Michele Moutonová je bezesporu nejslavnější ženou v dějinách rally. Francouzská temperamentní tmavovláska toho dokázala v soutěžích tolik, že se stala legendou. Na této dlouhé cestě ji ale čekalo mnoho překážek a nesnází. Jako žena to neměla v „ryze mužském“ sportu jednoduché. Jak se tedy dokázala prosadit až na samý vrchol?

Michele ještě zamlada

Michele se narodila 23. června 1951 a prvních 21 let jejího života je pro nás zcela nepodstatných. Žila se svými rodiči v jihofrancouzském městečku Grasse kousek od Cannes a motorismus jí nic neříkal. Podstatné je pro nás až datum 29. září 1972, kdy se Michele na oslavě svých jmenin potkala urostlého italského mládence. Jmenoval se Jean Taibi, pracoval na jedné farmě a nejen ve svém volném čase jezdil automobilové závody. Taibi chtěl na Michele udělat dojem a nabídl jí, aby s ním a jeho spolujezdcem vyrazila na slavnou Tour de Corse, kterou se chystal absolvovat.

S odstupem doby na to Michele vzpomíná s úsměvem. „Jen tak mezi řečí prohodil – Hele, víš že pojedu rally na Korsice? A já na to – Rally? Co to je? Ale je fakt, že máš hezké auto…“

Otázka byla, zda jí na takové dobrodružství pustí její otec Pierre Mouton. Ač to nečekala, pustil jí. V říjnu 1972 tedy Michele odjíždí na Korsiku jako doprovod a na zadním sedadle tréninkového vozu se seznamuje s tím, co to vlastně rally je. Dojmy jsou tak příznivé, že souhlasí s tím, aby lednovou a slavnou Rallye Monte Carlo jela jako Taibiho spolujezdec.

Do Rallye Monte Carlo 1973 pak nakonec také odstartuje. Posádka Taibi – Moutonová s vozem Peugeot 204 ve skupině 2 ale daleko nedojela, stejně jako stovka dalších amatérských posádek. Na slavné rychlostní zkoušce Burzet totiž ve sněhové vánici odcházející diváci zablokovali silnici a ani po čtyřhodinovém čekání pořadatelé zbylé posádky na trať nepustili. Peugeot s promrzlou posádkou se tak vracel do Grasse s nepořízenou.

V tom okamžiku vstoupil do hry její otec. Nelíbil se mu nejen technický stav vozu, se kterým Taibi jezdil, ale především namyšlený mladík osobně. Michele dal na vybranou – buď s rally skončíš nebo se posadíš sama za volant. Volba byla jasná a tatínek za rodinné úspory koupil šestnáctistovku Renault Alpine A 110, kterou si Michele od začátku oblíbila.

S Alpinou si rychle porozuměla

Prvním startem pro ní byla dámská Rallye Paříž – Saint Raphael roku 1973. Spolujezdkyní se jí stala kamarádka Marinette Furiová a nová posádka propadla na celé čáře. Nedařilo se jezdecky, chyby z neznalosti dělala i Marinette, a tak dostávaly i penalizace za předčasné příjezdy do časových kontrol. Michele byla z neúspěchu zklamaná, navíc jí dal otec nůž na krk. „Na řadě je automobilová Tour de France, ta tě teprve pořádně prověří. Když to nezvládneš, nemá cenu, abys dále jezdila!“

Michele startovala v kategorii jezdců s národní licencí a nevedla si vůbec špatně. Seděly jí hlavně dlouhé a zatáčkovité rychlostní zkoušky, kde porážela i mnohem zkušenější jezdce s mezinárodní licencí. Soutěž sice nakonec pro porušený chladič nedokončila, ale ukázala všem, že by z ní něco mohlo být. Přesvědčila i svého otce, který dal dohromady skupinu jejích kamarádů a pod poněkud honosným názvem týmu „Group Competition Grasse“ absolvovala prakticky celou sezónu národního mistrovství a začala sbírat zkušenosti. Dobré i ty zlé.

Draze zaplacenou zkušeností pro ní byl start na korsické Ronde de la Giraglia. Vedla si výborně a po úvodní noční sekci vedla skupinu 3. Ráno přijela na start rychlostní zkoušky a požádala časoměřiče o posunutí startu o minutu. Pod pedály se jí totiž objevilo špatně upevněné nářadí. Korsičan přikývl, a tak začala s rychlým úklidem. Najednou ale zlomyslný časoměřič začal odpočítávat sekundy do startu v původním čase. „Stačila jsem si jen nandat přilbu, ani si nezapnula pásy. Byla jsem tak vytočená, že jsem po pár kilometrech trefila zídku a musela odstoupit. V tu chvíli jsem chtěla vraždit !“ Pochopila, že jezdit musí jen s čistou hlavu.

Také další zkušenost byla draze zaplacená a nechybělo mnoho, aby jí zaplatila tím nejcennějším. Bylo to počátkem června 1974 na Ronde Cévenole. To byl trochu zvláštní podnik, kdy se jezdilo po okruhu dlouhém 42 kilometrů bez spolujezdců a okruh se jel celkem desetkrát. V sobotním tréninku byla mezi desítkou nejrychlejších, čímž překvapila nejen sama sebe. Do nedělního závodu ale chtěla ještě přidat. Už první okruh ale pro ni znamenal konečnou. „Asi tři kilometry před cílem jsem udělala obrovskou chybu. Myslela jsem si, že nejhorší úseky už mám za sebou a moje soustředění trochu opadlo. Jenže závod končí až v cíli. V táhlé pravotočivé zatáčce v rychlosti kolem 150 km/h jsem chtěla podřadit z pětky na čtyřku. Nesoustředila jsem se ale, takže tam skočil jen neutrál. Alpina se bez pohonu začala sunout bokem ven ze zatáčky.Viděla jsem, jak se přímo proti mně řítí mohutný kmen nějakého stromu. Zavřela jsem oči a byla přesvědčená, že se i s autem rozboji na tisíc kusů.“ Někdo tam nahoře byl ale proti. Respektive byl to pařez před tím stromem, který Alpinu odhodil jiným směrem a Michele skončila ve strži bez zranění. „Nebýt toho pařezu, asi bych tam zůstala.“

Michele také neustále hledala stabilní navigátorku. Na Korsice startovala s Christine Dacremontovou (bude o ní řeč i později), kterou vyměnila za Marinette Furiovou. S tou byla spokojená, jenže Marinette se chystala vdát a její nastávající neměl pro závody pochopení. Několik závodů odjela pak Annou Arriiovou, aby pak začala jezdit s Francois Conconiovou, se kterou pak jezdila dlouhá léta.

V září roku 1974 se podruhé postavila na start Tour de France. Jela velmi dobře, dojela celkově osmnáctá, pátá ve skupině GT a byla nejlepší mezi jezdci s vozy Alpine 1600. Ta pravá zkouška ohněm ji ale měla čekat v listopadu, když se přihlásila na těžkou Korsickou Rallye. Na startu se objevilo přes sto posádek, do cíle jich dorazilo jen jedenáct. A právě na té jedenácté příčce se objevila posádka Moutonová – Arriiová. Jako jediné dorazily do cíle se sériovým vozem GT a vyhrály skupinu 3. Odměnou za tento výkon byl podpis smlouvy s petrolejářskou firmou Esso, která ji zaručovala významnou finanční pomoc pro následující rok.

Jedna z mála fotek s Marinette Furiovou

Na závěr sezóny 1974 ji ale ještě čekal poslední start v národním mistrovství na Critérium des Cévennes, kde chtěla uhájit druhé místo v hodnocení skupiny 3 (GT). Již jistým vítězem byl před soutěží Guy Chasseuil, který tak dal raději přednost výletu na Rally Bandama v Pobřeží Slonoviny. Na druhé místo Moutonové ale chtěl zaútočit Gedehem se silným Porsche o objemu 2,7 litru. Pro získání druhého místa musel vyhrát a Michele nesměla skončit v první desítce. Na startu se objevila silná konkurence – s továrními Fiaty X 1/9 Darniche a Verini (oba havarovali), Jacques Henry s Alpinou 1800 odstoupil s poškozenou převodovkou, další silnou Carreru pilotoval mladý Lunel. Gedehem dokázal splnit první podmínku a vyhrál, druhý dojel Lunel a třetí Vincent s dvoulitrovou Alfa Romeo. Michele si ale pohlídala páté místo a v celkové hodnocení šampionátu tak skončila na cenném druhém místě.

Zrod budoucí hvězdy započal…

Na pokračování…

Zdroj: časopis Motoristická současnost, internet, archiv autora