Část třetí – pátek

Několikrát jsem se v noci probudil, bylo to trochu i nedočkavostí ranních zážitků se setkáním s těmi nejrychlejšími speciály WRC. Hrbatá cesta, na které byl postaven stan, měla dozajista také jednu z příčin. Rovněž i večerní popíjení mě nutilo vylejt se u keříků vinné révy. Snad jsem pochopil i neochotu Vládi přijmout druhého nocležníka do stanu. Jeho chrápání se rozléhalo po celé časně jitřní, orosené vinici tak, že i hejno letících ptáků se jí obloukem vyhnulo. Na nedalekém zdymadle v domnění, že tento zvuk je signálem k vplutí lodi do nádrže, otevřeli spodní vjezdová vrata. Přitom žádná loď na obzoru nebyla. Po chvíli jsem zahlédl dres eWRC na protějším svahu vinice, všichni spí, kdo by to mohl být. Zaostřuji zrak, čistím brýle, v oné osobě poznává Tomáše. Nevím, zda nemohl dospat a šel na obhlídku teritoria pro nejlepší záběry, nebo byl vzbuzen partou drvoštěpů řezajících urputně dříví.

Po chvíli bez toho, že by nás probudil, jsou všichni na nohou a může začít ranní obřad. Plynové vařiče sálají své teplo na hrnce s vodou na kafe a na polívku. Aleš se podivuje nad tím, že s Petrem ráno pojíme teplou polévku. Nabízím mu ji také, je z pytlíku a Aleš se dále pozastavuje nad tím, jak ji připravíme. Mezi tím, než vře voda, dojídá svoji ranní oplatku. Fasuje obsah sáčku do hrnečku s vroucí vodou. Kouká na mě, dochází mi, že je to opravdu poprvé co bude něco takového jíst. Říkám mu: „Aleši, nech to chvíli dojít a zamíchej to a můžeš jíst.“ Trochu nedůvěřivě se mi ptá: „A to je všechno?“ Ještě, že sedím, uvolněně odvětím: „Je to úplně všechno, jíst budeš už sám?“ Hledám další poživatiny a Petr mně sděluje: „Ty třetinu dne něco hledáš, druhou třetinu dne prospíš a tu třetí prožvaníš.“ Ještě, že den nemá ty třetiny čtyři.

Po polévce ještě s Petrem pojíme trochu nakrájené klobásy, kousek sýra, zapijeme vše vychlazeným pivem z lednice. Aleš utrousí poznámku: „Jak můžete pít po ránu pivo.“ Na to mu Petr odpoví: „Čím jsi to večer začal, tím to musíš ráno napravit.“ On je ten Aleš ještě takové děcko, všemu se diví. Ještě pár výprav a my z něj uděláme chlapa, naučíme ho pít pivo i po ránu, třeba si potom najde i nějakou holku. Petr nabízí kafe, k Alešovi se připojuje i Vláďa. Táže se dotěrně Petra s cigárem v jedné a hrnkem kafe v druhé ruce: „Kde máš cukr?“ Ten ho nemá a v klidu mu odpovídá: „Já nesladím, proto ho sebou nemam.“ Vláďa se rozčiluje: „Jak je to možné, že kafe máš a cukr ne?“ Pouštím se do čištění nádobí a směřuji jejich zájem k jiné činnosti. Je dobře, že dále nerozvíjí svoji debatu, protože to je již krůček k jejich oblíbeným politickým tématům, kde se nikdy neshodnou. Petr mi upozorňuje, jak si Vláďa narychlo upravuje porouchaný popruh na jeho fofrmošně, chvíli s tím zápasí, nakonec se dílo daří. Petr si neodpustí poslední poznámku: „Vidíš ho, já mu nabídnu kafe a on mi vynadá, že nemam cukr, to je vděk.“

Tady je naše místo z pohledu Petra Sagnera – pod českou vlajkou (kluk, co nám večer předtím přinesl trnkovou) sedíme na židličkách

Necháváme vyvětrat stany a ubíráme se k předem vybranému prostoru do pěkného protahováku zabrat místo. Je to trochu v mezi, tak je nutno vyhloubit mělký okop pro židličky. K tomu se dobře hodí kladívko na zatloukání kolíků od stanu. Vláďa nás opouští s konstatováním, že to tady nebude na kameru vůbec dobré. Vzápětí dostává nápad, že snad by to šlo na stativ. Ten jsem večer vyndal z pouzdra od stanu, který nám půjčil. Původně jsem si myslel, že je to část konstrukce k nočnímu příbytku. Zkušený odborník přes filmování mě poučil, na co se ta věc používá. Ještě jednou, asi už po desáté jdu zpět k našemu tábořišti. Hledám s Vláďou v hloubi zavazadlového prostoru Octavie tu trojnožku na kameru. Již jsme zpět u trati, stativ má však jednu nohu o něco málo kratší a Vláďovi se nedaří podle jeho představ vše sladit tak, abych jenom mačkal nahrávání na kameře a kamera i se stojanem nespadla. Jsem nařčen, že vymýšlím kraviny a budu filmovat v ruce jako on a hotovo.

Krásné místo s nádherným výhledem

A je to tady – po hejnu různých vozidel činovníků, bezpečnostních delegátů, pozorovatelů FIA a národní autority, několika vozidel ADACu, přijíždí předjezdci. Čas se nachýlil a již z dálky je slyšet hluboký tón soutěžního speciálu Citroenu C4 WRC. Kdo přijede, víme ze startovní listiny, je to mnohoinásobný mistr světa Loeb. V dálce se na chvíli auto objeví, aby zmizelo ve spleti vinic. Zvuk sílí a auto s býkem na boku se řítí k nám. Pilot jede klidně, lehce, uvolněně, nikam nespěchá, je si jist svoji věcí. Naprosto přesně dobrzďuje a pomocí ruční brzdy zhoupne auto doleva přes mírný skok a následně do pravé zatáčky za hráz pod vinicí. Naprosto čistě, přesně, bez zbytečných kudrlinek a je pryč, jen burácející motor doznívá od vzdalujícího se vozu. Možná by se někomu mohlo zdát, že jede zbytečně pomalu. On jede to, co potřebuje, co musí, jede tak, aby dojel do cíle a zvítězil. Následně projíždějí další C4, také je to pěkné pokoukání. Fordaři jedou více silově a dohánějí tak horší kvalitu svých strojů.

Po vrstevnici jsme viděli dlouhý přílet

Soutěže se neskládají jenom s top desítky. U nás na mistráku bývá zvykem po prvních několika autech odejít od vložky a trmácet se po ucpaných cestách na další rychlostku. Tady se sedělo až do posledního auta, i v hloubi startovního pole bylo na co koukat. Kousek od nás uráží pravé přední kolo ban den Heuvel na svém Mitshubishi, okolo nás projíždí po třech. Míří do jediného možného odstavného prostoru, kde území majestátně vévodí německý pořadatel. Je to čistokrevný árijec, z něho by měl vůdce radost.

Vpravo si všimněte árijce

Klíčový moment – Láďa ztrácí stativ

V onom místě stojí i Aleš s Vláďou a vše dokumentují. Příjezd však byl pro ně tak nečekaný, že Aleš pouze stačil Vláďovo stativ odstrčit nohou, aby nebyl přejet. Oba uskočili stranou a věnovali se focení a filmování a v zápalu boje zapomněli na trojnožku. Vláďa si po notné chvíli připadal nějaký lehký, prázdný. On tu soustavu různých nožiček nosil sebou celé dopoledne. Vzkřiknul: „Kde je stativ?“ Aleš na to: „Je na zemi u toho auta bez kola.“ Bohužel už nebyl, protože si ho někdo patrně spletl se skládací židličkou a odnesl ho. Musel být dost zklamán, že si na to co našel, nesedne.

van den Heuvel si nakonec auto opravil sám, mechanici jen podávali klíče

Vše vyvrcholilo neměřeným průjezdem na čas historiků. Někteří však za to brali jako v době plné slávy světových značek Lancie Stratos, Audi qatro. Dokonce Škoda 120S se tu proháněla v rukou po zdejších vinicích. Polední pauza byla časem i na přípravu oběda. Tomáš, Filip, Radek a Zahy se nežinýrovali a pěkně si uvařili a nadlábli se, potom se prospali. S Petrem jsme k tomu také přistoupili zodpovědně a málem jsme nestihli druhé kolo průjezdů. Sledoval jsem Aleše, jak se nacpal salámem, hlad prý nemá a stačí mu to. Polední siestu jsme zakončili pivem, bylo studené a chuť mělo jako křen. Žádné vypočítávání od mojí ženy, kolikáté již piju, vše v klidu a pohodě. Odcházející hlavní referent zájezdu Tomáš sděluje, že se jede již za hodinu, vinicí proběhnu za pět minut, tak se ještě natáhneme na karimatku u stanu.

Jak se to drží?

Na nové místo pro filmování dorážím s mírným předstihem těsně po průjezdu posledního předjezdce. Jsem přímo proti zakázanému prostoru, vysoko na třímetrové kamenné zdi za zábradlím. Co čert nechtěl, merčí mě ten árijec a hned hlaholí: „Sprechen sí dojč?“ Nechci u něj budit nedůvěru, tak mu odpovídám, že mu rozumím, co říká: „Ja.“ Domnívám se, že jako občana své rasy mě tam vysoko nad tratí nechá. Tam by se nikdy žádné auto nedostalo ani zázrakem. On je však neoblomný a nedbá nic sílícího zvuku přijíždějícího prvního ostrého auta. Něco tam mumlá, abych zalezl do té vinice. Dělám jako by nic. On je však vytrvalý, zase něco mele, tak mu říkám: „Hochu zase tak dobře ti nerozumím, raději sám zalez nebo tě popoveze Loeb na kapotě.“ Mizí za hlaholu jemu vlastním za zatáčkou a rovná tam další pozdní příchozí. Ležící fotograf s hlavou na silnici pod fólií vymezující zakázaný prostor přímo proti přijíždějícímu autu, mu nevadí.

Aleš fotící Láďu

Láďa fotící Aleše

Křižuji vinici sem a tam a filmuji z různých pozic, nezapomínám ani na krajinu, řeku a čluny na ní. Začíná mi docházet baterie, pro příště se budu muset lépe připravit a obstarat záložní zdroj. Ještě se mi snad daří nahrát modrou Fabii WRC s Weversem za volantem, který doskáče až ke mně. Připadá mi, že mu buď došel benzín, nebo zlobí benzinové čerpadlo. Stojím mu u dveří a nesměle mu radím: „Problem, fuel pump.“ Po chvíli se Škodovka rozjíždí vzhůru vinicí. Odcházím uložit již nepotřebnou zátěž v podobě kamery a jdu se zpět začlenit do kolektivu na svoji zakopanou sedačku v mezičce. Dozvídám se od Vládi, že kdybych neměl ten hloupý nápad filmovat, tak mohl mít stativ. Opatrně podotýkám: „Kdyby ho Aleš po odkopnutí sebral, mohl jsi ho mít.“ Aleš se hájí, že stativ neměl na starosti, že je vinen Vláďa, který ho neměl sebou nosit jako kočka štěňata. Někdo pronesl, že tu věc mohl nechat pod židličkou, tam by zůstala. Další názor byl, že je lajdák a má si na své věci dávat pozor. Snažím se Vláďu hájit, protože již vím, že lajdák není.

Učitel a jeho žák

Tomáš, aby uklidnil rozbouřenou situaci, tak mi nabízí na mé přání svůj foťák, abych pořídil alespoň pár záběrů. Nastavuje mně přístroj k použití, ukazuje jak se zúmuje, na co nemám mačkat a jsem skoro připraven fotit. Ještě se dozvídám od Aleše, jak ta modrá Fabie, co jsem u ní byl, když nejela, jak pěkně z jeho pohledu jela. Na to namítám: „Tak mi vysvětli, když tak pěkně s ní jede, proč před ním v pořadí na každé vložce je tolik slabších aut?“ Na to Aleš: „Jezdí bokem.“ V tom já takovou atrakci zase nevidím, zatáhnout za rukáv ve chvíli, kdy je jisté, že to již projedu na konci zatáčky. Mařím čas planou diskusí a najednou není co fotit, auta již nejezdí a tak půjdeme balit a připravit se na přejezd k sobotní vložce.

Důkaz, že i profesionální fotoaparát v rukou amatéra občas neví, co fotí

Legrace jsme užili ten den dost a nastaly vážné chvíle. Vše nasoukat do útrob Octavie. Parta od Audi je rychlejší při nakládání a musí čekat, než složíme s Petrem stan. Ještě odpad v pytlích přiblížit k trati, aby mohl být následně odklizen pořadatelským sborem. Petr vypíná lednici, za jízdy by dobře neodvětrávala. Aleš zjistil, že máme skoro prázdnou zadní gumu, na straně kde sedí. Nevím, jak se to mohlo stát, pneumatiky jsem na jaře při výměně na letní dofukoval. Startuji a ono nic, baterie je téměř prázdná. Co teď, spásná myšlenka auto roztlačit vyvolává u ostatních úsměv. Do Škody 100 jsem strčil a ta chytla hned, tady je trochu více elektroniky. Nastává historická chvíle, auto na drcnutí chytá a máme další zkušenost, skoro každá německá Škodovka jde roztlačit.

Spouštíme se dolů s kopce vinicemi, abychom nabrali směr do lesů a hájů na zítřejší vložku…. Posádka našich předjezdců má hlavní úkol dne, najít benzinovou pumpu s kompresorem. Míjíme Aldi za obrovské nevole Vládi, kterému již druhý den došlo pití v podobě limonád, pivo ještě nějaké naštěstí má. Dospějeme k pumpě a dofukujeme podhuštěnou pneu a žádám o další vynucenou zastávku pro dokoupení zásob. Sice nám trochu hatí plán v podobě koupele v jezeře Bostalsee, ale co. K vodní hladině dorážíme trochu se zpožděním, o to dříve po prohlédnutí koupacích podmínek odjíždíme. Já jsem s Petrem ani k jezeru nestihl dojít a celá marš kumpanie se již vracela od vody, kde si nesmočila ani nohu. Projíždíme si rychlostní test a vybíráme místo pro přespání, které bude zároveň výchozím postem k rannímu sledování projíždějících posádek. Prostor je na solidní louce, hned vedle močálu, ona je již tma a stejně by bylo obtížné hledat cosi dalšího. Samá cedule zakazující vstup moc na výběr nedávala.

Stany již jsou postaveny a v tu chvíli přijíždí pořadatelé, nějací hasiči a láteří, že tam být nemůžeme. Radek zná místní řeč, tak vyjednává. Každý mu radí, řekni mu toto a tamto. Toho už z tolika informací musí bolet hlava. Nakonec šéf vložky svoluje, přespat ano, ráno v 5,30 tam nebude po nás ani stopy. Po krátké poradě padá rozhodnutí, složit tábor a postavíme ho u rybníka o půl kilometru dál mimo trať RZ. Aleš to velmi těžce nese a protestuje, že již stan balit a rozkládat nebude. Petr mu praví: „Tak ho bafni do teplých a odnes ho přes druhou louku k rybníku.“ Po praktické zkoušce stan opravdu jedinec unese, stan jako ostatní skládá a balí. To již posádka naložené Audi čeká naopak netrpělivě u silnice.

Vláďovo sestřih z Německa

Dorážíme k chovnému rybníku kaprů, u kterého jsou pod stany francouzští fanouškové a nemají nic jiného na práci než v něm lovit kapry. Loví hned vedle cedule zakazující snad všechno na nějaký prut z lesa s motouzem a ohnutý hřebík z plotu. Zvládáme již velmi pozdní večeři, zaléváme dobrou stravu pivem. Tomáš dává do placu flašku džegrmajstra zakoupenou v místním marketu. Lahev koluje za slov Tomáše: „Zaregistruj se a pošli to dál.“ Všichni se registrujeme a doléhá k nám hlahol frantíků, kteří vytáhli další rybu. Za mohutného pokřiku nám ji nesou ukázat, potom ji s ještě větším kraválem pouštějí zpět do rybníka. Den byl náročný a dlouhý a je třeba si odpočinout před nadcházejícím zítřkem. Trochu musíme s Petrem poklidit a vsoukat se a uhnízdit ve stanu, zdálo se mně, že to bylo promptně. Moc si z toho oba nepamatujeme, tak jak to bylo Tomáši?

Shacki: Tady jsem byl požádán, abych replikoval poslední rozhovor před spánkem Ládi a Petra. Přestože jsme se tomu ve vedlejším stanu smáli, až jsme nemohli usnout, obsah rozhovoru nejde vlastně rekonstruovat. Ti dva si asi 10 minut rozebírali, proč leží hlavou dole a zda by to nebylo lepší změnit. Pak rozhovor utichl, aniž by se otočili…

Ráno u rybníka

Na pokračování…

Foto: Shacki, Petr Šedivec, Aleš Kovář, Láďa Kopelent, Petr Sagner