Rally Šumava – trpké zklamání
Trochu se zpožděním, ale přeci jen bych rád pospal v krátkosti naše debutové zažitky na první dvoudenní rally.
Na naší domácí soutěž jsme se s bratrem nesmírně těšili. Startovali jsme zde s Hondou Civic ve třídě N2, kterou jsme měli pronajatou od zlínského teamu Sparrow Racing. Nedělali jsme si rozhodně žádné ambice a chtěli jsme si zkrátka celou soutěž užít a podat nějaký výsledek, za který bychom se nemuseli v cíli stydět. S Hondou jsme neměli žádné zkušenosti a tak jsme si řekli, že se zkusíme co nejvíce naučit na klatovském okruhu, úkolem bylo zjistit jak se auto chová, kde si dovolit co nejpozději brzdit apod, což rozhodně neznamenalo začít bojovat ihned na začátku soutěže o co nejlepší umístění ve třídě.
Celý den začal ve velmi brzkých ranních hodinách, kde proběhly technické přejímky a my se již nemohli dočkat na start do první erzety. Rozpis jsme měli napsaný velmi dobrý a tudíž jsme si řekli, jak už jak jsem psal, že začneme zvolna a pak se pokusíme přidávat na tempu a uvidíme po první etapě, jak na tom budeme. Místní tratě jsme neznali i když jsme z Šumavy, dokonce jsme neznali ani nějaké části z druhé sobotní etapy na vimpersku, což je naše rodné město a právě tam jsme se nejvíce těšili. Ale vraťme se na start soutěže. Tam jsme hned málem inkasovali do úvodu penalizaci, kvůli špatnému odbočení. Brácha si myslel, že si cestu pamatuji a tak jsme to měli tak tak, abychom dojeli přesně do časové kontroly. Následně proběhl start a naše první ostré kilometry s Hondou. První kolo jsem začal vlažně, ale docela se mi chování auta líbilo a tak nějak jsem v sobě cítil, že se to chová jako motokára a tak jsem se k tomu začal chovat. Po všech odjetých kolech na klatovském okruhu jsme směřovali do depa, kde jsme zjistili, že celkový čas je nic moc, ale i tak jsme neztráceli naděje a rozhodně nás to nepřekvapilo. Na okruhu se rally nevyhrává a rozhodnou až ty pravé erzety mezi stromy.
Ihned v dalším startu jsme se do toho opřeli a každou erzetou jsme sbírali cenné vteřiny oproti všem našim konkurentům ve skupině. Od druhé Erzety jsme tuším již přebírali vedení ve třídě N2 a dále sbírali cenné plusové vteřinky. Snažil jsem se jet opravdu s Hondou co to šlo, ale tak, abych auto nepoškodil a neudělal zbytečnou chybu. Zjišťoval jsem, že brzdné body by šlo posunout ještě drobet dál, ale nechtěli jsme to riskovat, když se nám celkem dařilo a hlavně soutěž byla téměř stále celá před sebou. V první polovině první etapy jsme jeli do depa, kde jsme měli opravdu potvrzeno, že vedeme ve skupině. To nás nesmírně potěšilo a zároveň překvapilo, protože jsme soutěžili s klukama, co v těchto autech závodí již dlouho a řekli jsme si, že zkusíme tedy zatáhnout v druhé polovině první etapy tedy v noční sekci, abychom šli spát v jakémsi klidu a na vimpersku nemuseli zbytečně blbnout a neudělat tak chybu, která by nás připravila o případné vítězství. Opravdu jsme si na toto brousili zuby i když nás to před samotnou soutěží ani nenapadlo. Možná někdo si řekne, že je to povinnost vyhrát, když jsme jeli v N4, ale není to pravda, je to zcela jiné závodění a jediné co bylo plus pro nás, že nás nepřekvapila tolik rychlost, jinak maximální respekt! A o to jsme byli maximálně motivovaný vyhrát. S takovou myšlenkou si musí pohrávat každý závodník a tak doufám, že to nezní nějak nadneseně, protože to tak myšleno není. Zkrátka adrenalin a nabuzení dělá divy.
Následovala druhá půle první etapy,ale v ní přišlo trpké zklamání. V polovičce první erzety nám praskl kloub na poloose a to znamenalo konec veškerých nadějí a dokončení naší první dvoudenní soutěže, která se nesla v domáckém duchu. Byli jsme tak přešlí, že jsme nezvolili ani start v superrally druhý den. Odevzdali jsem výkaz a jeli domů. Jak jsme byli rychle natěšení a posedlí bojem o vítězství, tak stejně rychle nás polila studená sprcha jménem STOP. Asi jsme neměli tolik chtít vyhrát, možná by se to nestalo, ale na možná se nehraje a odstupujeme aspoň z našeho velkého nasazení a s pocitem, že jsme měli šanci poprat s eo první příčku N2.
Ale i takovéto tváře má tak neuvěřitelně návykový sport jménem rally. Já jsem se zařekl, že letos s Hondou už nepojedeme a raději s pokusíme našetřit peníze na vlastní auto s mojí krevní skupinou a to je EVO. Do té doby jsem řekl, že to nemá cenu. Honda je super vůz, ale bohužel měl jsem tu čest závodit v Mitsubishi a po takovém závodnickém orgasmu pro mě jsem neměl a stále nemám chuť závodit v nižší třídě. Lákala by mě jistě skupina A, ale ve skupinách N jedině N4.
Sice v N4 nemůžeme konkurovat předním jezdcům, ale ten pocit z jízdy mě natolik uspokojuje a dělá radost, že bych se rád do této kategorie někdy vrátil. Kdy to bude, to je zatím ve hvězdách. Můj bratr samozřejmě na vavřínech usínat vedle mě nebude a ukázal se již nyní na Rally Český Krumlov na sedadle spolujezdce Jana Jinderleho, kde ho budu provázet z rigolů erzet a fandit tak k dobrým výsledkům. Bude to sice pro mě vnitřní boj nezačít vymýšlet všelijaké plány jak se dostat co nejrychleji do závodního auta po projetí prvého závodního vozu, ale já to jistě vydržím. Asi se budu muset vsadit o něco velikého, abych měl pojistku a držel se věty „kdo šetří má za tři“ a já doufám, že pošetříme natolik, abych si dál mohl plnit sny po boku svého mitfáry Marcela, na kterého nedám dopustit.
Michal Kraml
