Sobota 30.4.

Ráno se probouzím jako první, je asi sedm hodin. Potřeba mi přinutí vstát a jít někam dál. Konečně si mohu celý prostor prohlédnout. Hned za prvním brodem je druhý, o dost větší, o kterém jsme včera v té tmě ani neměli tušení. Přímo u něj na malé loučce kempují další fanoušci. Přijíždějí pořadatelé, tahají mlíka. Obcházím si celý úsek a hledám nejlepší místo pro první průjezd. Velký brod se mi příliš nezamlouvá, nenacházím místo, odkud by se dal točit souvislejší úsek. Za to nad menším brodem je na svahu jakási terasa, odkud je vidět celý příjezd – levá ostrá nahoře, přílet dolů, okolo stromu ostrá pravá, váže levá a brod. Bohužel není vidět druhý brod.

Vracím se k ostatním, kteří akorát vstávají a seznamuji je se situací. Souhlasí. Beru křesílka a jdu to místo zabrat. Slunce začíná pěkně pálit, auta tu nebudou dříve než za dvě hodiny. Objevují se kluci z ewrc.cz. Dozvídám se, že Valda měl problém s převodovkou, ale dneska pojede. Dobrá zpráva. Bros vyráží na obhlídku terénu. Vrací za asi za 20 minut s novinkou, že kousek dál je ještě jeden brod. My nehodláme na prvním průjezdu už nic měnit, zatímco Mlok a Bros vyráží fotit na velký brod. Pomalu už očekáváme první předjezdce, ale nic se neděje. Bohužel nemáme ani sms zprávy, protože v téhle pustině prostě není signál, a tak nevíme, co se děje. S velkým zpožděním (nakonec to bylo 40 minut) se nakonec začínají objevovat předjezdci a my, už celí spálení ze sluníčka, trávíme čekání popíjením pivečka (tentokrát plechovkového) vychlazeného z potoka, sledováním ještěrek a marnými pokusy o nalezení signálu. Kluci z ewrc vyráží na místo, v ruce mohutný prut s vlajkami, které jsou pak snad na každém záběru z brodu.

Konečně se z dálky ozývá mohutný zvuk wéercéčka. A už je tady – ladný smyk nahoře, nálet dolů, krásně na ručku kolem stromu a hup do vody. Voda se rozstřikuje na všechny strany a auto nám mizí z dohledu. Slyšíme jen průjezd druhým brodem doprovázený mohutným aplausem fanoušků. Sotva v dálce utichne zvuk motoru, slyšíme přijíždět dalšího. Mezi jezdci nejsou pravidelné rozestupy, především proto, že mají za sebou 30 kilometrů na velmi rozbité trati. Těžko tak i měříme, kdo je tu jak rychle, protože minuta sem, minuta tam. I přesto si vychutnáváme nádherně přehledný úsek tratě, na kterém si to jezdci pěkně užívají. Chybí Galli, nedočkáváme se ani Atkinsona. Před juniory slézám dolů a přebíhám k druhému brodu, abych měl taky jiné záběry. Tam stojí na kamenech v řece Bros i Mlok, Mikulda sedí na židličce na dalším kameni, Roman Pištěk je na jakési skále nad brodem. Po několika juniorech na nás křičí Roman, že před prvním brodem stojí Atkinson. Od nás to není vidět, a tak se sbírám a zase upaluji zpět, abych se podíval, co se tam děje.

Atkinsonova Impreza je odstavená na trávě, už na heveru, řidič i spolujezdec se sklání u levého předního kola. Okolo už je spousta čumilů, ačkoliv je to místo před mlíkem, kde by nikdo neměl být. Připojuji se k nim, pořadatelé se nás víceméně marně pokouší zahnat, nakonec to vzdávají. Omezují se jen na pískání v okamžicích, kdy přijíždějí další auta. Atkinson rozebírá nápravu, poznáváme, že má vytrženou poloosu. Patrně se snaží jí vyndat, zároveň odpojuje i tu pravou přední, asi chce dojet jen na zadní náhon. Moc jim to nejde, často koukají i do jakéhosi manuálu.

Mezitím projíždí okolo i britská zebrovaná Fabie s Heathem za volantem, kterou sleduji jen tak mimoděk. Vzrušení nastává, když jí na druhém brodě „utopí“ a Fabie stojí přímo v řece. Nastartovat se nedaří. To už se ale blíží další auto, je to Valda! Co teď? Zastaví před brodem? Ani náhodou. Valda ani nezaváhá a Fabii v brodě předjíždí za mohutného aplausu diváku. Tenhle manévr je mimořádně riskantní, když si uvědomíte, že v brodu jsou vyjety koleje jen pro jedno auto! Vracím se k sledování opravy Atkinsona. Okolo už jezdí jen enka, jejichž nasazení není nic moc. Najednou se ale vyřítí auto s obrovským elánem a brutálně projíždí oba brody. Kdo to byl? Galli! Kde se vzal na konci pole, to netušíme. Přijíždí i naše „oblíbená“ Fiesta, auto už dal jakž takž dohromady i Atkinson a za potlesku pomalu odjíždí. První runda je u konce.

Vracíme se k autu, abychom si udělali něco k jídlu. S autem popojíždíme pod strom, abychom byli ve stínu. Horko je nesnesitelné. Jsou tu i kluci z ewrc, ostatně není se co divit, na naší pípu reagují jako vosa na bonbon. Konečně jsem na chvilku chytil signál, a tak přišly nějaké výsledky. Dozvídáme se také, že zpoždění bylo způsobeno havárií Ponse na předchozí erzetě. Vzápětí signál zase mizí, takže ani nestihnu odeslat sms. Loučíme se s Brosem a spol, kteří už razí na večerní trajekt.

Po jídle (opět byla polévka, co v ní stojí lžíce) a dvou pivech vyrážíme s Mlokem a dalšími na obhlídku. Jdeme až na třetí brod, bohužel zjišťujeme, že není nic moc a hlavně si není kam stoupnout. Po cestě také potkáváme odtahovaného Anderssona s Ignisem, kterého táhnou zpět k brodům, kde je snad jediné místo široko daleko pro bezpečné odstavení auta. Vracíme se na velký brod a vylézám na skálu, kde byl předtím Roman Pištěk. Pěkné místo pro točení. Je vidět podobný úsek jako ráno, jen není vidět zase ten první brod. Místo mám vybrané, vracíme se pro další orosenou odměnu.

Kousek od nás zůstává odstavený Andersson, kterého očumují další diváci. Jdu se mrknout také. Nabízím mu pivo. Zdráhá se, ale nakonec si on i jeho mitfára loknou. Pivo jim evidentně chutná, a tak jim jdu natočit další. U druhého se s nimi pouštím více do řeči. Mluví výborně anglicky, a protože i já tenhle jazyk ovládám, pěkně si kecáme. Otevírá kufr a ukazuje, jakou má díru v převodovce. Kecáme opravdu o všem možném, třeba i o nadcházejícím mistrovství světa v hokeji. U třetího piva se i společně fotíme, a to raději rovnou několikrát. Oba Anderssonové (jde jen o shodu jmen) jsou velmi příjemní a pohodoví kluci, pivo jim chutnalo, čas jim lépe utíkal. Ostatně s místními „domorodci“ by si nepokecal, protože anglicky na Sardinii snad nikdo neumí, to jsme poznali už dávno.

Byl to právě Andersson, který nám dal tip na (prý) brutální skok asi 500 metrů proti směru erzety. Nedá nám to a s Tomášem se tam jdeme podívat. Skok s navazující levou je to opravdu brutální, ale cesta je uzounká a není si absolutně kam stoupnout. Na zpáteční cestě se potkáváme s trojicí krav, které se jen tak pasou po okolních kopcích. Zatímco Tomáš si odskakuje ulevit do křoví, já se snažím pokračovat po cestě zpět. To se jedné krávě bůhvíproč nelíbí a s nepříjemným výrazem na tlamě udělá pár rychlých pohybů směrem ke mně. Nehraji si na hrdinu, skáču přes příkop a zdrhám.

Asi jsem se také nezmínil, že jsme se v téhle zapadlé pustině potkali s p. Vackem a p. Rosickým, což jsou známí čeští funkcionáři v rally. Já je tedy neznal, ale Maníček zná v tomhle směru snad každého. Pustili jsme se do řeči a mimoděk se pokusili zjistit, zda neznají nějakou zkoušku na neděli. Doporučili nám RZ14/16, což je mimochodem ta nejvzdálenější (i Bros nám na sobotu doporučil tu nejvzdálenější, je to náhoda?  ). Plusem bylo, že jsme se od nich dozvěděli, kudy k ní přijet, kde přesně odbočit, protože jak nás ujistili, příjezd je (jak jinak) absolutně neznačený a najít to bez znalosti ani nejde.

Asi hodinu před startem zase všechno skládáme do auta a jdeme na místo. Jirka s Maníčkem se trhají a jdou do té první ostré levé. Já, Tomáš a Milan jdeme na druhý brod. Vylézám na skálu a naviguji Milana, jak dole rozmístit vlajky. Tomáš nakonec vylézá za mnou na skálu. Čas si opět zkracuji hledáním signálu, zjišťuji, že při určitém natočení se dá chytit jakýs takýs signál. Nejenže přijímám další výsledky, ale daří se mi jich i několik odeslat! Pak opět ztrácím signál a nepomáhá už ani další natáčení.

I tentokrát mají závodníci zpoždění, ale tentokrát mě to tak netrápí, protože sluníčko už pomalu zapadlo za vrchol kopce a na skále tak byl příjemný stín. Z prvních závodníků nás zaujal Higgins, jenž přijel s otevřenými dveřmi u spolujezdce. Jen by mě zajímalo, zda mu tam při brodění nenateklo. Příjemně překvapil Roman Kresta, který brod projel velmi svižně. U Toniho Gardemeistera registrujeme ne zcela obvyklý zvuk motoru, což se později potvrdí – kousek za brody odstupuje pro nulový tlak oleje. Tam ostatně končí naděje i Škodovek a zcela tam demoluje svoji enkovou Imprezzu i jinak pěkně jedoucí Bettega.

Vzrušení přináší čekání na Duvala. Trojice krav, mně již tak známých, se rozhodla sestoupit z kopců přímo na trať chvilku předtím, než se měl přiřítit Duval. Kravám se na cestě zalíbilo a nehodlali pokračovat. Nejbližší pořadatel byl asi 100 metrů daleko, nahodil pořádný sprint a hulákáním se mu podařilo odehnat krávy z cesty. Asi 3 vteřiny poté se tím místem prohnal Duval s plynem na podlaze…

Další vzrušení přinesl příjezd Katajamakiho k brodu, který se zrovna nepovedl. Patrně neposlouchal rozpis a nezatočil na něj včas (to se stalo ostatně i při prvním průjezdu Tuohinovi). Na rozdíl od něj ale neměl tolik štěstí a břichem zůstal viset na nahrnuté šotolině na vnějšku zatáčky. Přední kola se odlehčila a Ignis jen naprázdno hrabal. Kupodivu nikdo neběžel ho popostrčit, ač spolujezdec velmi zuřivě mával. Asi po 30 vteřinách se Ignis konečně chytil a pokračoval dále bez pomoci diváků.

Pole už je hodně prořídlé, rozestupy značně nepravidelné, celé to všechno vázne. Na enka už slézáme ze skály a pomalu se vracíme k autu na pravidelné občerstvení. Ani nevím, zda už projela Fiesta, ale najednou nejezdí vůbec nic. Diváci (včetně nás) začínají být značně netrpěliví, protože by už rádi vyjeli na trať a opustili tohle místo. Jenže dlouho se nic neděje. Otevírák nikde, nic nejezdí, začíná se pomalu šeřit. Nálada houstne, první diváci přestávají brát ohled na pořadatele a vyjíždějí na trať. Loučíme se s Mlokem a vyrážíme také. Náš plán byl jet přes brody až na konec erzety (8 km), odkud to mělo být na další erzetu tak 20 km. Bohužel hned jeden z prvních civilistů utopil v brodě auto a zatarasil ho. Celá kolona se tak vydala proti směru erzety, připomínám, že trať stále ještě nebyla otevřena! Bohužel jedeme na zcela opačnou stranu, než je naše nedělní erzeta.

Cesta byla ještě v horším stavu než předešlý den, přeci jen dva průjezdy se na ní podepsaly. Asi po kilometru jede po směru erzety houkající sanitka (později se dozvídáme, že jela k Bettegovi), která se pokouší minout celou kolonu. Vzhledem k tomu, že cesta je opravdu úzká, nemá to jednoduché. Když dojedeme na místo, kde jsme předchozí den narazili na Mloka, tak se celá kolona zastavuje. Aktivní pořadatelé tam zatarasili cestu a nechtěli nikoho pustit dál s tím, že trať stále ještě není otevřena. Během chvíle se utvořila kilometrová kolona a trať se tím zcela ucpala, takže i kdyby otevírák chtěl projet, byl by stejně bez šance. Je už asi 8 hodin, začíná být šero. U pořadatelů začíná být opět husto, diváci jsou značně nervózní. Když kolem nás projde jeden mimořádně naštvaný Ital s tyčí v ruce a míří k pořadatelům, začínám mít pochyby o tom, jak tohle dopadne. Nakonec se to obejde bez násilí, fanoušci si průjezd prostě vynutili, pořadatelé jen marně mávají rukama.

Pokračujeme i my, snažíme se držet předchozího auta v naději, že nám ukáže, jak se nejlépe dostat z této strašné erzety. Přeci jen absolvovat jí znova celou nehodláme. Máme štěstí, po několika kilometrech kolona sjíždí z tratě, pokračuje po relativně pěkné cestě a brzy se ocitáme u Red Bull skoku na začátku. Znát tuhle krásnou zkratku o den dříve, mohli jsme si ušetřit spoustu času. Až tam pojedu příště…

Je 9 hodin, jsme opět v Budussu, pohled do mapy naznačuje, že se nám cesta na erzetu prodloužila na nějakých 80 kilometrů. U Agipu bereme naftu, bohužel benzínka je taková vesnická, že ani nemají vodu na umytí skel a světel auta. Naše auto je tak obaleno prachem, že ztrácí svou původní barvu. Nedá se nic dělat, jedeme dál.

Cesta po klikatých horských silnicích v noci jde pomalu, těch 80 kilometrů nám zabralo asi 2 hodiny. Hodinu před půlnocí jsme konečně ve vesnici Bortigiadas, kde máme podle popisu od p. Rosického zatočit. Napoprvé „odbočku“ zcela přejíždíme, napodruhé odbočku – k radnici, ostrá doprava mezi úzké uličky, stále nahoru do kopce až vyjedete pryč – již (aspoň se to domníváme) nacházíme, bohužel se nám nedaří najít výjezd a vjíždíme někomu na zahradu. Couvat se nám v noci úzkými uličkami nechce, a tak na maličkém místě na kopci otáčíme auto, přičemž dostává poprvé a ne naposled zabrat spojka. Sjíždíme níž a opouštíme vesnici po hezké silnici. Bohužel po chvíli se vracíme tam, kde jsme už byli, před vesnici. A tak znovu k radnici, uličkami nahoru a ejhle, ještě je tam taková jedna strašná cesta. Jedeme po ní. Absolutně netušíme, kam po rozbité šotolině směřujeme. Vzpomínáme si ještě, že nás p. Rosický upozorňoval, že před příjezdem na trať je krátké, ale mimořádně prudké stoupání, které možná nevyjedeme. Podle mapy bychom neměli být daleko od trati, problém je v tom, že je půlnoc a my i naše auto toho máme plné zuby.

Zastavujeme. Já a Jirka se jdeme s baterkou podívat dále po cestě. Po několika stech metrech narážíme na zmíněné stoupání. S baterkou v ruce odhadujeme, že bychom to asi opravdu těžko vyjeli. Vracíme se k autu a rozhodujeme se, že pro dnešek padla, bude se spát přímo tady. Vytahujeme spacáky a během pár vteřin všichni usínáme.

Neděle 1.5.

Probouzíme se asi v půl sedmé a teprve teď vidíme, kde vlastně jsme. Okolní kopce jsou doslova obsypány větrnými elektrárnami. Děláme si snídani, naposled je to polévka se stojící lžící. Hledáme v mapě, kde přesně jsme. Víme to poměrně přesně, jen netušíme, kde je vlastně odbočka s příjezdem k VIP místu na trati. Kousek za námi je jakási odbočka. Jdu na průzkum, po několika stech metrech narážím na zavřená vrata. Vracím se. Přijíždí Rosický a spol v jeepu a na náš dotaz, kde je ta odbočka, odpoví s itíkem v ruce, že ještě dál po cestě, až za tím kopcem. Balíme, máme asi jen hodinu do startu a erzeta v nedohlednu. Jdu s Tomášem pěšky napřed, ostatní vyráží za námi později. Nad stoupáním narážíme na vracející se jeep, prý se spletli, ta odbočka je ta předchozí, kde jsem narazil na ty vrata. Nemáme čas, pokračujeme po cestě, která by nás měla dovést přímo na start.

Asi po 2 kilometrech jsme tam, za 30 minut mají jezdit auta. Na startu nic moc k vidění není, chceme jít dále po trati, tam už ale nepouštějí, a tak musíme okolo přes oplocené pozemky. Přelézáme několik ostnatých drátů, plotů i vrat. Setkáváme se zbytkem výpravy, zkrátili si cestu přes louku. Stále nemůžeme najít pěkné místo, přitom už začínají jezdit předjezdci. Neustále se posouváme podél tratě, nakonec nacházíme celkem pěkné místo a konečně si na chvilku sedáme. Je zase horko, nebe bez mráčku, leje z nás jako z konve. Dáváme si orosenou odměnu z pet láhve, ukotvujeme vlajky.

Během pár minut jsou tu první závodníci. Absolutní nasazení předvádí opět především dvojice Solberg, Loeb. Naše stanoviště má tu chybu, že na něj směřuje vítr a přináší veškerý zvednutý prach. Přecházíme tedy na druhou stranu, ale i tak jsme celí obalení prachem.

Po první rundě pokračujeme po trati až asi ke kilometr vzdálené skále, kterou jsme si předem vytipovali jako místo, odkud je krásně vidět dlouhý kus tratě a přímo pod kterým je krásně táhlá pravá 7. Náš odhad se ukázal správný, a i když ty nejlepší místa na skále byla obsazená, i pro nás se tam našlo dost místa. Aby nám je ale nevyfoukl někdo další, nesměli jsme se z nich hnout. To ovšem znamenalo vydržet na skále bez jakéhokoliv stínu skoro dvě hodiny, což v době vrcholících veder bylo něco neuvěřitelného. Navíc jsme byli obaleni prachem od hlavy až k patě.

Následné nádherné průjezdy nám ale zase vrátily dobrou náladu a ani mračna prachu, která se na nás opět valila, nám nedokázala znepříjemnit tento zážitek. Na mnoha, třeba na Romanovi, bylo poznat, že neriskují a chtějí především dojet. Třeba takový Stohl ale vystřihl dokonalý smyk na ruční brzdu, za což sklidil oprávněný aplaus. Mimochodem, Stohl jel velmi atraktivně celou soutěž. Nezklamali ani junioři, jejichž nasazení je neuvěřitelné. Vedle Valdy a Prsta jsme mávali i znovu jedoucímu Anderssonovi, který se stal den předtím naším novým oblíbencem.

Místní enka už nás nějak nezajímala, a tak jsme se rozhodli, že se ještě pokusíme podívat do servisu v Olbii. Opustili jsme skálu a přes louku seskákali na cestu, která nás dovedla přímo k vratům, které jsem předtím našel zavřené. V tomto stavu byly i tentokrát, ale otevřít šly. Teprve teď jsem pochopil, že zavřená vrata na Sardinii nic neznamenají. Bylo to proto, aby neutekly krávy pasoucí se o kousek dál. Hned za vraty tekl krásný potůček, a tak jsme nelenili, sházeli ze sebe oblečení a hopsli do ledové vody. Byla to naše první větší hygiena od opuštění trajektu. Vrstvy prachu šly dolů, rozpálené tělo se příjemně ochladilo, vidina orosené odměny to vše jen podtrhávala.

Za pár minut jsme byli zpět u auta, vyndali centrálu, pokusili nahodit a ouha. Startovací mechanismus selhal, patrně se něco uvnitř ulomilo. Vidina orosené odměny byla rázem pryč, poměrně rychle jsme pochopili, že závadu už neopravíme a zbytek druhého sudu zůstane nedopit. Naštěstí tam už toho moc nezbývalo.

Žízeň jsme měli ukrutnou, protože už i zásoby vody došly, a tak nezbývalo nic jiného, než se rychle sbalit a vyrazit někam do civilizace na občerstvení. Nakonec jsem vyrazily rovnou do Olbie, kam jsme to měli asi 40 kilometrů. Po cestě ještě předjíždíme naší oblíbenou „soutěžní“ Fiestu, která celou soutěž nakonec nevydržela a do servisu směřovala na návěsu.

Kolem třetí jsme v Olbii, chvilku bloudíme městem a všudypřítomnými jednosměrkami, nakonec se ale přeci jen ocitáme u hlavního mola, kde je situován servis. Beru vlajky, běžím si za 8 euro koupit lístek do servisu, zatímco ostatní vytahují FIA kartičky a bez problémů prochází dovnitř. Vpravo v sekci WRC už je poměrně prázdno, a tak zabočujeme doleva k JWRC. Přicházíme akorát včas, Martin Prokop je v servisu chvilku, Valda akorát přijíždí. Nemají moc času, za pár minut musí odjet na slavnostní vyhlášení do Porto Cervo asi 15 kilometrů vzdáleného.

U Martina se konečně seznamuji s jeho sestrou Petrou, se kterou jsme po mailu před soutěží probírali nějaké věci ohledně vlajek atd. Dělá mi radost, že mají vlajku ode mě vyvěšenou přímo na stanu. Kecáme s Martinem, dozvídáme se, že nebýt pěti defektů, mohl dopadnout i lépe. Jinak ale u Jipocaru vládne uspokojení, přeci jen ukořistili první body v soutěži mistrovství světa. Děláme společné fotky a pak se přesouváme o místo dál, kde Valda ještě poskytuje rozhovory.

Jakmile splní povinnost, okamžitě se k nám přesouvá a já mám tak konečně možnost předat vlajku i jemu. Je v pohodě, pořizujeme další fotky, kecáme o soutěži. Po chvíli se ale Valda loučí, hází do sebe narychlo trochu jídla a mizí směr cílová rampa. Servis je najednou skoro prázdný, a tak se konečně přesunujeme do občerstvení pod stromy. Čepují tady Heinekena, čtvrt litru za 2,50 euro, ale což. Žízeň je obrovská, a tak do nás padá jeden za druhým. Prokládáme to hamburgery, a tak je nám ve stínu pod stromy najednou strašně příjemně. Celou soutěž jsme zvládli celkem bez potíží, byť se nadávkám na pořadatele a jejich (ne)značení nevyhneme.

Máme před sebou asi 4 hodiny, než se začneme naloďovat na trajekt. Pod stromy je příjemně, a tak tam trávíme zbytek dne. Stáváme se štamgasty, servírka černoška si nás oblíbí a brzy už na Maníčka volá „Ma-nic-ku, ma-nic-ku“. Brzy si k nám přisedávají další dva Češi, objeví se i kluci z plzeňského Max Racingu, kteří tu byli s Octávkou pro Erraniho. Procházíme si ještě zbytky servisu, kde se vše balí, vidíme mimořádně zničenou Imprezzu Bettegy, kupujeme pár suvenýrů. Čas utekl jako voda a my opouštíme servis.

Je půl osmé, míříme na trajekt. Ačkoliv je to vzdušnou cestou tak 500 metrů, cesta nám trvá asi půl hodiny. Město je přeplněné, kvůli soutěži jsou uzavírky, do toho jednosměrky… V osm konečně stojíme ve frontě na trajekt. Najednou se objevuje kulhající Mlok, domlouváme se, že se po vyplutí sejdeme u komína na horní palubě, abychom si zahráli a ještě popili. Kromě Mloka jsme takhle pozvali všechny Čechy, co jsme za odpoledne potkali.

Nalodění bylo v pohodě, na vyplutí jsme se opět vyšli podívat na horní palubu, protože je to opravdu krásný zážitek. U komína jsme byli do jedenácti, nikdo nepřišel, a tak i my, také notně znavení, jsme se vydali na kutě.

Pondělí 2.5.

Poslední den naší výpravy již vezmu velmi rychle. V sedm hodin vyjíždíme z trajektu v Livornu a míříme do Pisy podívat se na proslulou šikmou věž. Tu hledáme poměrně dlouho, protože ani tady Italové nezklamali a příjezd je značen vysloveně mizerně. Kolem osmé stojíme pod věží, která vypadá v reálu ještě šikmější, než na fotkách. Dáváme si pizzu k snídani, kupujeme suvenýry s motivem věže a vyjíždíme směr domů. Je před námi asi 1000 kilometrů. Po cestě ještě objíždíme obrovské jezero Lago di Garda, abychom si cestu trochu zpestřili. Poslední zastávkou pak byla jistá restaurace na Rozvadově, kde si už tradičně při návratu ze zahraničí dáváme polívku. Domů přijíždíme skoro v 11 večer.

Ujeli jsme celkově asi 2600 kilometrů, vypili dva sudy, snědli nespočet hustých polívek, natočili přes dvě hodiny videa, nafotili dohromady asi 700 fotek. Pro zajímavost – přímé náklady na jednoho vyšly asi na 6500 Kč (z toho 3500 Kč trajekt), nepřímé byly velmi individuální.

Už teď přemýšlíme, kam příště. V létě je celkem jasné Německo, velká výprava vypadá ale asi až na příští Švédsko. Tam nebude třeba pivo chladit…

Redakce ewrc.cz děkuje Shackimu za skvělé počtení. Určitě se nebráníme obdobným článkům o vašich zážitcích nejen ze světových soutěží.