Kdyby se za Rally Vysočina udělovala hvězda soutěže, zcela jistě by k horkým favoritům patřila posádka Václav Kopáček – Klára Šillerová. S fabii třídy A5 nejenže zvítězila ve třídě A5, ale obsadila čtvrté místo v hodnocení skupiny A a šestnácté absolutně. Kláru jsme proto požádali o pár řádek, jak si soutěž vedle dravého blovického pilota užila.

„Čtvrteční odpoledne i ČHMÚ dávaly naději na pěkně horké závody. Chvilku jsem přemýšlela o tom, že bych k seznamovačkám dala k dispozici své vozidlo, vybavené klimatizací. Ta chvilka však trvala jen do té doby, než jsem si vzpomněla na naše seznamovací projetí se o předchozím víkendu a vyrazili jsme Vendovou felicií. Do sauny jsem zvyklá chodit v zimě, ale proč ne, měla jsem si ji tentokrát užít dosyta.

Díky pražským zácpám jsme itík vyzvedli až v pátek a vydali se trénovat. Tratě byly hodně rychlé… A protože jsme měli oba strach rozbít auto v kalupu, vyrazili jsme na pár pěších výletů na podrobnější obhlídku terénu. Škoda, že jsme si jich neudělali víc, auto mohlo být bez úrazu. Nicméně jsme se těšili na srovnání s konkurencí. Tuhle novou soutěž musel každý postavit na rozpisu, a tak jsme doufali, že ten náš bude perfektní. v Páteční podvečer po přejímkách jsem tradičně strávila procházením servisu a žvaněním se známými. Jako obvykle se každý ptal, s kýmže to vlastně jedu a po oznámení Vendova jména pravidelně padala otázka: „To se nebojíš?“. Do té doby jsem se nebála, ale když se zeptal pátý člověk, skončila jsem raději svou procházku a zalezla do bezpečí našeho stanu rozhodnutá nenechat se ničím rozhodit a v klidu si nalakovat nehty na bílo-červeno-modro. Večer jsem si ještě prolítla rozpis a snažila se vrýt do paměti, že pravá dva-čtyři se zítra bude číst jako pravá dvacetčtyři. Pak už jsem konečně zamhouřila oči po tom dni stráveném v pekelné výhni. Letos to prostě pořadatelé letních soutěží s objednávkami na pěkné počasí trochu přehnali.

V sobotu nás čekala jako první erzeta ta nejdelší a nejrychlejší. Uf, pro mě to byl tedy velký zážitek… Ze startu jsme se sice rozjížděli, jako bychom právě vyrazili do Kauflandu, jenže když se pak auto rozjelo, zase nešlo zastavit. Možná proto Venda všechny „trojky“ drží, protože se s tím stejně nedá nic moc jiného dělat. Já se tedy během první půlky RZ1 vynervila docela dost. Skutečně nejsem zvyklá, aby se mnou někdo letěl dvojkolkou na vytočenou pětku smykem. Ale když jsem pak viděla, že to jde a „mazlík“ si dá od Vendy vcelku říct, vrátila jsem se od hysterického ječení zpátky k normálnímu čtení a šetřila síly na později.

V cíli erzety jsme zajásali nad náskokem, který se nám povedl na Lumíra s Otou. V tu chvíli jsme ještě netušili, jak důležitý čas to byl. Další tři rychlostky jsme se tahali o vteřinky a do servisu jsme vjížděli s náskokem asi devatenáct vteřin. Tentokrát jsem si vyslechla spoustu řečí o tom, že jsme oba úplně vyhrabaní (pro závodníky je to vlastně docela pocta;-), ať jedeme v klidu (proto jsme na závodech, že jo…). Na závěr mi Marcel Svačina povídá, ať jedem opatrně – zrovna on!

Na servisu jsem dostala od týmového kápa Honzy Šeby pár rad jak Vendu brzdit a vyzbrojena výrazy, které jsem snad ani nehodlala použít, jsem usedla do auta vstříc druhé polovině soutěže.

Ještě během seskupení jsme se s Vendou dohodli, že chceme každopádně vidět cílovou rampu a pokusíme se tedy jet stejně jako v minulém průjezdu, kdy se nám až na poslední zatáčku RZ4 velké krizovky vyhnuly, a udržet náskok na kluky s kitem.

Jenže jak to bývá, když chce člověk za každou cenu dojet… Začali jsme oba chybovat, na RZ 5 nás to stálo deset vteřin a najeté vteřinky se smrskly na polovinu! Na dalších erzetách jsem myslela, že Venda auto přetrhne vejpůl, ale na Lumíra s Otou jsme prostě neměli. Museli letět jako splašení, a před poslední erzetou nám zbývalo ubohých 3,8 sec k dobru… Modlila jsem se, ať tu poslední erzetu zruší, což samozřejmě nevyšlo, protože jsem takovej ateista až se někdy bojím, že mě pánbůh potrestá. A tak jsem vymýšlela finty, jak vyhrát jinak, než závoděním, třeba se „jako zakecat“, aby kluci dostali penalizaci, najít někde bramboru do výfuku (stáli jsme mezi makovými poli…) apod. Musím říct, že Venda nepřispěl ani jednou levárničkou, tak jsme se nakonec rozhodli prohrát úplně čestně a vyrazili spořádaně do posledních pěti kilometrů. Cíl jsem měla po prvním dost krizovém průjezdu opraven z „L23 CÍL váže L4“ na „probrzdi L23 CÍL váže L5“ . Právě při tom probrždění se auto spakovalo a než se pokoušet udržet ho na silnici, pustil to Venda mezi dvěma pořádnými stromy na louku. Díky, ten strom na mé straně, pokud bychom zůstali na silnici, bych nejspíš nevydýchala… Na louce se mazlík po krátkém letu postavil na čumák, vykroužil piruetu a dopadl…na kola, uf. Do stopky jsme dojeli po louce a tam už čekal u výsledkové tabule Ota Hloušek a naše morální podpora Petr Picka, kterého jsem překřtila na Fantomase (musel jezdit rychleji, než my na rychlostkách, protože byl v každé stopce! a počítal nám časy). Ve chvíli, kdy napsali náš čas, jsem Vendu málem připravila svým jekotem do interkomu o sluch, protože bylo jasné, že jsme pro tuto chvíli vítězi.

Jenže v další vteřině jsem už začala přemýšlet, jak dojet do servisu a pak na rampu s autem, kterému praskl chladič. Mé heslo „soutěž končí na rampě“ dostalo trochu hořkou příchuť. Chladič byl naštěstí poškozený jen docela málo a dolívat stačilo každých 4 – 5km. Takhle dlouhých patnáct kilometrů do servisu jsem ještě nezažila.

Tam mě Honza spražil pohledem, na který jsem jen řekla: „Já se fakt snažila brzdit“. Chladič mechanici zalepili a bez časové ztráty a už poměrně v klidu jsme dojeli na rampu do Kunžaku a já si vychutnala cílovou rampu mé první letošní dojeté soutěže. Korunu všemu nasadila Vendova maminka, která po dojetí do cíle prohlásila „Tak krátce ho znáte a máte tolik zážitků“ :-) S tím nemůžu než souhlasit…“

Foto: Robert Balcar