Dalším skvělým výkonem se na tratích FUCHS OIL Rally Agropa prezentovala talentovaná posádka Václav Kopáček – Klára Šillerová. Za hustého deště nejenže vládla třídě A5, ale pohybovala se i na bodovaných pozicích absolutního pořadí. Pátá vložka však znamenala konec jejich nadějí, když po banální závadě plynové klapky musela odstoupit. Přes velké zklamání si spolujezdkyně Klára udělala čas zhodnotit šestý sprint sezóny pro čtenáře serveru eWRC.

Pačejov jsem jela několikrát a vždycky mi přišel hodně rychlý. Tuším, že v kombinaci s vodou a Vendou začíná jít o poměrně nebezpečnou hru. Tak jen doufám, že se Venda bude bát aspoň stejně tak jako já.

Při seznamovačkách nám skoro neprší a to je smůla, aspoň bychom získali nějakou představu o tom, kde se bude držet voda. Takhle se můžeme jenom dohadovat… Pár míst zavání spoustami vytahaného bláta už v pátek. Rozpis se vykřičníky dost hemží a já se snažím uklidnit tím, že na vodě pojedou všichni a všichni budou bojovat se stejnými nástrahami jako my.

Venda jel Pačejov v roce 2008, stejně jako já s Ivou Víchovou, a prý jsme mu obdivovaly zapůjčenou fábii se sekvencí. Auto si pamatuju, Vendu nikoli a kdyby mi tenkrát někdo řekl, že si s ním sednu do auta, asi bych ho poslala rovnou na přeléčení k doktoru Chocholouškovi… Ovšem předloňské zkušenosti zúročíme; Venda si krizovky dost pamatuje, a tak doplňujeme další vykřičníky a „prodej“, hlavně ve vojenském prostoru.

Technické přejímky absolvujeme hodně pozdě díky pozvánce na představování posádek. Při čekání v závoďáku si vybarvuji rozpis, protože už začínám být poměrně nervózní z pokročilé hodiny. Při rozhovoru před rampou se mi pak podaří lehce vykolejit Milana Hauera, který nemůže věřit tomu, že v jednom místě na erzetě zavírám oči. Pak už konečně odjíždíme dom.

Ráno nás vítá solidním deštěm a o volbě pneumatik tak není nejmenších pochyb. Aspoň něco! Venda se tváří všelijak, což mě těší – nemusel by mít chuť na té vodě jet úplnou hranu. Optimisticky nadhazuje, že se nám teď aspoň nebudou blokovat brzdy, když už „Mazel“ pořádně nebrzdí na suchu. S tím sedáme do auta a vyjíždíme na start. Domluvili jsme se, že první rundu pojmeme jako seznamovací s deštěm zkrápěnou tratí a dál se uvidí.

Na první rychlostce jsem předloni hned za startem viděla rozbitou hondu, tak před horizontem Vendu mírním, ale je vidět, že z vody má respekt. První vesnicí projíždíme zbytečně rozevlátě, ale čert to vem, říkám si o pár zatáček dál, kde leží v příkopu kousek před retardérem ignis Vaška Dunovského. Hlavně vidět rampu, ujišťujeme se. Venda bojuje s hromadami bordelu vytahaného přes celou silnici (panebože, před námi jelo 38 aut, jak bude vypadat druhý průjezd?!) a já dopisuju bláto, bláto, bláto všude… Po dokončení rychlostky zjišťujeme několikavteřinový náskok na Lumíra s Otou, ale jak se pojede za námi, nemáme vůbec tušení. Nejbližší A5ka odstartuje o půl hodiny později! Na přejezdu se dozvídáme o havárii Karla Dawsona v cíli RZ1, hned mu volám, zda jsou v pořádku, naštěstí ano, ale na náladě nám to nepřidá.

Pro RZ2 máme taktiku od Honzy Dohnala – naprosto v klidu odbrzdit, zatočit a odjet. Žádná ručka, žádné smyky a následné honění auta po škarpách. S výkonem našeho auta si to ani nemůžeme dovolit. A funguje to! Projedeme celou vložku bez krizí a v cíli máme na kluky další vteřinu. Prima, pokusíme se udržet tempo. Na třetí erzetě nás čekají dvě odbočení svádějící k zatáhnutí ručky a jednomu z nich Venda neodolá. Nepřejte si vědět, co si vyslechl kvůli dobrým třem vteřinám, které jsme tam nechali… Ale jede se dál, už to neřešíme, v poklidu projíždíme letmým cílem (zdá se, že bychom se ty závěry rychlostek už mohli naučit!), nad ztrátou pouhé vteřiny na kluky s kitem se upřímně radujeme a mažeme na servis. Potřebujeme prořezat gumy, vzorek se nějak spotřebovává. A protože řezání zabralo docela dost času, vpadáme do výjezdní časovky spolu se „svou minutou“, uf.

Na čtvrté rychlostce se o pár vteřin lepšíme, jenže Lumír s Otou taky. Ale my chceme prostě vidět cílovou rampu, tak se jen snažíme držet tempo minulé rundy. Jenže asi kilometr po startu RZ5, na odbočení do vojenského prostoru, se naše karta obrátila. V křižovatce jsme vymetli nějakou díru a „Mazel“ v tu ránu odmítá poslušnost. Zda to spolu souvisí nevím, ale vteřiny letí, v duchu počítám, kolik nám kluci nandají. Ve chvíli, kdy nás tlačí diváci, je to už ale stejně jedno. V první chvíli se zdá, že vypadlo plynové lanko, ale motor se chová divně, to poznám i já… Asi po čtyřech minutách se podařilo docílit toho, že plyn alespoň „tak nějak“ reaguje, abychom mohli tuhle erzetu dojet, jsme přece bojovníci! Teprve ve stopce mi dochází, co se vlastně stalo, naše naděje na „bednu“ jsou v tahu, jsme teď asi úplně poslední. To je ke vzteku! Tak jsme se báli vody, přesto jsme na ní zajeli docela slušné časy a teď tohle. „Mazlíku“, proč ses na nás takhle vykašlal??

Cestou na další RZ se domlouváme na odstoupení, auto je nevypočitatelné a přerazit se v boji o sedmé místo se ani jednomu z nás nechce. Na cestu do Lnářů se ptám policistů uzavírajících vjezd na erzetu, protože má mapa právě tam končí. Poradili nám skvěle – navedli nás na divácké místo, kterým se ale pochopitelně nedá dojet vůbec nikam. Tak nejenom, že už nezávodíme, ale ještě jsme za úplné pitomce…

Nerada najíždím na servis jinudy než časovkou, dnes to mrzí o to víc, že jsme museli odstoupit z patnáctého místa absolutně. Snažím se tvářit statečně a jsem ráda, že prší a lesknoucí se oči můžu svádět na déšť… Štěstí jsme si vybrali asi minule, pokoušeli jsme jej opravdu dost… Ale pevně doufám, že svou tvář od nás odvrátilo jen na chvilku a příště se se všemi, kteří nás v našem snažení podporují, uvidíme zase na cílové rampě.

Klára Šillerová

Foto: Robert Balcar, Shacki