a čekám, až mi dá pracovník Motorlandu pokyn, že mohu pokračovat. Momentálně okupuje asfaltovou část Jan Halala se svým Fokusem. Domácí soutěž v Hrádku nad Nisou se nenápadně blíží. Po čtvrtém svižném průjezdu mohu jet na domluvené místo. Letmo se zdravím s panem Kotkem a členy doprovodu, s pronajímatelem auta, s Willemem a s panem Waldegaardem. „ Jedeme se podívat na ten včerejší úsek, “ říká pan Kotek, „ pojeďte s námi a můžete udělat nějaké fotografie. “ Po nočním dešti jsou na hlinitopískové cestě velké kaluže. Vybírám si místo, kde jsou za teréní vlnou dvě za sebou a stoupám si k té druhé v doměle dostatečné vzdálenosti. Uvědomuji si, že vlastně uvidím ostrým tempem jedoucího pana Waldegaarda poprvé. Ono mnou předpokládané ostré tempo je diametrálně odlišné od ostrého tempa pana mistra světa. O dvěstě metrů dál zaburácí motor devětsetjedenáctky a než se stačím zorientovat, letí kolem mě vzduchem a dopadá naplacato až do kaluže číslo dvě. „ To snad ne !, “ jsou moje poslední, v duchu pronesená slova před tím, než mě dostihne stěna špinavé vody a řídkého bláta. Copak mě, ale i můj Nikon. Hotová tsunami. Za křovím se snažím odstranit ze svého povrchu to nejhorší a hlavně zprovoznit přístroj, což se po několika minutách částečně daří. Pořizuji další záběry a při tom ve mně uzrává zárodek nočního nápadu

Těsně před zásahem

Ohořelý vrak se tedy přestěhoval do jemu důvěrně známé dílny a jeho stvořitelé se pustili znovu do práce. Opět je provázely bezesné noci, opět trávili nad autem stovky hodin, opět vyhledávali informace. A opět stáli po čase před hotovým speciálem s touhou, jet znovu Safari Classic. Vše bylo připraveno v kontejneru k odeslání do místa startu, ale nasmlouvaný tým odmítal vzít na vědomí skutečnost, že je tuto činnost nutné podpořit platbou. Za těchto okolností by bylo nanejvýš riskantní v této akci dále pokračovat . A pak zazvonil…,ne,ne, milý čtenáři, nebyl to zvonec a pohádky nebyl konec. To, co zazvonilo, byl telefon a pohádka teprve začíná. Ten hovor byl z Anglie, telefonoval Jiřího přítel Ben Coles a po několika zdvořilostních větách padl dotaz, jak daleko je jeho tým s přípravou vozu a cesty na africký kontinent? „ Máme připravené auto, ale nasmlouvaný tým nechce akceptovat nutnost financování dopravy vozu a jeho přípravy. Letos startovat nebudeme. “ Na to hlas v telefonu. „ Já do této chvíle nevěděl o vhodném a volném autu, ale za to vím o několika jezdcích, kteří by rádi startovali, kdyby měli s čím. Jedním z nich, který má enormní zájem o start v Africe, je Björn Waldegaard, tak pokud by ti takto obsazený vůz vyhovoval, je domluva na spadnutí.“ Pohádka to byla krátká, ale hezká, že? Nastaly horečné přípravy s logistickým zabezpečením, přesun vozu na letiště do Stuttgartu, jeho odexpedování do Afriky, návrat domů na dobalení posledních nezbytností a o tři dny později hurá za autem. Kontejner s tunou náhradních dílů odlétal ze stuttgartského letiště 12. 11., v den Björnových 66. narozenin. S ním si Jiří Kotek nebyl tak úplně cizí, jeden druhému uměli vyhovět a tak vznikla spolupráce, na jejímž konci bylo druhé místo v Safari Classic 2009 a jejíž pokračování přivedlo dnes pana Waldegaarda do Bělé, aby zde testoval nastavení podvozku. Na podzim se totiž jede Rallye Maroko.

Na startu osobního životního zážitku, ( mého). Foto: L.P.

Když se vracím zpět ke skupince, která stojí na začátku zkušebního úseku, vyvolává můj vzhled pobavené úsměvy. Willem chápavě pokyvuje hlavou. „ Takhle vypadá správné nasazení při honbě za záběrem.“ Vracíme se na stanoviště, kde je rozložen servis. Tam vylepšuji náladu zbytku doprovodu a pan Waldegaard se zajímá, co že se mě to přihodilo. Ale co? Koneckonců, kdo se může pochlubit tím, že mu fasádu nahodil čtyřnásobný vítěz Safari? Já ano. Testování se pomalu blíží ke konci a já se odhodlávám zrealizovat svůj noční nápad. Jenže pan Kotek mi bere vítr z plachet. Vede mě k Björnovi a ptá se, zda by bylo možné, abych se na jednu jízdu posadil vedle něho na sedadlo spolujezdce. „ No problem,“ odpovídá Björn, „ pokud dokážete povolit pasy na jeho velikost “. Jdeme k autu. Pohybuji se jak ve snu a usilovně přemýšlím, kde mi v tak krátké době udělají liposukci. Soukám se do vozu, vmačkávám svoje pozadí do hlubokého OMPu a Jiří a jeden z mechaniků natahují pasy jak gumu v praku. Chirurgický zásah nakonec není třeba. Touto cestou mi dovolte vyjádřit poděkování pracovníkům firmy OMP. Svojí práci dělají opravdu dobře. Sedadlo vydrželo. Pan Waldegaard si sedá za volant bez potíží, podává mi sluchátka s mikrofonem, někdo zabouchává moje dveře a pak nás na zpátečku vytlačují ze servisního stanu a roztlačují nás. Na malé odstavné ploše se otáčíme a pomalu se rozjíždíme do úseku, jehož povrch tvoří hluboký písek, kaluže a který je lemován jehličnatými stromky. Vím, že motor Porsche ve kterém sedím má obsah 2,7 litru a výkon 220 koní. Zatím se na druhý rychlostní stupeň blížíme k pomyslné startovní čáře. Za ní se otevírají sací hrdla karburátorů. Björn prudce akceleruje, odstředivá síla mě domačkává do sedadla, motor řve i přes sluchátka, auto divoce poskakuje po nerovnostech a řadící páka se posunula na čtyřku. Letíme bokem do levé rychlé zatáčky a kmeny stromů se zatraceně rychle blíží mým dveřím. Vzorek pneumatik se nemá v hlubokém písku o co zapřít, aby situaci pomohl vyřešit. Všechno se odehrává nepředstavitelně rychle. Než stačím propadnout panice a bilancovat svůj život, staví se auto ještě více bokem a ladným obloukem zatáčku opouští. Letmo pohlédnu na řidiče. S naprostým klidem a lehkým úsměvem na tváři posílá auto do pravolevého esíčka, jehož střed tvoří velká louže. V ní auto překývne z levého smyku do pravého, pustí stěrače, přeřadí o stupeň výš a vyrážíme po nerovné rovině dál. Všechny pohyby, úkony a korekce dělá Björn s tolik očividnou samozřejmostí, klidem a rutinou, že moje počáteční obavy jsou dávno minulostí. Abych to dávno pro ilustraci zkonkretizoval časovým údajem, je to asi minuta. Celá jízda od roztlačení do vypnutí motoru trvala čtyři minuty a devět vteřin. Brzdíme na konci roviny a zatáčíme doprava na odbočku, kde se dá otočit. Zhruba kilometrový úsek teď absolvujeme opačným směrem. Porsche neuvěřitelně zrychluje a do podlahy a podběhů buší staccato odlétajících kamínků. Jsem zapřený nohama o podložu před sedadlem a užívám si pár dalších smyků, průjezd kaluží a poskakování přes četné nerovnosti. Snažím si udělat představu o tom, jak se v takovém tempu dá absolvovat etapa při Safari baz únavy, bez bolesti zad, hlavy, kde mozek poskakuje jak tenisový míček, bez křečí v prstech a strnulosti kloubů. Nějak se mi to nedaří. A to jsem prosím vynechal místní atmosférické podmínky. Poslední rovinka, odbočení k servisnímu stanu a životní zážitek se stává minulostí. Zastavujeme u Willema a Björn se na něho obrací se sdělením, ze kterého dokážu dešifrovat, že ke konci jízdy přestal fungovat pravý zadní tlumič. Nechápu, jak to mohl poznat, ale za chvíli se přesvědčím, že je to tak. Odepínám si pasy a než se vysoukám ven, dopřávám si ještě chvilku v sedadle spolujezdce. Auto se zvedá, mechanici sundavají pravé zadní kolo a skutečně. Tlumič je v pořádku, ale chybí šroub, který ho spojuje se spodním ramenem. Willem je spokojený. Tlumiče Proflex fungují spolehlivě a spojovací materiál jeho firma nevyrábí. Nevím, komu mám poděkovat dřív a tak začínám panem Waldegaardem a končím pronajímatelem vozu, panem Huberem.

Vinu za prasklý šroub tlumiče mě nikdo nedával.

„ Teď aspoň snáze pochopíte, proč chceme, aby přiletěl testovat právě Björn. On má úžasný cit pro vůz a okamžitě dokáže rozpoznat změny v jeho chování. Po prvním přenastavení umí říct, zda je pro další vývoj vozu prospěšné, nebo zda jsme se dali na špatnou cestu. Tím nám ušetří mnoho času a často i investic. Kromě toho je to skvělý člověk. Pro mě je velká čest, že mohu připravovat auto pro takovou osobnost. Je to vlastně splnění mého dětského snu. A protože nebere v potaz svůj věk a má plány do budoucna, doufám, že bude naše spolupráce ještě dlouho pokračovat. Svoje sedmdesáté narozeniny chce oslavit absolvováním další Safari a my všichni, kdo jsme kolem něho, chceme být při tom. “ říká na rozloučenou pan Kotek.

Pozdrav pro naše čtenáře

Rád bych u toho byl i já, jenže to je přání asi opravdu nereálné. Ale když ne v Africe, pak bych se s lidmi, mezi kterými jsem strávil necelé dvě půldne, chtěl setkávat znovu, kdykoliv to bude možné. Vždyť oni jsou důkazem toho, co často říkával pan Werich, a sice, že život stojí za to, aby se žil.

Fotogalerie z testování