Shacki bloguje – deníček ze Sardinie

První část: Autorem skvělé reportáže z letošního ročníku Rally Sardinia je Tomáš Wanka alias Shacki. Text je doplněn množstvím fotografií dokreslujících báječnou atmosféru soutěže.

Před odjezdem

Rozhodnutí o výletu za rally na Sardinii padlo na letošní zasněžené Šumavě, tedy asi dva měsíce předem. Na sebe jsem vzal veškeré akce spojené se zajištěním nezbytných podkladů, dokladů a informací, a tak se čtyři ostatní mohli soustředit na logistické zajištění akce. Nejdůležitější bylo včasné zajištění trajektu, což se povedlo přes jistou brněnskou cestovku. Mapy erzet, itinerář, mapa Sardinie a podobné věci už byly jen drobnosti.

Vedle toho jsem ale ještě přemýšlel, jak podpořit české jezdce. Státní vlajka velké velikosti byla samozřejmostí, ale přišlo mi to málo. Vlajky s nápisem KRESTA jsem očekával, ale bylo mi líto, že nikdo nemá vlajky na podporu našich juniorů Valdy (rozuměj Pavla Valouška) a Prsta (Martina Prokopa), kteří si podporu zaslouží stejně tak. Grafický návrh obou vlajek mi zabral jedno odpoledne, pár dní zabralo hledání nejlepšího (respektive nejlevnějšího) výrobce, no a 14 dní před Sardinií jsem je měl doma. Od každé jsem si nechal udělat 2 kusy, jeden pro nás, druhý pro samotné jezdce – tímto zdravím Petru Prokopovou:)

Asi 10 dní před odjezdem jsme konečně začali řešit další konkrétní věci na cestu. K mému překvapení jsem se dozvěděl, že kamarádi chystají nabrat do auta dva sudy piva, chladící zařízení, bombu od céóčka a centrálu na výrobu elektrické energie, tedy zařízení, které nás na Sardinii nakonec tolik proslavilo. V neděli před odjezdem proběhlo u nás v hasičárně zátěžové zařízení celého systému. Zdálo se, že s ním nebude žádný problém. Jak jsme se mýlili…

Středa 27.4

Je středa, zhruba 7 hodin ráno, a naše pětka (já alias Shacki, bratránek Jirka, kamarádi Tomáš a Milan a Jirka Pech zvaný Maníček) vyráží vozem VW Transporter z Plzně na cestu dlouhou něco přes 1000 km. Naším cílem je italský přístav Livorno, odkud nám v 10 hodin večer odjíždí trajekt na Sardinii. Všechno je naloženo, pivní sudy i bomba ukotveny proti posunu, ještě v Plzni dokupujeme dálniční známku českou a rakouskou, na poslední pumpě před Rozvadovem doplňujeme nádrž na maximum, i když po cestě se stejně tankování nevyhneme.

Cesta na jih proběhla v pohodě, tedy až na zácpy u Mnichova a u Florencie. V klidu jsme tak mohli vychutnávat krásu alpských velikánů a spřádat plány na další dny.

Někdy kolem půl sedmé dorážíme do přístavu, shodou okolností přesně ve stejném okamžiku, jako Bros, Mikulda a Roman Pištěk. Řadíme se za jejich „Paasonenovu“ Fabii, probíhá seznámení a výzvědy, kdo se kam chystá. Kamarádi mezitím zprovoznili pípu a natočili první česká piva na italské půdě. Bros a spol. si poprvé (ale ne naposledy) vychutnávají orosenou odměnu. Naše pípa a Mikuldova Fabie budí oprávněnou zvědavost u ostatních čekatelů na trajekt, a tak se stáváme hlavní atrakcí v přístavu. Okolo nás cvakají fotoaparáty a kamery natáčí. Inu tohle se asi jen tak v Itálii nevidí.

Vyndáváme také všechny vlajky obou výprav a podnikáme hromadné focení. Mezitím už začíná probíhat naloďováni na trajekt, a tak plníme všechny prázdné pet lahve pivem. Jde to pomalu, a tak je k vidění zajímavá situace, kdy 4 lidé tlačí dodávku v pojížděcí koloně, zatímco pátý v chůzi dotáčí lahve…

Na trajektu nás čeká kajuta tak 3x3 metry, která je určená pro 4 osoby. Naštěstí jedna postel je širší, a tak se na posteli vyspíme všichni. Je až s podivem, jak se do takového malého prostoru vejde i WC, sprcha a umyvadlo…

Před odplutím ještě navštěvujeme lodní jídelnu, ale pak se rychle přemísťujeme na horní palubu, abychom si vychutnali odjezd trajektu z nočního přístavu. Jak se loď rozjede, začíná to nahoře foukat, a tak jdeme brzy na kutě. Kdo ví, zda se v příštích dnech pořádně vyspíme. Ještě předtím si ale dáváme pár písniček na „housle“ (rozuměj kytaru), mimo jiné i trefnou „Už vyplouvá loď Džambííííí….“.

Čtvrtek 28.4.

V půl šesté ráno nás probouzí lodní rozhlas s výzvou, že trajekt zahájil přistávací manévr. V domnění, že v šest hodin začne vyloďování, se (relativně) rychle pakujeme a jdeme čekat ke vchodu do podpalubí, kde jsou zaparkována auta. Všechno jde strašně pomalu, a tak se setkáváme znova s Brosem, který zrovna studuje mapu shakedownu. Máme podstatně lepší, takže si Bros dělá kopii – jak jinak, než že si ji vyfotí.

V sedm hodin konečně vyjíždíme na molo, což je trochu později, než jsme čekali. Shake má začít v osm, k němu je to nějakých 30 km. Bohužel shake je postaven tak, že servis je úplně někde jinde, než divácké místo. Rozhodujeme se, zda jet na trať, nebo do servisu. Vyhrává servis a vyrážíme.

Po cestě začínáme obdivovat krásy Sardinie a pomalu začínáme odkládat oblečení – začíná být opravdu horko. Než jsme odjížděli, zněla předpověď na přeháňky. Na obloze je azuro.

Díky podrobné mapě Sardinie dorážíme k servisu poměrně v pohodě, přesně v osm hodin. Rychle ještě měníme kalhoty za kraťasy, bereme vlajky a vyrážíme do servisu. Slovo servis berte s rezervou, protože jde vlastně jen o provizorium uvnitř nějakého výrobního podniku. U vchodu stojí několik pořadatelů a tváří se, že diváky dovnitř nepouští. Co teď? Přece jsme sem nejeli zbytečně. Naštěstí sebou máme dvě licence FIA, a tak je vytahujeme. V tom okamžiku pořadatelé obracejí a s úctou se nám skoro klaní.

Jsme v servisu, umístěném uvnitř nějakého podniku. Už je vidět, že shake začal. Všude je frmol, auta odjíždějí, přijíždějí, mechanici pobíhají, specialisté od Michelinu prořezávají speciální sady, mezi tím vším se pohybují novináři a kameramani. Mezi tím vším chodíme my, pozorujeme, fotíme, natáčíme. Začátek shaku je vyhrazen pro jezdce s nejvyšší prioritou. Roman Kresta se ještě nevrátil. Asi za hodinku se vrací, vylézá z auta a úplně z něj čiší nervozita. Zatímco Honza Možný si jde s námi pokecat, Roman chodí sem a tam, popíjí, stále něco konzultuje s mechaniky. Je vidět, že není v pohodě, a tak ho ani nerušíme.

Nejvíce rozhovorů poskytuje Marcus Gronholm, nejčastěji se do servisu vrací asi Petter Solberg, naopak u Peugeotu se toho moc neděje. Podivně vyznívá pohled na mechaniky Škodovky – zatímco třeba u Peugeotu jsou krásné přístřešky, pod tím stolky s notebooky a inženýři studující všechno možné, u škodováků nejsou ani přístřešky, ani notebooky. Dáváme se do řeči s několika českými mechaniky a co se dozvídáme, to raději nebudu publikovat. Pro situaci týmu totiž nemají zrovna slova chvály.

Asi po půlhodince Roman znova vyjíždí, ale ještě předtím si odskočí ulevit do křoví. Při odjezdu mu zhasne motor – inu nervozita…

Dvě hodiny v servisu utekly jako voda a jezdce s nejvyšší prioritou následují i ti s nižší. V servisu začíná být ještě větší frmol, a tak se přesunujeme ven, kde mezitím rozložily stany „chudší“ týmy. Jako první míříme k našim juniorům. Martin Prokop se tam trošku nervózně protahuje, a tak dáváme řeč a předáváme mu vlajku. Je překvapený, ale dělá mu tu radost. Kecáme dál, a tak jsme si ani nevšimli Valdy, který šel kolem. Najednou se rozhodujeme, že se přeci jen podíváme na trať shakedownu, a tak se rychle loučíme a pádíme k autu. V tom fofru jsem bohužel zapomněl dát vlajku i Valdovi, což mi bude mrzet až do neděle.

Jedeme jen asi kilometr, pak musíme odstavit auto a na start shaku dojít pěšky, což zabere tak 15 minut. Je už pěkné horko, a tak se po asfaltce nejde moc dobře. Cestou potkáváme skupinku Čechů s logem Červený drak na triku, pokud to čtou, tak zdravím. Konečně jsme na startu. Asfaltka přechází v šotolinu a právě tam shake začíná. Těsně před námi naposledy odjíždí Loeb, z wrců stíháme jen start H. Solberga.

Za ním už se houfují jen junioři, enka a pár dalších. Na startu jsou vyryté hluboké koleje, takže auto při startu prakticky sedí na břiše. Problémy to dělá hlavně juniorům s předním pohonem, kterým se auto nechce příliš rozjet. Po několika startech jsme již celý od prachu, a tak zkoušíme, zda dále po trati není lepší místo dále od trati. Není. Potvrdily se tak informace od Brose, který nám říkal, že shake je zajímavý až na konci.

Čekáme ještě na start našich juniorů, fotíme si ve frontě další jezdce, ale za chvilku se začínáme vracet. Je po poledni, během odpoledne nás čeká důležitější úkol – najet si nějaké rychlostky, vybrat místo na druhý den a najít místo na bivak.

Přicházíme k autu, v puse sucho, těšíme se na orosenou odměnu. Nahazujeme centrálu a dopřáváme chlaďáku čas. Jenže co to, pivo je stále teplé. Ve výpravě nálada klesá na bod mrazu. Chladící zařízení neplní svoji funkci – nechladí. Okamžitě se pouštíme do opravy, respektive do zjištění příčiny. Zkoušíme skoro všechno, ale nic nepomáhá. Rozhodujeme se, že obětujeme nějaký ten peníz a voláme známého chlaďaře do Plzně. Vyjmenuje spoustu možných příčin, všechny se zdají být poměrně fatální, ale pak zmiňuje i možnost, že vypíná tepelná pojistka kvůli přehřátí z auta, které stálo celý den na sluníčku. To zní logicky.

Balíme věci s tím, že v jedoucím autě by se to trochu mělo ochladit a večer uvidíme. Čeká nás přesun na trať pátečních erzet, jako odpovědný činovník za tuhle oblast jsem zvolil RZ2, která se mi zdála velice zajímavá a poměrně příhodně dostupná. I tak nás čekal přesun asi 80 km na jih do hor.

Zpočátku cesta probíhala rychle, protože jsme jeli po pěkné silnici podél východního pobřeží. Jakmile jsme ale odbočili směrem do vnitrozemí, silnice se začala klikatit a neuvěřitelně stoupat. Během asi 15 km jsme vystoupali do výšky kolem 1000 metrů nad mořem. U vesnice Mamone hledáme konec erzety, odkud bychom na ní mohli najet. Značení žádné, naštěstí trať poznáváme podle velké provozu ostatních diváků.

Již první metry na šotolině dávají tušit, že najet celou erzetu asi nebudeme riskovat. Přeci jen VW Transporter s 5 lidmi, 2 sudy a spoustou zavazadel na to není příliš vhodný. Brzy se proto shodujeme na tom, že se soustředíme na nalezení pěkných míst a tábořiště. Erzetu najíždíme v protisměru, a tak se musíme každou chvíli vyhýbat podobným, ale protijedoucím zvědům.

Již po pár stovkách metrů narážíme na nádherný, velmi přehledný úsek. To nás nabudí, a tak pokračujeme. Za chvilku míjíme krásný borový háječek, kde je z kamenů postaven stůl a lavice. S lítostí konstatujeme, že to bude asi soukromé, a jedeme dál. Vzápětí narážíme na další krásné místo – z vrcholku hřebenu je vidět celé údolí, kterým se vine trať, aby pak vystoupala nahoru. Ani to nás ještě nepřesvědčuje, a tak sjíždíme do údolí k jakési farmě. Podle mapy zjišťujeme, že když sjedeme z tratě, po chvilce se ocitneme zpět na trati, ale asi o 10 km blíže ke startu, čímž bychom mohli najet trať po směru. Mapa nelhala, a tak jsme najeli po trati dalších kilometry, aniž bychom ale našli pěkné, přehledné místo. Mimochodem, v těchto místech, kde je trať velmi rozbitá, skončí na RZ5 naděje Atkinsona, Duvala i Galliho.

Do dalšího průzkumu nemáme chuť, zvlášť s ohledem na auto. Padá tedy rozhodnutí vrátit se k borovému háječku, odkud bude kousek na obě námi vyhlédnutá místa. Háječek dělá krásný stín, je hned u tratě, a široko daleko nikdo. Není to skvělé místečko pro přenocování?

Auto parkuje hned pod stromy, aby bylo po ruce. Natahujeme mlíko, které je tam připravené na zítra, abychom si zaručili, že nám tam nikdo další nepřijede. První starostí je ale naše pípa, protože žízeň je v tom horku ukrutná. Nahazujeme centrálu a s napětím sledujeme, zda chlaďák začne chladit… ANO! Jsme zachráněni. Nálada ve výpravě je najednou úplně někde jinde. Je krásný podvečer, teplo, jsme přímo u trati, nikdo nikde, pivečko náležitě orosené…

Dochází nám, že máme i hlad, protože přes den jsme toho moc nesnědli. Po krátké diskusi se rozhoduje, že bude udělána polévka. To ovšem není obyčejná polévka – porce pro 5 lidí už něco vyžaduje. A tak se bere pořádný kastrol, do něj voda a dvě gulášové polévky z pytlíku. Na vařiči jí pomalu přivádíme do varu za neustálého přidávání nakrájených párků a klobás, dokud polévka už není polévka, ale spíš guláš. Maníček se totiž drží hesla, že v pořádné polévce musí stát lžíce, a odmítá o tom diskutovat. Možná byste nevěřili, jak po takovém dni chutná taková polévka, zvlášť když se k tomu přidá vynikající pivečko.

Zbytek večera už jen odpočíváme, kecáme, hrajeme na „housle“, popíjíme. Jediným zpestřením je jakýsi farmář se synem, kteří u nás, již za tmy, zastavují s autem. V první chvíli myslíme, že nás přišel vyhodit, ale skutečnost je jiná. Nabízí nám na prodej něco, co v té tmě vypadá jak mlýnský kámen. Po dlouhé debatě, kdy se s nimi domlouváme spíše posunky a skřeky (oni umí jen italsky, zatímco u nás nikdo), docházíme k domněnce, že to není kámen, ale jakýsi ovčí sýr. Zkusmo se ptáme, co za to chce. 25 euro se nám zdá dost, a když mu naznačujeme, že máme pivo, které nám stačí, farmář znechuceně odjíždí nabízet to někomu dál.

Stále je teplo, a tak není ani třeba stavět stany – budeme spát pod širákem. Někdy před půlnocí se postupně ukládáme ke spaní a notně znavení okamžitě usínáme.

Pátek 29.4.

Ráno v půl šesté nás budí šílený hluk, a než se stačím pořádně probrat a vyhrabat ze spacáku, napadá mě něco o Václaváku. Když konečně vykouknu, vidím, že na silnici stojí kolona aut s pořadateli, kteří se rozmísťují po trati. Přímo u „našeho“ háječku zůstávají dvě auta, ostatní po chvíli pokračují dále. Vstávat se nám ještě nechce, a tak se znova zahrabáváme do spacáku a pokoušíme se znovu usnout. Většinou marně…

Před sedmou už přeci jen vstáváme. Nebe je opět bez mráčku a slunce vycházející za vrcholky hor dává tušit, že bude opět krásný den. Pořadatelé si nás příliš nevšímají, což jsme spíše rádi. Dáváme si lehčí snídani a pivečko, které stáčíme i do připravených pet lahví. Přeci jen tušíme, že se k autu vrátíme až kolem poledne, a nechceme nechat napospas náš pitný režim. Naše druhá erzeta má start až někdy po desáté hodině, ale zvyšující se provoz diváků (rozuměj několik za hodinu) způsobuje, že už po osmé já a Tomáš vyrážíme zabrat nejlepší místo na trati (to nad údolím), zatímco ostatní balí a uklízí „tábor“.

Na místo to není víc než několik stovek metrů, ale skála, ze které je vše nejlépe vidět, už je stejně zabraná partou místních mladíků. Obsazujeme tedy alespoň skálu vedlejší, a protože máme starost, abychom udrželi místo pro ostatní, rozbalujeme a vyvěšujeme po skále všechny vlajky. Parta mladíků kupodivu poznává českou vlajku a začínají na nás křičet „Pavel Nedved!“. No vida, asi nejsme tak malý národ.

Dlouhé čekání na start si krátíme vzájemným pokřikováním s Italy. Výkřiky jsou to opravdu strohé – jména fotbalistů, jezdců (milují Galliho a znají dokonce Krestu) a podobných kravin. Netrvá dlouho a jeden z nich nám přináší vychlazené pivo v lahvi. Na oplátku mu věnujeme jednoho plechovkového „gambáče“ z rezerv. Chudák ani neví, že zrovna obdržel jedno z nejlepších piv na světě, a kouká na to nějak nedůvěřivě. Jinak zjišťujeme, že na Sardinii nikdo snad nikdo neovládá jiný než rodný jazyk.

Po deváté přichází zbytek výpravy, a to právě včas. Už jezdí safety vozy a pořadatelé všechny poměrně nekompromisně vyhánějí z tratě. Skálu jsme uhájili, a tak vymýšlíme, kam umístíme vlajky. Škodovácká nakonec končí na keři přímo u trati, stejně jako česká o kousek dál zapíchnutá do haldy šotoliny. Juniorské vlajky Valdy a Prsta si necháváme, budeme jimi mávat až při jejich jízdě.

Někdy po desáté registrujeme posledního předjezdce a netrpělivě vyhlížíme prvního jezdce – Pettera Solberga. A již ho vidíme! Přesněji řečeno registrujeme na vzdálené straně údolí (odhadem tak 3 kilometry) postupující oblaka prachu, které dávají tušit, že to tam někdo pěkně rozpálil. Po několika minutách se nám konečně objevuje „live“, byť stále ještě přes kilometr daleko. Pak na chvilku zmizí, aby se objevil ve vracáku u farmy pod námi. Pak následuje táhlá pravá, kontr levá, rovinka, levá 5 už do kopce, pak nám bohužel na chvilku opět zmizí za stromy, kde je ostrá pravá 7, za níž se nám opět objevuje na rovince k nám. Subaru má nádherný zvuk, cítíme se úplně v transu. Kdo nezažil, nepochopí. Ve vzdálenosti pár metrů nás Peter míjí, následuje rychlý protahováček, který jen podtrhne oblaka prachu, která jsou rázem všude.

S uspokojením zjišťujeme, že vítr fouká od nás, a tím nás alespoň trochu chrání od prachu. I přesto musíme po každém průjezdu schovávat kameru i foťáky alespoň pod tričko, abychom je alespoň trochu uchránili před prachem. Následují další a další špičkoví jezdci – Loeb, Martin, Gronholm, Gardemeister… Nestačíme ani vnímat rozdíly, jsme uchváceni. Projíždí obě škodovky a netrpělivě očekávaný Roman Kresta. Bílá škodovácká vlajka se mezitím obalila prachem, a tak je problém poznat, co na ní vlastně je. Snažíme se jí oprášit, ale moc to nepomáhá.

Po mnoha wrcech (na startu jich bylo 25!) přijíždějí i junioři. Je vidět, že jezdci do toho dávají všechno. Šestnáctistovky mají zvláštní zvuk – motor se točí vysoko – a jezdci jim neuberou. Čekáme na Valdu a Prokopa. Oba přijíždí, a my zuřivě máváme vlajkami. Kdo ví, zda si nás vůbec všimli. Na závěr jede hafo většinou italských eNek. Bohužel jejich kvalita až na výjimky (Latvala, Bettega, Navarra) neodpovídá kvalitě mistrovství světa, a tak nic světoborného nepředvádějí. Na závěr pak dokonce jede „závodní“ Fiesta, která se snad nijak neliší od té bazarové.

Je poledne, naše první erzeta je u konce. Je strašné horko, pivo z lahví zmizelo již dávno, jsme obalení prachem, ale stále v jakémsi transu z toho, co jsme viděli. Vracíme se do háječku. Pořadatelé mezitím obsadili stůl a lavice, ale jak nás vidí, vyklízí pozice, čímž si získávají naše sympatie. Chlaďák kupodivu chladí, i když v autě je jak v sauně. Dáváme si oběd, asi neuhodnete, že je to opět polévka, ve které stojí lžíce. Chlaďák opět začíná blbnout – docházíme k poznatku, že je třeba dát mu čas od času vydechnout, když se přehřeje.

Netrvá to dlouho a zastavuje u nás stříbrný Fiat s nálepkou eWRC.cz na zadním skle. Z auta vystupují zcela zchvácení naši známí – Bros, Mikulda a Roman Pištěk. Jak viděli naše auto, vytušili osvěžení a už se hnali na pivo. Orosenou odměnu si ale určitě zasloužili. Nakonec se na pivo nechal přemluvit i p. Velímský, který byl s nimi také. Zatímco ostatní (zvláště Roman) si vychutnávali odměnu, pustili jsme se s Brosem do debaty o tom, kam vyrazit další den. Bros měl jasný tip – soustava brodů na nejdelší erzetě soutěže – na Tandalu. Tuhle erzetu jsme sice původně neměli v plánu, ale zmínka o brodech nás přesvědčila. Nikdy jsme totiž u brodů nebyli.

Hoši si dali ještě jedno a, k našemu překvapení, první sud byl prázdný. Ať jsme počítali, jak jsme počítali, nešlo nám do hlavy, kam se mohlo ztratit 100 piv za jeden den a něco. I to vyvolalo pochybnosti, zda druhý sud vystačí na zbylé dva dny. Bros a spol. mezitím vyrazili dál na průzkum tratí, a tak se našimi novými společníky stali pořadatelé. Byli jsme překvapeni, že nemají vůbec žádné informace o výsledcích, a tak jsme jim poskytli ty naše, co nám chodili na mobil. Měli jsme ještě asi hodinku čas, a tak jsme s nimi nad pivkem dali družbu. Asi nemusím dodávat, že jinak než italsky nemluvili, takže to byla docela sranda.

Kolem půl třetí znovu balíme a vyrážíme tentokrát po směru erzety, kde máme vyhlédnuté další místo. Bohužel je toto místo označeno jako divácké, a tak je tam trochu víc lidí, než bychom si přáli. Na svahu si hledáme místečko, ze kterého je dobře vidět dlouhá rovina s malým horizontem do levé 1, táhlá levá, rovinka, táhlá pravá, už u nás široká pravá 5 do levé 5 a odjezd za horizont. Bohužel, pokud chceme vidět dlouhou rovinku na začátku, musíme stát asi 20 metrů od trati. Maníček prohlašuje, že to není problém, že bude vždy přebíhat. Po prvním autu se vrátil podrábaný a celý od krve, protože proběhl nějakým keřem s ostny. Podruhé už u nás zůstává…

Čekání na první auta si zkracujeme pokukováním po místních dívkách a sledováním erotice se oddávající dvojici na protějším svahu. Velmi oceňuji 18x zoom mé kamery.

Ale auta už jsou zase tady. Jede se ještě ve stejném pořadí, čekáme, v jakém stavu je Gronholmův Peugeot, o kterém máme zprávy, že šel přes střechu. Kupodivu až na pár pomačkaných plechů na něm není nic poznat a Marcus jede v plné palbě. První velké vzrušení přichází, když v dálce vidíme jet Duvala pomalu a šejdrem. Po chvilce je poznat, že mu chybí levé zadní kolo a auto je dost rozbité. Přímo před námi zastavuje, aby pustil Carlssona, chvíli čeká, než se alespoň trochu rozptýlí prach a pak pomalu po třech pokračuje dál. Naštěstí k cíli je to ani ne kilometr.

Po chvilce se situace opakuje, tentokrát o třech kulhá Galliho auto. Atkinsona se vůbec nedočkáváme, později dostáváme zprávu, že taktéž urazil kolo, ale ani se s tím nepokusil jet dále. Po wrcech přecházíme na druhou stranu tratě, především kvůli prachu, který šel díky větru přímo na nás. Jsme sice přímo u trati, ale zase nevidíme ten dlouhý přílet.

Jirka si vedle projíždějících aut našel další oblast zájmu – sličnou slečinku, na které ho učarovala kulatá prdelka. Nic nehledí na jejího přítele a drze si tu prdelku zblízka mnohokrát fotí. Ani moje upozornění, že by mohl taky dostat do držky, ho nějak nekrotí, a tak přestává fotit teprve v okamžiku, kdy slečna, už notně otrávená, odchází. Konečně zase začíná fotit auta.

Startovní pole už je dost prořídlé, bohužel se nedočkáváme ani Valdy, zklamání nám alespoň trochu zlepší pěkným průjezdem Martin Prokop. ENka tentokrát předvedla v esíčku alespoň pěkné smyky, po „naší“ Fiestě se vracíme zpět k autu. Čekáme na otevření tratě, a tak si ještě dáváme rychlé občerstvení a rozlučku s pořadateli. Po půl šesté konečně vyrážíme z erzety, kde jsme měli dvě krásná divácká místa a špičkové místo na přespání. Za cílem míjíme odstavené Duvalovo auto, udělal z toho opravdu vrak.

Mám nastudovanou mapu, a tak vím, že musíme vyrazit směr městečko Budusso vzdáleného asi 20 km. Tam jsme asi za 30 minut, to byl ten nejlepší problém, ale už samotný průjezd městečkem se stal menším oříškem, protože po 5 minutách bloudění v uličkách jsme se ocitli tam, kudy jsme do něj vjeli. Na druhý pokus jsme již odbočku našli – značka byla nastříkaná na zdi domu, což jsme tak nějak nečekali. Asi 2 kilometry za městem hledáme odbočku, která by nás měla dovést na divácké místo na trati erzety, což by nám mělo ušetřit asi 20 kilometrů po trati erzety. Bohužel jsme žádnou odbočku nenašli. Několikrát jsme odbočili, ale vždy jsme skončili na soukromé zahradě. Na nejpravděpodobnějším místě byla vrata s pořádným řetězem. Proklínáme pořadatele, kteří se absolutně nenamáhali značit a zabezpečit příjezdy k diváckým místům. Bohužel to není naposled, tenhle problém se potáhne celou soutěží. Nezbylo nic jiného, než najet celou erzetu, což je přesně to, co jsme nechtěli. Věděli jsme předem, že tahle erzeta je mimořádně rozbitá.

Vracíme se do Budussa, odbočujeme už správně a kousek za městem riskujeme odbočku. Ta se kupodivu brzy ukáže jako skutečný příjezd k erzetě, asi po 3 kilometrech jsme na startu. Povrch zatím vypadá obstojně, a tak pokračujeme dále. Přijíždíme na krásný skok, kde je připravena Red Bull brána. Chvilku přemýšlíme, zda tu nezůstaneme, ale brody nakonec vítězí, a tak pokračujeme. V tom okamžiku ale začínají naše problémy. Absolutně se ztrácíme, vůbec netušíme, zda jedeme po trati, nebo jsme někam zabloudili. Nejsme jediní, hned několik aut nás zastavuje a ptají se, zda jsou na trati. Bohužel ani my netušíme, kolem tratě nejsou ani mlíka, prostě nic, co by nás navedlo. Pokračujeme. Cesta se začíná výrazně zhoršovat, jedeme na jedničku, maximálně na dvojku, začíná se šeřit. Odhadem máme před sebou ještě nějakých 30 km. Strašná představa. Znovu se vrací myšlenka na návrat ke skoku. Bohužel cesta je tak úzká, že se ani není jak obrátit. Potkáváme protijedoucí auto, jsou to Češi! Zastavujeme a ptáme se na cestu. Jsou na tom stejně, ale už to otočili a vrací se na skok.

Pokračujeme, nikde ani živáčka, jedeme totální pustinou, absolutně netušíme, zda jedeme po trati. Potkáváme v protisměru auto. Abychom se vyminuli, musí ti naproti odcouvat asi 200 metrů. Asi po půl hodině se povrch malinko zlepšuje a narážíme na osamělé mlíko, což nás dost povzbudilo. Po chvilce konečně narážíme i na lidi, kteří kempují u trati. Následují mohutné serpentiny, díky nimž jsme se konečně chytli v mapě, k brodům by to mělo být tak 5 kilometrů. Asi po kilometru před sebou vidíme stát auto a lidi, kteří zuřivě mávají, abychom zastavili. Zase Češi! Jedou ke brodům, ale netroufají si jet dál, trať je tak rozbitá, že se bojí o auto. Všímají si, že jsme z Plzně, ptají se, zda někdo netočí na kameru. Přitakávám. Jestli prý nejsem Shacki. Jsem. A já jsem Mlok, povídá ten druhý. A tak se daleko od domova seznámili lidi, kteří se znají z internetu.

Nechceme se kousek od cíle vzdát vidiny brodů, a tak prohlašujeme, že se to pokusíme dojet. Mlokovi se nechce, ale nakonec to riskuje a jede za námi. Už je tma, trať je opravdu mimořádně rozbitá, ale obě auta vydržela a po pár kilometrech jsme tam. Po dlouhých kilometrech pustinou se najednou objevilo malebné údolíčko s několika hospodářskými budovami a malým kostelíkem. Na místě je celkem živo, ale zase ne moc. Odvahu dojet sem nemělo moc lidí, odhadujeme to tak na padesátku. Už je noc, ohně plápolají. Hledáme místo pro kempování, není to tak lehké, už proto, že jsou všude kravince a v noci se nehledají zrovna dobře. Nakonec kousek za jedním stavením zastavujeme, rozděláváme oheň, chladíme pivečko. Nastává konečně pohoda, jsme rádi, že to máme za sebou. Z brodů jsme zahlédli jen ten první, ale ráno bude na to času dost. Přichází Mlok na pivo, nakonec se s námi zakecá a neskončí u jednoho. Někdy po půlnoci přichází únava, spíme přímo u auta.

Na pokračování…..

Komentářů celkem: 15
Lee
26. 5. 2005 12:44
0 0
Docela by mě zajímalo co říkali ti mechanici u škodovky na šejku. Ale to se asi nedozvím. Jinak super čtení.
26. 5. 2005 13:02
0 0
Super čtení!!!!!!!
26. 5. 2005 14:04
0 0
drobnost - zajimalo by me, cim sjte fotili...
Anonym IP:213.180.38.250
26. 5. 2005 14:48
0 0
hezký článek, tešim se na pokračování... LiPiss
26. 5. 2005 15:46
0 0
je to foceno canonem g3
26. 5. 2005 16:34
0 0
Díky za super článek!!!!!!!!!
26. 5. 2005 16:40
0 0
Jinak kdo to neví, tak na stránkách http://rally.stanis.info/ si můžete stáhnout i videa z této akce.
26. 5. 2005 17:01
0 0
Nemohl bys krajanovi z Plzně prozradit co řikali u tý Škodárny? Jo a nedělá někdo z tvý rodiny ve slévárně v Dýšiný?
26. 5. 2005 17:27
0 0
Finn: jo, můj otecsmajlík Jinak jsem slíbil, že nebudeme ventilovat, co nám prozradili. Nechci, aby z toho měli případné problémy. Nebylo to nic moc radostného, ale byly tam náznaky, že příští rok by se to mohlo obrátit k lepšímu. Jak, to bohužel nesmím prozradit, ostatně asi je to zatím jen v rámci spekulací.
26. 5. 2005 17:47
0 0
Takze tatovi neco dodávam... Řikáš příští rok? Tak to samo o sobě je už dost dobrá zpráva. Jinak mam známýho, kterej ma kontakty na mechaniky ve Škodě a ten mi taky řikal docela zajímavý věcy ohledně fungování týmu a taky sem to nikde neventiloval, takže tě chápu... Jo a ještě musim pochválit zajímavý čtení. Zdary
Anonym IP:193.86.101.2
26. 5. 2005 18:02
0 0
Shacki: Tak to se Ti fakt povedlo !!!!! SUPER ČLÁNEK. Přečetl jsem ho jedním vrzem !! Honem pokračování ! osmajlík))
Mc Cali
26. 5. 2005 18:38
0 0
2Mc Cali: druhý díl se na webu objeví zítra ráno smajlík
2Shacki: Fakt cool počtení, ještě se mám od Tebe co učit. Švédsko 2006 píšeš Ty smajlík
26. 5. 2005 18:56
0 0
ppa: dík, ani jsem nečekal takovou odezvusmajlík No zítra razíme do Krumlova, možná bych také něco mohl sepsatsmajlík
26. 5. 2005 19:35
0 0
Hezke poctenicko...diky
26. 5. 2005 21:31
0 0
Pěkně jsi to popsal Shacki. Jo a moje autíčko vypráví ještě teď - o víkendu jsem leštěnkou odstraňoval škrábance a na podvozek jsem se radši ještě nedíval smajlík.
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!