Říkal jsem si, že už nebudu nic psát, protože mě to zaprvé moc vyčerpává a za druhé se mi Lumír pošklebuje, že jsem superdrbna a všechno vyslepičím, ale na druhou stranu jsem zase potkal hezkých pár lidí, kteří se mě ptali, co se děje, že nebyl raport z Kunžaku. Takže píšu o našem zápolení v Kunžaku se zpožděním, jelikož jsem měl dovolenou, ale přece.

Přípravy na soutěž jsme nic moc neřešili, auto bylo po Krkonoších v pohodě, jen převodovku Lumír odvezl na montáž kouzelného diferáku – viď Marceli! Vymysleli jsme ještě nějaké drobné úpravy a jinak se jen vše zkontrolovalo. Aby vše zase nebylo tak úplně idylické, tak pro časové zaneprázdnění jsme si převodovku mohli vyzvednout až těsně před plánovaným odjezdem, ale to kluky nemohlo rozházet, přece už zvládli jiné věci! Odjeli jsme tedy zase až ve čtvrtek večer místo odpoledne, ale po půlnoci jsme už zařezávali na pryčně v kempu.

Při pročítání diskuse k nové trati v Kunžaku jsem tak nějak získal dojem, že tratě budou více méně technické, ale to se při tréninku moc nepotvrdilo. Soutěž sice byla umístěna v parádní krajině, kde se teda aspoň mně moc líbilo, ale samotné erzety se jevily opět hodně rychlé. No ale to se nedá nic dělat, budeme se s tím muset nějak popasovat. Jelikož všechny RZ byly úplně nové, napsání rozpisu zabralo docela dost času, všechno jsme ale stihli a v pohodě jsme absolvovali i přejímky. Večer jsme se dokonce stačili i vykoupat v rybníku u kempu. Za celý den v tom horku jsme totiž byli řádně uvaření a voda, přestože byla taky teplá, tak přece jenom přinesla jakési osvěžení. Byla by to vskutku idylka, jen kdyby se mi podařilo v nějakou rozumnou dobu zahnat Lumíra na kutě! Jako vždy argumentoval, že před půlnocí prostě neusne a tak diskutoval s kolegou Daliborem Slivkou o všem možném. Mně z toho jenom utkvěla v hlavě diskuse o tom, že nejlepší je sele je z pekařské pece, když se tam před tím peče chleba a pec je řádně rozpálená. To mě celkem zajímalo, málem jsem nestíhal polykat sliny, ale jinak jsem už málem klimbal. Nakonec se mi podařilo všechny debaty o půl druhé ukončit a konečně jsme šli spát. V hlavě se mi honily obavy, jak se budu zítra v tom vedru smažit!

Ráno jsem byl jak přešlý mrazem, na oči jsem neviděl, no prostě paráda! Necelých 5 hodin spánku je pro mě prostě málo. Nicméně jsme vyrazili statečně na start, co taky jiného, že? S obavou jsem pozoroval tu žhnoucí kouli na obloze a přemítal jsem, jestli v tom nehořlavém mundůru zkolabuju při závodě, nebo až po závodě. Že zkolabuju se mi zdálo dost pravděpodobné. Vždyť fyzičku nemám, protože na vojně jsem nebyl…No nic, než to přijde, tak se budem snažit závodit.

Odstartovali jsme do 1.RZ, která byla nejdelší a taky se zdála nejrychlejší. Šlo to docela dobře, jen výjezd z první vesnice, z kopce, kousek po startu, to bylo maso. Snad kilometr jsme letěli v omezovači jen takovýma lehkýma protahovákama až do retardéru. To je fakt super! Ale zbytek vložky nebyl až tak špatný, takže celkově to není špatná RZ. V cíli jsme koukali na tabuli s výsledky a nebylo to špatné. Byli jsme rychlejší než hodně aut před námi a ty byly všechny silnější, my jsme byli první A5. Venda Kopáček startoval až za námi a tak jsem čekal na SMS, jak to vypadá. Když mi přišla zpráva, ani jsem to Lumírovi nechtěl říct! Dostali jsme 13,6 s !!! To si snad dělá prd.l!!!

Nebudu zastírat, že to s námi otřáslo! Dost dlouho jsme mlčeli, nevím co se honilo v hlavě Lumírovi, ale já jsem to nějak nemohl pobrat. Vždyť jsme jeli docela fest, žádné chyby, většina zatáček hodně blízko limitu, tak jak proboha mohl jet o skoro 1s/ km rychleji?

Před 2.RZ jsme to začali probírat. Přece nejsme blbí! Lumírovi i mně se zdá, že jedeme na hraně, tak asi jedeme na hraně. Potom jediné, co zbývá, tak je podvozek. Možná jedeme na limitu podvozku a ten prostě více nesnese! Zpětně si znovu vybavujeme, že vždycky jsme na rychlých vložkách dostali obklad, i když jsme jeli pořád se stejným nasazením, jako na erzetách, které jsme vyhráli. To ale teď nevyřešíme, teď prostě nezbývá než do toho jít nadoraz!

Jenomže jak už to bývá, když člověk nejvíce chce, tak to nejde. Za ty zbývající 3 vložky první rundy jsme nasekali tolik chyb, jako ještě nikdy. Nebyly to žádné bůhvíjaké krizovky, ale prostě tady jsme byli trošku delší na brzdách, támhle nás vysoká nájezdová rychlost vynesla z optimální stopy, pak jsme se zase zahrabali na vytahaném bordelu a vteřinky utíkaly. Navíc se objevily problémy s převodovkou! Na každé vložce se několikrát stalo, že Lumír, i když si dával velký pozor, tak zařadil rychlost, ale rychlost tam nebyla. Musel ji tam dávat znovu a to násobilo naše ztráty. Vrcholem našeho trápení byl skok do pole na poslední RZ, když prostě do P5 nebyla šance zatočit! To se nám za dobu, co spolu jezdíme, ještě nestalo! Naštěstí autu nic nebylo, místa tam bylo všude dost a podařilo se nám bez problémů vyjet.

Sečteno a podtrženo, po první rundě ztráta na Vendu Kopáčka 19,3 s!

Náladu jsme tedy neměli zrovna růžovou, ani ne tak proto, že jsme byli “až druzí“, ale tak nějak vnitřně jsme byli zklamaní z našeho výkonu, z toho velkého množství chyb a z toho, že se nám nedaří najít takovou tu vnitřní rovnováhu. V servise jsme toho moc nenamluvili, ale v autě cestou na 5 RZ jsme to zevrubně probrali – Nejedeme dobře a to zřejmě hlavně proto, že se bojíme s mlaďochem prohrát. Svazuje nám to ruce, kupíme chyby a celkově to stojí za houby. Takže se trochu vydýcháme, pustíme všechny blbosti z hlavy a jestli máme prohrát, tak aspoň ať prohrajem se ctí! Je jasné, že za normálních okolností stáhnout 20 s asi nepůjde, ale každá soutěž končí v cíli a tam se prostě uvidí.

Odstartovali jsme a fakt jsme do toho šli! Ta tam byla předcházející nejistota a my letěli jak z praku! Co čert nechtěl, po ujetí asi 8 km, před obcí Číměř, jsme uviděli před sebou auto. Byl to enkový Renault, který startoval o minutu dříve. Proboha, ať ho stihnem předjet ještě na tom širokém. Proletěli jsme retardérem ve vesnici a dvěma levýma vinklama na křižovatkách a už jsme byli docela blizoučko! Bohužel cesta začínala stoupat do kopce a Renault nám malinko poodskočil. Přišlo ale pár zatáček a horizont a hned jsme byli těsně za ním. Řval jsem jak střelený – Jdi do něho, tlač se tam!, ale ono nebylo moc kde. Cesta byla docela úzká a členitá a posádka o nás stoprocentně nevěděla. Jestli o sebe plesknem, tak to bude velké! V akceleraci ze zatáček byl soupeř spíše lepší, takže to moc nadějně nevypadalo. Nevím, jak dlouho to všechno trvalo, kolik jsme toho ujeli, ale najednou se naskytla malinkatá šance! V průjezdu zatáčkou jsme byli zřetelně rychlejší a zároveň se objevila krátká rovinka, za kterou následovala nějaká rychlá levá přes horizont. Renault si začal najíždět zprava a nám se objevila nalevo od něj asi metrová skulinka. Řval jsem – Jdi tam, jdi tam! – ale to jsem ani nemusel, Lumír už byl odhodlaný to zkusit! Levou půlku auta hodil do škarpy a vtlačili jsme se do té malé mezírky. Byl jsem napjatý jak luk! Jestli je v té škarpě nějaký kanál, nebo nestihneme předjet před tím horizontem a řidič si nás nevšimne a zavře nás, tak ty kotrmelce nikdo nespočítá. Vše se odehrávalo v rychlosti dost přes kilo a to by se asi děly věci! Naštěstí jsme stačili strčit čumák před Renaulta ještě před horizontem, takže nás posádka včas zaregistrovala a vše dobře dopadlo. Bylo to ale velké drama!

V cíli jsme si sdělovali lehce roztřeseně své dojmy, nemohli jsme se shodnout, kolik jsme ztratili času a brblali jsme, jakou to máme smůlu. Pak mi přišla zpráva, že jsme přesto dali Kopáčkovi 10s. Že by něco vyved? Tím se naše postavení rapidně zlepšilo a trochu nám to zvedlo náladu! Ještě nás čekají 3 vložky a teď najednou máme šanci ještě vše zvrátit. Jenže na následující 6 RZ Lumír opět párkrát nezařadil a tak jsme, přes všechnu naši snahu, najeli na Vendu jen 2,5 s.

Do předposlední vložky jsme tedy šli s pevným odhodláním strhnout vítězství na naši stranu. Vše šlo docela dobře, ale pak přišla obrovská krizovka! Po rychlém náletu z kopce byl horizont přes lehkou pravou, za ním pořád z kopce asi 100 m a P 45 do L 45. Na horizontu jsme byli moc rychlí, auto se odlehčilo více, než jsme potřebovali a dopadlo až na štěrk na levé krajnici. Krve by se ve mně nedořezal! Už, už to vypadalo, že se s tím nebude dát nic udělat a že půjdeme do lesa. Lumír ale zabojoval a nakonec jsme se nějakým zázrakem dostali zpátky na cestu. Byl jsem zježený až do cíle a dýchat jsem začal až ve stopce…

Jeli jsme na poslední vložku, byli jsme lehce vykolejení a přemítali, jak to dopadne. Na internetu se zrovna vyskytl nějaký problém a časy z vložky pořád nenaskočily. No co, však stejně musíme jet, co to půjde! Erzetu jsme proletěli myslím docela slušně, ale nebylo to úplně perfektní. Za stopkou jsem vylezl z auta a šel jsem se podívat k tabuli s výsledkama, jak to tedy dopadne. Od kluků z doprovodu Vendy Kopáčka, co zrovna přibíhali jsem se dozvěděl, že před poslední vložkou vedl Venda ještě o 3,8 s. Napjatě jsme čekali až se objeví jeho Fábia. A už je to tu! Letí k cíli a…. Viděl jsem, že se mu nedaří zahnout a najednou auto letělo mezi stromy! Až se mi zastavilo srdce! Ale se štěstím stromy minul, kus za cílem se otáčel na louce a vracel se na cestu.

Napjatě jsem čučel, jak časoměřič píše čas a bylo to jasné! Tentokrát nevyhrajem – dostali jsme na poslední vložce 3,1 s a celkově jsme prohráli o 6,9 s ! Gratuluju Vendovi i Kláře a jdu za Lumírem. Z jásotu kolem Fábie už mu vše došlo a tak není moc co říct. Jsme trochu smutní, ale zase to není taková tragédie. Nedali jsme se úplně zadarmo a holt není vždycky posvícení. Vždyť i tak jsme skončili 17. absolutně a 5. ve dvoukolkách, což každý, kdo tomu rozumí, musí ocenit! A prohrát s takovým soupeřem jako je Venda Kopáček určitě není ostuda! Musel jet strašnou palbu a za svůj výkon si to vítězství moc zasloužil.