Minulou sobotu byl pořádán druhý díl mini seriálu Rallye Show ve Vysokém Jamném. V poslední době je skoro každý týden nějaká z akcí v působnosti amatérských soutěží. Na vše jsem sám bez personálu. Přemkovi Budínovi jsem slíbil, že se sklouzne s úzkou Feldou, a tak jsem prioritně pracoval na tomto autě. Na své náčiní jsem se dostal až těsně před akcí ve čtvrtek. Trochu mi pomohl nejmladší syn Petr, spíš sporadicky, protože si pořídil starosti a povinnosti se slečnou a její dcerkou. Již jsem myslel, že svoji účast odpískám, protože se mi nějak nedařilo opravit poruchu na řízení z Pardubic.

Ono na první pohled vše vypadalo jednoduše, stačilo vyměnit druhou záklonovou tyč, tu jsem hledal půl dne, bez úspěchu. Již mě spoustu věcí nepřekvapuje, naopak bych byl v traumatu, kdyby vše fungovalo jak má. Na to v poslední době nejsem vůbec zvyklý, stále něco hledám, něco schází. Už ani nevím, jestli jsem danou věc někam uložil a pouze si nevzpomenu kam nebo je nenávratně pryč. Největší šok jsem měl po zjištění, že v soutěžním autě chybí volant a pásy. Vím na tisíc procent, že v autě tyto komponenty byly a nedemontoval jsem je. To aby měl člověk nervy jako ze železa.

Nakonec jsem musel vyměnit půl přední nápravy, nepasovaly unibaly v ramenech do pinů náboje kola. Hodinu jsem odvrtával desítku šroub na šestku imbus, který byl vytažený a nešel povolit. Ještě, že mi Vláďa Duda naostřil tolik vrtáků, jinak mi šroub vystavil stopku do Jamného. Ve Stodě na mě čekali na geometrii Jendové Bošek a Šustr. Již jsem měl hodinu zpoždění, tak jsem přizval k dokončení prací Petra Šedivce. Když jsem začínal se soutěžemi, tak jsem k němu chodil na rady. Když budu hodný, tak mě možná vezme do učení a udělá ze mě samostatnou výrobní jednotku, jako je on sám. Je to určitá výhoda nikoho nepotřebovat k různým pracovním operacím, ale vše dlouho trvá. Soutěž nepočká a večer je člověk utahaný jako čokl. Rozloučili jsme se s jeho slovy: „Těch pár detailů již doděláš a naložíš to a jsi tam v cuku letu.“ Vše se chýlilo ke zdárnému konci a mě čekalo naložení Felicie na vlek a vyrazit.

Druhá ramena jsou o něco širší a na těch původních to bylo na vleku pintlich. Chvíli jsem se snažil o vyjetí na vozík, ale marná snaha, široké auto a úzký vlek mi nedali žádnou šanci. Ještě, že mám dvoje kola, problém byl vyřešen. V nočních hodinách jsem se vrátil, složil auto a odebral se k domovu. Žena již spala, několik dní jsem s ní nepromluvil ani těch povinných pět minut denně. Ráno v den najíždění jsem měl dost problém vůbec vstát, vše mě obligátně bolelo od páteře. Byl jsem nějaký rozlámaný a otlačený jako bedna kytu. Ještě, že se Přemek nabídnul a trať mi napsal. Měl jsem pro tuto soutěž několik spolujezdců, ale nikdo po ránu neměl čas.

Odpoledne na přejímky se mnou jel syn Petr se svoji slečnou, která rovněž projevila zájem o navigování, spíš svezení. Dvakrát tam a zpátky po trati vložky, přejímky a domů nakládat doprovod. Asi již cestou přítelkyně Petra poznala, že i se sériovým Favoritem se dá jet poměrně svižně a nenašla odvahu nastoupit do sobotního závodu. Večer přijel Přemek se svým narychlo povolaným mitfárou Markem Procházkou. Pomohli mi namontovat kryt pod motor, naložit auto na vlek, nanosit věci do doprovodu. Na noc odjeli do centra sobotního podniku. Před tím než vyrazili, jsme s nelibostí sledovali různá individua srocující se v patřičné vzdálenosti za garáží na svůj "happening". Někteří byli notně sjetí již při příchodu na flám. Pokud toužili poslouchat muziku, měli možnost v Prazdroji, kde se ten den konal Pilsner Fest. Na této akci byl i Petr Šedivec se svojí paní. To je jiná úroveň, než to stále stejné dunění z repráků těch hašišáků.

Ráno jsem si přivstal, abych s Avií a soutěžákem na vozíku včas dojel na místo soustředění před startem. Občas jsem jel do kopců i na dvojku, poslední kopec do prostoru startu jsem vyjížděl na jedničku. Zaujal jsem místo na místní komunikaci, protože louka byla po dešti silně podmáčená. Již předcházejícího dne nás z ní tlačila tlupa dobrovolníků. Škoda, že nevyšlo prostranství přilehlého letiště s pevným podkladem. Poslední úpravy obou vozů před startem, rozprava s jezdci a mohli jsme vyrazit na první měřený úsek. Trať byla značně vlhká. Při najíždění s Favoritem vypadala zajímavě a ne tak rychle jako při ostré jízdě s Felicií.

První průjezdy jsem absolvoval s naším Petrem, ten již několikrát četl. Bylo to tak lepší pro moji orientaci, než rovnou vyrazit se závozníky, kteří v ostrém autě na vložce neseděli. Klouzalo to jako čert, v zatáčkách do kopce jsem stále hrabal, tady musely mít čtyřkolky jednoznačně navrch. Chvíli posečkat na zbytek startovního pole a čekala nás cesta zpět v obráceném gardu. Zjistil jsem, jak je trať rychlá a pro soutěžní auto nevhodná. Jízda několikrát mnoho set metrů v omezovači není dobrou parketou, tady musela mít navrch auta s vysokou maximální rychlostí. Neslaný, nemastný dojem nezachránilo ani pár pěkných zatáček v lese. Strašně špatně se projíždí zatáčky v maximální rychlosti na uvolněný plynový pedál v povolených otáčkách, aby nedošlo k destrukci motoru.

Do druhého kola nasedá do kokpitu Pavel Lavička z kovo obráběčské firmy Selga Kaznějov. Jako jeden z mála mi promtně vypomůže a na počkání zhotoví vše, co potřebuji svařit, vyrobit z kovu, vysoustružit. Díky jeho vstřícnosti mi několikrát na poslední chvíli vytrhnul trn z paty a umožnil mi postavit se na start soutěže. První rundu byl v roli mechanika a sledoval cvrkot ze servisní plachty. Startujeme a po třech zatáčkách se ztrácí, s tím jsem počítal. Jedu, na co vidím a co si již pamatuji, najednou se slovně projeví: „Retardér!“ Nevěděl jsem v tu chvíli, jestli mi to čte, nebo se diví, že tam je, spíš ho viděl, tak mi tu informaci předal. Učený z nebe nespadl, příště to bude lepší. Ve slušném čase projíždíme i obrácenou pasáž směrem do servisu.

"Akreditovaný" Láďa Kopelent u své druhé felicie, která startovala ve Vysokém Jamném a která je na prodej.

Pavla měl vystřídat další můj reklamní partner, shodou okolností rovněž kovo obráběč. Přístup k mým požadavkům na kovo práce má také velmi vstřícný, bude to i tím, že k rallye má pozitivní vztah a má rámcový přehled co soutěže obnáší. Bohužel cestou na start zapadl po kolena do bahna na nějaké louce u servisu B. Tak snad příště to vyjde a splním vůči Jirkovi Fránovi z Třemošné svůj závazek a povozím ho v nadcházejícím Kramolíně. Poslední sekci dvou erzet jsem odjel se synem a celkem to odsýpalo. Projeli jsme cílem, Petr chvátal k domovu, já jsem balil a nakládal. Dokonce se mi podařilo najet na vlek i s podložkami pod předními koly. Auto jsem musel na vleku vyheverovat, podložky sejmout, protože byly disky opřené o vinkl rámující ložnou plochu vozíku. Felicie trčela předními koly v luftě.

Po naložení techniky a vezeného "magacínu" jsem byl otočit soupravu, vystál jsem si frontu. V protisměru najel proti přijíždějícím vozidlům přepravník pohárových Fiest. Sice měl na své straně překážku, ale to ho moc netrápilo, hrozil odjíždějícím posádkám, že to tam zamkne a půjde od toho. Prý všichni máme couvnout, to by bylo asi tak půl kilometru. Připadalo nám všem účelnější, aby s tím cuknul on těch ani ne padesát metrů. Nakonec zdravý rozum zvítězil a bylo možno pokračovat v jízdě. Prošvihnul jsem tím pádem i dekorování vítězů. Po ceremoniálu jsem byl dodatečně dekorován, pocty a uznání se dostalo i po mně příchozímu Karel Zenkl, který byl za námi druhý ve třídě. Rosťa Kutěj se mě ptal, zda napíši pár řádků z této akce. Říkám mu, že nejsem akreditován, tak mi dal svoji akreditační ceduli. Funkcí jsem měl požehnaně od managera, přes nákupčího, mechanika, řidiče, uklízečky, soutěžního jezdce, místy i spolujezdce až po brzdu provozu s jedoucí Avií na jedňoura…