Po problémové, ale přesto úspěšné Valašce jsme začali plánovat sprint v Třebíči. Vzhledem k tomu, že Lumír sní svůj sen o Fabii R2, tak se snažil přesvědčit sponzory o nutnosti půjčit si nějakou A6, ať si to může osahat. Vše vypadalo dost nadějně, ale bohužel to neklaplo. Je to holt spousta peněz za půjčení a všechny ty věci okolo a vzhledem k tomu, jaká je ekonomická situace, tak se to prostě nedalo dotáhnout do konce.

Ale sprintů se jede dost, takže jsme to až tak neprožívali. Rozhodli jsme se, že zůstaneme nohama na zemi a na Lužické hory pojedeme s Kitem. Bohužel, týden před soutěží, úplně nečekaně, umřela Lumírovi mamka. Byla to fakt rána a prostě měl najednou úplně jiné starosti a myšlenky, než řešit nějaké závody. Vyrovnával se s tím statečně, ale bylo to moc těžké. Na smuteční hostině už vypadal docela v klidu, obcházel hosty, s tím si připil, s tím taky…Najednou nějak, ani sám nevím jak, došlo k tomu, že sousedce nabízel sázku, že vydrží 3 měsíce nevypít ani slzu jakéhokoliv alkoholu. Kdo ho zná, tak se teď musí popadat za břicho! I já jsem, stejně jako ostatní, hýkal až mi tekly slzy, což bylo na místě, kde jsme se nalézali, naprosto nepatřičné, ale nemohl jsem si pomoct. Lumír však s vážnou tváří prohlásil, že to myslí naprosto vážně, ale že sázka musí být pořádná, aby se mohl pořádně, jak on říká „kousnout“ a tak se nakonec vyjádřil, že sázka bude o pět prasat! Abych to vysvětlil – prase znamená sele cca pětadvacet až třicet kilogramů a je to běžná jednotka v sázkách, které Lumír občas uzavírá (minule vyhrál sázku o pět prasat, že za čtyřicet dní shodí deset kilogramů ze své váhy ). Sousedka se trochu ošívala a tak jsem se hned přidal, že půjdu do toho s ní napůl, ať to pro ni v případě prohry není takové darda a sázku jsme uzavřeli. Lumír si jenom vymínil, že začátek bude až příští den od večera, že musí provést přípravu. No budiž mu přáno! Jestli to fakt vydrží, prohraji strašně rád! Tímto vyzývám všechny, kdo ho znají, aby mi poskytli případné materiály, že podvádí!!! Nabízím podíl na mé event. výhře 2,5 prasete!!!

Blížil se termín Podkopky a tu jsme si fakt nechtěli nechat ujít. Autu po Valašce vcelku nic nebylo, takže i přípravy proběhly v klidu, jen jsme debatovali, jestli už toho motor nebude mít dost, protože už funguje nějak podezřele dlouho (okamžitě jsem to zaklepal na svou hlavu). Nakonec jsme si řekli, že cca 650 km, které má najeto zas není tak moc a jelikož peníze stejně nejsou, tak to bude muset ještě chvíli vydržet.

Vložky na Podkopce jsou vždy paráda, i když Loučka zase až tak úžasná není. Pro nás je prostě moc rychlá a moc do kopce. Ale zase je krátká, tak tam se snad nebude rozhodovat. Jinak všechno fajn, trénink i přejímky, akorát nás znejistily zatím neoficiální zprávy, že se bude muset jet s Hansem. Hansy jsme si půjčili včas, ale bohužel to nějak neklaplo s přilbami a ty jsme prostě neměli. Ale jelikož jsme věřili, že přes 220 podpisů pod peticí za pozastavení Hansu je argument, který musí hnout i s těmi dobráky, co nám velí, tak se nám to nezdálo až tak dramatické. Prostě jsme byli naivní jako voliči ČSSD. Po oficiálním vyhlášení, že se musí jet s Hansem jsme měli trochu hoňku, ale do půlnoci jsme přilby sehnali a mohli jít spát. Já se teda dost převaloval, protože jsem se nemohl srovnat s tím vrcholem arogance, ignorance a vůbec smýšlením toho našeho slavného vedení, které nám tak jasně dalo najevo, že jsme pro ně jen blbouni, kteří mají jenom povinnost platit a povinnost dodržovat vše, co pánové vymyslí, ale nemají žádná práva a nějakým omylem je napadla taková blbost, že by snad mohli s vedením o něčem vyjednávat! Ó, jak si jsou naši pohlaváři jistí svou neomezenou mocí! A já fakt nevím, co s tím! Respektive vím, ale stále se k tomu nemůžu odhodlat, protože mám závody moc rád a nejezdit znamená trestat sám sebe.

Kdo má slabší žaludek ať dál raději snad ani nečte…

Nakonec jsem usnul, ale před 4 hod ráno mě probudily strašné křeče v břiše. Odebral jsem se na onu místnost a tam nastal skutečný očistec! Nevěděl jsem, jestli si mám na mísu sednout, nebo k míse kleknout, šlo to ze mě střídavě v takovém tempu, že jsem nestačil přesedat. Prostě závodník! A to přísahám, že jsem nic nepožil!!! Strávil jsem tam cca hodinu a půl, během které jsem ze sebe dostal všechno, co do mě nepatřilo. Teda aspoň jsem si to myslel! Posléze jsem se odvážil vrátit do postele, lehnout si a přemítat, co teď.

Kluci měli budíček v šest, protože chtěli ještě vyměnit unášeč na kole, který se Lumírovi nějak nelíbil (velký dík Marcelu Svačinovi, který nám půjčil druhý!) a já zůstal v posteli, že přijedu později, že mi je zle. V pravidelných cca 15 min. intervalech jsem znovu a znovu mířil na WC a přemýšlel, kde se to ve mně všechno bere. Po osmé hodině jsem si říkal, že už snad musí být někde otevřená nějaká lékárna a tak jsem vyrazil hledat záchranu. Bohužel lékárna ve Slušovicích, kde jsme spali měla zavřeno a tak jsem jel do servisu, protože čas do startu začal nějak rychle utíkat. Byl jsem slabý, sotva jsem tahal nohy za sebou. Když mě kluci uviděli, začali se zajímat, co že jsem takový zelený. Prý nevypadám zdravě! Lumír se na mě zkoumavě díval a potom se ptal, jestli se na to teda nevykašlem. Přiznám se, že celé ráno jsem si taky dával takovou otázku, ale vždycky jsem si odpověděl, že musíme jet. Podkopka je jednou za rok! A tak jsem odpověděl, že v žádném případě, že jenom potřebuji, ať někdo sežene nějaké prášky na takové střevní příhody. Chvilku jsem se zaobíral myšlenkou, že by mi mohli koupit pampersky pro seniory, když už jsem ten senior, ale hned jsem to zavrhnul, protože takové kino, to jim přece dělat nebudu. Toho už bych se nezbavil!

Navštívil jsem několikrát kadibudku v servise, spolknul dva prášky a šli jsme do boje. Pro mě to teda byl boj, jaký jsem ještě nezažil. V kombinéze jsem měl připravenou roli oblíbeného hajzlpapíru značky Amélia a na sedačce, pod nohou, složenou igelitku, kdyby mi bylo snad špatně horem. Odstartovali jsme do RZ Loučka, která byla naštěstí jen kousek od servisu a kupodivu jsem zvládal diktovat, na ty problémy, docela v pohodě. Ono totiž před startem mi volala manželka a já, jak jsem se cítil zesláblý, tak jsem ji uťal s tím, že je mi zle a nemám sílu ani mluvit. To pak bylo doma vysvětlování…

Rozjeli jsme se fest, ale co to? Z ničeho nic, začala vyskakovat jedna rychlost za druhou! A to na Valašce vůbec nedělalo! Nějak jsme se dostali do cíle, ale nálada nic moc. Lumír se ptal, jestli mi má někde zastavit, ale hlásím, že zatím dobrý! Přejezd byl docela dlouhý a tak mě kroutilo čím dál víc. Měl jsem obrovské křeče v břiše, ale žádný náznak, že by něco chtělo ven. Snad už tam opravdu nemám nic navíc. Stejně, byl jsem pořád v přilbě a Hansu, protože když jsem si představil, že budu muset všechno sundat a pak se do toho znovu soukat, tak se mi jakákoli taková akce zdála neřešitelná. Nějak jsem protrpěl i druhou vložku a při příjezdu na přeskupení jsem už měl zase starost s hledáním WC. Při čekání na náš čas se kolegové Tomáš Grega s Jirkou Ježkem podivovali, jak se mi podařilo dosáhnout takové krásně nezdravé zelené barvy a přes to, že jsem se snažil bránit, tak Tomáš přivolal doktora. Ten na mě kouká, nechal si vyložit všechny příznaky a řekl – To je jasné, my už tady chvíli máme takovou střevní virózu. Tomu nic nepomůže, to trvá 2-3 dny. To nemůžete jet dál! Vyvalil jsem na něho oči – No to ani náhodou, vždyť zatím o fous vedem !!! Tak jsme se na sebe na chvíli dívali, pak beze slov uznal, že je to blbost a řekl, že jediné, co pro mě může udělat, je píchnout mi injekci, aby mi povolily ty křeče v břichu. Tak jsem řekl, že je to dobrý nápad a že teda jdeme na to. A on, že je trochu problém, že sanitka je ve Slušovicích, že ji přivolá, ať přijdu za chvíli. Koukal jsem na něho, jestli si dělá srandu, ale vypadalo to, že asi ne. Tak jsem opáčil, že zas takové strašné to není, aby pro mě musela jezdit sanitka, on ale že je to maličkost. Odjeli jsme na servis a za chvilku mi Tomáš Grega hlásí, že sanitka už je tu. No to snad jela pod majákama! Holt dát Hlouškovi injekci do zadku, to je událost! Připadal jsem si jak celebrita.

Dostal jsem tedy píchanec a i když normálně injekce vůbec nemiluju, tentokrát mi bylo všechno úplně jedno. Cítil jsem se fakt hrozně. Nádavkem někde objevili živočišné uhlí a namíchali mi hrst ve dvou deckách vody. Pan doktor mě upozornil, ať to piju po douškách, ať to nehodím zpátky hned, že by to byla škoda. Tak jsem poslechl a celý ten hnus jsem labužnicky usrkával pod odborným dohledem, aby ani kapka nepřišla nazmar. No to jsem si dal! Také jsem musel slíbit, že kdyby se můj stav zhoršil, že odstoupíme. Tož tak jsem ho ujistil, že jsme s Lumírem domluveni, že když přestanu diktovat, tak skončíme. Doktor se na mě díval a pak se usmál – Aha, to by pak už nemělo cenu! Byl to dobrý doktor! Díky!!!

Nicméně za chvilku jsem lehce pookřál, křeče už nebyly tak výrazné a už se jenom se mnou všechno točilo. Významné zlepšení! Vydali jsme se do druhé rundy. Zlepšení nějak ustupovalo, tím jak jsem byl díky Hansu nahrbený dopředu, tak mi začalo zase břicho bouřit, točila se mi hlava a bylo mi na omdlení. Zjistil jsem, že Kameňák je opravdu dost dlouhý a přejezd do Kašavy strašně krátký.

Na startu vložky jsem měl pocit, že snad fakt budeme muset vzdát. Bylo mi strašně! Kroutil jsem se na sedačce, ale utažené pásy moc prostoru neposkytovaly. RZ Kopná moc dobře známe a tady jsme chtěli zabrat! Co teď s tím? Odstartovali jsme, já se snažil číst aspoň zatáčky, vzdálenosti a podrobnosti jsem vynechával, to už bylo nad moje síly. Naštěstí jsme už to fakt jeli mockrát a Lumír se s tím nějak vyrovnal. V cíli mě nezajímal čas, jaký jsme dosáhli, jen jsem pociťoval potřebu rychle vylézt z auta, jinak se mi zdálo, že se musím zbláznit. Hned za stopkou jsme zastavili, já se nějak vysoukal z auta a fláknul jsem sebou do trávy. Ležel jsem tam v příkopě a snažil se nějak srovnat. Měl jsem strach, že omdlím, žaludek se mi chtěl rozskočit, ale zvracet ne a ne. Lumír na mě kouká a říká – Tak se na to vys…em. To nemá cenu! Já kroutil hlavou, že ne, protože se mi zdálo, že se to lepší. Vždyť máme už jen jednu zkoušku do přeskupení a servisu, tam bude celkem 40 min. času, tam se snad dám dohromady. Nasoukal jsem se zpátky do auta, protože jsem věděl, že přejezd je krátký a už uběhlo hodně času. Naštěstí jsme vše stihli.

Že bude následující Raková pro mě moc těžká, jsem věděl, ale že bude až taková… Nějak jsme ji ale proletěli a já si furt jenom opakoval – Musíš vydržet do servisu, musíš! Nevydržel jsem. Zkouška končí na kraji Vizovic a pak se vyjede na hlavní přes náměstí. Co čert nechtěl, zrovna na začátku náměstí na mě přišla neovladatelná krize, já ani neměl pomyšlení na roztahování igelitky, jen jsem narval hlavu do okna a začalo mě opouštět živočišné uhlí v různých podobách. Lumír zastavil uprostřed náměstí, já se o přestávce v dávení, kdy jsem se zrovna nadechoval, vypotácel z auta, klesl na všechny čtyři na travnatý ostrůvek před radnicí, nebo co to bylo a dávil jsem se a dávil… Vím, že kolem byli nějací lidé, ale bylo mi to srdečně jedno. Asi si mysleli, že ti závodníci jsou totální trotli, když tak chlastají při závodech, nebo že ten Lumír jezdí s pitomcem, co mu je v autě špatně, nebo… nevím.

Konečně se to nějak uklidnilo, sedl jsem si na obrubník a říkal si, že to je konec. Lumír nevěřícně přihlížel, takové divadlo zřejmě ani on ještě neviděl a mě začínalo mrzet, že jsem to neviděl jako divák. Náhle jsem ale zjistil, že už mi zdaleka není tak zle, jako před chvíli, začal jsem se rozhlížet kolem sebe a uviděl jsem kousek vedle sebe pohozený itinerář, který jsem při přesunu z auta zřejmě zahodil. Tak říkám Lumírovi – Vem ty papíry! Nechápavě mě pozoroval. No vem ty papíry! Jedeme! Snažil jsem se postavit, ale nějak se mi nedostávalo sil. Lumír mezitím vzal papíry a já natahoval ruce – Musíš mi pomoct vstát, já nějak nemůžu! Pomohl mi vstát, já se vtlačil do auta a stihli jsme časovku tak akorát.

V přeskupení Lumír vykládal okolostojícím své zážitky z nezapomenutelné Podkopky 2010 a já jsem se odbelhal na WC zbavit se ještě i toho zbytku, co jsem ještě měl navíc. Najednou jsem se cítil sice strašně slabý, ale uvolněný, žádné křeče, žádné závratě, skoro jako člověk.

Třetí runda proběhla bez problémů, konečně jsme jeli tak nějak “normálně“ a i časy byly trošku lepší. Tomáš Grega i Venda Kopáček uznali, že si za to martyrium zasloužíme vyhrát a tak jsme konečně VYHRÁLI PODKOPKU !!!

PS: Doma jsem zjistil, že od pátku ráno do soboty večer jsem shodil 4,5 kg. Ani jsem nevěděl, jaké mám rezervy. I když , ale tenhle způsob hubnutí se mi zdá poněkud nešťastným.