Viděno očima Romana Pištěka a Honzy Mikuleckého:

V pátek vstáváme kolem šesté hodiny ranní. Voda v místním bazénu je zřejmě bohatá na živiny, neboť tolik šíleně kvákajících žab snad nežije ani v nejnepřístupnějších oblastech amazonského pralesa. S úlevou opouštíme areál a po zhruba 70 km přejezdu k SS2 přijíždíme k uzamčeným vratům na hranici soukromého pozemku ! Padají ostrá slova, za která by se nemusel stydět ani slovutný Tomášek v dobách své největší slávy. Aktivujeme špičkového technologie na bázi GPS, určitě i s jejich přispěním narážíme po několika desítkách minut bloudění na místního domorodce, který nás jen tak sám od sebe navádí a doprovází až na SS2. Díky :-).

Po všech těch útrapách se konečně nacházíme na špičkovém místě, kde je vidět cca dvoukilometrový úsek trati. Našim fotografům se však jen tak něčím nezavděčíte, a tak po krátké odborné diskusi nad údaji z expozimetrů vyráží každý z nich jiným směrem hledat to nejfotogeničtější místo. Smolařem se stává Dušan Velímský, který volí poněkud vzdálenější skok. Jezdci však ignorují Dušanovu touhu po atraktivních snímcích a kromě psychopatického Pettera onen skok všichni prodávají. Po průjezdu celého startovního pole se vydáváme projet si zbytek SS2/5. To, co následuje, se dá přirovnat cestě zoraným polem posetým množstvím "vaňáků". "Vaňák" kódové označení pro jednu z místních specialit – jedná se o obrovský kámen umístěný na cestě tak, že o něj prorazíš vanu.

Cestou míjíme značné množství rozervaných gum popř. dalších ostatků závodních vozů. Nedaleko cíle této rychlostní zkoušky potkáváme známé tváře z trajektu. První sud je již úspěšně pokořen, vychlazená desítka na cestu je slastnou symfonií pro naše chuťové pohárky.

Vzhledem k minimu míst vhodných pro fotografování operativně přejíždíme ke startu SS3/6. Do startu druhého průjezdu zbývají čtyři hodiny a my tak máme dostatek času na průjezd touto rychostkou. Jsme obrovsky vyvedeni z míry a naprosto nechápeme, na jakých tratích se jezdí podniky mistrovství světa. Trať připomíná ulice čečenské metropole Groznyj po "defilé" tankového vojska ruské armády. Neuvěřitelné a nepochopitelné. Peťa Lusk nabádá k návratu zpět, úsek těsně po startu se i nám jeví jako nejatraktivnější. Dvě hodiny zbývající do průjezdu prvního vozu věnujeme pozorování místních muklů, kteří s dobře naladěnými bachaři hodují před branami věznice. To, co se dělo v průběhu samotné erzety, snad nejlépe dokumentuje následující fotka Pettera Solberga, kterou ponecháváme bez komentáře.

Přestože ostatní nepředvádějí ani z poloviny tak agresivní průjezd, stále je na co koukat. Cestou zpátky "domů" potkáváme Galliho s uraženým kolem. Peťa Lusk pak dlouho do noci zpracovává fotografie, které se nám díky mizernému signálu nedaří odeslat na ewrc.cz. Pomyšlení na psaní deníčku leží ukryto v hlubokých zákoutích našich mozků a my brzy usínáme spánkem spravedlivých…

Na pokračování….

Zpracoval a zaznamenal