Na úvod tohoto povídání bych chtěl říci, že nejsem ani odborník věnující se automobilovému průmyslu, ani vyučený automechanik, ale jen kuchař. Kuchař, kterému učarovala vůně benzínu a už jako malý kluk jsem očumoval všechna auta, která projela okolo a stála za očumování. Měl jsem a mám tu čest se narodit a žít ve městě, které tomuto odvětví vždy přálo. Toto město se jmenuje Mariánské Lázně, nacházející se v trojúhelníku lázeňských měst na západě Čech.

Už jako malý kluk jsem nemohl nepřijít do alespoň písemného styku s takovými závodníky, jako byl právě Vladimír Šnajdr nebo Václav Červený a Otakar Zenkl a jejich spolujezdci, zejména Petrem Čečilem a Otou Stoklasou. Noviny byly i v době ranného socialismu plné novodobých hrdinů krotících divoké stroje. Je hříčkou osudu, že právě Ota Stoklasa již dlouhé roky není mezi námi, ale právě on podlehl své velmi vážné chorobě srdce již ve velmi ranném věku svého života.

Ale jak se vlastně kuchař spojí s automobilovým závodníkem? Velice snadno. Na pravidelných schůzkách členů automotoklubu každé pondělí v jedné a pak v několika dalších nejmenovaných hospůdkách v našem lázeňském městečku dalo slovo slovu a proto, že mám řidičský průkaz skupiny A, B a hlavně E, jsem se s Vláďou domluvil, že ho budu doprovázet na jeho závodech. Aniž bych tušil, k čemu jsem se vlastně propůjčil, honosil jsem se hned několika funkcemi, které jsem měl zastávat. Rázem jsem se stal vrchním a vlastně jediným mechanikem, manažerem, řidičem, odborným nebo odporným manažerem pro stravování, neboť ze své praxe ve veřejném stravování jsem mohl doporučit nebo zamítnout různé druhy pokrmů při našich návštěvách veřejných pohostinství a různých hospod při průjezdech napříč naší krásnou republikou a jak se posléze ukázalo i okolních států. Ale hlavně, jak se později a čím dál víc ukazovalo, stali jsme se s Vláďou vlastně nerozlučnou dvojkou na cestách i ve všedním životě. A za tuto skutečnost bych chtěl osudu a hlavně Vláďovi poděkovat.

Já jako naprosté automobilové „vemeno“ jsem se dozvěděl co je souběh, odklon, přímo řazené kvalty, špéra a všechna ostatní mě dosud utajovaná slova a hlavně technické vymoženosti závodního auta. Na svoje svědomí můžu všem, kteří budou číst tento článek říct, že jsem si připadal jako ve snu. A ten sen jsem díky Vláďovi opravdu žil.

Ještě se musím vrátit k Vláďově závodění v předešlé době. Věděl jsem, že se s úspěchy zúčastňoval závodů automobilů od BOAS, přes oblastní soutěže až po mezinárodní mistrovství a mezinárodní závody v rallye, ale jakým borcem ve skutečnosti opravdu je jsem ani netušil. A právě tenhle člověk byl průvodcem mého poznávání světa automobilových závodů.

A moje účast na závodech začala v roce 2001. Vláďovi se povedlo sehnat a hlavně odkoupit od závodníka Doubka z Ústí n. L. jedinečné auto. Tím vysněným klenotem byla Suzuka Swift 1,3 Gti. Nádherné, rychlé auto. Jenže koncem roku předešlého projela na ZAV n Náměšti n/Oslavou zavřenými vraty. Byla pěkně opravená, ale moc nefungovala. Teda vlastně vůbec. Následoval celý rok hledání chyb našich i auta, opravování již opraveného a na konci sezony již velmi povzbudivých výsledků. A já se mezitím učil. Všem technickým finesám našeho auta, ale i trpělivosti a to přímo ukázkové. Vláďa nepřestával věřit v náš úspěch, kdežto já, věčný skeptik a hlavně „kuchař“ chtěl všechno hned. Bylo mi několikrát řečeno, že všechno má svůj čas a hlavně, soutěžák a závodník si musí všechny svoje úspěchy odpracovat. Dnes již nevím, kolikrát se tahle Vláďova slova vyplnila. Snad stokrát. A úspěch se dostavil. Koncem sezony už auto a Vláďa dovedli dojíždět na bedně.

V následujících dvou sezonách jsme se naprosto pravidelně zúčastňovali MMČR ZAV a to již s velkými úspěchy. Důkazem tohoto progresu je první místo v ME ZAV ve Šternberku. A to byla nějaká sláva. Rok 2003 Vláďa prohrál titul mistra ČR jen o několik desetin vteřiny, což bylo hlavně pro mě veliké zklamání. Ale co chcete od kuchaře. Stejně to byl obrovský úspěch.

V roce 2004 jsme vstoupili do šampionátu Berg Cup pořádaného panem Stanislavem Firtlem na jižní Moravě. Tento soubor závodů se z počátku zdál jako krok zpět, ale jak se později ukázalo opak byl pravdou. V oficiálním MM ČR ZAV již nebyla žádná konkurence a ceny za startovné neadekvátní, protože úroveň poskytovaných služeb byla opravdu mizerná.

A proto Vivat Berg Cup. Báječní kamarádi v depu, krásné souboje na tratích a hlavně Vláďa vyhrával. A vyhrával rozdílem třídy. Vrcholem našeho společného závodění, jestli si můžu dovolit to takhle nazvat, byl rok 2006, kdy se Vláďovi povedlo vyhrát 11 závodů z 12-ti. Jen ve Slavkově u Brna odešlo v sobotu těsnění pod hlavou, zřejmě vlivem abnormálního horka, které tehdy panovalo. Byl jsem tehdy hrdý, s určitostí bych dnes řekl až nafoukaný. Ale snad právem. Auto fungovalo jako švýcarské hodinky a pilot také. Ovšem na funkci pilota jsem neměl žádný vliv. Prostě byl borec.

video Vladimír Šnajdr – Vrbenský vrch 2006

Následující rok se nesl trochu ve znamení nastupujících nových jezdců, Filip Zelenský, Drahoš Lupač, Dušan Fišer a ostatní (JESTLI JSEM NĚKOHO OPOMENUL,TAK SE VELMI OMLOUVÁM) byli zdatnými a čím dál silnějšími soupeři, ale hlavně kamarády. A toho jsme si vždy s Vláďou vážili. Tyto roky na kopcích jižní, severní Moravy, Čech ale také Slovenska zanechaly v našich srdcích a myslích jen ty pěkné vzpomínky. A slivovička byla taky dobrá. Moravští bratři děkujeme.

Jenže pak nastala doba zlá. Závodnička zůstala stát v dílně a Vláďa začal klempírovat se zdravím. Několikrát se zdálo, že všechno špatné už je za náma, ale osud tomu chtěl jinak. Vláďa bojoval jak bylo jeho zvykem, bojoval dlouho, ale nestačilo to. Dneska, když jsem šel z práce, našel jsem na mobilu dvě promeškaná volání. Volání od Vláďova syna. Tušil jsem, že ta zpráva pro mě bude velmi špatná. A byla. Vláďa včera naposledy projel cílem svého životního závodu, jenže tentokrát nevyhrál. A já ve svém smutku už zase zůstanu jenom kuchařem. Kuchařem bez kamaráda, který mě toho hrozně moc naučil, moc mi toho ukázal a dal mi čichnout k té nejkrásnější vůni, vůni benzínu.

Díky kamaráde,nezapomenu.